Obrázky z malého Ruska (2019)

A už je tu hraniční přechod Bagrationovsk. Tady končí svět naší matičky EU.

Co je asi za dráty? Zatřelí mě, otráví nebo jen okradou? Doufám, že mám alespoň všechny papíry.

Na polské straně formální dotazy, paní obešla motorku a hotovo, jedu dál. Před ruskou hranicí asi patnáct aut. Paní se vykloní z auta přede mnou: Idítě s mašínoj vperjod! Spasíba, povídám a jedu až před závoru. Za chvíli mne pihatá holka v ruské uniformě volá k sobě, vkládá mi žlutou reflexní pásku do pasu a posílá na odbavení. Celník se mrkne do pasu na vízum, motorku obejde, pak ještě jednou s čichacím psem. Nic neotvírá, nic nechce.

Ptám se, čo teraz? Ne, počkat - Što tipěr? Kuda?

Ještě bude nějakou dobu trvat než se ruština z paměti vynoří v trochu použitelné podobě.

Chlap mi ukáže do budovy. Tam mi další celník podává tři papíry A4. Ptám se, zda to mám vyplnit rusky. “Nět, amerikánsky”, zasměje se a pomůže mi vše vyplnit. Za čtvrt hodiny mi přeje šťastnou cestu. Na výjezdu odevzdávám žlutou pásku a jsem tam. Fíha! Co já četl hororových příběhů z ruských hranic.

Zastavím kousek za hranicí u malého bufetu. Kolem se motají žebraví psi. Vejdu dovnitř a hele! Plechovky Krušovice, Staropramen a jiné mně zdraví z chlaďáku. V rohu dokonce bankomat. Kupuji ale pouze vodu miněralnuju.

Jedu krajinou připomínající jižní čechy, jen zanedbanější. Neobhospodařovanou. Kvalita okresek ( jsou tu JEN okresky, jediná dálnice, fungl nová, spojuje západovýchodním směrem větší města ) je podobná našim, takže se dá jet celkem svižně - kochací osmdesátkou.

V každé řiti, izvinítě, v každé dědině je radar. Ovšem vždy dopředu avizován a skoro vždy je to před školou.

Čím se tady ve vnitrozemí lidi živí? Turismus to zřejmě nebude, žádné turisty nepotkávám, provoz minimální. Na zemědělství to taky nevypadá. Hodně lidí bude asi v armádě neboť v lesích je hodně oplocených základen s na první pohled zastaralou technikou. Ale vím prd, třeba už v těch Zilech, Kamazech a Krazech mají nějaký super vychytávky. A třeba už taky jezdí na bezva zelenou naftu

Hustota zalidnění nízká, to se mi líbí. Příroda zanedbaná ( není to protimluv? Zkrátka, roste si jak chce, potvora! ), rostliny bolševníku přesahují dva metry. Na pobřeží už je to jiné. Přístavy, pláže, lázně, hotely a všudypřítomný jantar.

Booking ukazuje nějaký levný ubytování ve městě Voločajevskoje. Barák se stovkou prázdných pokojů. Žádnej luxus, jen pokoj s čistým povlečením, koupelnou a záchodem. Trochu jsem musel probrat spícího vrátného, nevěřícně koukal na skutečného, živého hosta. Vede mne prázdným panelákem do čísla 97. Potom mi ještě nabídne kotelnu v přízemí jako garáž. Spasíba.

Ještě je světlo tak se jdu poguljat po městečku. Od sovětských dob se tu zřejmě mnogo nezměnilo, šedivé ulice, domy. Na oprýskaných fasádách ovšem nesmí chybět satelity a před domy moderní auta. Řekl bych, taková zámožnější Ukrajina. Pro návštěvníka je fajn, že všude jsou Produkty - večerky, které zavírají nejdříve v devět večer. Sortiment je věru dostačující, už to nejsou jen sardinky a vodka, jako kdysi. Maso, ovoce, sýry, konzervy, drogerie. Jako u nás.

Jen moc nechápu jak se tu můžou uživit. Lidi nikde. Občas tedy vidím hlouček mlaďochů před nějakým barem, ale jinak je venkov a maloměsto i na naše poměry mrtvou zónou. Zajdu do hospody, kde je obsazen jen jeden stůl a objednám pivo Baltik a začnu sledovat cvrkot...aha... Žádnej tu není. A kouří se venku! Kunďaba! Co to je? Už i tady?! Já si přijel zahulit!

Večer na pokoji očekávám návštěvu. Většina cestopisů obsahuje pojednání o švábech, tak čekám, odkud se ta havěť vynoří. Zase prd. Ráno se probouzím neohryzán.

Pro milovníky samoty mohu tento barák vřele doporučit.

Jedu k větším turistickým lákadlům. Jako v každém státě i tady se snaží vydělávat na jakékoliv blízkosti vody. Vnitrozemský státy třeba vyhlásí svoje vody za léčivý, státy co mají moře, vyhlásí za léčivý celý pobřeží. V Kaliningradské oblasti pobřeží vypadá stejně jako to polský, o kus vedle. Ano, máte pravdu - proč sem tedy jezdit? Já jsem prostě zvědavej. A lákají mně levný země. To je celý.

Samozřejmě musím nakouknout do samotného Kaliningradu, kdysi Královce. Stopa Přemyslovců dosáhla kdysi až sem. Centrum ocení milovníci historie. Přístavy obchodní i vojenské. A sídliště kolem jako u nás. Velký mraveniště je to a tak pryč!

Ve městě Svetlyj hledám wifinu a tak sednu na zahrádku picérky Pepe rosso. Dám si pití a za chvíli přijde majitel, viděl motorku a prý jestli může s něčím pomoci. Je to mohutnej čoprař, ukazuje mi v mobilu fotky mašiny a obrázky z různých srazů čoprařů v Rusku i v zahraničí.

Řeknu, že sháním levný přenocování. Hned vytáhne telefon a vše zařizuje. Sedne do terénní Toyoty a já jedu za ním. V klidné vilové čtrvrti kousek od moře mi představí paní domu a já mám pokojík s vlastní koupelnou, k dispozici altánek v zahradě, celé za 350kč. To jde. Na rozloučenou mě čoprař picař mohutně obejme.

Na hajzlíku je ale na zdi nálepka, kterou nesnáším. Znám to z Řecka nebo Ukrajiny. Nevhazovat použitý hajzlpapír do záchodu! Ach jo, ještě že u nás doma máme tlustější roury. To už mi připadá kulturnější kadibudka se srdíčkem! Doprčic už to mohli za ta léta odkoukat! Ty roury.

Další dny se potuluji podél pobřeží, Baltyjsk, Jantarnyj, Pionerskyj, Zelenogorsk. Zajedu se podívat do muzea jantaru pod širým nebem. Obří ďoura, rypadla, pyramida slepená z kousků jantaru. Návštěvníci se hrabou v připraveném pískovišti, co najdou, je jejich. Malinkaté jantárky.

Dospělí tu dětinští a hrabou lopatkou v pískovišti… Ale jo, taky jsem si zahrabal.

V Baltyjsku jsem zahlédl na moři řadu vojenských lodí. Zaparkuji a jdu se mrknout až ke břehu. Zjišťuji, že se koná nácvik přehlídky Baltské flotily. Fascinující. Na palubách jsou nastoupeni a vyrovnáni modrobílí igráčci a vždy když kolem jejich lodi projíždí generál ve člunu, zařvou: Urrááá!!!

V jednom městě jsem objevil trh se vším možným. Zaujal mě starej kovboj ( já vím, je to divný, kovboj v Rusku ) se zlatýma zubama, který prodával ( před sebou na zemi položené ) staré nářadí, šrouby, pily a ... starej svěrák! Takovej  by se mi doma hodil. Za 500 rublíků je můj. Jen nevím, kam ho na motorce dám... No přece…  Ideální místo na těžký věci jsou zadní stupačky. Už dříve sem tam vozil vercajk. Kovboj mi pak poradí, kde koupím kalhoty. Dopoledne bývá dost zima a v kraťasech si koleduju o problémy s kolenama. Už teď vrzají zlověstně.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE