Kyjovský Okruh & slovenský Okruh
Text: chorcheee | Zveřejněno: 12.10.2012 | Zobrazeno: 13 805x
Kapitoly článku
1. Etapa: Kyjov-Čadca
Po závodu 600ccm jsem pokračoval směrem na Sever Slovenska. Česká část přes Zlín a Vsetín šla. Zato Krátce před čárou nastoupí Beskytská architektura a hlavně místní podoba vesnic – nikdy nekončí, jen mění jména. Místo skrze údolí (a vodních zdrojů) se v minulosti prostě muselo využívat na max. Helenkov-Nový Hrozenkov-Karolinka-Velké Karlovice…. Jedete stále 50kou (no dobře, tak i přes 60ti – Policisté nečtěte!) , 5.kvalt v převodovce zahálí. Na české straně byly alespoň dobré silnice. Ale zkuste přejet čáru a sjet z kopce do Makova. Hlavní tepna se změní v úzkou silnici lemovanou kolibami; moře kiláků stále totéž... Slovenské Beskydy (Kysuce) jsou našim v mnohém podobné, krom silnic. Ty mezi Makovem a Čadcou stojí opravdu za prd. Kanál, železniční přejezd, výmol od bůhvíčeho… Kolik sprostejch slov jsem zařval do helmy už nevím. Top-case na plotně naříkavě lupal. Vyčerpán a s bolavým krkem jsem zastavil v Rakové. Už se stmívalo. Tam jsem si vyfotil krásně nesvícený kostelík
a podívat se do mapy. S úlevou jsem zjistil, že Čadca je na dosah. A opravdu, po několika km jsem tam byl a na první pokus se ubytoval v hotelu Lipa. 
Navedl mě k němu poutač s avizovanou cenou 13 Euro. Ta mi byla recepční potvrzena, takže kontrakt, jak se dnes moderně říká, byl uzavřen. Ubytoval jsem se v útulném pokojíku s balkonkem, kde jsem dokouřil poslední dvě cigarety nejmenované značky s bílým filtrem a modro-bílou krabičkou, vyspršil se a šel spát.Ráno jsem protřel oči, vyšel na balkon a pohlédl dolů. Na obrovském nevyužité placu před hotelem, kterému Slováci asi říkají námestí chodí spousta lidí. Pondělí 7:30, žádné překvapení. Zaujaly mne slovenské ženy. Slovenské ženy – a všiml jsem si toho už dřív – hodně dbají na to, aby vypadaly a voněli. Víc než české (a směrem na východ, do Ukrajiny a Ruska se to ještě stupňuje). 14 roků, 15cm podpatky, asi tak by se místní průměrné pubescentky daly nejlépe charakterizovat. A čím větší zapadákov, tím houšť. Příroda a hory, to je na Slovensku opravdu krásné. Hádám, že kočičky na fotce v horách nad Čadcou nikdy nebyly a když, tak je tam frajer vyvez autem.
V Čadce jsem také poprvé na Slovensku tankoval. Ceny byly 1,595 – 1,605 Eur/l tedy jen nepatrně vyšší než toho času u nás. První kalkulace spotřeby vyšla na 4,11 l/100km, a skýtala naději na další snížení v průběhu cesty (62 km z natankovaných 12l jsem měl už z popojíždění po Brně (kde byl průměr jistě vyšší). 2. Etapa: Čadca-Námestovo
Po nasnídání a nafocení voňavých kočiček na návsi před hotelem jsem pokračoval k Oravské přehradě. První zastávka ve Staré Bystrici byla skrze focení takovýhohle hezkýho Slovenského orloje.
Dále je třeba vypíchnout úsek mezi Novou Bystricí a Oravskou Lesnou. Můj asi 10 let starý atlas SR ří
ká, že tudy cesta nevede. Internet je názoru jiného a trasu vytýčil. Důvěřoval jsem mu a udělal jsem dobře. Slováci zrobili krásnou horskou silnici, po které jde jet 80 km/h a místy více. Stoupá z asi 540 m/n mořem do téměř 1000 m/m a sestupuje zpět do Oravské Lesné v necelých 800 m/m. Myslím, že takto si většina motorkářů představuje horské cestování. Jen je třeba ignorovat povolenou 60ku, jinak Vás toto extrémně ležérní tempo bez klopení zatáček neosvěží a brzy začne nudit. Oravská Lesná byla vyhlášena dědinou roku 2011, ale nespatřuji na ní nic výjimečného. Je to „náhradní vesnice“ po původní Oravské Lesné, kterou – spolu s mnoha dalšími dědinami - zatopila budovaná Oravská přehrada. Nová Lesná tudíž nedýchá velkou historií a je to taková prefabrikovaná vesnice normalizačního období. Cintorín s kostelíkem mají ale hezký. Zajímavější mi přišla Oravská lesní železnice, jejíhž zbytky jsou provozovány dnes spíše jako atrakce.
Námestovo leží kousek nad hrází vodní nádrže Orava. Největší a zároveň asi nejvýše položené velké přehrady na Slovensku. Ráz je typicky slovenský. U nás máme kulatá, obdélníková či polygonální náměstí s morovým sloupem uprostřed, na Slovensku široké třídy a podezřele velké prázdné plochy (to obojí nahrazuje naše náměstí a říká „jste v ryzím centru“). Pokud tam najdete sochu, plastiku či kašnu, většinou to není v geometrickém středu plochy, ale spíše na okraji. Z Námestova si však lépe vybavuji svoje hledání bankomatu Slovenské Sporitelni. Námestované mne posílali od čerta k ďáblu, až jsem v nastalém vedru propotil motorkářské hadry a málem ztratil GPS. „Šporku“ jsem nakonec našel, vybral 40 Eček a hurá na motorku oschnout!
Tento úsek (vrátaně české části Beskyd) byl bezkonkurenčně nejpomalejší z celé cesty (a to i podle GPS). Mimo obec se člověk občas dostal až za Novou Bystricou. Byl jsem zvědavý co to udělá se spotřebou. 3,6l/100 km bylo překvápko nikoli nemilé. Takže dámy a pánové: Hondě NTV 650 bublání 50-60km/h na 4. rychlostní stupeň nevadí!
3. Etapa: Hráz Oravské Prehrady – Ružomberok
Vyfotil jsem poměrně robustní hráz a vodní elektrárnu (teda trafačku, která je z ní vidět) a řekl si dost! 
Takhle bych se upek. Sundávám motorkové kalhoty a oblékám hadrové. Ochrana kolen rázem nulová, ale já přeci nohodlám havarovat! Další otočky kol mého oře mne vedly směr: Oravský Biely potok, Zuberec, Liptovské Matiasovce, přehrada Liptovská Mara a Ružomberok. Na této cestě není nic velkého a známého (říká Vám snad nějaké zmíněné jméno něičo? :)), velká je sama cesta. Stoupá od Zuberece do horského sedla 1078 m/m a zase klesá k Liptovským Matiašovcům (fotka kostelíka s dřevěnými zvonicemi)
a vodnímu dílu Liptovská Mare. Tento úsek jsem si musel dát dokonce 2x! Otáčím se v Liptovské Sienici a hurá znovu do kopce. Převýšení dalších 500m čeká…
Po druhé zastavuji v sedýlku tedy vrcholu stoupání a místě rozhledu – je zde dokonce zastavovací „By-bass“, paralelní kus silnice, kde se vejde určitě tak 10 aut. Přijížděje vidím z protisměru zastavovat dvě auta. Jdou se rozhlédnout po kraji, říkám si. Po pár vteřinách vidím, že z červeného Peugeotka se valí mlha a druhé auto za ním je na laně. To je bilance, jednomu to nejede a druhý to do kopce neuchladí a vyvře mu fšechna voda! Kaluž na silnici udělal pěknou! Nicméně nějaké chladivo mu zřejmě zbylo, protože za pár minut odjíždějí, tentokrát již z kopce a každý po své ose! Já fotím pár výhledů a vracím se dolů k Maře, kde už jsem jednou skoro byl :).
Horskou cestu mezi Námestovem a Liptovskou přehradou jsem zvolil podle Atlasu SR. Líbily se mi stoupáky a serpentýny. Trochu obavy jsem měl z povrchu a průjezdní rychlosti. Zbytečně. Byl jsem příjemně překvapen. Tento hlavní tah je v perfektním stavu (a to nejen na to, že jsme na Slovensku), udržován a umožňuje jet 80 – 100 km/h po většině úseku. Všem motorkářům vřele doporučuji!
V předcházející posloupnosti jsem však ve jménu přehlednosti vynechal jednu zajížďku, ke které se nyní vrátím. V Zubereci jsem zjistil, že to mám pár kroků do Tater a tak jsem si udělal zajížďku východním směrem do západních Vysokých Tater - na Zverovku.
Zajíždka stála za to. Nejenže na chatě Zverovka byla velmi milá slečna, která mi prodala nealkoholické pivo. Nejenže jsem si prohlédl a vyfotil docela povedený symbolický cintorýn obetem Roháčů (fotky). Nejenže zpět do Zuberece jsem jel za darmo (dokonce jsem i motor vypnul). No ale hlavně jsem udělal velmi povedenou fotku mé lásky před muzeem Vysokých Tater. To je taková dřevěná rotunda sloužící zřejmě na lákání Marťanů k přistání a prohlídce Tater. Jinak v té rotunďě – jak jsem se přesvědčil - nic není.
Když jsem konečně sjel až dolů k Liptovské Maře, projížděje Bešeňovou, z povzdálí jsem shlédl termálne kůpalisko s k nebi se tyčícími spirálovými skluzavkami a tobogány. Ani jsem ten cirkus nefotil…Brzy nato jsem dojel do Ružomberoku, kde mi konečně došel benzín a s uspokojením jsem tak mohl spočíst spotřebu mého druhého úseku na Slovensku. Byl jsem velmi zvědav, vždyť podle GPS jsem překonal plusové převýšení téměř 2000m (nejvíc: Zuberec-Zverovka a 2x: Lipt.Matiasovce-sedlo v 1080 m/m). Byl to tedy nejhorštější úsek celé cesty. Výsledek byl fantastický: Na 4l jsem ujel 115 km, tedy 3,48 l/100km! Na této krásné spotřebě se jistě podepsala jak plynulost táhlých serpentýn, tak můj nemotorkářský styl jízdy s vymačkáváním spojky v dlouhých klesáních. Přepínám na rezervu a pokračuji na Likavku, kam jsem zahnul vlastně omylem.
4. Etapa: Chata Jurka Jánošíka – Vrátna dolina
V Likavce mě cedule navedly k Chatě Juraje Jánošíka ve Valaské Dubové,
kde slibovali menu za 2.99 Ečka a postel za 8,99 Eček. Na menu bylo pozdě a jednopostelové izby byly obsadené (a apartmán za 24 EU jsem odmítnul). Dal jsem si tedy halušky za 3,79Eur, kterých mělo být 380g (ale reálně tak 250g) a začal špekulovat o dalším plánu trasy. Pohledem do mapy jsem musel uznat, že už jsem docela směrem na Malou Fatru, kterou, Ač jsem původně neplánoval, nakonec akceptoval jako další cíl a vyrazil smer Dolný Kubín, Párnicu a Zázrivou. V obci Zázrivá jsem po několiko neúspěších našel ubytování u paní Drengubianové (nevím jak jsem si mohl takové jméno zapametat; asi jsem opravdu geniální ) v penzionu D+D. 
Cena byla přívětivých 10 Eur, pochopitelně –podobně jako v Čadce (nebo Čadcy?) – bez snídaně. Zato mi paní Drengubianová ustájila mého oře v zastřežené a zastřešené garáži. Osprchoval jsem se a zašel na náves do hospody na dvě piva neznámé značky. Paní hospodská už na mne z dálky volala jak jsem dopadl, neboť u ní jsem se po ubytování již dříve dotazoval. Druhý den ráno jsem pojal betelné plan. Až doposud se můj výlet odvíjel v jednoduchém sledu „jedu - vidím něco zajímavého, zastavím, vyfotím, jedu dál“. Spojil jsem tak sice dvě lásky – focení a motorkaření – ale připadlo mi to poněkud nesportovní. Proto jsem se rozhodl vystoupat na Velký Kriváň (1709 m/m) od Chaty v záveru Vrátnej doliny (740 m/m). Od chaty sice vede do 1490 m/m lanovka (pod vrchol Chľeb), ale to je přece pro snoby (důchodce, děti, invalidy…). 
Do hor se chodí pěšky! Sto metrů nad dolní stanicí lanovky už jsem nemohl popadnout dech, závistivě pokukujíc po rodinkám vyvážejících se pohodlnou 6ti sedačkou vzhůru. Dalších asi 100 výškových metrů trvalo mému tělu, než ztratilo kontrolu nad termoregulací. To se právě cik-cak lesní cesta otevřela a zbytek výstupu pokračoval po příkré, slunné a kamenité stezce pod lanovkou. Sluníčko začlo pěkně připékat. Výhledy jsem se snažil fotit, protože aspoň v těchto okamžicích nepadaly kapky potu z mého čela do mechanismů mého nového aparátu Fuji Finepix HS30 EXR. V pauzách na popadení dechu jsem fotil lidi v kabinkách. Jedna sympatická mladá žena mi jak vidíte i zamávala. 
Na horní stanici lanovky (1490 m/m) jsem si dal Kofolu, která mi chutnala asi nejvíc v životě (a jen zasyčela) a vydal se zpátky dolů. Kupodivu jsem rychle zaplašil všechny výčitky, že jsem nedošel až na Kriváň (vždyť jsem na to neměl boty, už jsem tam kdysi byl, musím dnes dojet domů a v motorce jsem si zapoměl cigárka a… a…). Dole padla druhá půllitrová Kofola v ceně 1Eur, která chutnala malinko méně (ale stále tak, že dost) a k ní cigareta vylovená z top case. To byla pohodička! Kufr jsem našel kompletně odemčený (na co myslím?!), takže můžu mluvit o štěstí, že jsem tam našel nejen cigarety, ale i kalhoty a budnu na motorku. 
Tato terénní vsuvka mi i nyní přijde jako právě adekvátní mému věku, zdravotnímu stavu a plánu cesty. Jedna věc mne ale nepotěšila: Zjištění, že moje fyzička se nachází v rodidlech nebo možná i kousek jinde. Tato etapa byla vlastně takovým popojížděním mezi vesnicemi Malé Fatry a proto spotřeba 3,6l/100 km je opět téměř z říše snů!