sumoto_duben



S Vesmírem za zády!

Plány někdy nevyjdou tak, jak si představujeme a tak moje letošní cesta byla trochu víc než bláznivá. Cestopis o tom, jak jsem nedojel do Magadanu a odletěl předčasně domů... jen proto, abych se potom hned vrátil do Střední Asie a pokračoval dál s jinou motorkou!

Kapitoly článku

Je září roku 2017 a já se akorát vracím z Moskvy na motorce a v hlavě se mi přehrává posledních 72 dní. 72 dní plných štěstí, životního snu a svobody, kterou jsem zažil cestou z České republiky až do Mongolska. Ačkoli se zdá 72 dní jako krátká doba, tak za tu dobu jsem poznal nespočet zajímavých a hodných lidí, viděl spoustu úžasných míst a zažil, co je to žít život naplno. Taky jsem se na cestě naučil to, že my v životě občas opravdu řešíme spoustu kravin a přikládáme obyčejným věcem mnohem větší váhu, než by si opravdu zasloužily, ale především mi svět ukázal to, že je pořád ještě v pořádku. 

 

 Hned jak jsem se vrátil, tak se mi na stole objevila skvělá pracovní nabídka a já začal žít ten správný život - ráno vstát, slušně se obléct, jít do práce, udělat vše správně, jít domu, spát, vstát, pracovat, opít se, spát, vstát, pracovat, zaplatit nájem, spát, jet na dovolenou, vstát, pracovat… a takhle pořád dokola, až jsem si řekl, že tohle v současné době není ten život, co mě naplňuje, že teď ještě můžu zas vypadnout a zažít zase pořádný dobrodužství, zažít ještě něco lepšího než tenkrát a taky ukázat lidem, že se stačí opravdu jen sebrat a vyrazit. A tak se mi těsně před Vánocemi 2018 zrodil nápad - co to dát celý ještě jednou, co to dát až do Magadanu, co to celý jet pomaleji a poznat víc místní lidi a kulturu, co to jet na mnohem lehčí motorce než tenkrát a objevit místa, kam jen tak někdo nejezdí. Celý to však mělo jeden háček, na účtě jsem měl před Vánocemi asi 4153 korun a v garáži víc než dobře zajetý GSo. 

No a když jsem ještě ten večer na internetu našel zánovní KTM 690 Enduro R přestavěnou do Rally verze, bylo rozhodnuto. Pro GS si za týden přijel pán na výkup a já si mohl pro KTM dojet až k dánským hranicím. Teď už jen ušetřit, připravit motorku a v červnu můžu vyrazit - jenomže kde se dá ušetřit tak rychle, abych to všechno stihnul? Hostel v Praze na týden stojí 550 korun - těch 5 měsíců tam nějak přežiju, a tak jsem dal výpověď z bytu a od Nového roku šel žít na hostel, pro sny se přece musí něco obětovat. Na hostelu jsem nakonec byl jen 3 týdny, než mě naštěstí vzal nejlepší kamarád pod svoje křídla na byt na Palmovku, kde jsem mohl být úplně zadarmo. 

Pak už šlo šetření hladce, a když se mi podařilo sehnat ještě pár sponzorů, tak sem věděl, že už mě nic nemůže zastavit. Těch 5 měsíců uteklo rychleji než voda, na motorce jsem udělal ještě pár úprav a přidal na ni zavazadla od Enduristanu. 1. června jsem ještě odsvědčil na bráchovo svatbě, druhý den odehrál poslední zápas na fotbale a zabalil všechny věci, abych 3. června mohl ráno vyrazit.

 

 

    První dny jsou ve znamení polykání kilometrů na polských dálnicích a ohlušujícího zvuku mojí motorky. Když večer sundám helmu a chystám se kempovat, tak mi v uších hučí, jako kdyby mi u hlavy vybouchnul granát, ale snad si uši časem zvyknou. Cesta Polskem a pobaltskými státy není zrovna nijak zábavná, rovina a sem tam nějaký malý pahorek, les a zase rovina.

