intercars_brezen



Na Jawách Po "Blízkém Východě"

Kapitoly článku

Vzhůru prozkoumávat krásy Slovenska aneb z bláta do louže

Den třetí

Když už jsme si zaplatili ten kemp a večer se zřídili jak carský důstojníci, rozhodli jsme se, že raději nebudeme nikam chvátat a přispali jsme si. Ráno bylo i docela hezké počasí, ale moc dlouho bohužel vydržet nemělo. Míša ještě přetáhnul hlavu motoru u své čézety, protože mu to trochu foukalo, jak naznačovalo mastné žebro válce. Rozloučili jsme se s panem Pagim a znovu se vydali na cestu. Naše dnešní první zastávka byla v lékárně, aby si Sára obstarala něco na svou alergickou reakci. Otok sice z větší části ustoupil, ale vyrážka nezmizela, a naopak se částečně i rozšířila. Netrvá dlouho a Sára se s vítězným úsměv vrací z lékárny s takovou výbavou, že by si mohla založit menší nemocnici. Sice nemohla pořídit nic speciálního, protože všechny takové prostředky jsou na předpis, ale jako zdravotní sestra si zvládla poradit i bez toho.

Pokračujeme dál, tentokráte k jistému termálnímu prameni Kalameny, kteréžto místo jsem objevil v jednom z místních cestopisů. Naplnilo se mé neblahé očekávání, na místě byla velká spousta lidí. Nicméně, když už jsme zaplatili to jedno euro za parkování, museli jsme to vyzkoušet. Nakonec jsem se koupal jen já s Tomem, protože ostatní byli mrzouti a tvrdili, že voda je špinavá, přestože byla opravdu velmi čistá a opravdu teplá. Po koupačce jsme si dopřáli menší oběd z našich ešusů a znovu do sedel. Ještě nějakou dobu mělo vydržet hezké počasí, takže jsme se naplno kochali místní krajinou, která opravdu stojí zato a občas se i trochu naháněli v místních kopcích a zatáčkách. Sice jsem se svou třiapůlou příliš neměl konkurenci, vzhledem k tomu, že kluci vezli podstatně větší zátěž, ale Míša svou čézetu dokázal i tak pořádně rozhulákat, takže o zábavu bylo postaráno.

Tentokrát míříme na Gerlachovský štít, kteréžto místo nám doporučil pan Pagi. Chtěli bychom se trochu projít po horách, tedy pokud to půjde. Chvíli po odpoledni jsme opět nuceni se nasoukat do nepromoků, protože opět začíná pršet. V nich pak vydržíme skoro až do večera. Pod Gerlachovským štítem zastavujeme v pozdním odpoledni. Opodál u silnice, nedaleko od zástupů lidí a projíždějících aut, vidíme pasoucího se jelena. Je to až k neuvěření. Osobně jsem jelena nikdy neviděl, takže se musím jít podívat zblízka. Jelen se vůbec nebojí, a to stojíme pouhých pár kroků od něj, za sebou hukot silnice. Zajímalo by mě, jestli byl divoký, ale zvyklý na lidi nebo ho tam měl puštěného někdo místní jako atrakci. Pokud snad měl onu atrakci opravdu představovat, bylo nanejvýš divné, že byl puštěný zcela na volno, bez jakýchkoliv ohradníků, které by ho chránily před projíždějícími auty. Zatímco pozorujeme jelena, přemýšlíme co dál. Dneska už se po horách projít nestihneme, navíc na to ani není moc počasí. Nakonec padne návrh jet do nedalekého kempu a brzo ráno vyrazit a strávit celý jeden den chozením po hřebenech. Já se na to zpočátku moc netvářím, protože můj přístup ke kempům je poněkud skeptický a mnohem raději si ustelu někde na divoko, ale nakonec se nechám přemluvit. A abychom se ještě někam podívali, protože do večera zbývá hodně času, zamíříme na Štrbské pleso, kde se chvíli jen tak procházíme.

 

Zatímco se zapisujeme na recepci v kempu, naše motorky přijde obdivovat několik Italů, taktéž motorkářů. Tihle naštěstí umí trochu anglicky, takže prohodíme pár slov. Když jim řekneme, že před dvěma lety na těchto strojích (a vlastně ještě horších, protože tenkrát moji kolegové jeli na pionýrech) jsme dojeli až do Benátek, jen nevěřícně kroutí hlavou. Večer u piva provádíme menší údržbu našich strojů. Mně jaksi odešlo odpružení u páva, pružiny po letech naznaly, že už toho asi mají dost, což jim nemůžu příliš zazlívat. Takže páva odlehčím tím, že těžké věci dám do truhly na nosiči, pružiny trochu pošteluji a víc to neřeším. Míšu začíná zlobit regulátor dobíjení, poněkud se mu upálily kontakty a náhradní regulátor jsme k naší smůle zapomněli doma. Je to smůla, ale nedá se nic dělat, už jsme řešili mnohem horší věci než takovéto banality. Spát jdeme brzy a nemáme možnost ani pořádně společně posedět a popovídat si, protože se opět spustí déšť.

 

Den čtvrtý

V noci byl pořádný slejvák a k naší smůle prší i ráno, když se probudíme. Slabší deštík by nám nevadil, ale protože ještě musíme dokončit údržbu strojů ze včera, kterou jsme nestihli kvůli tomu, že dřív nás zastihla tma, zůstáváme schovaní, dokud se počasí aspoň trochu nezlepší. Jedno je však jasné. Dneska žádný výstup na Gerlachovský štít nebude a do zítra čekat nemůžeme. Když už se konečně chystáme odjet, přihodí se Tomovi značně nemilá věc. Rozhodne se pro srandu trochu zahrabat v blátě a v tu chvíli se u jeho dvěapůly přetrhne řetěz. Jak říkám, je to věc vskutku nepříjemná, ale dobře že k tomu došlo teď. Raději nedomýšlet co by, kdyby se přetrhl na silnici za jízdy. Zkrátka se zátěž, kterou motorka musela vézt nakonec někde projevila. Takže naše stroje alespoň vytlačíme z bláta, abychom opravovali v lepším prostředí. Mně musí pomáhat Míša a na pomoc nám ještě přispěchá nějaký Němec, který šel zrovna kolem, protože vytlačit přeloženou kejvu z té bažiny, která přes noc vznikla kolem našeho ležení, a navíc do kopce, je nad moje síly. Opravíme prasklý řetěz, naštěstí k defektu došlo ve spojce, takže na něm nebudou dvě a náhradní spojku samozřejmě vozíme. Z kempu odjíždíme chvíli před polednem, špinaví od bláta, ale už s trochu lepší náladou. Je to sice zdržení, ale plánovali jsme tu stejně být celý den, takže není kam chvátat.

Naším dnešním cílem je zřícenina Spišského hradu. Postupně začínáme sjíždět z hor, a tedy turistických oblastí a začínáme se dostávat do normální civilizace. A čím dál tím více se posunujeme na východní Slovensko. Tuhle skutečnost si postupně začínáme uvědomovat, když projíždíme tamními vesnicemi a přitom se nám asi dvakrát podaří v dálce zahlédnout ghetto místních nepřizpůsobivých spoluobčanů ztlučené z plechů a prken, kteréžto skutečnosti jsme doposud znali jen z internetu, případně z televizních novin. Vždycky to sice byly jen krátké okamžiky, kdy jsme měli možnost tato místa pozorovat, ale představa, že ve střední Evropě někdo takhle žije ještě dnes v jednadvacátém století je dost děsivá.

 

Spišský hrad je v době naší návštěvy v částečné rekonstrukci, ale prohlídku si užijeme i tak. Je to neuvěřitelná stavba, navíc obrovská. Takového materiálu, který bylo potřeba dostat na ten vysoký kopec, to se člověku až tají dech, když si pomyslí, co to muselo být. Já funěl jako po maratonu, a to jsem jen stoupal po cestě nahoru. Návštěvu určitě můžu doporučit. Pro mě to bylo mnohem zajímavější než prohlídka kdejakého zámku, kterým jsem nikdy příliš neholdoval. Vstup byl sice za osm éček, ale aspoň parkoviště bylo zadarmo, takže se to nechalo zkousnout. Bohužel naši prohlídku musíme ukončit trochu předčasně, protože se opět ženou mraky a v dálce už vidíme, jak padá déšť. Sotva u motorek nahodíme nepromoky, zastihne i nás. Takže cesta zase v dešti. Ale už jsme si docela zvykli.

 

Pokračujeme dál. Následujícím cílem není nic menšího než Dukelský průsmyk. Příliš nechvátáme, ale protože tentokrát jsem zase ve vedení já, tak nasazujeme docela ostré tempo. Občas se tak rozvášním, že svým kolegům ujedu a pak na ně musím chvíli čekat, ale s tím nemám žádný problém. Projíždíme přes Prešov, kde se zdržujeme v nekonečných kolonách kvůli zúžení na silnici. Za Prešovem se opět napojujeme na menší silničky, ale provoz příliš neklesá a je to tu samý kamion. Vytrvale pokračujeme dál směrem na Svidník. Stále v nepromocích, protože sem tam pár kapek spadne. Zastavujeme na benzínce, abychom mohli doplnit pohonné hmoty. Při té příležitosti je Míša nucen prohodit si baterku s Tomem. Přestože jeho čezeta částečně dobíjí není to dostatečné a vzhledem k upáleným kontaktům na regulátoru dobíjení není, jak jinak to řešit. Ale i s tím už máme zkušenosti a nedělá nám to žádné vrásky na čele. Kdyby snad mělo dojít k nejhoršímu, vezu v pávovi celé náhradní dynamo s elektronickým regulátorem dobíjení, který bychom na Míšovu nebo jinou motorku určitě nějak zvládli nabastlit. Naši sázku o první opravu jsme tak nějak zrušili. Protože, pokud budu počítat i neuspokojivé odpružení kyvné vidlice u svého páva, přestože mě v jízdě nijak neomezuje, jsme v tuhle chvíli už každý měli nějakou závadu. Ale stejně mi to nedá, abych nepodotknul, že jinak moje třiapůla šlape jak hodinky!

S večerem přijíždíme do Svidníku. Částečně je to asi kvůli sychravému počasí, ale moc se nám v téhle části Slovenska nelíbí. A to především ve městech, která působí úplně jiným dojmem, než je tomu třeba u nás a o místech ještě více na západě ani nemluvě, ale tam se to zase liší v jiném slova smyslu. Před tím, než se vydáme hledat místo na spaní, se stavujeme na nákup v místním Kauflandu. Já se tam dostavám do značně nepříjemné situace. Po zaplacení si mě odchytne místní obtloustlý securiťák, který svým vzezřením nemá daleko do skinheada. Je mi jasné, co po mně chce, ale netuším, proč zrovna já? Po obchoďáku se totiž pohybuje na první pohled spousta pochybných existencí a nemyslím to teď ani v nejmenším ve zlém, jen konstatuji holou skutečnost. Možná tomu trochu napomohl můj cestovní outfit ála šupák, protože za ty roky už toho pamatuje vážně hodně, ale stejně to nebylo nic tak zlého ve srovnání s jinými místními. Situaci beru s klidem, paměť mi totiž slouží natolik dobře, abych věděl, že jsem nic neukradl. Avšak znervózňuje mě skutečnost, že jestli to ten týpek bude chtít rozmazávat, můžu tady taky skejsnout do setmění a hledat pak místo na spaní někde v noci se mi vůbec nechce. Nakonec to však má dobrý konec a daří se mi s tím chlápkem domluvit.

S nadcházejícím stmíváním nacházíme místo na spaní na odlehlém kopci a stavíme stany. Nemáme ani možnost v klidu posedět a popovídat si u piva a slivky, stejně jako předchozí den, protože opět přichází průtrž mračen a nutí nás předčasně zalézt do stanů. Prší skoro celou noc a až ráno se počasí umoudří.

 

Den pátý

Toho deště začínáme mít pomalu ale jistě po krk. Už ani ve stanech není tak úplně sucho a probouzíme se se značně provlhlými spacáky. Nicméně podařilo se nám dojet tam, kam jsme si plánovali. Jsme v místech, kde za druhé světové války probíhali boje na Dukle. Projíždíme místní krajinou, prohlížíme si památníky v podobě válečné techniky. Tanky, děla, letadlo, náhrobky, cedule. Pod jednu z ruských T-34 se rozhodnu vlézt, zespodu je totiž nezavařený poklop, kterým je možno nahlédnout dovnitř. Nedělal jsem si příliš iluze, co tam uvidím. Všechna zařízení tanku kromě závěru děla jsou pryč. Naopak mě překvapil nepořádek, který tam panoval. Plechovky od piva a nedopalky cigaret. Můj osobní typ je, že místní omladina do tanku občas chodí za zábavou. Zajedeme i k hlavnímu památníku a hřbitovu příslušníků 1. československého armádního sboru. Místo je hezky udržované a má trochu zvláštní atmosféru a určitě stojí za návštěvu, ať už se zajímáte o historii nebo ne.

Cestou zpátky se ještě zastavíme ve Svidníku natankovat. Dává se s námi do řeči místní chlápek, protože si podle SPZ na našich strojích všiml, že jsme od Jihlavy, kde prý má příbuzné. Svět je opravdu malej. Dnešním druhým cílem má být Slovenské moře, které většina nejspíš bude znát spíše pod jménem Zemplínská Šírava. Cestu si naplánujeme mimo hlavní silnice, abychom také něco zajímavého viděli, a protože motorkám takové silnice zkrátka vyhovují nejvíce. Dostáváme se tak ještě o kousek více na východ Slovenska. Projíždíme v podstatě jen samými zapadlými vesničkami, kde s trochou štěstí najdete malý obchůdek, kde vám prodají nějaké základní věci. Všechno kolem přitom vypadá dost pošmourně. Hlavní roli v tom nepochybně hraje mizerné počasí, ale shodujeme se na tom, že tady bychom vážně nechtěli bydlet. Vše tak nějak úplně odtržené od civilizace. Zlaté naše domovské vsi na Vysočině, které oproti těmto vsím vypadají jako ze škatulky. Tím ale nechci nic hanit ani kritizovat. Pouze se snažím vyjádřit svůj subjektivní názor, který se mnou nemusí nikdo sdílet.

K Zemplínské Šíravě přijíždíme v brzkém odpoledni a v tu chvíli zase začíná vydatně pršet. Ráno jsme od deště měli téměř klid, ale od této chvíle to má opět vydržet až do večera. Nikdo z nás se nad tím už nevzrušuje, protože z nepromoků stejně téměř nevylézáme. Najdeme si volně přístupnou pláž a jdeme vyzkoušet vodu. Ta je k našemu překvapení velmi teplá. Proto neváháme, pod střechou shodíme nepromoky a oblečení a jdeme se koupat. Vzduch je sice velmi studený, ale jakmile vlezeme do vody, je nám dobře. Vydržíme se koupat opravdu hodně dlouho, užíváme si krásně teplou vodu a na hlavu nám přitom padají obrovské dešťové kapky. Užíváme hlavně proto, že jsme právě dosáhli nejvzdálenějšího bodu naší výpravy. Odteď už se budeme téměř jenom vracet. Cíl byl splněn! Holky naše nadšení nesdílejí a pozorují nás ze svého úkrytu pod střechou. Kluci od nich navíc potom ještě dostanou vynadáno, co je to jako napadlo, jít se koupat v tomhle počasí. Já se jim přitom směju od ucha k uchu, až to po chvíli vypadá, že sám také dostanu za uši. Ale sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo a vlastně se tomu smějeme úplně všichni. Před odjezdem Míša ještě chvíli zkouší naladit regulátor, ale je to marná snaha. Při tom ještě chvíli dáme řeč se slovenskou rodinkou.

Pokračujeme dál v cestě a prší ještě víc. Objíždíme Šíravu dokola. Máme v plánu vracet se domů po jižní hranici Slovenska. Míša opět řeší závadu na čezetě, která mu tentokrát přestala jet úplně. Rychle zjistí, že se jedná o špatnou svíčku. Vymění ji a za chvíli můžeme pokračovat. Nedojedeme však daleko a závada se opakuje, tentokrát na dost rušné silnici. Naštěstí zastavíme zrovna u vjezdu nějakého domu, kde nás pan domácí nechá zajet částečně k němu na zahradu, abychom nemuseli opravovat na silnici. Míša znovu mění svíčku, Sára někde spatřila kočku, kterou za každou cenu musela ulovit a pohladit si ji a já s Tomem si povídáme s místním pánem. Ten svého času dlouhou dobu pracoval v Česku a samozřejmě také vlastnil dvěapůlu Jawu, kterou mu ale bohužel před lety ukradli. Mezitím Míša opět rozchodí čezetu a tentokrát už je všechno v pořádku. Zkrátka se v tom předchozím případě asi jednalo jen o nějaký vadný kus svíčky, protože tahle už znovu neselže.

Jedeme dál, ale už nás to nebaví. Déšť, pořád jenom déšť a mokro, všude. Snad jediné, co ještě zůstává suché, jsou moje boty, dva dny zpět poctivě naimpregnované značným množstvím M2Téčka. Ostatní naše vybavení už to vzdalo, na tohle nepromoky prostě úplně nestačily. Tenhle den už to chceme jenom tak nějak dokopat do večera, někde si ustlat, vyspat se a druhý den ráno se vzbudit do lepšího počasí. To nám dodává motivaci, protože předpověď konečně po několika dnech ukazuje slunečno a teploty přesahující dvacet stupňů, což je vskutku velmi vítaná změna.

 

Spaní nacházíme na totálně rozmáčené louce hned vedle místního JZD. Ani nás moc nevzrušuje skutečnost, že nás ráno nějaký bača, se zbytkáčem dvě promile po včerejší návštěvě hospody, kde utratil výplatu za celý den, může přejet kombajnem. Ostatně, když to mohl přežít soudruh Drápalík, tak proč ne my. A taková sádrová socha by vůbec nemusela být špatná. Rozmáčená louka se nám o něco později pomstí tím, že neunese Tomovu motorku a ta se skácí přímo na Míšovu čézetu. Nutno podotknout, že v den její výroby asi soudruzi ve Strakonicích vstali pravou nohou, protože na sobě po této kolizi neměla ani škrábnutí. Zato Tomova dvěapůla nejspíš byla páteční kus, protože to odnesla s rozbitým tachometrem a lehce promáčklou maskou. Poučení pro příště, raději za deště stavět motorky dál od sebe. Tachometr tedy zalepíme izolepou a vzhůru stavět stany, do kterých se holky okamžitě nasoukají a navrch ještě zalezou do spacáků. Mají toho taky dost, ale optimismus je stále nepřechází, což je dobře.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):


TOPlist