S Vesmírem za zády!

Po dosáhnutí fyzického dna a problémů se spojkou na západním břehu Bajkalu se s Markem společně vracíme do Irkutsku, kde je “oficiální” servis KTM, kde si říkám, že určitě seženu nový spojkový koš pro mojí 690.  Po přijetí k seskupení plechů (garáží) různých barev, kde se servis nacházel, zjišťujeme, že se opravdu jedná o servis krosek KTM, ale nový spojkový koš není ani v celém Rusku, natož v Česku. Díl, který potřebuju, je pouze a jen v Mattighofenu v Rakousku! Než by se dostal do Irkutsku, zabralo by to přibližně tři týdny… počítám, kalkuluju a vychází mi z toho akorát nesmyslná částka, navíc motorce tak nějak nevěřím. Proto se po dlouhým přemýšlení rozhoduji, že Sibiř vynechám a pojedu se spojkou na dvě pružiny přes Mongolsko pomalu domů. Nebudu se nikam hnát a pořádně si všechny země na cestě užiju. S Markem se proto rozdělujeme a on pokračuje sám na BAMku.

Jenomže neujedu ani 200 kilometrů směrem do Mongolska a najednou mám celý motor od oleje! Blbě těsní víčka od olejových filtrů, které mají cvaknuté O kroužky. Pootáčím je tak, aby cvaknutí bylo nahoře. Olej sice pořád trošku teče, ale už výrazně míň. To vyřeším v Ulanbátaru! Večer navíc potkávám kluky od nás z Jižních Čech na 690tkách, co mají lamely na spojku navíc! Paráda, tak se všechno nemusí tak kazit! Kupujeme pivo a kempujeme na břehu Bajkalu! Opět si cestu užívám! Jenomže ne dlouho… 

Roztrhaná zavazadla od Enduristanu, která se roztrhla už po pár kilometrech, skoro nevnímám, stejně v těch postranních taškách nemám nic moc náchylnýho - říkám si až do doby, než mi na cestě poprvé trochu zaprší a na všech náhradních dílech se mi objevuje koroze… po chvíli na to se mi roztrhne i zadní rolka, kde mám čistě věci na převlečení! Omlouvám se Enduristanu, ale ty jejich produkty krom batohu jsou opravdu “Piece of shit”. Navíc mi z připojení přední nádrže začíná unikat benzín. Proto ji odpojuji a jedu jen na dvě s tím, že když bude nejhůř, tak benzín nějak přeleji do těch dvou funkčních. Sem strašně naštvanej, nemůžu, pořád se musí něco podělávat a to sem ani nikam nedojel. Psychicky vyřízenej ulehám na hotel 250 km před Ulaanbátarem s pocitem, že jestli se zítra něco podělá, tak to balím. Na tohle nemám. Druhý den s nechutí nasedám na motorku s obavou, co se podělá dneska. No a další závada na sebe nenechá dlouho čekat. Po 50 kilometrech se mi benzín valí snad odevšud. Nevím co s tím, asi se mi zbláznila pumpa. Všechno mám od benzínu a benzín je opravdu všude, jen teda není tam, kde má být, protože na 17 litrů teď ujedu jen 70 kilometrů. Když pak k tomu všemu ztrácím pantofle a samovolně mi praskne plexi na helmě, upadám do deprese a nic se mi nechce! Končím… takhle nemůže dojet domu. 

Proto zařizuji spedici domů, kupuju letenku a psychicky na dně letím domu. 

To je fakt konec! Z 6ti měsíční cesty je sotva měsíc… nemám nic, všechno jsem kvůli cestě prodal. Nevím, co se sebou, nevím, co se životem, a tak se plácám doma a přemýšlím, co dál. Po pár dnech doma konečně najdu pár sil a píši na svůj FB, že je vážně konec. Napadá mě, že bude nejlepší vzít kolo a jet do Slovinska, abych si aspoň nějak urovnal myšlenky… vyrazím zítra po obědě. Jenomže ráno kouknu na mobil a kouká na mě zpráva od Tomáše Stříbného, který se polámal u Song Kulu v Kyrgyzstánu. “Ahoj Ondro, jestli chceš, tak mám motorku v Biškeku, je po servisu, nový pneu a je připravená na cestu. Vezmi si ji a přivez ji celou do Čech, nic za to nechci, mě to taky pomůže”. Koukám na tu zprávu jako z jara. Přesně tohle jsem potřeboval! JEDU!  Za 5 minut mám koupenou letenku.

Autobusem proto jedu hned z Prahy na jih k rodičům a balím své staré motorkářské věci, protože ty nové jsou u motorky v UB. Letí mi to zítra ve 12 a nemám boty! Mami vezmeš mě prosím zítra ráno do Prahy? Mamka se mnou ochotně dojede do Geneze, kde kupuju ještě nové Sidi a chráničovou košili, abych měl aspoň v čem jet. Loučím se s taťkou a odlítám za dalším dobrodužstvím! Plný nadšení a chuti, protože tak nějak všechno teď dostalo nový náboj. Je neuvěřitelný, jak se vše může změnit za 24 hodin. Jo a mám fakt nejlepší rodiče na světě!

Když však přilétám do Biškeku, tak zjišťuji, kolik mě celá tahle otočka stála. Je to víc, než jsem počítal… Peněz na cestu domů mám málo, a tak se rozhoduji, že napíši na mou FB stránku OVLK - Ride to Magadan, jestli mě nechce někdo z lidí, kteří mě sledují, podpořit. Vůbec nechápu, že se jich ozvalo tolik, kteří mě podpořili a já jsem jim za to neskonale vděčný, protože bez nich bych nedojel ani domů… DÍKY!!!

V Biškeku na mě čeká krásná Yamaha Teneré 660 připravená na cestu! Házím na ni svoji rolku s věcmi, beru pár věcí z Tomášových a opět se vydávám na cestu! Je to neuvěřitelnej pocit štěstí po to všem, sedět opět na motorce, navíc v tak krásné zemi jako je Kyrgyzstán. Mířím rovnou k jezeru Issyk kul, kterému se přezdívá Kyrgyzské moře. Vypadá to tu trochu jako na Jadranu, jen s tím rozdílem, že tu jsou liduprázdné pláže, kde se dá krásně kempovat. A navíc má člověk čtyřtisícovky za zády. Této možnosti využívám naplno a každý den vyrážím do neobjevených hor a míst, která se u jezera nachází s tím, že se na noc vždy vrátím k jezeru kempovat. Takhle trávím celých 8 dní, ve kterých si mezitím stihnu dát i jeden menší trek k jezeru Ala-kul (jezero krásný, ale blbější nápad mě dlouho nenapadnul - motorka je prostě motorka). Tak nějak se pomalu motám Kyrgyzstánem, trávím čas s místními a hodně fotím. Je až neuvěřitelné, jak je místní příroda rozmanitá, člověk má až pocit, že je každých 50 kilometrů v jiné zemi. Místní jsou navíc neuvěřitelně pohostinní a každý den trávím nějaký čas v jurtě s čajem v ruce a odpovídám na již ohrané otázky typu:  Odkud jsi? Kolik stojí motorka? Jaká je spotřeba motorky na 100 kilometrů? Motorku si koupil v Biškeku? Dáš si kumys (zkvašené alkoholické koňské mléko)?? NE! Jinak ale trávit čas s místními je dar, díky tomu si pokaždé víc a víc uvědomuji, jak moc dobře se máme v Česku. Nejen kvůli tomu, že v obchodě si můžeme koupit vše čerstvé a na co si vzpomeneme, ale také díky tomu, že máme spoustu možností, jak udělat náš život lepší… i když často si jich nevážíme.

    V Kyrgyzstánu nakonec trávím tři týdny a stihnu nejen navštívít jezero Song-kul, Base camp pod horou Pik Lenin, dát si pivo s Čechy ve městě Osh, ale taky si poležet dva dny se střevními potížemi v Jalal-Abadu. Jídlo, to je celkový problém ve Střední Asii. Člověk se tu dobře nají jen málokdy, navíc když tráví spoustu času s místními, nebo je línej si vařit, a tak marně vzpomínám, kdy moje vylučovaní bylo v pevném stavu…

    Bájná M41, která vede přes vysoké hory v Pamírských horách. Sem jsem se hrozně těšil, protože jsem si Pamír před dvěma lety tak moc zamiloval, že to byl jeden z hlavních bodů letošní cesty. Před dvěma roky jsem v Tádžikistánu strávil jen pár dní, a tak bylo mým hlavním cílem nejen projet téměř všechny možné cesty na Pamíru, ale také strávit opět hodně času s místními a poznat kulturu, která je mnohem více Pamírská, než Tádžická. 

    Hranice mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem je trochu zvlášní, nejenže leží v nadmořské výšce 4280 m.n.m., ale taky jí dělí asi 15 kilometrů přes Kyzyl-Art pass. Hraniční kontrola je úplně v pohodě, jen platím pár dolarů za všemožné byrokratické nesmysly a na oplátku dostávám dokument k motorce, který mě opravňuje být v Tádžikistánu s motorkou jen 15 dní a i když zkouším vojáka přemluvit, jestli by povolení nešlo udělat delší, tak mi se zklamáním v očích oznamuje, že to bohužel nemůže. Já hned vím, že těch 15 dní určitě překročím, ale nebudu předbíhat. 

    Simku s internetem zařizuji hned v prvním větším městě - Murghab a dávám první zprávu domů, že žiju, protože se moc věcí od mojeho prvního výletu v osmnácti moc nezměnilo. Hlásit se musím pořád. A hned poznávám, že za ty dva roky se tu internet a pokrytí dost zrychlilo a zlepšilo, holt pokrok nezastavíš. Dolary měním za tádžické Sumy a vyrážím pomalu do Wahkanského údolí, které se nachází na hranicích s Afghánistánem a kopíruje řeku Panj, která tvoří hranici. Ještě ale než sjedu z M41, tak projíždím vesnicí Alichur a cesta v tomhle místě je opravdu hrozná. Velké boule v asfaltu, nespočet děr a motorka lítá sem a tam. V jednom okamžiku se mi otevírá kufr a cítím, že za jízdy něco vypadává… snad jen flaška s pitím. Hned zastavuji a s hrůzou otevírám pootevřené víko, flaška tam je, ale foťák nikde. Ty idiote! Nadávám si a jedu hledat zbytky foťáku. Není možný, aby tenhle pád přežil. Po pár metrech nacházím tělo foťáku bez objektivu. Foťák při dopadu na zem spadnul nejspíš přimo na objektiv a ten explodoval, ale díky tomu to tělo přežilo celkem bez úhony! Uff! Sem docela klikař. Sice přicházím o krátký objektiv, ale pořád mám ještě druhý a tak můžu pořád fotit! No a nový objektiv snad seženu v Dušanbe.

    Odbočuji z Pamir Highway a vydávám se do údolí. Na cestě je pár vojenských check-pointů, kde si vždy vojáci zapisují moje číslo pasu, víza a zkontrolují, jestli mám GBAO permit - ve zkratce povolení pro tuto oblast. Ještě ale než cesta začne klesat k řece Panj, užívám si výhledy na šestitisícové vrcholky hor a jsem v euforii! Miluju to tu! Ve Wakhanu je díky vodě z řeky spoustu úrodných oáz, kde žijí lidé a ještě více komárů, kteří okupují malé vesničky a tak repelent po mě teče proudem, ale i ten moc nepomáhá. Navíc ale je tu taky spuosta termálních pramenů, vyvěrajícíh přímo ze země, a tak navštěvuji téměř všechny a relaxuji. Nejhezčí ze všech jsou ale lázně Bibi Fatima, které se nachází pár kilomterů nad vesničkou Tugozz. Průzračně horká voda, stříkající přímo ze skály! Neuvěřitelnej zážitek! Večer přijíždím do městečka Iskhashim a za pár dolarů beru ubytování i s večeří. Místní mi oznamují, že je opět po několika letech otevřený Afghánský trh v afghánském Ishkashimu, na který nepotřebuji víza! To si nesmím nechat ujít! Druhý den proto nechávám motorku u ubytování a vyrážím s místními na hranici. Jen ukazuji pas a přes most pokračuji do Afghánistánu! Trh se defacto nachází mezi hranicemi na malém ostrůvku uprostřed řeky a z obou stran sem proudí davy místních. Na afghánské straně je vidět, že vojenská kontrola je opravdu důsledná, ještě aby ne, když před 4 roky zavřeli trh právě kvůli útoku Talibanu na hranicích a dnes je to podruhé, co je trh po 4 letech otevřený. Afghánci oděni v tradičních oděvech prodávájí všemožné věci a já si připadám jako ve snu. Je to opravdu kulturní zážitek! Jen škoda, že se tu nesmí fotit… ale pár fotek na tajno naštěstí stejně stihnu udělat!

    Po pár dnech přijíždím do Khorogu a připravuji se vyrazit do Bartangu, do jednoho z nejvíc opuštěných míst na Pamíru. Peníze už téměř žádné nemám, jak dolary tak i somy, a tak vyrážím do banky vybrat další. Automat, ačkoli je na něm napsáno, že bere mastercard i visu, tak obě moje mastercard odmítá. Peníze tu nevyberu! Počkat, počkat, ale oni tu mají Western Union. Volám mamce s tím, že potřebuji pomoc, že potřebuji, aby vybrala peníze, co jí pošlu na účet a poslala mi je sem. Mamka je zlatá a tak běží do banky a skládá peníze v Prachaticích -  za minutu je vybírám v Khorogu v Tádžikistánu. Jak ten dnešní život máme easy! Cestou do Bartangu ještě potkávám Aydara a po několikáté tak zažívám pamírskou pohostinnost a ochutnávám domácí Plov s domácí samohonkou. Nakonec u něho trávím tři dny… místní strava mi totiž nedělá fakt dobře.

O údolí Bartang jsem toho slyšel hodně, třeba to, že kolikrát není absolutně možné jím projet, ať tam v žádném případě nejedu sám a také to, že je to 400 kilometrů bez benzínu. Proto kupuju zásoby jídla, benzínu a vyrážím vstříc dobrodužství! Po pár kilometrech podél řeky Bartang mě ale zastavuje první velký sesuv půdy. Už se ho snaží odstranit týden, ale mám štěstí, prý za půl hodiny bude hotovo. Čekám… půl hodiny, hodinu, hodinu a půl. Poslední část se nedaří vůbec uklidit, protože pokaždé se každou chvíli opět uvolňuje kamení a padá na cestu. Bagr jede na stranu a Tádžikové na mě volají, že teď přichází moje chvíle! S pomocí 4 chlapů motorku dostáváme přes zával a já tak můžu pokračovat dál! 400 kilometrů opuštěnými horami, kdy cestu kolikrát úplně zatopí řeka, či ji úplně celou vezme. Vše projíždím a nepřipouštím si, že by se mohlo něco stát! Až mě zastavuje místo, kde cesta není vůbec, jen tu teče rozvětvená prudká řeka. Cesta navazuje až za nějakých 300 metrů vody a kamení. TO BUDE PRDEL! Celé místo procházím a hledám cestu! Zapínám Gopro a jdu na to! První nejtěžší brod překonávám a přes kameny skáču s motorkou pěkně pod plynem! Já to dal! Teď už mě nic nezastaví!  A mám pravdu, dalších 200 kilometrů horami už na mě čekala jen krásná utažená cesta s neuvěřitelnými výhledy a naprostou svobodou! Po dvou dnech se vracím zpět na M41! 

    Dokončuji takovou osmičku přes Pamírské hory a přes Khorog pomalu pokračuji až do Dušanbe. Cesta je příšerná a plná velkejch kamenů, který téměř nejsou vidět a já těsně před tím, něž vjedu zpět na silnici, trefuju fakt velkej kámen… kolo prázdný. Při vyměně duše objevuji docela velkou prasklinu v ráfku… to není dobrý! Ale nějak snad do Dušanbe dojedu, kde najdu někoh kdo umí svařit hliník. V Dušanbe se ubytovávám v oáze všech cestovatelů v hostelu Green House a vyrážím k mechanikovi, který je hned poblíž. “Bez prablema” vykřikuje, když mu ukazuju prasklinu. “Zavtra vsjo charašo”. A tak jak řekne, tak to je! V Dušanbe navíc nacházím nový objektiv pro můj Sony, a tak můj pobyt v Dušanbe označuju za veleúspěšný! 

    Do Uzbekistánu to je z Dušanbe už jen kousek přes Fánské hory, kde si dělám odbočku k Sedmi jezerům! Křišťálově čistá voda v sedmi po sobě jdoucích jezerech vytvořených jednou řekou. Voda je tu tak průzračná, že vidím z břehu bez problémů do pětimetrové hloubky. Kdo sem pojede, tak tohle místo prostě nesmí vynechat! Na hranice přijíždím po 22 dnech mého pobytu v Tádžikistánu, o pět dní jsem teda překročil dané povolení… “Bude štráf” … “120 dolar”  Povídá pohraničník… To je moc, tolik nemám “A skolka máš”. Vytahuju pár posledních Sumů a dávám je na stůl … v přepočtu asi 8 dolarů. Pohraničník je strká do kapsy “Vsjo charašo, bystro uchadij, šef zděs za minutu” prohlašuje s úsměvem, a tak po 22 dnech opouštím nádherný Tádžikistán! Tahle země má toho tolik, co může nabídnout a naštěstí je toho pořád tolik, co turisté neobjevili, a tak je pořád možné tu pořád zažít čirou svobou a pocit z objevování téměř nepolíbených míst. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE