Na měsíc přes Rusko

Den 12. - Käsmu 14.7 – 15.7. Viru Raba, Kasmu 117 km

Estonský národní park Lahemaa. Viru Raba, rašeliniště s vyhlídkovou věží uprostřed močálu, ke které vedou dřevěné chodníčky. Käsmu malebná vesnička na stejnojmenném poloostrově, kde je pobřeží obklopeno malými i velkými bludnými kameny. Na ubytování nás paní domácí nepustila o hodinu dříve, jen když si zaplatíme den navíc. Což jsme odmítli. Ubytování v penzionu bylo velkým zklamáním a ještě větší přišlo ráno na snídani, kde jsme za 15 Euro dostali dva plátky toustového chleba, dva plátky šunky, kostečku másla a marmeládu. Jednu kávu a jeden čaj. Je to neuvěřitelné, že v severské zemi, bylo takové teplo, až se topil asfalt. Na parkovišti jsem musel, dát pod stojan podložku aby se nezabořil a Bobina nelehla. Prošli, jsme si pobřeží, až na výběžek, ze kterého se mělo dát přejít až na ostrůvek. Bohužel, na konec výběžku byl vstup zakázán a tím i na ostrov. Hnízdění nějakého ptáka nebo co. Tak koupel, odpočinek a vylézt si na nějaký ten bludný balvan. Jelikož kromě nějaké zahradní restaurace kde polévka stala 8 Euro, jsme nic jiného nenašli, tak jsme se na zpáteční cestě stavili v poloprázdném mini supermarketu, kde jsme koupili poslední kousek nějakého chleba. Ještě, že jsme si při příjezdu koupili od rybáře uzeného úhoře, jinak bychom byli hlady.  Z Estonska jsme celkově dost zklamání, ani lidé se zde nechovají nějak přátelsky, o řidičích nemluvě a bylo jedno, jestli jsme mluvili Rusky nebo Anglicky. Zítra nás čeká přejezd do Ruska – Petrohrad.

Den 13. Petrohrad 15.7 – 19.7. Narva, Petrohrad 350 km

Vyjíždíme opět do krásného slunečného a teplého dne. Čeká nás přejezd Estonsko Ruských hranic. Trochu obavy z druhého přejezdu Ruských hranic ohledně platnosti viza.
Do Narvy na hranici přijíždíme kolem 11 hodin. Jaké bylo však naše překvapení, když nám celník řekl, že se musíme vrátit na začátek města asi dva kilometry zpět a tam někde vlevo jsou kanceláře, kde si musíme vyřídit žeton na vjezd na hranici. Tak jsme se vrátili, našli budku s okýnkem, postavili se do řady. Po předložení dokladů a jejích důkladné kontrole, trvající asi 20 minut, jsem za vydání lísku s číslem jak z šatny v divadle zaplatil v přepočtu asi 150 Kč a dostal informaci, že na konci parkoviště o délce asi 800 metrů se máme postavit do řady č. 4 a počkat, až se na světelné tabuli objeví číslo z lístku. Opět budka s okýnkem, tady už povýšili, měli i závoru.
Stáli jsme tam tři na motorkách a asi deset aut. Nikde žádný přístřešek, nebylo si kde sednout a na betonovém parkovišti za intenzívního svitu slunce a teplotě atakující 35°C jsme čekali asi 1 ¾ hodiny. Opravdu zážitek. U okénka jsme pak dostali, po opětovné důkladné kontrole dokladů a dotazech kam jedeme lístek nový, také s číslem, který údajně potřebujeme na celnici. Potom nám důležitě otevřel závoru a pokynul k odjezdu. Přejeli jsme tedy opět k hraničnímu přejezdu, kde jsme si opět vystáli asi hodinovou řadu. Tady už aspoň byl stín pod stromy a dalo se sednout nebo lehnout na kamennou zídku. A jako luxus byly toalety, sice za dvě Eura ale byly. Po hodince se otevřela železná asi 2 metry vysoká brána, podotýkám, brána, ne závora a opět kontrola dokladů a kufrů, dalších asi 30 minut. Po lístku se nikdo neptal. Průjezd Estonskou hranici nám trval bezmála 4 hodiny. No, co nás bude čekat, na Ruských jsem se neodvažoval ani pomyslet.
Překvapení se přece jen konalo, naštěstí kladné. Na Ruských hranicích motorky dopředu, zdržení jen s vypisováním vjezdových papírů a potom několika násobné upozornění ať je neztratíme, že by to byl velký problém, jsme za 35 minut v Rusku.
Tak hurá na Petrohrad, Benátky severu.
  Ubytování jsme na Petrohradském ostrově, opět na místě odkud máme skoro vše v pěším dosahu, tak žádné ježdění, jen metro na podívání a maršutku na svezení. Ubytování bohužel s neoblíbeným parkováním na ulici.
  Do 23:00 hodin je daleko, tak vybalit a jdeme na to, za rohem je Aurora. 500 metrů a jsme u něj. Tak nějak při pohledu na něho ať chceme nebo ne budí tento křižník takovou podvědomou úctu, ať už byl propůjčen čemukoliv. Dnes jen prohlídka ze břehu a svačinka v baru naproti. Potom jsme si prošli část města pro upřesnění co kde je a následného stanovení postupu prohlídek. Při návratu jsme si našli malou stylovou Ruskou restauraci, kde jsme potom vždy končili dny během celého pobytu v Petrohradu.

Den 14.

Nelze v žádném případě popsat vše, co Petrohrad nabízí. Je to nádherné město s neskutečnými památkami a historií, upravené, čisté a velice přátelské.
Navštívili jsme snad vše, co se za tu dobu dalo.
Na zaječím ostrově Petropavlovskou pevnost. Patří k nejvýznamnějším památkám nejen Petrohradu ale i celého Ruska. V historií Ruska hrála dosti velkou roli. Ve středu pevnosti stojí Petropavlovský chrám s výškou 122 metrů.
Zimní palác, carské sídlo snad není třeba ani popisovat.
Katedrála svatého Izáka Dalmátského. Výstavba začala roku 1818 a trvala 40 let. Je vysoký 100 metrů a vnitřní prostor je více než 4000 m2. Při návštěvě vnitřních prostor se vám nad touto nádherou tají dech. Vystoupáním na horní vyhlídku si potom připravíte nezapomenutelný pohled na bezmála celé město.
Chrám vzkříšení Krista v originále „Spas na Krovi“ Chrám byl postaven na místě kde byl zavražděn car Alexandr II. Stavba probíhala docela pomalu od roku 1883 až do roku 1907.
V současné době slouží jako muzeum mozaiky.                                                                                                                 
Noční plavba po Něvě se zvedáním mostů, další nezapomenutelný zážitek. Pro nás dvojnásobně. Ono totiž jak se v 1 hodinu v noci zvednou mosty, přestane v Petrohradu jezdit veškerá hromadná doprava až do doby, kdy se mosty opět spustí. Na dotaz směrem k místním, proč je to tak u každého odpověď jednoznačná. Něrabotajut masty, něrabotajet metro, něrabotajut avtabusy, něrabotajut tramvaje. Lodě, které jezdí, na toto zvedání mostů vysadí cestující v přístavu jen na pevnině a končí. Bydlíte-li na některém z ostrovů, máte smůlu. Dokud se mosty nespustí, nedostanete se domů. Což byl i náš případ, běžně ovšem tak kolem půl 4 ráno mosty spustí a je hotovo. Nám se podařilo, že mosty spustili až v 5 hodin.

Den 15.

Dalším neskutečným zážitkem byla naše návštěva Peterhofu, Versailles severu. Tady jsme použili služby moc pěkného metra, autobusové linky č. 325 a na zpáteční cestě Maršutku. Že se jedná, o neskutečnou nádheru potvrdí asi doopravdy jen ten, kdo toto místo navštívil. Můj názor po návštěvě je ten, že nádherou předčí originál.

Den 16.

No a třešnička na konec, Aurora. Jeho dosti pohnutá historie je známá asi málo komu, ale znát ho zná asi každý. Nebyl to žádný šampión, spíše vždy dostal na frak a dokonce byl nakonec i potopen. Jen věhlasný slepý výstřel na Zimní palác ho zachránil a udělal z něj hrdinu. Nám se stalo, že při návštěvě křižníku, stojíc na palubě pod jedním z kanónu, nad hlavou nám přeletěly dva bombardéry doprovázené bojovými stíhačkami a vrtulníky. Mohu říci, že to byl dosti děsivý zážitek. Prohlídku, jsme si tím však nenechali pokazit.
Máme poslední den v Petrohradu. Naplánovaný program splněn, a protože podle místních takové nádherné počasí tady neměli více jak třicet let, tak jsme si šli lehnout a vykoupat se v Něvě pod Petropavlovskou pevnost na Zaječí ostrov. Pro nás významné tím, že toto místo, je na úrovní jižního cípu Grónska, nejsevernější naše koupání. Závěrečné hodnocení, krásné město plné nádherných památek, čisté, večer, i když jen na krátkou dobu nádherně osvětlené. Zažít bílé noci, setmí se, spíše se sešeří pomalu ve 24 hodin a už 2:30 začíná slunce vycházet. Město plné neskutečných zážitků a naplněných snů. To jsme ještě ale netušili, že bude pokračování Ruských překvapení.

Den 17. Veliký Novgorod 19.7 – 21.7. Puškyn, Veliký Novgorod 200 km.

Ráno se chystá na déšť, vyjíždíme poprvé v nepromocích, zatím jen drobné mrholení. Že si s námi počasí pohrálo, bylo jasné po přijetí do Puškyna, sluníčko opět v plné parádě. Neuvěřitelné, napoprvé a hned stojíme u Carského Sella, Kateřinského paláce. Koupit vstupenky a jdeme dovnitř. Další si budeme muset koupit na vstup do paláce. Park rozlehlý a opět nádherný. Palác a to v pravém slova smyslu, obrovský a opět musím použít slovo nádherný. Místnosti samé zlato a vrcholem byla samozřejmě Jantarová komnata. Přesto byl tento palác po válce bezmála zničený. Muselo to, stát hodně úsilí takhle ho opět zvelebit.
Máme, po úžasné prohlídce tak směr Veliký Novgorod. V Novgorodu jsme trochu bloudili a dali si dvě kolečka, než jsme našli tu správnou odbočku k ubytování. Nakonec vše v pořádku a ubytování u Tří koček na úrovní. Na večerní procházce jsme narazili na pravou Ruskou restauraci. Překvapení jsme byli, v čem nám naservírovali opravdu výborné jídlo. Samozřejmě, že jsme druhý den zakotvili opět v této restauraci.

Den 18.

Návštěva pevnosti „Novgorodský Kremlin“ s pomníkem tisíciletí Rusi, historicky velice zajímavým chrámem svaté Sofie, opředeného pověsti o zkamenělém holubovi, šikmou věži a pěti zvonovou zvonici nám trochu kazil déšť. Před vstupem do pevnosti je na břehu řeky Volchov s až neskutečně čistou vodou, udělaná docela velká a pěkná pláž. Počasí nám však nedovolilo ji vyzkoušet. Historické centrum je také už asi 15 let na seznamu UNESCO. Zastávka tady, stojí určitě za to. Ráno směr Moskva.

Den 19 - Moskva 21.7 – 25.7.2018.  Moskva 540 km.

Po večeři jsme si šli brzy lehnout, trochu jsme měli obavy z 540 km dlouhé cesty. V noci nás vzbudil silný déšť a ten vydržel až do rána.
Po snídani jsme vyjížděli na cestu za deště, který po výjezdu z města ještě zesílil. Vidina, že v tomto pojedeme dalších 500 km, nebyla moc příjemná. Naštěstí asi po ujetí 50 km déšť ustal a až do Moskvy už dal pokoj a naopak do Moskvy jsme vjížděli za teploty okolo 30°C. Ubytování jsme byli v pěkném, nově zrekonstruovaném hotelu Sokol, ve stejnojmenné části Moskvy. Správnou odbočku jsme sice přejeli, naštěstí se nám podařilo ještě odbočit, jinak jsme skončili v centru města. Minimálně tříproudé ale i pěti-šestiproudé silnice a kolony ve všech pruzích. Hrůza pomyslet. Ubytování jsme byli asi 10 km od centra, ale 500 m od metra, kterým se bez problémů dostanete všude, kam potřebujete. Opravdu vynikající způsob dopravy, levný (300 rublů) 11 jízd, bezstarostný, rychlý. Metro je v Moskvě opravdu nádherné, čisté a vlaky jezdí tak často, že než si najdete, kam chcete jet, tak projedou i tři vlaky. Jízdní intervaly jedna dvě minuty. Opravdu stojí za návštěvu. Někde jsem četl, že je to luxus pod zemí a dávám tomu plně za pravdu. Ono by chtělo obětovat tak jeden den, jen na metro. Nejhlubší stanice Park Pobědy 84 metrů pod povrchem, nejdelší eskalátor 740 schodů, asi nejpěknější stanice, Komsomolskaja, Říjnová nebo Tverská. Popsat Moskevské metro by bylo na samostatný článek a jsem rád, že jsme si ho doopravdy hodně projeli, včetně městského okruhu. Samozřejmě, že jsme tu nepřijeli navštívit jen metro ale hlavní taháky.

Den 20.

Velké divadlo. Rudé náměstí, obchodní dům GUM, Chrám Vasila Blaženého, Chrám Matky boží, socha maršála Žukova, hrob neznámého vojáka.
Manéžní náměstí. Park „Zaryadye“ a nejmodernější koncertní komplex na světě.
Plovoucí most, 70 metrů konstrukce bez opory vznášející se nad řekou Moskvou.  
Chrám Krista Spasitele.
98 metrů vysoký památník Petra Velikého na lodi, jeden z nejvyšších památníků na světě. Moskevskou státní universitu.

Den 21.

Kreml, Zbrojnice, Sjezdový palác, Spasská věž, zvon „Kolokol“, dělo „Car puška“, zvonice Ivana Velikého, chrám zvěstování Panny Marie. Starý Arbat, socha Puškyna s Natali a jeho dům. Na konci ulice MID sídlo min. zahraničí, jedna ze staveb stalinismu. 172 m vysoká, 27 pater, 18 rychlostních výtahů a 2000 pracoven a kanceláří. Muzeum kosmonautiky. Vidět skafandr od Gagarina, přistávací modul, stanout na palubě kosmické stanice Mir, sáhnout si na měsíční kámen.

Den 22.

Poslední den v Moskvě návštěva kremelské zdi a Mauzolea. Museli jsme se předběhnout, jelikož bychom se nedostali vůbec dovnitř, viz řada na fotce. Odpoledne strávené projížděním metra, prohlídkou nádherných stanic, projetí městským okruhem. Velkou výhodou je, že pokud nevyjdete z metra ven, můžete přestupovat, kolikrát chcete a jezdit kam se vám zalíbí za jednu jízdenku. Moskva nás opět velmi nadchla, moc pěkné, čisté město, neskutečné množství památek a zajimavosti a opět ochotní, přátelští a milí lidé. Zítra nás čeká pouze přejezdový den. Ještě jedna věc, v Moskvě nám na naších telefonech a PC nešel internet, důvod nějaká norma nebo co. Mapy fungovaly tak nám to ani nevadilo.

Den 23. Dimitriev-Lgovski 25.7 – 26.7.2018. Dimitriev-Lgovski 500 km.

Ráno jsme vyjeli a obloha nevěstila nic dobrého. Start byl pro jistotu v moto oblečení a představa 500 km v dešti nic moc. Dostat se ven z Moskvy byl dosti oříšek, pětiproudé silnice plné ve všech pruzích. Žádná pomalá jízda, jelo se mezi 70 – 80 km/h a přitom ještě hlídat odbočky. Problém nastal, když se rozpršelo tak, že nebylo pomalu vidět na cestu. Je to sice až neuvěřitelné ale tady by se měli mnozí učit co je to tolerance a ohleduplnost. Pokud se kolona zpomalila nebo zůstala stát, vytvářeli řidiči aut uličku pro motorky a pokud bylo potřeba pustit pro přejezd do jiného pruhu, žádné troubení, hned tě pustili přejet i přes více pruhů. Nedalo se nic dělat, díky houstnoucímu dešti přestávalo moto oblečení stačit, zastavit a v autobusové zastávce se převléknout do nepromoků, za hodinu jízdy by na nás nebyla nit suchá. Zákony schválnosti však fungují i v Rusku, do půl hodiny přestalo pršet a za další půlhodinu byly cesty suché. Tak najít místo na zastavení s občerstvením a sundat nepromoky dolů. V Rusku jedete cestou 40-50 km rovně, potom nějaká mírná zatáčka vpravo asi 10° a zase 30 km rovně a zatáčka pro změnu 10°vlevo. Kolem cest les, kukuřice, obilí a zase les. Tady už jsme z nudy měřili délku úseku bez zatáček, jak daleko jsou vesnice od sebe a kdy bude benzínka. Nejdelší rovný úsek 57 km, bez vesnice 112 km a benzínky mezi sebou 234 km. Tak zábava jako hrom. Ještě před dojezdem do Dimitri opět sluníčko. Město, kde jsme měli ubytování nic moc, centrum vcelku ušlo ale okraj dosti zchátralý. Jediná solidní restaurace, vlastně pizzerie, pro mou cestovní společnici však šok, když se dozvěděla, že kromě piva se tady nepodává žádný alkohol ani víno. Zjištění okomentovala „už ať jsme na Ukrajině“.

