sumoto_duben



Na Jawách Po "Blízkém Východě"

Kapitoly článku

Všechno špatné musí jednou skončit aneb hezké počasí je k nezaplacení

Den šestý

Potom co jsme přežili večerní déšť, nekonečné útoky komárů, a nakonec i noc v docela dost mokrých spacácích, se po dlouhých dnech budíme do slunného rána. Sice stále ještě není žádné teplo, ale musíme to vydržet, protože dnes už konečně nemá pršet. A tak i přesto, že jsme všichni mokří, je na nás vidět dobrá nálada. Na cestu vyrážíme velmi brzy, máme před sebou spoustu kilometrů.

Nejdříve se stavíme na benzínku natankovat. Já si při té příležitosti položím rukavice na svou cestovní truhlu a při odjezdu si je samozřejmě zapomenu nasadit. Zjistím to až po několika kilometrech, kdy jedna z nich je nenávratně ztracena ve slovenských dálavách. V tu chvíli mě tato ztráta příliš nermoutí, ale to se má změnit v následujících dnech, kdy deštivé počasí vystřídá úmorné vedro a já jakožto člověk, který se špatně opaluje, budu trpět, když mi na hřbetech rukou postupně vyskáče spousta malých puchýřků a nepomůže tomu ani skutečnost, že jednu rukavici budu mezi obě své ruce pravidelně rozdělovat.

Projedeme Košicemi a za nimi se postupně napojíme na krásné zapadlé silničky, držíce se jižní slovenské hranice. Jen jednou v těsné blízkosti projíždíme kolem osady místních nepřizpůsobivých spoluobčanů a všichni se v tu chvíli modlíme, ať některá z našich motorek nevypoví poslušnost. Jen já se o svoji kejvu samozřejmě nikterak nebál, protože ta přece jezdí bez poruch (a jen tak mimochodem, pokud už snad nikdy nenapíšu další cestopis, tak mě kluci za tyhle mé řeči vážně ukamenovali). Pokračujeme dál, pomalu ale jistě se stále otepluje a my si jízdu opět začínáme pořádně užívat. Dnes už si sice nevzpomenu, kudy přesně jsme se na svých dvoutaktních ořích ubírali, ale bylo tam opravdu krásně. Postupně přišla i kopcovitá krajina, zapadlé vesničky začaly být hezké, ne omšelé, jako tomu bylo více na východě a nikde kolem žádné větší město. Zároveň jsme měli možnost se kochat, dle mého, vůbec nejkrásnějšími výhledy z celého našeho výletu.

Skutečného oteplení však den doznal až po poledni. Do té doby slunko sice svítilo, ale když jsme projížděli pod kopci a skrze lesy, stále byla zima. Někdy v té denní době se zase dostáváme více do civilizace a s ní je před námi i první větší město. To znamená jediné, čas na oběd. A kam jinam bychom měli vyrazit nakoupit než do Míšou a Tomem milovaného supermarketu. Sice to není Kaufland, jen obyčejná Billa, ale musí jim to stačit. Nikdo však nepohrdneme možností dokoupit zásoby. Na parkovišti potom zabereme pořádný plac a pustíme se do jídla. Tedy hned potom, co na onom placu rozložíme a rozprostřeme naše mokré oblečení. Přesněji řečeno, všechno naše oblečení, kromě toho, které zrovna máme na sobě, protože nudisty by tu asi nikdo netoleroval. A sedíme tam opravdu hodně dlouho, potřebujeme nabrat trochu sil do studených těl a oblečení také neuschne za pár minut. Jedna místní paní dokonce přijde k nám a ptá se, jestli je všechno v pořádku a zda nepotřebujeme s něčím pomoct. A my víme jistě, že nepotřebujeme. S dobrým počasím totiž jde všechno lépe, a tak po vydatném odpočinku můžeme zase vyrazit.

 

Znovu se dostáváme do méně osídlených oblastí a projíždíme hezkou lesnatou a kopcovitou přírodou. Opět se dostává na scénu naše závodění v kopcích. Trochu mě mrzí, že v ostatních strojích nemám žádnou konkurenci, ale to je způsobeno především tím, že kluci vezou mnohem větší náklad. Například Míšova stopětasedma dokáže normálně uhánět velmi svižně a když jsme to zkoušeli ještě před výletem u nás na Vysočině, byl to opravdu těsný závod. S blížícím se večerem kluci opět potřebují natankovat, dvaapůla na tom sice není tak zle, ale hlavně čézeta má o dost vyšší spotřebu. Nicméně tankují oba mí kolegové. Já se pro tentokrát rozhodnu vynechat.

 

Už pomalu hledáme místo na spaní, když se mi přihodí značně nemilá věc. Nelekejte se, moje motorka stále jede jako vítr, jen řidič se stane na nějakou dobu indisponován. Pod bundu mi totiž vletí včela a není to moc příjemné, když vás bodne hned do oblasti krku. Alergický nejsem, to dobře vím a žádné otoky se u mě nikdy dřív ani teď také neobjevily, ale stejně to bolí jako sviňa. Takže mi zkrátka okamžik trvá, než se cítím na to jet dál. Stejně už ale nedojedeme daleko, vyhlédneme si hezkou odbočku do pole, zajedeme za zarostlou stráň a u lesa pod kopcem rozložíme naše dnešní ležení. Konečně po dlouhé době můžeme večer posedět venku, popít společně trochu piva a slivky, v případě Lindy se Sárou se jedná o cidery a v klidu si popovídat. A protože já s klukama si té slivky přihneme trochu víc, začneme vymýšlet zlomyslnosti. Les, u kterého spíme, je totiž značně blízko a vzpomeneme si, že na Slovensku přece žijí medvědi. O zábavu v tu chvíli máme postaráno. Každou chvíli někdo z nás bručí a holky začínají být nervózní, i když se to snaží skrývat. O něco později, když už začíná padat tma a vyvstávat první noční stíny, bych nic nedal za to, že mají na zadku hnědý flek. Naštěstí to ale přes kalhoty nebylo vidět. Nakonec se na nás tak zlobí, že mám strach, abych Tomovi, díky naštvané Sáře nemusel volat první pomoc, a i Linda se tváří tak, že pokud Míša ještě promluví, tak ta první pomoc by mohla jet právě pro něho. Já se tomu všemu jen směju, samozřejmě potají, protože jinak bych také mohl špatně dopadnout a naplno si užívám života svobodného mládence.

 

Den sedmý

Je příjemné probudit se a vědět, že to nebude do deště. A dokonce ani medvěd v noci nepřišel. Nebo si to aspoň myslím, protože kombinace piva, slivky a únavy z celodenní jízdy totiž způsobila, že jsem spal jako špalek a ráno mě vyhnalo ze spacáku až volání divočiny.

