Na Jawách Po "Blízkém Východě"

Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše aneb přece jen můžeme vyrazit...

Opět svízelné přípravy před cestou...

Jak už to bývá, rok dva tisíce devatenáct se přehoupl a začal… no všichni víme, co začalo. Společně s tím začalo velké dilema i nám. Budeme moci vycestovat nebo ne? A když už, tak kam to bude? Do toho protažené zkouškové období na vysokých školách, tedy alespoň pro ty z nás, kteří stále studujeme a celková nejistota. Nakonec sešlo z původních plánů vyrazit už na začátku července a celý výlet se odsunul na konec srpna s naivní představou, že bude lépe. Bohužel lépe nebylo.

Po dlouhých debatách a velmi vášnivých diskusích, jsme se konečně shodli nad letošním cílem. Zamířit jsme měli do Rumunska a jeho proslulých hor, kam se já osobně toužím podívat už několik let a poslední dva roky za to v naší partě aktivně bojuji. Letos na to konečně mělo dojít.

Jako již tradičně začaly horečnaté přípravy. Nejhůře na tom byli moji dva kolegové, Tomáš s Michalem. Tom si na letošek pořídil novou motorku, pokud se teda o pětatřicet let staré třiapůle Čezetě dá hovořit jako o novém stroji a Míša po letech dostal na papíry svojí hranatou stopětasedmu Čezetu, se kterou dráždil angryforestery (rozuměj myslivce) v lese a jezeďáky na loukách, než si místo ní pořídil oranžovou rakouskou pomstu KTM. Asi nemusím příliš zdůrazňovat, že ani jedna z motorek nebyla ve stoprocentním stavu, takže kluky čekala spousta práce. Ale tak už to zkrátka u těchto starých strojů bývá. Naštěstí však jsou na světě dvě věci, které jsou věčné. Tou první je Lenin a druhou moje třiapůla kývačka, na které jsem letos prováděl spíš jen “kosmetické úpravy“, pro zpohodlnění cestování.

Čas plynul, situace ve světě se všelijak měnila, ale cesta do Rumunska byla stále otevřená a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit. Někdy v té době se stalo něco, co se ještě nestalo. Doposud každý rok tomu bylo tak, že naše výprava byla v čistě pánském složení. Tato skutečnost však nečekaně vzala za své a mým kolegům se na sedlo spolujezdce posadily jejich drahé polovičky, Sára a Linda. Nicméně ty pravé legendy jsou single, a proto mně místa na sedle zůstalo víc než dost. Co ale z téhle situace plynulo pro mě? Páv naložený tak, že se pomalu ani nedal zavřít a skutečnost, že prdět a krkat budu muset buď potichu nebo v uctivé vzdálenosti.

Poslední dva týdny se událo pár zajímavých věcí. Tom naznal, že svoji Čezetu řádně připravit a odzkoušet nestihne, a tak ještě letos pojede na dvěapůle kývačce, která s ním minulý rok objela kus Rakouska a Německa, nutno dodat, že bez nějaké větší závady. Ta horší věc měla teprve přijít. Chvíli před odjezdem nám zavřeli Rumunsko… takže všechno od začátku, znovu naplánovat celou trasu. Výhodou bylo, že rozhodnutí to tentokrát bylo jednohlasné a nemuseli jsme dlouho nic vymýšlet. Naše cesta se tedy nakonec měla ubírat na sever Čech, odtud do Polska, následně objet Slovensko kolem dokola, na jihu si kousek odskočit na koupačku do Balatonu a pak… pak se uvidí. Start je letos netradičně naplánován na sobotu ráno místo pátka odpoledne. Míša totiž ještě musel na odpolední do práce.

Den první

Co bych vám povídal. Člověk natěšenej jak děcko o Vánocích, na tohle jsem čekal celý rok. Večer nemůžu usnout, ráno nemůžu dospat. Pořád přemýšlím, jestli jsme na něco nezapomněli. Nikdy se nám to sice s ničím zásadním nestalo, ale člověk nikdy neví. Vstávám s předstihem, abych zkontroloval ještě pár posledních věcí. Někdy v té době mi píše Tomáš, že už má první závadu, ale ničeho se nemám bát, bude prý připraven vyrazit ve smluvený čas. Pro klid duše se raději na nic víc neptám. U mě se všechno zdá v pořádku, až na počasí. To vypadá dost mizerně a bohužel nejen z okna, ale i podle předpovědi na následujících pár dní. Ale nenechávám se tím nijak rozhodit, protože horší, než minulý rok, už to být nemůže. Teď už jen zapnout benzín, nacupovat, párkrát prošlápnout naprázdno, klíček do polohy na start a motorka spolehlivě chytá na první dobrou. Můžu vyrazit!

K mému velkému překvapení přijíždím na smluvené místo jako první, což se mi nikdy dřív nestalo a vždycky jsem byl posledníček. Ti, kteří se nás přišli podívat a popřát šťastnou cestu, už netrpělivě čekají. Ale moji kolegové stále nikde. Za chvíli zvoní telefon. Druhá závada na světě, tentokrát u Míši. Na nic nečekám, startuji a jedu mu naproti. Není to daleko, ale Míša za Lindiny asistence už stihnul rozebrat půl motorky. Naštěstí s nimi je i Tomáš se Sárou, takže jsme teď aspoň všichni pohromadě. První, co zahlásím, hned jak zhasnu motor, je připomenutí sázky, která zavazuje prvního člověka, který bude mít jakoukoliv závadu vyžadující opravu, koupit ostatním pivo. Kluci však mé nadšení velmi rychle zchladí. Prý se ještě před výjezdem domluvili, že sázka platí až poté, co vyjedeme z naší obce. Příliš se mi to nepozdává, ale nakonec v tom nevidím žádný problém. Koneckonců moje kejva je bezporuchová motorka, takže je jen otázkou času, než se něco pokazí klukům (Až tohle budou číst, tak mě při našem příštím setkání asi ukamenujou, takže tu na mě vzpomínejte v dobrém). Závada na Míšově motorce je sice zapeklitá, a tak mu na chvíli zamotá hlavu, ale my nejsme žádná ořezávátka, tudíž ji Míša rychle diagnostikuje jako upadlý pertinax na kladívku. Ne že by se to nemohlo stát, ale všichni jsme se s tím setkali poprvé, takže nás to poněkud zaskočilo. Každopádně kladívko máme náhradní, tak není co řešit. Motorka se v rychlosti složí zpět a jedeme na smluvené místo. Nikdo neutekl, všichni na nás stále čekají. Poslední rozloučení, poslední fotka před odjezdem. Vyrážíme!

Letos nás jede vyprovodit kamarád Jindra. Jet na Transalpu s přeloženými veterány je asi nic moc, ale drží se statečně. Dokonce i moji kolegové drží velmi slušné tempo. Trochu jsem se bál, jak jim to s plnou bagáží, a navíc ve dvou pojede, protože přece jen dvaapůla není, co se výkonu týče, žádná hitparáda a u čézety, přestože výkonu má podstatně víc, objem ničím nenahradíš, jak se říká. Avšak jsem mile překvapen svým zjištěním. Kluci uhánějí velmi svižně. Jihlava je za chvíli za námi a pokračujeme na Havlíčkův Brod, který ze zkušenosti objíždíme. Nemáme v tu chvíli za sebou ani padesát kilometrů a začíná hustě pršet. Doufal jsem, že nám to vydrží déle, než budeme muset do nepromoků. Jindra samozřejmě žádný nemá, takže se s námi loučí a na plný plyn uhání zpátky domů. Holky se na rozmary počasí moc netváří, i když se smějí společně s námi. Nedivím se jim, přece jen je to pro ně nová zkušenost. Normálně když prší, tak se člověk jde někam schovat. My musíme pokračovat dál, protože déšť nemá ustávat hodně dlouho.

Míříme na Svitavy. Co na tom že prší, nenechávám si tím ani v nejmenším zkazit náladu a plnými doušky vychutnávám ten pocit, že jsme znovu na cestě! Každý rok je to stejné, každý rok stejně úžasné, člověk toho prostě nikdy nemá dost. Všechno vypustit z hlavy a s ničím si nedělat starost. Jen já, motorka, parta kamarádů a dlouhá cesta plná zábavy a zážitků, kdy člověk neví, co ho může potkat za příští zatáčkou…

S příjezdem do Svitav přestává pršet, a protože se blíží poledne, rozhodneme se, dát si menší občerstvení. Zastavíme se na parkovišti u Kauflandu, rozhodíme nepromoky, ať trochu oschnou a sdělujeme si první dojmy z cesty. Všichni jsme v dobrém rozmaru, a i na Lindě se Sárou je vidět, že jim zlepšení počasí spravilo náladu. Za dobu, co takhle jezdíme, jsme si už tak nějak zvykli, že si nás lidé občas fotí nebo se s námi snaží dát do řeči. Ve většině případů se vždy jedná o příjemná setkání a my si s náhodnými kolemjdoucími rádi chvíli popovídáme. Avšak setkání ve Svitavách je jedno z těch poněkud výjimečných. Přijde nás pozdravit paní s dětmi a vesele nám oznamuje, že nás, nebo spíš mě a kluky, zná z internetu z našich videí o předchozích cestách. Vskutku příjemné setkání, člověk si až říká, jak je ten svět vlastně malej. Paní si ještě udělá fotku pro manžela a my za chvíli vyrážíme dál.

Kilometry ukrajujeme jeden za druhým. Vážně jsem s naším tempem velmi spokojený. Počasí se navíc ještě vylepšilo a dá se říct, že oproti značné ranní zimě je nám teď až nadmíru horko. Na to si ale nikdo z nás ani v nejmenším nestěžuje. Nedojedeme moc daleko a Míša nám signalizuje, že už má rezervu. Tak vyšel najevo jeden z největších neduhů jeho čezety. Obrovská spotřeba, která v tuhle chvíli přesahovala pět litrů na sto kilometrů. Motorka sice velký náklad i svižnou jízdu zvládala bez problémů, ale někde se tato skutečnost zkrátka odrazit musela. Ostatní se zastavili u výdejního stojanu, já čekám opodál na parkovišti. A jak tak čekám, až Míša natankuje, po silnici okolo benzínky začne projíždět nespočet motorek. Nových, ale sem tam mezi nimi člověk vidí i nějakého veterána. Asi nějaký sraz říkám si. Pak se jedna z moderních motorek od dlouhé kolony oddělí, zabočí k benzínce a místo toho, aby zaparkovala u výdejního stojanu, namíří si to přímo ke mně na parkoviště. Pán vesele pozdraví a světě div se, i on už na mě a na mou partu na internetu narazil. Už jsem říkal, že svět je malej? Pán za chvíli pokračuje dál. Kluci mezitím dokončí tankování a přidají se ke mně na parkovišti. Já si přitom náhodou povšimnu, že Tom má povolenou řadící páku na tisícihranu hřídele. Na tuto skutečnost jej, jak se patří, upozorním. Celá situace má však jedno úskalí, dotažení šroubu vyžaduje použití třináctky klíče, což by znamenalo jediné. Opravu a prohru sázky! Asi teď už každého napadne, co následuje. Tom totiž sázky neprohrává! Je tu konec klasickému startování, jde se roztlačovat a Tom jede zásadně jenom na čtyřku. A to tak že pořád, ostatní rychlosti existují jen v případě nejvyšší nouze, jen aby musel řadit co nejméně a páka do večera neupadla. Důvod to má prostý, údržba a drobné opravy po večerech jsou totiž z naší sázky vyjmuty. Avšak večer je ještě daleko. V jednu chvíli se nás i Sára pokouší obměkčit tím, že ona opravu provést může, protože se nesázela. Ale já s Míšou jsme v tomhle nekompromisní. Avšak když ještě o něco později vidíme, jak náš kolega i se svou motorkou trpí, slitujeme se nad nimi a dovolíme mu řadící páku utáhnout s tím, že se to nepočítá jako závada. Takže jsem se toho piva zase nedočkal. Ale nevadí, celý výlet je ještě před námi.