 Nuda, nuda, šeď, šeď vybaví se mi hláška Míry Bosáka při průjezdu Litvou a Lotyšskem, naštěstí ale už nejedu sám - připojuje se ke mně na Sibiřskou část Marek Havlíček na svojí Husquarně 701 upravený od Rada Garage, a tak pokračujeme na Moskvu ve dvou. I když mám stále místy hlavu pořád v Praze, přijíždíme na lotyšské hranice - vše proběhne hladce, ani nepředbíháme a za 20 minut můžeme pokračovat na ruskou stranu. Tam už to tak hladké není, předjíždíme za né moc milých pohledů celou frontu a stavíme motorky přímo před okýnko. Každý dostaneme talonček a obíháme povinné formality na ruských hranicích. Vše jde celkem pomalu a dávám se do řeči s motorkáři z Německa, kteří mají namířeno na Pamír a akorát se chystají opustit hranice “My tu jsme dneska od dvanácti, to znamená něco přes 8 hodin. Celou frontu jsme vystáli a pak na tři hodiny přestaly fungovat počítače. Ono se může na motorce předbíhat? “ Říkam mu s chápavým pohledem, že je to takový malý nepsaný pravidlo… upřímně si nedokážu ani představit čekat na hranicích 8 hodin v 35 stupních. My nakonec na hranicích trávíme celkem 2 hodiny a už za tmy pokračujeme do nejbližší gastinice. Je 12 večer a hned potom, co si paní na “recepci” okopíruje úplně všechny stránky pasu, padáme únavou ve smradlavém pokoji do postele. 

 

    Je pátek a už jen 550 kilometrů do Moskvy, předání motorek na vlak máme domluvené na sobotu v 9 ráno. Ideálně načasováno. Večer se ubytováváme v hotelu v Moskvě kousek od nádraží. Vše ještě přebalit, abychom s sebou netahali zbytečně moc věcí a ráno po snídani hurá na smluvené místo. Dopravu jsem domlouval asi 14 dní zpět s agenturou, která mi posílala před dvěma lety motorku z Irkutsku do Moskvy. Na místo přijíždíme v 9:03 a už na nás čekají. Vypustit benzín, zvážit motorky, zabalit ostatní věci stranou a  motorky mohou jet rovnou do vlaku. Vlak dnes opouští Moskvu a ve středu dorazí do Irkutsku - cena? 23500 rublů, tedy asi 8400 korun. To je za 6000 kilometrů skoro zadarmo. V 10:01 odcházíme zpět na hotel. To byla rychlost! Teď už jen koupit jízdenky na Transibiřskou magistrálu a Sibiřská část cesty může začít! 

Motorky odjely do Irkutsku a my odcházíme zpět na hotel sehnat lístky na Transibiřskou magistrálu, které chceme koupit přes internet. Cena není nijak závratná, ale horší je ta představa opět strávit ve vlaku 82 hodin, které jsem již absolvoval dva roky nazpět, a tak koukáme, o kolik moc dražší bude letenka Moskva - Irkutsk. HA! Je ještě levnější než vlak!

 

Pětihodinový večerní let z Moskvy není úplně příjemnej - velký turbulence, ani minuta spánku a časový posun znamená, že v Irkutsku, kde je tou dobou je 8 hodin ráno, nevycházím z letiště v úplně nejlepší formě. Ale co! Jedem pro motorky na nádraží, kde už na nás opět čekají. Vše přijelo v nejlepším pořádku, motorky jsou celý a věci, které jsme měli bokem, jsou taky na místě! Tuhle společnost můžu doporučit všema deseti! Rychle se převlíct, vše opět naložit na motorku, rozloučit se s Lily a Ivanem a můžem vyrazit směrem na sever a užít si první Sibiřský kilometry! 

 

Miříme na šamanský a bájný ostrov Olchon. Cesta z Irkutsku je celkem nuda. Jednotvárná krajina, nevyspalost, rovná asfaltka a vedro způsobuje to, že si za řidítky párkrát klimbnu a nejen já, ale i Marek. Naštěstí ale tím, že se blížíme opět k Bajkalu, tak se krajina zažíná měnit, stromů ubývá a kolem nás to začíná vypadat jako v Mongolsku. Holé travnaté kopce, krásná příroda, jsou tím nejlepším energetickým nápojem! Před převozem na Olchon, který je zadarmo, tankujeme plnou, protože na ostrově není ani jedna benzinka. Není to ale jediná věc, která na ostrově není! Není tam totiž ani jeden kilometr asfaltu! A tak konečně můžu naplno vyzkoušet, jak funguje moje 690tka na šotolovinových cestách! Krása střídá nádheru a já jsem v sedmým nebi. Kombinace úžasných prašných cest, lehký motorky, krásný přírody, průzračný vody Bajkalu, divokých koní, mi přináší tolik radosti, že to ani nejde popsat. To člověk prostě musí zažít. Navíc jsme tu ještě před začínající turistickou sezónou, takže jsme na ostrově téměř sami. Jediný, co mi tošku kazí celý dojem z krásného Olchonu, jsou místní. Nevím čím to, ale všichni jsou na nás extrémně nepříjemní a je jedno, jestli jsme v hotelu, obchodu nebo restauraci - pořád ten stejný nepřijemný a odtažitý výraz. Ale možná se není čemu divit, život tady totiž musí být opravdu náročný. Přes zimu, která tady trvá třičtvrtě roku, jsou tu věčně teploty hluboko pod bodem mrazu. 

 

Další den máme v plánu podívat se až na konec ostrova a vrátit se zpět na pevninu. Údajně je do této oblasti potřeba vyřídit speciální povolení ještě v Irkutsku. To nemáme, ale nikdo nás nekontroluje, a tak jedeme dál. Ostrov je opravdu překrásný! Za svůj život už jsem viděl spoustu krásných míst, ale s klidným srdcem můžu říct, že Olchon je jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy v životě viděl!

Vracíme se na pevninu, bereme plnou, každý kupujeme ještě 5-ti litrový kanistr, který taky plníme až po okraj. V plánu totiž máme dojet po západní straně Bajkalu až do Severobajkalsku. Po cestách, které téměř nejsou ani v mapě a jen ze satelitních snímků víme, že tam něco vede. Cesta se vlní kolem Bajkalu, všude běhají divocí koně a pořád je na co se dívat. Máme hlad, a tak se v první vesnici, která se objeví po 70. kilometrech, ptáme místních, zda nemají něco k jídlu. Dostáváme ten nejlepší kuřecí vývar na světě v domečku uprostřed ničeho! Za takový by se nemuseli stydět ani v Intercontinentalu. Děkujeme a rádi k díky přidáváme i nějaké rubly na přilepšenou. Pokračujeme dál. Cesta stoupá do hor a horší se tak o 400 procent. Obrovské kameny, metr vymleté koleje, hluboký písek místy měnící se v popel. Popel z obrovského požáru z roku 2016, který za sobě nechal pořádnou spoušť, ze které se příroda stále ještě nevzpamatovala. 

 

Najednou se hory otevřou, objeví se řeka vedle cesty - přijíždíme na náhorní plošinu, jsme bez vody a máme toho dost. Potkáváme první zlatokopy - Sergei nám dává vodu a kreslí mapu - za 30 kilometrů potkáte další zlatokopy a ty Vám řeknou kudy dál. Začíná nejnáročnejší část cesty - metr hluboké brody, spousta bláta, vyjeté koleje, bahno, hnus... mám co dělat, abych motorku udržel v přímém směru. Všechno klouže. Ruce tuhnou. Nohy mám mrtvý. Půl kilometru jedem snad hodinu. Oba zapadáme. Dál to skoro nejde. Drtím plyn se spojkou. Řvu. Nadávám. Nejde to. 

JOOO jsme pryč z největších s*aček!

.... Přidávám... a sakra... prokluzuje spojka... to znám... jedu opatrně přes další brody, abych dojel aspoň k dalším zlatokopům. Marek pomalu za mnou. Chvíli na cestě a spojka už je pryč... říkám si ... jo to nějak zvládnu. Vyměnit spojku mě učil kamarád před cestou. Přijiždíme vysíleni k dřevěnému domu.

 

Převlíkám se... všechno je od bahna... začínám sundavat víko spojky... vše rozdělávám... lamely dávám nové a všechno počítám třikrát... dávám vše zpět tak, jak bylo ... Marek mačká spojku... vše se hýbe trochu nakřivo... povoluji všechno a celý proces opakuju. Najednou se ozve prasknutí... Koš spojky,

 o který se opírají čtyři pružiny, praská... cítím zoufalost... uprostřed divočiny... sto kilometrů od civilizace 

a hluboko v sibiřských lesech se mi stane tohle.

Přichází podnapilý Rus a povídá... na tři pružiny to taky bude fungovat. Vše dáváme s Markem dohromady. Už nemůžu. Klepou se mi ruce a po celým dnu nemám sílu ani dotáhnout šrouby. Víko zpátky dává Marek. Zkouším se projet. Nejde zařadit neutrál. Dvojku tam nějak dostanu. Spojka neprokluzuje. Do civilizace se zpátky dostanu.

 

Zlatokopové nás večer pohostí a vysílení padáme do postele. Máme toho dost. Ráno mám v plánu ještě vyměnit pneu, aby spojka nedostala takovou nálož jako včera. Skoro nespíme. Ráno ve 30 stupních měníme oba pneumatiky. Oboum se nám motá hlava. Sil není nazbyt, ale říkáme, že zpět k Sergjovi to zvládneme. Ať máme to nejhorší za sebou. Zlatokopové nám radí, abychom ty největší s*ačky objeli přes les. Děkujeme za všechno a vyrážíme zpět. Přijíždíme zpět k tomu nejhoršímu. Cesta se roztrojuje. Dvě vedou lesem. Jedu nejdřív s Markem cestou, která vede úplně přes les. Nezdá se mi to. Tudy nejel nikdo snad století. Přichází první velké bahno. Marek zapadává a trápí přes spojku. Ne, tudy nemůžu. Tady to zas oddělám a už se odsud nikdy nedostanu. Rozdělujeme se - potkáme se u Sergeje za hodinu.

 

Sám pokračuju přes největší brod, který vede celý řekou. Místy má řeka něco přes metr. JOOO zvládl jsem to. Jsem úplně mrtvej. Podlamujou se mi kolena. V botech mám snad půlku řeky. Přijíždím na smluvené místo. Půlhodina pryč. Hodina. Dvě. Tři. Vytahuju drona a hledám Marka. Marně. Nikde není. Musel tam oddělat motorku, říkám si. Jedu za Sergejem. Vyprávím, kde jsme se rozdělili. Sedáme do Toyoty - Sergej bere pušku a pistole a jedem hledat Marka na místo, kde jsme se rozdělili. Pomalu zapadá slunce. Opět vytahuju drona - Marek nikde, cesta nikde. Sergej říká, že tohle je 25 let stará cesta, která vede přes horu a určitě tam není možné projet. Ale co kdyby jen se mu to podařilo a je na druhé straně kopce? Jedeme zpět až na cestu, kde se má stará cesta napojovat na tu, po které jedem. Je tma. Stopy od motorky nikde. Musel tam někde zůstat. "Pokud tam někde spí a neudělal oheň, tak to nepřežije - roztrhají ho medvědi" povídá Sergej. Druhý den vstáváme. Opět nakládáme pušku a pistole. Ivan bere ještě další náboje s sebou. Jedem opět na místo, kde jsme se s Markem rozdělili a jdeme ho stopovat. Když vidím, kudy jel, tak nechápu, že to neotočil. IDIOT! Proč jel tudy? ...Kameny, popadaný stromy a stopy motorky pořád vedou dál. Máme v nohách asi 16 kilometrů - tady spal! IDIOT! IDIOT! Co tady zkouší - tady není v Čechách, aby tu takhle riskoval! Všude kolem jsou medvědí stopy. Ivan míří asi třikrát na něco, co se hýbe v dálce za stromy. Všude jsou tu vlci a medvědi. Motorka tady není, stan taky ne. Musel pokračovat dál. Stopy od motorky vedou přes močály až na cestu do Zamy. Musel dneska pokračovat na Zamu. Asi si myslel, že jsem jel do Zamy, když nepřijel na smluvené místo..... Po 20 kilometrech se vracíme do tábora. Je vedro a krom vody z řeky jsme celý den nic nepili. Mám toho dost. Sedám na motorku a jedu do Zamy s tím, že až Marka potkám, rozbiju mu hubu. Po 12. kilometrech najednou v lese proti mně vyjede motorka... Marek. Žije…..

Večer sjíždíme opět k pobřeží Bajkalu. Nemůžu. Mám toho fakt dost. Motorka jede tak napůl. Marek kupuje hotel, aby nějak odčinil tyhle trable, co jsem s ním teď zažil. 20 kilometrů před hotelem mám prázdný přední kolo. Kašlu na to. To už dojedu... 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (32x):
Motokatalog.cz


TOPlist