Pomalu sbalíme věci, naházíme je na motorky a do sedel. Dnešní rozkaz zní jasně, dojet k Balatonu! Jenže ouha, začíná mi docházet benzín, musel jsem přepnout na rezervu a benzínky jsou v tuhle chvíli dost v nedohlednu. Kluci mi v tu chvíli dají sežrat mé řeči o bezporuchovosti mojí kejvy a připomínají, že jsem udělal chybu, když jsem včera nenatankoval s nimi. Nicméně já věřím, že to při rozumné jízdě nějak zvládnu. Jet rozumně se mi však příliš nedaří, protože kluci nasazují opravdu velmi ostré tempo, a přestože jedu skoro stejně rychle jako vždycky, záhy mi zmizí z dohledu. Dodnes je podezírám z toho, že se na mě domluvili a ostrou jízdou chtěli docílit toho, že mi dojde benzín. Ať už tomu tak bylo nebo ne, sranda musí být, i kdyby děti neměly co žrát. A mně se navíc podařilo na benzínku dojet ještě s malou rezervou. Natankuji tedy plnou a v tu chvíli se mi stane další nemilá věc. Už nějaký rok na nádrži pozoruji, že po nějaké době, hlavně když motorka stojí v garáži do plna natankovaná, se mi v jednom místě objevuje takový mastný flíček. Neklamná známka toho, že nádrž není zcela těsná. Únik to však byl naprosto minimální i z dlouhodobého hlediska a já nechtěl ničit lak tím, že budu provádět opravu. Teď však došlo na nejhorší a benzín z nádrže uniká docela slušným tempem a možná právě proto mě ráno překvapila ta rezerva. Dlouho nepřemýšlím co s tím, protože myslet znamená hovno vědět a mezitím by ztráta pohonných hmot mohla být značná. A navíc nechci způsobit další globální ekologickou katastrofu. Stačila jedna při sjezdu z Grossglockneru, když jsem celou dobu brzdil motorem, abych šetřil brzdy. Z toho sajrajtu, co mi tenkrát po onom sjezdu vytekl z výfuků, beztak mají Greenpeace do dneška noční můry. Proto teď vytahuji z páva izolepu a poctivou vrstvou omotám nádrž v místě praskliny. Únik je zastaven, problém vyřešen. A znovu se potvrzuje moje moto, že když něco nejde spravit lepící páskou, tak bylo použito málo lepící pásky.

Ještě na Slovensku, nedaleko o maďarských hranic si Tom všimne cedule odkazující na jisté vojenské muzeum. Po společné domluvě vyrážíme tím směrem, dvě hodinky zdržení nás už totiž nic nestojí. Muzeum je to sice trochu zvláštní, ale docela hezké. Mají tam třeba i německý tank Panther. Tedy… přesněji řečeno to, co z něj zbylo… pár zrezlých pojezdových kol. Mimoto se zde ale nachází další vojenská technika v podobě děl, obrněných vozidel, různých starších i novějších kolových strojů, tank T-34, který je na rozdíl od Panthera kompletní a k tomu hezky stylizované vnitřní prostory. Zvláštní bylo jenom to, že už jsme měli projitou půlku muzea a nikdo po nás nic nechtěl zaplatit. A protože nám to přišlo blbé, zkusili jsme se zeptat místní paní, která nás potom každého zkásla o tři eura. Pár piv by z toho bylo, ale nemůžu říct, že bych litoval, v muzeu to bylo hezké.

Pár kilometrů před Maďarskem si Míša musí vyměnit baterku s Tomem, protože jeho regulátor dobíjení se už definitivně odebral do věčných lovišť. Stále sice máme náhradní elektronický, ale tohle je rychlejší a pohodlnější cesta a baterka plus mínus dvě stě kilometrů vydrží, což je uspokojivé.

 

Přejíždíme most přes Dunaj a tím i maďarskou hranici. Nevím jak ostatní, ale já jsem v Maďarsku poprvé za život. Necítím sice žádné zadostiučinění, ani nevím, jestli je k tomu důvod, ale pocit to je stejně hezký. Další země, kterou si mohu přidat na seznam navštívených. Konkrétněji na seznam zemí, které jsem navštívil na motorce, o to je to pro mne významnější. Navíc je hezké počasí, které tu sice zmiňuji už alespoň po páté, ale já si to v tu chvíli neskutečně vychutnával. Sice už se mi tou dobou, díky ztracené rukavici, připékaly ruce, ale čert to vem.

Nasazujeme docela ostré tempo, přestože zpočátku jedeme spíše jen po okreskách. Ale žene nás vidina toho, že ještě dnes dojedeme k Balatonu. Navíc na těch okreskách je to stejně nejlepší, motorky se na nich cítí jako doma a člověk se navíc může kochat okolní krajinou, která mě mile překvapila. Sice jsme se do Maďarska nepodívali nikterak daleko, ale minimálně na severu bylo skutečně na co koukat. Kolem poledne potom zastavujeme u supermarketu, tentokrát to je Kaufland, takže Tom s Míšou jsou v sedmém nebi a jdeme pro něco na občerstvení. Řeknu vám, ty maďarské forinty jsou hrozná měna. Když se to má člověk pokusit nějak přepočítat na naše peníze, není to tak úplně jednoduché. Nicméně výsledné ceny jsou plus mínus stejné jako kdekoliv jinde. Takže prostě nakoupíme za pár tisíc forintů, stejně platíme kartou, protože v hotovosti nemáme vůbec nic a vracíme se zpět k motorkám. Tam se na nás přilepí jakýsi divný zjev a z jeho gestikulování a toho, jak se okolo nás ochomýtá, je nám jasné, že žebrá peníze. Pokud se v tuto chvíli vrátím ještě trochu do minulosti, tak včerejší večer jsme v lehkém alkoholovém opojení vedli debatu na téma existence pohlaví. Dnes se jich údajně “rozlišuje“ až sedmdesát. Netuším, co je na tom pravdy a ani mě to nikterak nezajímá, protože umím počítat do dvou, a to mi na rozeznání toho, kdo je kdo, vždycky stačilo. Nicméně tenkrát u maďarského Kauflandu jsem byl při určování pohlaví onoho jedince, který se nás jal obtěžovat, dost na vážkách a nebál bych se v tu chvíli uznat i mnohem větší číslo, než je dvojka. Naštěstí se nám ho časem, po vykřičení všech známých a do té doby možná i neznámých nadávek, podařilo odehnat, a zpovzdálí jsme pak už jen sledovali, jak obtěžuje své vlastní krajany. My se tak můžeme konečně v klidu najíst a poté pokračovat dál, Balaton již není daleko. 

Okresky necháváme za sebou a napojujeme se na rychlostní silnice. Za všechny naše výlety to bylo asi poprvé a paradoxně zároveň i s největší zátěží, kdy jsme takhle uháněli. Celkem obdivuji stopětasedmu a dvěapůlu, jak si to dávají. Nepochybuji přitom, že by z nich mí kolegové dost možná zvládli vymáčknout i víc. Stále sice nemohou jet tak rychle jako já, kdybych za to pořádně vzal, ale nemám k tomu nejmenší důvod, a navíc ani moje třiapůla není žádný závoďák. Nasazujeme tedy rychlost plus mínus kolem osmdesáti kilometrů za hodinu a vesele frčíme. Zároveň se najdou i úseky, kdy je na co koukat, takže nějaká monotónní jízda nás rozhodně netrápí. Horší je to s vedrem, protože po poledni začíná být neskutečné a motory v něm docela solidně vaří, ale zhoršení jízdních vlastností nepozorujeme, takže není důvod zastavovat. Kilometry tak ukrajujeme jeden za druhým. Provoz přitom naštěstí není nijak hustý, takže nás neobtěžují předjíždějící auta a ani my je.

 

K Balatonu přijíždíme v pozdním odpoledni. Jedeme po silnici, ze které je vidět na širokou vodní plochu a já tentokrát už cítím jisté zadostiučinění, že jsme to dokázali. Později zastavíme na odpočívadle, schováme se do stínu, přestože to moc nepomáhá a hledáme kemp. Přitom u nás zastaví skupinka českých motorkářů, takže můžeme dát chvíli řeč. Později se ukazuje, že to s těmi kempy nebude tak jednoduché. Hned první a následně i několik dalších je obsazeno. A během našeho hledání se pomalu ale jistě blíží večer. Začínáme trochu ztrácet dobrou náladu, dochází nám totiž, že jestli chceme něco najít a užít si večer u Balatonu, musíme tak učinit rychle. Rozhodujeme se zkusit štěstí trochu dál. Kemp, který si vyhlédneme je sice nějakých třicet kilometrů daleko, ale vypadá slibně. Na vrátnici však jen odmítavě kroutí hlavou. To není dobré, nicméně se nenecháme zviklat a posíláme Lindu, jakožto člověka, který z nás nejlépe umí anglicky, přímo na recepci. Ani její smutný pohled však nepomohl, ale recepční byl přece jen ochotný a na list papíru jí napsal dva další kempy, které bychom ještě mohli zkusit. Už tomu moc nevěříme, ale naděje umírá poslední. A ono se to nakonec vážně podaří. Máme kemp!

Dlouho neotálíme a hurá do plavek! Přestože jsme se ještě před chvílí cítili po celodenní jízdě a úmorném vedru značně unavení, vidina koupačky v Balatonu nám vlévá novou energii do žil. Nakonec to sice dopadne tak, že se jdu koupat jen já s Tomem a Míšou, holky špindíry si to šetří na ráno, aby klukům mohli kontaminovat vzduch ve stanech, ale to nevadí, užijeme si to i bez nich. Co můžu o Balatonu říct, tak že je tam krásně čistá voda, pokud tedy není zrovna zakalená, protože minimálně v místě, kde jsme se nacházeli my, bylo písečné dno. Není tedy pravda to, co mi o něm říkala spousta lidí, že voda je tam špinavá. Druhou věcí je fakt, že je tam extrémně mělko. Plavat se sice dá, ale když se člověk postaví, tak má vodu průměrně tak nad pas. Nezkoušeli jsme sice dojít co nejdál to šlo, ale i přesto jsme od břehu byli opravdu hodně daleko.

Od vody odcházíme se západem slunce a zamíříme do nejbližšího obchodu. Zásoby jídla sice máme, ale alkohol nemáme, a to je velký špatný. Takže nakoupíme spoustu maďarského piva, k němu nějaké slané pochutiny a zpátky do kempu. Později večer, když už jsme v celkem příjemné náladě zaslechneme hrát hudbu. To nám nedá a jdeme se podívat přímo ke zdroji. Mimo areál kempu, v podstatě jen přes ulici, se začíná rozjíždět solidní párty. Hraje živá kapela, lidi tancujou a zpívají. Je to super a my se k nim také na chvíli přidáme. Do kempu se vracíme až tehdy, když nám dojdou poslední zbytky piva. Naštěstí však máme v pávovi schovanou ještě jednu láhev slivky…

Den osmý

Už nikdy nepiju… ani bych nespočítal, kolikrát už to bylo, kdy jsem se ráno probudil a pronesl tuhle frázi. A i dnešní ráno u Balatonu se neslo v jejím znění. S vyspáváním jsme si dali opravdu na čas. Kluci s holkami se váleli ve stanech a já si večer ustlal venku pod hvězdami, hned vedle svojí motorky, aby jí nebylo smutno. Vlivem alkoholového opojení jsem přitom úplně zapomněl na staré dobré rčení, rozlož si ležení dřív, než alkohol rozloží tebe. Ráno se tedy probouzím totálně rozlámaný a nepohyblivý, protože jsem vůbec nehleděl na to, kam si lehám a nějaký vystouplý kořen nebo kámen mě vůbec netrápil. Nedá se nic dělat, budu to muset rozchodit. Naštěstí dneska nikam nespěcháme.

 

Jakmile jsme všichni vzhůru, dostatečně probraní a po vydatné snídani, opět zamíříme k Balatonu. Tentokrát jde i Sára s Lindou, protože by to byla ostuda, kdyby to také nevyzkoušely. Voda je po ránu velmi osvěžující a do značné míry se jí daří potlačit v našem týmu většinu příznaků intenzivní kocoviny. Z pláže nás vyžene až neúprosně kvapící čas. Musíme totiž opustit kemp do určité hodiny, jinak se nám započítá pobyt na další den. Takže zpátky do reality, jdeme balit naše ležení. Nikomu se do toho příliš nechce, protože je tady opravdu krásně, ale všechno jednou musí skončit.

Hned za bránou kempu se nám shodou okolností podaří rozdělit. Míša, který uzavírá naši kolonu, se od nás oddělí a podaří se mu napojit na silnici, kde mu provoz již nedovoluje se otočit a musí pokračovat dál. Toho si my s Tomem nevšimneme a později jej nemůžeme nikde najít. Telefon nezvedá on ani Linda, a tak čekáme. Sice se nijak nestrachujeme, ale je nám krajně divné, kam se Míša s Lindou mohli ztratit. Míša nakonec volá, jakmile k tomu má příležitost, nutno říct že to je vážně za dost dlouho. Jsou od nás dobře deset kilometrů a do toho v čézetě dochází benzín, takže nechce riskovat návrat, ale dobře, že jsou oba v pořádku. Zanedlouho se opět shledáme, doplníme pohonné hmoty na nejbližší benzínce a vyrážíme už na definitivní cestu zpátky.

V Maďarsku žádné další cíle nemáme, navíc už je odpoledne a potřebujeme nahnat kilometry. Takže opět najíždíme na trochu rychlejší silnice, ať nám cesta víc ubíhá. I dnešní den je ve znamení úmorného vedra. Puchýřky na rukou už jsem přestal počítat a ani foukající vítr za jízdy není zrovna dvakrát osvěžující. Z toho důvodu jedu s porozepnutou bundou, abych se neutopil ve vlastním potu. To se mi opět, již podruhé za tento výlet, má stát osudným. Tentokrát to však není včela, ale rovnou vosa. Trefí se přímo do výstřihu bundy a nějakým způsobem se dostane pod košili. Umlátit ji za jízdy, kdy můžete použít pouze jednu ruku, není vůbec jednoduché a než stihnu zastavit, abych na ni mohl použít i pravý hák, vosa mě zrychtuje jak svině pytel šrotu. Celkem čtyři žihadla do oblasti břicha. Takže si dávám chvíli pauzu, než prvotní bolest trochu opadne a pak opět pokračujeme dál. Tentokrát už nic neriskuji a bundu si zapínám až ke krku.

V Maďarsku se mi podaří ještě jedna kuriózní věc. Protože tu nejsou skoro žádné kopce a silnice jsou dost často velmi dlouhé rovinky, rozhodnu se zkusit pokořit rychlostní rekord. Zaléhávám tedy za řidítka, dávám plný kotel a očima hypnotizuji tachometr. Chvíli to sice trvá, ale má rychlost se vyšplhá až na neuvěřitelných sto dvacet kilometrů za hodinu. A třiapůla by byla ochotna zrychlit ještě víc, ale už tak od sto deseti mi začínal lehce kmitat páv a kdo to někdy zažil, tak ví, že se jedná o věc, kterou nepotřebujete zakoušet dvakrát. Takže povolím plyn, jdu lehce do brzd a zpomalím na klasickou cestovní rychlost. Ale stejně je to super, tolik jsem ještě nikdy dřív z motorky vymáčknout nezkoušel. A to ani tehdy, když jsem jel pouze sólo, bez jakékoliv bagáže. Myslím, že v takovém případě by sto třicet kilometrů za hodinu nebyl nejmenší problém. A pro ty, kteří by snad pochybovali o přesnosti ukazování mého tachometru, jsem rychlost kontroloval podle navigace v telefonu na řídítkách, o níž vím, že ukazuje naprosto spolehlivě. Avšak nejenom já lámal rekordy. Jeden rekord totiž od té doby drží i Tom. A to v počtu zadřených motorů. Nebo spíš přidřených, abych byl přesný, protože nakonec nebylo ani třeba sundat hlavu, abychom se podívali do motoru. Jeho dvaapůla zkrátka v maďarském vedru řekla dost a lehce se jí hryznul píst ve válci. Naštěstí to nebylo nic vážného. Tom chvíli počkal, až motor vychladne, mezitím vydatně přimazal benzín v nádrži M2Téčkem a mohlo se pokračovat dál. Tentokrát však už raději poněkud nižší rychlostí.

Hranice se Slovenskem přejíždíme u Komárna, chvíli se tam sice motáme kvůli několika uzavírkám na silnicích, ale není to nic, s čím bychom si neporadili. Nedlouho potom opět musíme vyměnit baterku v čézetě, ale to je jen běžná rutina. Mezitím okolo nás projede nějaký kluk, taktéž na stopětasedmě čézetě, avšak v tomto případě na typu 450. Na pokec se sice nezastaví, ale aspoň si zamáváme. My pak pokračujeme zase dál. Večer je pomalu na spadnutí a s ním přichází i čas hledat si místo na spaní. Dnešní den je to trochu komplikovanější a dlouho se nám to nedaří, ale nakonec Tom najde v okolních polích místo, kde by se šlo dobře schovat. Nedaleko od něj se navíc nachází i krmelec a mě s kluky opět napadají zlomyslnosti, jak si trochu vystřelit z holek. Protože takové prase Karbous chodící v noci okolo stanů není o nic méně strašidelnější než medvěd. Bohužel na srandu není moc čas, protože celodenní vedro vystřídal chladný a silný vítr, a navíc se ženou černé mraky. Takže si jen symbolicky připijeme zbytkem slivky a je čas schovat se před deštěm. Ten tentokrát naštěstí není zdaleka tak silný jako ty, kterým jsme byli vystaveni ve dnech předchozích.

Den devátý a desátý, se kterým příchází i konec naší cesty

Dneska už se toho moc nestalo. Ráno po probuzení je sice chladné, ale brzy se má oteplit. My vyrážíme směrem k dalšímu hraničnímu přechodu, tentokrát už do naší domoviny. Nikde se příliš nezastavujeme, jen na nákup, abychom měli co posnídat a znovu pokračujeme dál. Ještě však nemáme v plánu dojet domů definitivně. Závěr naší dovolené je totiž potřeba jaksepatří oslavit. A tato oslava se má konat v Pasohlávkách, konkrétně v kempu Merkur. Přihlásíme se tedy na recepci a najdeme si volný flek, kde nás nikdo nebude moc rušit. Je neděle, takže kemp je narvaný k prasknutí, ale postupem času se místa začínají uvolňovat, až tam moc lidí nakonec nezůstane. Tím lépe pro nás, aspoň se nemusíme s nikým mačkat. V nedalekém sklípku si později opatříme značné množství vína a můžeme oslavovat. A oslavujeme opravdu vydatně, také je co. Navíc je opět hezké počasí, takže nemusíme někde sedět zalezlí. Hned vedle nás přitom má rozložené ležení nějaký týpek se svojí rodinou a moc rád si s námi chodí povídat. Konverzace je to vskutku zajímavá, protože probíhá v kombinaci češtiny, polštiny, němčiny a angličtiny. Týpek byl totiž Polák, žijící v Rakousku, mluvící trochu anglicky. Takhle napsané se to může zdát hrozně komické, což také bylo, ale vážně jsme se takto dokázali domluvit.

Ráno už se jen sbalíme a dojedeme ten kousek, co nám zbývá zpátky na naši domovskou Vysočinu. Dokázali jsme to! Zase! Po vlastní ose jsme odjeli a po vlastní ose se zase vrátili zpátky. Ani nevím, co víc napsat takhle závěrem. Je to skvělý pocit, být zase doma, ale na druhou stranu je to i trochu smutné. O tolik zážitků, kterými bylo prodchnuto několik posledních dní, totiž člověk jen tak někde nezakopne a my si uvědomujeme, že si opět počkáme celý dlouhý rok, než se budeme moci vydat na další podobnou cestu. Ale tak tomu prostě je a možná i kvůli tomu, to má to své jedinečné kouzlo.

Video z cesty

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):


TOPlist