S blížícím se večerem přijíždíme do Jeseníků. Krajina konečně začíná vypadat trochu zajímavě a se sluncem po většinu času v zádech se člověk může náramně kochat přírodou. To se úplně nedá říct o místních vesnicích. Ne že by na nich bylo něco špatného, ale zkrátka není to jako u nás. Přijdou nám takové… omšelé, místy skoro až neudržované. Ve velkém kontrastu s nimi jsou pak turistické oblasti, kde všechny ty hotely a penziony vypadají jako namalované. Postupně přibývají kopce, později i hory. Ale ty pro nás nejsou žádný oříšek, z Alp jsme zvyklí na mnohem horší kopce. Naše první zastávka za poznáním je naplánovaná v České Vsi, konkrétně v muzeu veteránů. Přivítá nás postarší pán, který to tu má na starost a k některým exponátům nám poskytne i výklad. Popovídáme si o našich strojích, ale také o veteránech obecně. Samozřejmě padne i řeč na to odkud a kam jedeme. Muzeum je sice menší, ale hezky zařízené. Hned vedle stojí i hospůdka, kam člověk může zajít na jedno točené. Nebo i na dvě. To my bohužel nemůžeme, protože pokračujeme dál, nyní už směr Polsko, které je od nás vzdálené jen co by kamenem dohodil a zbytek došel. Ale to bychom nebyli my, abychom si nějaké to pivo přece jen nekoupili. Stavujeme se tedy na poslední nákup u nás v Česku a pak už hurá přes hranice.

Nejen že to je v Polsku samá rovina už kousek za hranicemi, ale vesnice, a dokonce i města, tu vypadají mnohem hůře než na naší části pohraničí. A přitom jsme si říkali, že to tu nemůže být o moc horší než u nás (V tu chvíli ještě netušíme, co nás čeká ve dnech následujících). Každopádně krajinu tu mají hezkou, i přes ty roviny tvořené převážně jen loukami a poli. Silnice jsou taktéž hezké, střídají se zatáčky a nám se tu líbí. Cestu si v tuhle chvíli náramně užívám. Také kvůli tomu, že jedu první, protože obvykle naši skupinu uzavírám. Můžu si díky tomu tahat za plyn, jak se mi zlíbí. Tom na mě z dálky zabliká světlem, zpomalím nechám ho mě dojet a informovat o tom, že už i on má rezervu. Pro mě to je znamení, že mně samotnému zbývá do rezervy maximálně tak litr benzínu. Jedeme tedy natankovat. Má vlastní spotřeba je pouhopouhé tři celé dva litry na sto kilometrů. Kdybych míň tahal za plyn, věřím, že bych se na tři litry dostal. Tuto skutečnost samozřejmě nezapomenu pln škodolibé radosti oznámit Míšovi a připomenout mu jeho více než pět na sto. Tomova spotřeba je jen o něco málo větší než ta moje. Poláci nám mezitím zpovzdálí okukují motorky. Zjišťujeme, že je místním docela dobře rozumět. Samozřejmě víme, že se jedná taktéž o slovanský jazyk, ale odlišnosti jsme čekali mnohem větší.

Následně hledáme už jen místo na přespání. Jak jinak než hezky na divoko. V místní krajině se nám to daří na první dobrou. Ubytujeme se na strništi mezi dvěma kukuřičnými poli. Všude okolo jsou sice díry z myších nor a občas na nás některá z místních obyvatelek vystrkuje nos, ale nijak se tím neznepokojujeme. I holky to berou v pohodě. Nebo se tak alespoň snaží tvářit. Nutno dodat, že pokud tomu tak bylo, šlo jim to skutečně dobře. Pro dnešek se ani neřídíme všeobecně platným pravidlem, které říká, rozlož stan dřív, než alkohol rozloží tebe, protože je vskutku hezké počasí a má tomu tak být i přes noc. Takže s klukama načínáme pivo, holky si dopřávají cider a abychom zajistili, že vypálíme všechny nechtěné coronaviry, poctivě vše zapíjíme domácí slivkou. Neponocujeme příliš dlouho a chvíli po setmění jdeme spát.

Den druhý

Na to, jak bylo večer hezké počasí, je přes noc fakt pořádná zima, i přesto že předpověď říkala něco úplně jiného. Člověk až skoro lituje toho, že jsme nepostavili stany. Kdyby to bylo aspoň druhý nebo až třetí den, kdy je člověk večer vždycky unavenej jak kotě a celou noc díky tomu spí, jako když ho do vody hodí, na takovou maličkost jako je zima nehledě. Ale nedá se nic dělat, musíme to vydržet. Dnes máme v plánu návštěvu Osvětimi. Není to moc daleko, necelých sto kilometrů, což pro nás, vzhledem k tempu, které jsme nasadili včera, nepředstavuje žádný problém. Jen si musíme trochu přivstat, protože podle toho, co nám poradil strejček Google, je vstup bez průvodce možný jen do deseti hodin. Průvodce jsme si totiž neměli možnost rezervovat, vzhledem k náhlým změnám plánů před odjezdem. Budíček v pět ráno, ještě za šera, tak není po částečně probdělé noci nic moc příjemného a když člověk vyleze ven ze spacáku, je ten šok ještě větší. Takže celí ztuhlí balíme věci a do sedel. 

Ráno však přichází rychle a díky tomu se začíná i oteplovat. Cesta bohužel k naší nelibosti ubíhá dost pomalu. Pryč jsou ty polské silnice, po kterých jsme uháněli ještě včera. Postupně to tu začíná být vesnička na vesničce a sem tam i nějaké to menší město. To by ani nebyl takový problém, ale ono to celé je jaksi nekonečné. Sotva vyjedeme z jedné vsi a dostaneme trochu rychlost, hned už zase musíme brzdit a zpomalovat na padesátku, protože je tu vesnice další. A tak čas kvapí a najednou nám dochází, že tu Osvětim prostě nemůžeme stihnout. Přestáváme chvátat a dáváme si svačinu na benzínce, protože Míša potřebuje opět tankovat. Pak pokračujeme zase dál. Jedna část Osvětimského koncentračního tábora, konkrétně Auschwitz-Birkenau, totiž umožnuje vstup bez průvodce. Chceme se tedy podívat alespoň tam. V Osvětimi, myšleno městě, jsme pak skupinou Poláků navedení na jakési parkoviště, které se tváři být oficiální právě pro návštěvu Osvětimi. Nemáme sice žádné zloté, ale nechají si od nás bez problémů zaplatit Eury. Později zjišťujeme, že jsme se nechali docela napálit. Parkovišť tu sice bylo více, některá placená a některá neplacená, každopádně to naše rozhodně nebylo oficiální a bylo ze všech úplně nejdražší.

Pokud bych měl srovnat Osvětim Birkenau s koncentračním táborem Dachau, který jsme navštívili minulý rok v Německu, tak zde na mě mnohem více dýchla ona atmosféra. Nedá se to příliš popsat, člověk to zde musí navštívit, aby to “pocítil“ sám. Valná většina toho tady již nestojí, stejně jako tomu bylo i v Dachau. Tady ale alespoň zůstaly jakési zbytky komínů z vězeňských budov. A ty komíny jsou úplně všude, s mírnou nadsázkou si troufnu říct, kam až oko dohlédne. A ještě bych zmínil jednu věc, která mě trochu zarazila. Osvětim je skutečná “turistická atrakce“, lidí je tu opravdu až nad hlavu, ale tohle neberu jako něco negativního. Na internetu se občas objeví článek, že si někdo z těchto “turistů“ udělá nevhodnou fotku na některém z těchto míst. V případech, na něž jsem narazil já, se jednalo o mladé lidi, řekněme teenagery nebo puberťáky, chcete-li. Člověk si řekne oukej, občas se najde nějaký blbec. My těch blbců viděli hned několik, a to jsme tam byli vážně jen krátce. Až jsem si říkal, co se těmhle lidem honí v hlavě. Ale škoda mluvit…

Po cestě z Osvětimi se stavujeme na pozdní oběd v KFC. Pro mě, jakožto pro vesnického burana a člověka, který by návštěvy fast foodů spočítal na prstech jedné ruky, to je vždycky hotové utrpení, protože si z jejich zmatené nabídky nedokážu nic vybrat. Tady to na mě ještě navíc všechno mluvilo polsky. Nakonec jsem za vydatné Míšovi a Lindiny asistence dokázal změnit jazyk menu z polštiny do angličtiny a vybrat si. Název jídla zněl Hot Wings. Tak si říkám, budou to nějaká opečená křidélka. K mému překvapení to místo křidélek byla jakási stehýnka a nejen, že byla opečená, ale navíc byla v jakémsi pikantním těstíčku. Koho by taky napadlo, že když to mají být Hot Wings, v překladu horká křidélka, tak že to budou pikantní stehýnka. Ta stehýnka bych ještě nějak rozdýchal, ale můj problém je, že ujakéhokoliv pikantního jídla vždy neskutečně trpím. To tam rovnou mohli napsat Chilli Wings… takže vážně super oběd. Ale snědl jsem všechno, za ty peníze mi to utrpení stálo. Ale na nějakou dobu si od fast foodů dám zase pokoj.

Přejedeni k prasknutí se znovu vyhoupneme do sedel a vyrážíme dál. Tentokrát už směřujeme na Slovensko, konkrétně na Hornú Oravu. Osvětim byla naše jediná zastávka v Polsku. Doufáme, že nám cesta bude utíkat rychle, ale opak je pravdou. Ráno jsme si stěžovali na nekonečné průjezdy táhlými vesnicemi a městy, ale teprve teď je to to pravé peklo. Protože vesnice (nebo snad města, nikdo z nás to od sebe nedokáže rozlišit) jsou skutečně nekončící. Nepamatujeme si, kdy jsme vjeli do první z nich a jestli jsme ji kdy vůbec opustili. Je tu hodně kruhových objezdů. Vždycky, když z nějakého odbočujeme, zvedáme levou ruku ohnutou v lokti na znamení změny směru jízdy vpravo, protože nikdo z nás samozřejmě nemá blinkry. Poláci tenhle signál asi vůbec neznají, protože pokaždé když takto signalizujeme, vystrkují ruce z okének aut a vesele nám mávají. Tomovi se Sárou ještě navíc nějaká ženská nedá na jednom z takových kruháčů přednost a jen tak tak je nesestřelí. Dobře jsem tu situaci viděl a s politováním musím konstatovat, že je vůbec nepostřehla, vesele pokračovala dál a ani se neohlédla. Ale nebyla by to první taková situace za dobu, co jezdíme. Člověk musí zkrátka dávat pozor. 

Při pozdním odpoledni začíná pršet, takže znovu oblékáme nepromoky. Schovávat se nemá cenu, déšť má totiž být vydatný a stejně jako včera trvat několik hodin. Brzy však prší tak hustě, že už se nedá jet dál. Přes brýle člověk nic nevidí a jakmile si je sundá, déšť hnaný větrem ho oslepuje ještě víc. Do toho je obrovský provoz a nutno podotknout, že Poláci si servítky opravdu neberou, a to ani při řízení za silného deště. Schováváme se tedy v autobusové zastávce. Čekáme sice přinejmenším dobré dvě hodiny, ale to se nedá nic dělat. Dlouhou chvíli nám zkrátí Polák, který se s námi dá do řeči. Sice si moc nerozumíme, ale aspoň je sranda. Po chvíli nás opustí, jde si něco koupit do místní samoobsluhy. Vzápětí se vrací zpět k nám. V ruce nese flašku vodky a hrst sušenek. Sušenkami nás podaruje, rozloučí se, a i s vodkou zmizí v dešti. Jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď, vodku nám sice nedal, ale sušenky byly vážně dobré. 

Stále za deště pokračujeme zase dál. Na Slovensko to naštěstí už není moc daleko. Při překročení hranic pociťuji vcelku příjemnou úlevu. V Polsku to sice nebylo vyloženě špatné, ale Slovensko na mě od první chvíle působí mnohem příjemněji. Namířeno máme k Oravské přehradě, dnes se již nikam dál nechystáme. Ani se nesnažíme hledat nějaké místo k přespání na divoko. Z předchozí noci jsme vcelku unavení, déšť si místy našel skuliny i v našich nepromocích a spaní u přehrady nás poměrně láká. Kemp najdeme na první dobrou a za přijatelnou cenu, co víc si přát. Já s Míšou a Tomem při první příležitosti otevíráme pivo a Sára s Lindou ze všeho nejdříve zamíří do sprch… no co, každý máme jiné priority. Všechno se pro dnešek zdá být v pohodě. Kazí to jen skutečnost, že Sáře někdy během odpoledne dost ošklivě otekly nohy a k tomu dostala jakousi vyrážku, neznámo z čeho. Z jídla asi těžko, protože jsme neměli nic neobvyklého ani jsme nepřišli do styku s ničím nezvyklým. Nakonec se shodneme na tom, že se dost možná jedná o reakci těla na nějakou látku obsaženou v nepromoku, protože ona i Tom mají fungl nové. Bohužel v tuhle pozdní hodinu s tím nic nenaděláme, Sára to musí vydržet do rána. Toho večera jsme v kempu zažili příjemné setkání. Naše motorky přišel obdivovat pan Pagi, uvádím jen jeho přezdívku, se kterým jsme se náramně zapovídali, takže neskončilo jen u povídání, ale došlo i na ochutnávání alkoholu. Nabídli jsme panu Pagimu naši slivku a on nás pak na oplátku pozval na borovičku. Na otázku, jakého panáka chceme, jsme všichni bez zaváhání odpověděli, že malého. Jaké bylo naše překvapení, když jsme viděli, do čeho nám slivku nalévají. U nás v Česku se už pomalu i z vesnic ztrácí skutečnost, že když si člověk poručí velkého panáka, donesou mu půldecák. Cenově výhodnější nula čtyřka jej zkrátka vytlačuje. Takže když jsme zjistili, že na Slovensku je malý panák právě onen půldecák, který u nás dneska člověk už skoro nemá šanci dostat a velkej panák rovná decina, dost nás to zarazilo. První i druhé kolo jsme zvládli, ale třetí jsme už raději odmítli. Nakonec jsme ještě poseděli u dodávky pana Pagiho a spát jsme šli až pozdě v noci, v poněkud podnapilém stavu. Ale večer to byl vážně skvělej! A právě tohle jsou jedny z těch okamžiků, které na našem cestování mám rád ze všeho nejvíc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE