Slovensko - zemí hor a tisíce kostelů

Inspirací pro naši sedmidenní cestu byl výlet do hor východních sousedů v září 2018 a poznání, že i kousek za hranicemi je co objevovat.

Kapitoly článku

Sobota 24.8.

312 km

První den nás čeká přesun na pomezí Hané a Slezska – kousek od slovenských hranic. V sobotu dopoledne bývá malý provoz. Zvolil jsem proto průjezd metropolí přímo centrem: přes Smíchov, kolem Tančícího domu a Národního muzea po Vinohradské – ven z města, směrem na Kutnou Horu.

Dvě hodiny jedeme bez zastávky až do Čáslavi. Tady děláme drobný nákup jídla s tím, že poobědváme až na nějakém vhodnějším místě. Stalo se tak v nedalekých Žlebech na lavičce v lipové aleji.

Míjíme žlebský zámek, který jsme před pár lety navštívili na naší první společné cestě na motorce. Jeho návštěvu můžu s klidným svědomím doporučit, stejně jako prohlídku romantické zříceniny hradu Lichnice, která je jakousi vstupní branou do Železných hor.

Před Skutečí jsem nám naplánováním nevhodné trasy lehce zkomplikoval život. Jako jeden z průjezdních bodů jsem totiž dal zatopený lom Zvěřinov, ke kterému vede kamenitá lesní cesta, vhodná spíš pro enduro. Nic, co bychom nezvládli, ale vzhledem k tomu, že nemáme nejmenší chuť na koupání, celkem zbytečná zajížďka a zdržení.

O kousek dál na východ, při průjezdu vesnicí Zderaz, si Kačka všimla dřevěné sochy připomínající čerta a Káču. Po bližším prozkoumání zjišťujeme, že jde o výjev z místní pověsti o siláku Strachotovi. Díky této drobné zastávce na mapě objevuji kousek odtud pískovcová skalní obydlí. Podíváme se tam. Mohlo by to být zajímavé. Máme štěstí, zrovna začíná komentovaná prohlídka. Přidáváme se ke skupince. Průvodce nám barvitě popisuje život ve skalních obydlích. Musím přiznat, že v porovnání s tím jsem vděčný za život v paneláku! Každopádně nevšední zážitek…

V Litomyšli projíždíme centrem. Zdejší Smetanovo náměstí je nejen třetí nejdelší v Česku, ale hlavně je nádherné, z velké části lemované historickými domy s podloubím. Na prohlídku renesančního zámku, zapsaného na seznamu UNESCO, bohužel nezbývá čas. To je řekl bych největší slabina moto cestování. Člověku se nechce moc slézat, protože opuštěná motorka s bagáží je zranitelná, teplé a těžké moto-hadry nejsou zrovna ideální oblečení na výlety, a hlavně když chceme za světla dorazit na místo určení, musela by být denní porce kilometrů o kus menší. To bychom zase nikam nedojeli… Je potřeba hledat kompromisy. Snažím se vymýšlet trasy tak, aby i ze sedla motorky bylo na co koukat. Možná je to klišé, ale často si připomínám okřídlenou větu, že „Cesta je cíl“.

Příštích padesát kilometrů jedeme po rychlé silnici s velkým provozem. Žádná hitparáda. Kdo zná „pětatřicítku“ do Mohelnice, ví, o čem mluvím. Obzvlášť kopcovitý úsek od Moravské Třebové je s kamionem za zády k popukání! Naštěstí všeho do času. Od Mohelnice dál už je pohoda.

Ve Šternberku nakupujeme nějaké jídlo na večeři. O pár kilometrů dál objevujeme vedle silnice zastřešené turistické odpočívadlo se stolem a lavicemi. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, že bychom tady zůstali přes noc. Nakonec ale jen večeříme. Po půl hodině pokračujeme původním směrem. U Města Libavá, na kraji vojenského újezdu, pozorujeme barevný západ slunce. To už máme posledních deset minut do cíle. Tím dnešním je „Autokemp Budišov nad Budišovkou“. Nechávám Kačku s motorkou u brány a mířím na recepci:

„Dobrý večer, potřeboval bych ubytování na jednu noc pro dvě osoby s malým stanem a motorkou.“

„Máme plně obsazeno, a navíc už je půl hodiny po zavíračce!“ odvětila recepční.

„Přeci nás nevyženete na noc!?“

„Máme plno!“

 „Moc místa nezabereme… Jedeme k vám celý den… Jste prý nejlepší kemp v kraji!“

„Tak dobře. Tady máte cedulku na stan. Zajeďte si s tím támhle…“ 😊

Tak to bylo o fous! Naštěstí od této chvíle je už jen pohoda. Nacházíme si pěkný plácek mezi jednou chatkou a vzrostlou vejmutovkou, bleskově stavíme stan, nafukujeme karimatky, vybalujeme spacáky… prostě každovečerní rutina na moto dovolené. Padla tma. Nechceme ponocovat, proto se hned jdeme osprchovat (teplá voda je v ceně ubytování!), vyčistit zuby a jde se na kutě.

 

Neděle 25.8.

250 km

Vstáváme v půl osmé. Balíme věci, sušíme orosený stan. Až za světla můžeme docenit, jak je kemp malebný. Udržované trávníky, kolem pěkné vzrostlé stromy, živé ploty, sportoviště, dětská hřiště… Všude je hezky čisto, uklizeno. Navíc celý prostor zkrášlují zajímavé dřevěné sochy. Na motorku usedáme ještě před devátou. Jedeme na snídani do nedalekého Vítkova.

Zanedlouho máme neplánovanou, ale hezkou zastávku. Rozhlednu Olšovou, stojící hned vedle silnice na nevýrazném holém vršku, nemůžeme minout bez povšimnutí. Slovensko už je na dohled. Za širokým údolím řeky Odry se z mlžného oparu zdvíhá hraniční hřeben Moravskoslezských Beskyd.

V Novém Jičíně nedopatřením vjíždím na rušnou čtyřproudou silnici, připomínající dálnici. Pádíme po ní deset kilometrů do Příboru. Ovšem přejezd Beskyd kolem vodní nádrže Šance je velkým zadostiučiněním za předešlou nepříjemnost. Silnice s občasnými výhledy na hladinu přehrady se tady vlní po úbočí horského masivu a Šedivka v rychlých zatáčkách spokojeně pobrukuje. Lepší rozloučení s domovinou jsme si nemohli přát.

Přejíždíme státní hranici. Nečekal jsem sice slavobránu s nápisem „Vitajte bratia“, ale to, že pojedeme z Turzovky přes třicet kilometrů souvislou zástavbou po rozbitých a prašných rádoby silnicích, také ne! Navíc je ospalé letní dusno. Vítr nepohne větvičkou. Kačka vzadu klimbá a já taky sotva udržím oči! Chceme na chvíli zastavit. Někde ve stínu u vody na trávě natáhnout nohy, možná si na chvilku zdřímnout. Nedaří se nám najít vhodné místo. Naštěstí se blíží naše první plánovaná zastávka: Slovenský orloj ve Staré Bystrici. Údajně jde o jeden z nejmladších orlojů na světě (2009). Členitá šindelová střecha kulturního domu, do které je orloj zasazen, má být stylizovanou podobou Marie Sedmibolestné, patronky Slovenska. Ve výklencích kolem něj jsou bronzové plastiky šesti historických osobností a mezi astrolábem a hodinami můžete každou hodinu obdivovat zástup apoštolů. Tady se ovšem nedrželi biblických dvanácti, ale figury vyobrazují sedm světců, spojených se Slovenskem. Na úplném vrcholu stavby je věžička, kde za provaz zvonu tahá všudypřítomný bača (nebo Jánošík).

Odpočatí a osvěžení pokračujeme směrem k Malé Fatře. Sotva se před námi objevily její zalesněné kopce, začalo se zatahovat, a když si v Terchové dopřáváme obědovou přestávku, dopadly na nás první dešťové kapky. Odkudsi ze severu zlověstně zahřmělo. Vidíme, jak se na nás z toho směru žene černý mrak. Ve spěchu bez povšimnutí míjíme vesničku Zázrivá, kde se natáčel film Želary a s apokalyptickým nebem za zády vjíždíme do údolí mířícího na druhou stranu Malé Fatry. Jak se snažíme bouřce ujet, ani nevnímáme, po jak pěkné silnici jedeme. U Oravy už je nám jasné, že nás liják nemine. Chvíli uvažujeme nad možností přečkat to nejhorší na malé autobusové zastávce. Když jsem ale na mapě pár kilometrů před námi objevil čerpací stanici, víme, že tam musíme dojet stůj co stůj. Silnice se zaleskla. Tady před chvílí pršelo! Zatím nám načasování vychází. Zvedá se vítr. Pod střechou benzínky oblékáme nepromoky. Bouřka nás sice minula, ale dešti asi neujedeme.

S vodou vyvstal nový problém: navigace v mobilu na řídítkách. Můj telefon není vodotěsný a rozhodně nehodlám riskovat jeho utopení. Napadlo mě ho omotat igelitovým sáčkem. Drobná komplikace přišla chvíli po rozjezdu. Skulinkou se dovnitř dostal vzduch a přes veškeré snahy se mi na řídítkách nafoukla prapodivná bublina, pod kterou jen matně tuším displej s mapou. Lepším řešením je nastavení hlasové navigace do sluchátek a mobil schovat do sucha pod bundu (škoda že sluchátka zůstala doma…).

Hlavním trhákem dnešní etapy je návštěva Oravského hradu. Když k němu přijíždíme, zrovna vydatně prší. Zastavuji na parkovišti, hrad ční na skále vysoko nad námi. Cože? Sundávat nepromoky, opustit motorku a v dešti se plahočit do kopce? Ani náhodou! Možná jindy. Jedeme dál. V pět hodin přijíždíme k Oravské přehradě. Už doma jsem si našel pěkný kemp pro dnešní nocleh. Od prvního pohledu je velký rozdíl oproti předešlé zkušenosti z Budišova. Zatímco tam měli tak plno, že nás málem nevzali, tady jsme skoro sami! Nechápu to. O letních prázdninách by na takovém místě mělo být narváno k prasknutí! Nijak nám to nevadí, jen tomu nerozumíme. Jedna noc nás vyjde na 15,50 €. Stavíme stan, zajišťujeme motorku, převlékáme se do lehčího oblečení a vyrážíme na průzkum okolí. Kousek od kempu nacházíme penzion s otevřenou restaurací. Už se těšíme na teplou večeři. Po jídle se ještě chvíli procházíme po břehu přehrady a za soumraku zalézáme do spacáků.

 

Pondělí 26.8.

278 km

Noc byla klidná a teplá. Ráno sice neprší, ale je hustá mlha. Balíme vlhké věci a chvíli po deváté vyrážíme na cestu. Silnice je mokrá, a i ve vzduchu je taková vlhkost, že přes plexi během chvíle není skoro vidět. Opouštíme Oravskou přehradu. V nedalekém Tvrdošíně máme namířeno k prvnímu dnešnímu cíli: jednomu z osmi dřevěných kostelů na Slovensku, zapsaných na seznam UNESCO. Římskokatolický kostel Všetkých svätých byl postavený na konci 15. století, s renesančními úpravami o dvě stě let později. Zatímco obdivujeme místní historickou perlu, skoro jak mávnutím kouzelného proutku vykouklo slunce a mraky se rozplynuly.

V nedalekém Lidlu nakupujeme jídlo. Snídáme. O chvíli později, a sedm kilometrů dál, zastavujeme na malou prohlídku rezervace lidové architektury v Podbielu. Mají tu soubor 64 dřevěnic, postavených koncem 19. století, který je nejzachovalejším původním celkem lidové architektury ve střední Evropě. Většina z těchto roubených domů slouží svému původnímu účelu. Mají své majitele, stálé obyvatele.

Konečně se blížíme k pořádným horám. Na východ od nás se zdvihají Roháče, s vrcholky převyšujícími dva kilometry nad mořem. Silnice klikatící se přes sedlo Holica je jedním z důvodů naší letošní cesty. Když jsme tudy před rokem s bratry a synovcem projížděli, hned mě napadlo, že to je ideální silnice pro motorku. V jedné z mnoha vraceček je odpočívadlo s výhledem na Liptovskou Maru a Nízké Tatry. Na chvíli zastavujeme, kocháme se a fotíme. Za dalších dvacet minut už se smažíme ve vlastním potu o půl kilometru níž, na silnici kopírující břeh Liptovské Mary. Míjíme Tatralandii – největší vodní zábavní areál na Slovensku.

Při průjezdu Liptovským Mikulášem marně hledáme banku, kde by nám vyměnili 20 € bankovku s utrženým rohem. Jinak se snažíme rozpálené ulice města co možná nejrychleji opustit. Protože už se těšíme zpátky do hor, tak se ani moc nezdržujeme u hradu v Liptovském Hrádku. Jen děláme pár fotek a pádíme dál. Před námi je výjezd na nejvyšší bod celé cesty: Štrbské pleso, které leží v nadmořské výšce 1346 m. Už z dálky obdivujeme majestátní Kriváň, se svou typickou siluetou. Je jedním ze státních symbolů a třicet let byl dokonce vyobrazen na znaku Slovenska.

Štrbské pleso je asi jedno z nejnavštěvovanějších míst v Tatrách, možná i v celé zemi. Marně přemýšlím a hledám nějaký český příměr. Možná „Václavák“. Původně jsem měl představu, že dojedeme až do těsné blízkosti morény, postavíme motorku někam na kraj silnice, vyfotíme pár snímků a povalíme dál. Namísto toho nás čekala závora na privátní cestě k hotelům, přeplněná placená parkoviště (nikoho nezajímá, že tu chcete být sotva patnáct minut), stánky se suvenýry, předražené občerstvovny s „rychlo-pochoutkami“ a samozřejmě zástupy lidí. V dálce zahřmělo. Od západu začíná růst tmavý mrak. Že by se opakoval včerejší scénář? Naštěstí máme namířeno přesně na opačnou stranu. Zastávku zkracujeme na nejkratší možnou dobu. Fotíme pleso, nakupujeme pohledy a hurá do sedla.

Cesta Vysokými Tatrami je příjemná. Široká, klikatá silnice s celkem dobrým asfaltem, nad kterou ční skalnaté vrcholky hor. S přejezdy italských sedel se to sice srovnat nedá, ale i tak potěší. Co nás ale vůbec nepotěšilo, byl pohled dozadu. Vypadá to, že ani dnes dešti neujedeme. „Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú…“. Stihlo nás to při sjezdu z Magurského sedla. Autobusová zastávka ve vesničce Reľov nám i motorce posloužila jako dočasné přístřeší. Naštěstí bouřka zůstala někde za horami a sem dorazil jen vlahý letní deštík. Za půl hodiny je po všem. Začínáme se poohlížet po nějaké svačince. Nejbližší možnost nákupu je ve Spišských Hanušovcích. Nejdřív ale míříme na místní poštu – napsat a poslat pohledy. Zatímco vymýšlíme vtipné pozdravy z exotického Slovenska, znovu se rozpršelo. Krátce, ale intenzivně. Tentokrát to chudák Šedivka schytala. Když přešlo to nejhorší, přesouváme se do potravin a schovaní pod stříškou u vchodu svačíme. Nechceme dál čekat, jestli přestane pršet úplně. Jednak to zrovna není nic velkého, a hlavně je pořád docela teplo. O pár kilometrů dál, jak lusknutím prstu, déšť ustal a silnice jsou suché. Sem mrak vůbec nedošel.

Přijíždíme k Dunajci, hraniční řece mezi Slovenskem a Polskem, kolem které se na obou březích rozkládá národní park Pieniny. Říční koryto razící si cestu hlubokými soutěskami mezi prudkými svahy skalnatých kopců s trochou fantazie připomíná výjevy z westernových filmů. Znova se stáčíme k východu a po chvíli dokonce zpátky na jih – směrem na Kežmarok a Levoču. U Spišské Belé si dopřáváme zastávku na krátkou prohlídku renesančního zámečku „Kaštel Strážky“, ve kterém Slovenská národní galerie provozuje muzeum.

V Kežmaroku nás čeká návštěva druhé památky UNESCO v jednom dni: kostel Nejsvětější Trojice. Spolu s dalšími sedmi dřevěnými stavbami je výjimečnou ukázkou vývoje evropské sakrální architektury. Zajímavostí je, že na stavbu kostela nebyly použity žádné kovové hřebíky, ale výhradně dřevěné. Jako odkaz na pomoc švédských námořníků při jeho stavbě interiér připomíná obrácený lodní trup a kulatá okna se podobají oknům z lodních kajut.

Slunce se sklonilo k obzoru. Kousek od Levoči jsem našel kemp, kde dnes chceme přespat. Čeká nás tedy posledních třicet kilometrů cesty. Na místě nás navigace vede kolem penzionu do kopce skrz nějakou branku přímo doprostřed kempu s chatkami, ale nikde žádná recepce. Otáčím to a vracím se dolů k penzionu. To už se k nám svižným krokem blíží prošedivělý chlapík:

„Už vás nějakou chvíli pozorujeme.“ povídá s úsměvem namísto pozdravu.

„Rádi bychom se tady ubytovali, ale nevíme, kde se nahlásit.“

„Pojďte se mnou, já to zařídím.“

Nabídl nám chatku. Chvíli váháme, ale když si uvědomíme, že máme zabalený, nedosušený stan, přijde nám pohodlné spaní v posteli za 20 € fajn. Stejně jako předešlý kemp, je i tento (bůhvíproč) skoro prázdný. Uvnitř chatky rozvěšujeme všechny mokré věci. Převlečeni do čistého oblečení jdeme na večeři do místní restaurace. Podává se zeleninová polévka a ryba s bramborem. Zpátky k chatce už jdeme za tmy. Ještě si dopřáváme sprchu a pak už šupajdíme do postele.

 

Úterý 27.8.

268 km

Od brzkého rána je krásně. Dnes nás čeká několik zajímavých kulturních a historických míst. Už se nemůžeme dočkat. Balíme usušené věci, lehce čistíme motorku a před devátou hodinou odevzdáváme klíče od chatky. Náš první (ještě „předsnídaňový“) cíl je nedaleká poutní bazilika Navštívení Panny Marie na Mariánské hoře. Prý patří mezi nejstarší poutní místa východního Slovenska. Nejenomže stojí na krásném místě s úžasným výhledem na Levoču, ale je to i nádherná stavba se vzorně opečovávaným areálem.

V Levoči míříme rovnou na hlavní náměstí v historickém centru, které je (jak jinak) zapsané na seznamu UNESCO. Kromě prohlídky památek hledáme také obchod s potravinami. Snídaně už by přišla vhod. Ve městě ale není klid a vhodný obchod nikde v okolí nevidíme. Snad se poštěstí dál po trase. Za čtvrt hodiny už sedíme na lavičce před malým obchůdkem a snídáme voňavé, čerstvé pečivo.

Po jídle pokračujeme na východ. Zanedlouho se nám otevírá jedinečný pohled na majestátní Spišský hrad – nejrozsáhlejší zříceninu hradu na Slovensku. Původně byla v plánu prohlídka, ale nakonec děláme jen malou zastávku u románsko-gotické katedrály sv. Martina ve Spišské Kapitule a hrad objíždíme kolem dokola, abychom si ho alespoň prohlédli ze všech stran. Oblast od Levoči po Spišské Vlachy je jen mírně zvlněná, zemědělská krajina s malými lesními ostrůvky. Sotva jsme se ale přiblížili k Hornádu, kopců s lesy opět přibylo.

 

Jak postupujeme dál na východ, výrazně stoupá počet romské menšiny. Skoro v každé vesnici jsou k vidění jakési slumy s neudržovanými, starými domy, kolem nichž bývá značný nepořádek. Přestože je horké léto, z mnoha komínů stoupá černý, štiplavý dým. Že by příprava oběda na PET lahvích? Vůbec bych se tomu nedivil! Čím dál častěji také vidíme, jak tmavovlasí, snědí spoluobčané podél silnic prodávají houby. Celkem sympatický způsob přivýdělku, přestože my nejsme zrovna vhodná cílová skupina. A ještě jedna věc mě zaujala: na parkovištích u supermarketů je na asfaltu neobvykle velké množství výrazných olejových skvrn. Podle nich se dá odhadovat, že stáří a technická způsobilost zdejšího vozového parku značně pokulhává…

U Kluknavy míjíme hnědou ceduli s nápisem: Drevený krytý most. Děláme k němu malou zajížďku. Spojuje břehy Hornádu u vesnice Štefanská Huta. Není sice tak velký a hezký, jako ten přes Ohři u Kyselky, ale za zhlédnutí určitě stojí. Následuje nádherná, čtyřiceti kilometrová trasa, se spoustou zatáček lesnatou krajinou, která končí až v Košicích. Tuto metropoli jsem vždy vnímal jako město kdesi daleko na východě a nevím proč jsem měl představu, že leží v rovinaté, zemědělské oblasti. Že sjedeme z hor rovnou do města, jsem vážně nečekal.

Dosáhli jsme nejvýchodnějšího bodu naší cesty. Stáčíme kola na západ – směrem ke Slovenskému krasu. Za Medzevem nás čeká moc hezká, klikatá silnice s dobrým povrchem. Bukové lesy kolem trochu připomínají naše Křivoklátsko. Kousek za Štóským sedlem zastavujeme u kapličky v zatáčce nad Smolníkem. Zatímco Kačka zmizela v lese za účelem myko-průzkumu, já fotím. Zastavil u nás motorkář. Říkal, že jedou se skupinou ze směru, jako my a jednomu z nich upadla poznávací značka. Ptal se, jestli jsme ji náhodou někde neviděli. Nejsem si úplně jistý kde, ale SPZ-ku jsem opravdu viděl. Byla pověšená na stromě vedle silnice. Poděkoval za informaci a pokračoval v hledání. Snad bude mít štěstí a najde ji.

Sjíždíme do údolí. Vedle silnice teče rezavě hnědý potok. Tato barva často bývá známkou vysokého obsahu železa. Opět projíždíme několik romských osad. Břehy potoka lemují závěje odpadků. V Nálepkově doplňujeme palivo a také se zastavujeme na malý nákup v blízké samoobsluze. Do obchodu jdu sám, Kačka z bezpečnostních důvodů zůstala u Šedivky. Stačilo pět minut, aby jí obklopilo hejno zvědavých a lehce žebrajících snědých výrostků. Jeden přes druhého něco vykřikuje.

„Teta, dajte mi peniažky.“

„To je kamera? Vy nás natáčate?“

„Môj strýko má tiež motorku!“

„Ako rýchlo jazdíte?“

Tady bychom v klidu neposvačili. Raději hned odjíždíme. Jíme o pár kilometrů dál na autobusové zastávce a probíráme při tom předchozí zážitek.

Rozbitá, hojně záplatovaná silnice se spoustou výmolů nás dovedla do horského sedla Grajnár. Naštěstí jižní strana Hnilecké doliny má nový hladký asfalt. Přejezd sedla Súľová se rázem stal motorkářskou jedničkou naší dosavadní cesty.

Kousek pod Rožňavou, nedaleko od maďarských hranic jsem v mapě objevil kemp Gombasek. Tam máme namířeno na noc. Hory s hlubokými lesy necháváme za zády. Teprve teď si začínám uvědomovat, že jsme v cizině. Horké odpolední slunce se do nás opírá s takovou intenzitou, jako někde u Jadranu. Ve vzduchu voní čerstvě posekaná tráva a seno. Jen místo cikád slyšíme vrzání kobylek.

Kemp je takřka liduprázdný (jak už jsme si na Slovensku zvykli). Je tu jen šest chatek, žádný stan a nic, co by připomínalo recepci. Celkem zvláštní místo. Blízká Gombasecká jeskyně už je zavřená, stejně jako pokladna a prodejna suvenýrů. U jednoho domku sedí s knížkou v ruce mladý muž. Jdu si k němu pro informace. Ze směsi maďarštiny a slovenštiny jsem pochopil, že kemp není v provozu, ale jestli chceme zůstat na noc, tak za šest euro na osobu to nebude žádný problém. K dispozici máme toalety, pitnou vodu a sprchy. Paráda. Už jsem se začínal bát, že budeme muset hledat jiný nocleh. Zbývá jen dořešit večeři a snídani. Naštěstí je necelých sedm kilometrů odtud městečko Plešivec. Kačku nechávám v kempu a sám, na lehko jedu na nákup. K večeři se podává tmavý chléb, paštika, parenica a hroznové víno. Co víc si přát?

 

Středa 28.8.

322 km

Dnes nás čeká návštěva několika pohoří a hlavně (na to se obzvlášť těším) vodní nádrž Palcmanská Maša. Pamatuji si jí z doby před více než třiceti lety, když jsme ji navštívili s kamarády na velkém vandru po Slovensku. Měla tenkrát průzračnou, tyrkysově modrou vodu. Jsem vážně zvědavý, jestli je taková, jako v mých vzpomínkách.

Jelikož máme jídlo od večera, výjimečně snídáme v kempu. Pak ještě sušíme orosený stan a balíme věci. Odjíždíme až před desátou hodinou. Obloha je úplně vymetená. Slunce začíná pálit. Krajina trochu připomíná nám dobře známý Český kras. Jen jsou kopce kolem trochu vyšší. Z kochání krajinou mě najednou vytrhlo palčivé bodnutí na levém předloktí. Zastavuji u krajnice. Rozepínám zip na rukávu, ze kterého vylétlo cosi, co připomínalo malinkou včelu. Nejsem alergik a bodnutí od hmyzu snáším většinou v pohodě, ale tahle potvůrka mi způsobila dost nepříjemné svědění na několik dnů!

Vracíme se k říčce Slané. Včera odpoledne jsme ji přejížděli kousek odtud východním směrem. Údolí končí na úpatí hory v Dobšiné, která je mezi motoristy známá jako místo konání závodů do vrchu. Přímo z města se s převýšením čtyři sta metrů klikatí krásná, široká silnice s perfektním asfaltem, ukončená dvěma ukázkovými vracečkami. Na malou chvíli zastavujeme u odpočívadla s úžasným výhledem do krajiny. V serpentýnách pod námi pozorujeme projíždějící motorky.

Hned za kopcem leží Palcmanská Maša. Mám pocit, jako bych se po letech vracel na nějaké známé místo u moře v Dalmácii. Mezi stromy probleskuje hladina barvy apatitu, ve vzduchu voní tráva, jehličí a voda. U hráze se nám otevřel pohled na téměř celou plochu nádrže. Je přesně taková, jakou si ji pamatuji. Modrý drahokam mezi kopci Slovenského ráje. Na protějším břehu parkujeme. Sundaváme těžké hadry, abychom se vykoupali a užili si sluníčka. Po hodině příjemného lenošení pokračujeme v cestě. Mokré plavky věšíme za gumicuky na vaku – při jízdě rychle uschnou.

Pod sedlem Besník pramení Hron. Jdu si udělat pár snímků. „Najkrajšie stromy sú na Horehroní…“. Odteď na pár dalších hodin nemůžu tuhle píseň dostat z hlavy. O kus dál míjíme Chmarošský viadukt – vysoký kamenný železniční most, trochu připomínající náš Novinský v Kryštofově Údolí. Ve vesnici Telgárt (kdysi známé jako Švermovo) nacházíme restauraci s dřevěnou předzahrádkou. Na ceduli před podnikem stojí: „domáce halušky“. Byl by hřích navštívit Slovensko a neochutnat brynzové halušky!

Odpočatí a s plnými žaludky pokračujeme v cestě. Na jedné z dalších křižovatek jsem neodbočil doleva. Přicházím na to až po třech a půl kilometrech, kde nás navigace nabádá, že se máme otočit. Alespoň jsme si z pastvin na chvíli užili výhled na Nízké Tatry a Muránskou planinu. Silnice z Revúci do Hriňové je jako sen. Nejen proto, že se nám chce po dobrém obědě spát, ale je prostě skvělá. Stoupá a klesá mezi lesy a loukami, projíždíme nespočet ukázkových zatáček a skoro všude je parádní asfalt. Nádhera! Na tomhle dlouhém úseku máme jen dvě zastávky. První je u historické vysoké pece v Sirku. Leží na takzvané Evropské železné cestě a je jednou z nejzachovalejších svého druhu na Slovensku.

Druhá zastávka je v Klenovci, kde byl v roce 1713 zatčen známý zbojník Juraj Jánošík (údajně za pomoci maďarského hrachu). My se zrovna strefili do oslav 75. výročí Slovenského národního povstání. U pomníku na náměstí vedle protitankového kanónu stojí dobově oděná čestná stráž. Před davem lidí se u mikrofonu střídají řečníci. Celé Slovensko tento svátek ohromně prožívá a mně se mimoděk vybavil tematický vtip: „Většina lidí vnímá Slovenské národní povstání jako malou epizodu v době druhé světové války, zatímco Slováci vnímají druhou světovou válku jako malou epizodou Slovenského národního povstání...“. To tu ale nebudu říkat nahlas… 😊

Po hranici pohoří Poľana se dostáváme do Brezna. Kačka přišla s nápadem, že bychom si mohli koupit meloun. Také bych si dal, ale bohužel nenacházíme na naší trase žádný obchod. Snad se zadaří na druhé straně hor, které se chystáme překonat. Silnice, na kterou právě nastupujeme, je jedinou spojnicí mezi jihem a severem Nízkých Tater. Ostatní se plazí v údolích podél potoků a řek. Čeká nás sedlo Čertovica s převýšením téměř osm set metrů. Silnice to je pěkná, ale vzhledem k okolnostem je tu rušný provoz. Bez všudypřítomných náklaďáků bychom si to užili lépe. Ve dvanácti stech metrech je v pozdním odpoledni už chladno. Na severu pod námi se rozprostírá Liptovská dolina, za kterou po dvou dnech opět vidíme Vysoké Tatry. V Liptovském Hrádku konečně nacházíme otevřený supermarket. Melouny mají ale tak velké, že i ten nejmenší z nich bychom jedli několik dní. Musíme si nechat zajít chuť.

Na kraji Demänovské doliny je kemp, do kterého dnes míříme. Na rozdíl od předešlého jsou tu kromě nás i další lidé. Čekal bych že tady, ve vstupní bráně do Nízkých Tater, bude nechutně draho. Opak je pravdou. Za dva lidi, motorku a stan platíme 13,50 €. Teplá sprcha a krásný výhled na Liptov a Tatry v ceně. Stavíme stan, večeříme, odpočíváme. Užíváme si krásný, teplý večer pod horami. Spát jdeme až po desáté.

 

Čtvrtek 29.8.

311 km

Jako by se nám z tohohle skvělého kempu nechtělo, všechno nám trvá nějak dlouho. Snídaně, mytí, sušení stanu, balení věcí. Vyjíždíme před půl jedenáctou! Nejdřív jedeme dolinou k Demänovské ledové jeskyni. Na místě u parkoviště zjišťujeme, že vstup je docela daleko v prudkém kopci. Mít možnost někam uložit helmy a těžké bundy, bylo by to v pohodě. Ta tu ale není. Nevadí. Stejně jsme ze všeho nejradši „on the road”. Alespoň jsme si prohlédli krásnou, skalnatou dolinu. Vracíme se do Liptovského Mikuláše, který za naši dovolenou projíždíme potřetí a naposledy.

Když jsem včera tvrdil, že přes Nízké Tatry vede severojižně jediná silnice, nebyla to tak úplně pravda. Našel jsem totiž ještě jednu. Vede z Partizánské Ľupče přes sedlo Prievalec do Liptovské Osady. Málokdo ji zná a velká auta tam nepotkáte. O to hojněji ji využívají cyklisté. Cesta do sedla je žalostná. Asfalt je často rozbitý, plný děr. Musíme jet velmi opatrně. Díky tomu si můžeme užít okolí a krásný den v horách. Přestože jsme uprostřed Slovenska, připadá nám, jako bychom nechali civilizaci někde daleko za námi. Ticho ruší jen bublání motoru. Kousek za sedlem přijíždíme do oblasti horských luk. Mezi nimi se kroutí silnice s pěkným povrchem. Vzadu za planinami stoupají k modrému nebi poslední zalesněné kopce Nízkých Tater. Výhledy směrem na západ k Velké Fatře jsou doslova dechberoucí.

Vracíme se do civilizace a na velkou silnici. Vede nás přes velké lyžařské středisko Donovaly, kterému dnes vládne početné hejno paraglidů. Mají tu ideální podmínky. Startují na vrcholu Nová hoľa, proletí se a přistanou kousek od spodní stanice lanovky, která je vyveze zpět na start. Z Donovalského sedla klesáme směrem k Bánské Bystrici. Na náměstí ve Starých Horách mají stánek s melouny. Tak jsme se dočkali! Kupujeme půlku a schovaní před sluncem ve stínu místní pošty dlabeme lžicemi sladkou dobrotu. Od té chvíle sice musíme každou půlhodinu zastavovat, ale to k tomu prostě patří.

Silnice vedoucí přes sedlo Malý Šturec se záhy ukázala jako vyhlášené motorkářské místo. Není divu. Pěkných zatáček s hladkým asfaltem tu je nepočítaně. Než jsme přejeli přes hory do Turčianských Teplic, potkali jsme některé „letce“ i třikrát. Vypadá to, že to celý den honí tam a zpátky. Ideální místo pro nácvik náklonů.

Za Velkou Fatrou se dostáváme do široké, zemědělské oblasti bez kopců a lesů, s minimem stínu. Je horké odpoledne a slunce nás v černých, kožených bundách peče zaživa. Navíc je dnes státní svátek, a tak se ani při průjezdu Prievidzou nemůžeme schladit v klimatizovaném obchodním centru se zmrzlinou v ruce. Kromě čerpacích stanic je všechno zavřené. Raději nezastavujeme. Při jízdě nás to ne moc, ale chladí. Naštěstí Slovensko je nejen zemí tisíců kostelů, ale i zemí hor a lesů. Když jedno pohoří opustíte, za chvíli na vás čeká další. V našem případě Strážovské vrchy s úžasnou silnicí do Ilavy. Není tolik klikatá, jako ta kolem Velké Fatry, i motorkářů je tu méně, přesto fajn svezení.

Za údolím Váhu se už zdvíhají hraniční hory – Karpaty.  Vlárským průsmykem se vracíme do vlasti. Kousek za čárou děláme další ze řady melounově-zdravotních zastávek. Poblíž silničáři s traktorem sekají škarpy. V jedné z nich nacházíme přikrčeného drozda. Nevypadá zraněný, ale vzhledem k tomu, že před námi neuletěl, se dá předpokládat, že není úplně v pořádku. Možná se střetl s autem. Odnášíme ho do lesa – dál od silnice, aby neskončil pod sekačkou. Bohužel pro něj nemůžeme víc udělat.

V Bojkovicích konečně nacházíme otevřený obchod s potravinami. Naštěstí u nás SNP neslavíme. Už bylo na čase! Kromě snídaně v kempu před odjezdem jsme za celý den měli jen meloun, který je víc pití než jídlo. Nakoupené dobroty s velkou chutí dlabeme na lavičce před prodejnou.

Až do Uherského Brodu je parádní cesta. Dál jsou na silnici uzavírky a semafory s dlouhými frontami aut. Snažím se to co nejvíc urychlit, ale ne vždycky se daří. Navíc od západu roste zlověstně vyhlížející mrak. To by mám tak chybělo, zmoknout ještě před dojezdem do kempu! Máme ale kliku. Bouřkový mrak se zarazil někde za Chřiby a na naši stranu hor přinesl vítr jen pár kapek. Navíc až ve chvíli, kdy už máme postavený stan a motorku pod plachtou. Kemp, který jsem pro dnešek našel je nedaleko lázeňského domu Smraďavka. Toto poetické jméno má po sirovodíkovém prameni u kapličky sv. Kříže. Dnes tu probíhá rozloučení s končícími prázdninami. Akce má po okolí vtipné, vysloveně motivační, plakáty: „Smraďavkový dětský den!“. Když jdeme na večeři do místní Lovecké restaurace, musíme se nejdřív probojovat rozjuchaným davem. S úsměvem vzpomínáme na naše vlastní dítko, které v pěti letech na adresu sirných pramenů prohlásilo památnou větu: „Kdyby ta vodička smrděla ještě trochu víc, tak už by to bylo hovínko…“. 😊 Po jídle a vytoužené sprše jdeme spát.

 

Pátek 30.8.

345 km

Vstáváme velmi časně. V osm hodin už vyrážíme na cestu. Chceme si užít motorkáři oblíbené Buchlovské kopce, než bude velký provoz. Dnes nám ale štěstí nepřeje. Na několika místech silničáři opravují asfalt a vzhledem k tomu, že je pracovní den, jsou přes celý hřeben fronty náklaďáků. Snad se na tuhle vyhlášenou silnici někdy vrátíme.

Snídáme ve Slavkově na parkovišti u supermarketu. Při jídle k nám přišel pán a vyzvídal, co že to máme za motorku a odkud kam jedeme. Se zaujetím poslouchá naše vyprávění. Přijde mi, že by taky chtěl někam vyrazit, jako my. Každou chvíli si uvědomuji, jak skvěle se máme, jaký je na dvou kolech báječný život!

Brno, které nám teď stojí v cestě objíždíme severní cestou přes Moravský kras. Povedlo se mi najít moc pěkné, klidné silničky se spoustou zatáček. Kačka se mi svěřila, že pro ni dovolená skončí, až uvidí něco, co zná. K její velké smůle už kousek za Brnem míjíme poutač lákající k návštěvě Šiklova mlýna, který jsme před pár lety navštívili. Naštěstí nás ještě čeká dlouhá cesta s pár hezkými zastávkami. V Předklášteří u Tišnova navštěvujeme Portu coeli. Jediný fungující ženský cisterciácký klášter v ČR. Pro nás je fajn, že se dá zajet až přímo na místo. Stejně jako k poutnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, který je naším příštím cílem. Ne náhodou je tenhle klenot od roku 1994 na seznamu UNESCO. Jedná se o nejoriginálnější a nadčasové dílo českého architekta s italskými kořeny: Jana Blažeje Santiniho-Aichla.

Další krátké zastavení máme v Chotěboři, kde obdivujeme Čertův stolek – sochu Michala Olšiaka, odkazující na legendu související s nedalekým údolím Doubravy. Nepřehlédnutelné a originální výtvory tohoto umělce jsou k vidění po celé Vysočině. Chtěl bych jednou za nimi udělat „loveckou“, fotografickou výpravu. Snad na to někdy dojde.

Jak se blížíme k Praze, začínám si také, jako můj batůžek, uvědomovat, že dovolená pomalu končí. Stále častěji poznávám místa kolem silnic, po kterých jsme v minulosti několikrát jeli. Pomalu vjíždíme do „našeho rajónu“. Ve Zbraslavicích dozrál čas k pozdnímu obědu. Restaurace Svatý Hubert nám přišla vhod. Škoda jen, že nemáme hotovost, neberou karty a eura nechtějí. Naštěstí je nedaleko benzínka, kde se dá vybrat.

Poblíž Sudějova zajíždím do lesa. Kačka si chce ještě zahoubařit. Chudinka viděla, jak to ve slovenských lesích roste, a já ani nepřibrzdil! Co bychom s tím dělali, když nevozíme věci na vaření? Teď je ale jiná situace. Nemůžeme přeci domů přijet s prázdnou! Po pár minutách je jasné, že k večeři budou ryzci. Úplně poslední zastávka před příjezdem domů je u našeho oblíbeného pštrosa ve Stříbrné Skalici (hrdina mého klipu: „Crash test moto helmy pomocí pštrosa“).

Na Slovensko budeme rádi vzpomínat. Má pro nás řadu pozitiv. Je blízko, ceny jsou mnohdy lepší než u nás, bez problémů se domluvíme a je tam krásně. Samozřejmě nejde srovnávat slovenské horské silnice s těmi v Alpách. To je úplně jiná liga. Jak kvalitou, tak prostředím kolem. O to ale nejde. Tahle země má totiž pro Čechy jeden bonus. Nepřijde vám, že jste za hranicemi. Skoro jako byste jeli na návštěvu za kamarádem, kterého jste pár let neviděli.

Už teď se těším na příští shledání.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (22x):
Motokatalog.cz


TOPlist