Den 24. Kyjev 26.7 – 29.7.2018. Kyjev 529 km.

Ráno počasí celkem pěkné, tak neotálet a startujeme, máme před sebou Rusko - Ukrajinskou hranici. Ani jsme se nějak nesnažili si představovat, co nás na ní čeká. Pro jistotu jsme neměli na tento den žádné jiné plány, jen dojet do Kyjeva a ubytovat se. Na hranicích se opět nepotvrdila mediální masáž o nepřátelských vztazích a podobně. Na Ruské jsme odevzdali papíry a jeli na Ukrajinskou, tady celník začal obdivovat Bobinu a po odpovědích na dotaz odkud jedeme, jak dlouho jsme ne cestě a zjištění, že jedeme do Černobylu, nás s přáním šťastného dojezdu, propustil na Ukrajinu. Rusko – Ukrajinská hranice přejetá za 58 minut. Vjezd do Kyjeva, byl děsivý. Úzké ulice, kolony, jeden odbočoval vlevo z pravého pruhu, druhý vpravo z levého, divím se, že jsme neviděli žádnou nehodu. Ani jsem si při vjezdu do Kyjeva nestihl prohlédnout tu jejích sochu Svobody. Ubytování jsme našli celkem v pohodě, vlastně panelák, ve kterém jsme měli být ubytování. Byt, tak to už byl problém a na majitele jsme se nemohli dovolat. Začal jsem propadat hysterií a okolí domu (bordel) tomu ještě napomáhal, ale baťůžek to vyřešil po svém. Zašla za hlídkou policie, která se tady zrovna motala a tak do nich dlouho hučela, až nám policista zjistil adresu a ještě zavolal majitelce, že tady má hosty. Za patnáct minut byl její syn na místě. Drzost se vyplácí…. Vchod, chodba a výtah trochu děsivé, ale byt po celkové zdařilé rekonstrukci a plně vybavený. Jediné ubytování, ve kterém jsme si vařili. Obchod přímo v domě, tak nebyl problém nakoupit a za 40 minut jsme po jídle. Zítra máme jet na celý den do Černobylu a Prypiat. Sraz máme v 8:00 na parkovišti u hlavního nádraží, do večera ještě daleko tak jedeme zjistit, jak se tam dostaneme a za jak dlouho, ať neodjedou zítra bez nás. Opět si na metro kupujeme kartu za 500 hřiven na 20 jízd. Tady v Kyjevě není vůbec žádná řeč o nějakém vlastním ježděni.

Den 25.

Ráno vstávám nadšený, že uvidím jako jeden z mála něco co je ve známosti celému světu, Eva by to nejraději vzdala z obav z ozáření ale zaplacená cena, 198 euro ji přinutila jet. Na nádraží jsme se našli a jedeme směr Černobyl. Za nějaké dvě hodiny jsme u vjezdu do elektrárny, kde proběhla kontrola dokladů jako na hranicích. Po dvaceti minutách jsme v zakázaném prostoru elektrárny. Je to úchvatná ale zároveň hrůzostrašná podívaná. Dozimetry vám co chvíli pípají, vše tu leží, jak to před více jak 30 lety opustili. Černobyl je vlastně už částečně obydlený a nějaké, mám dojem, dvě tisícovky lidí tam normálně pracuje. Reaktor už překrytý novým sarkofágem, 50 metrů od něj fotka. Prypiat, město, které bylo ve své době nejmodernějším. Tvrdí se, že tady byly první markety v Evropě. Školy s bazény a s tělocvičnami, kina, divadla.
Radar Duka s mini městečkem, asi 1500 obyvatel, místo, které neexistovalo a neexistuje na mapě. Červený les, hodina pobytu v něm znamená ohrožení smrti.
Dvakrát, jsme se museli podrobit kontrole na ozáření, ve snímacích rámech. Vše bylo OK. Dokonce, jsme si dali, docela slušný oběd v restauraci přímo v Černobylu.
Měli jsme mladou průvodkyni Žeňu, ze začátku byla taková opatrná a pořád jen, „něvazmožno“ nebo „not possible“. Místy jsme naměřili 25,23 – 31,62 nějakých těch mikro Sievertu. Jak ale viděla velký zájem naší 12 členné skupinky o všechno, tak se tak rozohnila, že nás potom zavedla a pustila i na místa se zákazem vstupu. Naše skupina, my dva, čtyři mladí kluci také Češi, čtyři nějací angličtí puboši a dva amíci, kteří snad za tu dobu vykouřili 40 cigaret každý. Tady musím podotknout, že naše česká část si zdárně vypomáhala při překladu výkladu. Když mluvila průvodkyně v angličtině tak nám kluci pomáhali s překladem, když v ruštině tak my zase klukům. Správná česká výpomoc. Žeňa svůj perfektní výklad doplňovala ukázkou dobových fotografií. Při průjezdu kolem Červeného lesa přístroje ve vozidle vykazovaly hodnoty přes 75 těch Sievertu. Další nezapomenutelný zážitek. Prohlídka končí, jedeme zpět do Kyjeva.

Den 26.

Ráno máme za úkol prohlídku muzea Černobylu, chrám svaté Sofie -  Kyjevskopečerskou Lávru, chrám svatého Michala, chrám svatého Ondřeje. Do chrámu jsme se nedostali, měli nějaké Ukrajinské svátky nebo co tak nahoru jsme se nedostali, že tam byl prezident a dole bylo lidí snad z půlky Ukrajiny.
Dali jsme si oběd za 300 hřiven a  zpátky do metra. Zajet si na nejhlubší stanici metra Arsenalna, nejhlubší stanice metra na světě, vyjet až nahoru a potom opět dolů. Hodnocení Kyjeva, neupravené a v celku špinavé město, památky sice historický cenné ale nejsou zrovna moc udržované, kromě kostelů. Metro zastaralé, nic moc čisté a přeplněné. Hodně rozestavěných výškových skleněných domů po celém Kyjevě. Ráno vyrážíme směr Lvov.

Den 27. Lvov 29.7 – 30.7.2018. Lvov 518 km.

Chtěli jsme vyjet po osmé, vyjíždíme však trochu později, paní domácí si nepřišla pro klíče, tak jsme je nakonec hodili do schránky a odjeli. Je pomalu 10 hodin, vyrážíme. Napřed jsme se chtěli ještě stavit u Žitomyru nebo v Rovně podívat se na nelegální těžbu jantaru, ale nakonec jsme ta místa jen s malou zastávkou na odpočinek vlastně projeli. Do Lvova jsme přijeli až v podvečer, tak se ubytovat a zajít někde na večeři. Ještě jsme si potom dali pravé domácí výborné Ukrajinské zavařené vepřové maso. Po večeři padlo rozhodnutí, že ráno jedeme směr Polsko. Lvov vypouštíme, byli jsme tady vloni a pokusíme se zítra dojet až do Ostravy.

Den 28. Ostrava 30.7.2018. Ostrava 539 km

Ráno vyrážíme po komplikacích s výjezdem od hotelu do slunečného dne. Němec asi dosti nacucaný v noci postavil auto do průjezdu a personál ho nebyl schopen vzbudit. Tak nakonec přes upravené záhonky a trávník objet hotel abychom se dostali na cestu. Podle předpovědi se má počasí odpoledne pokazit a zítra má už pršet celý den, tak se pokusíme dojet až domů. Na hranice Ukrajiny a Polska, se nám cesta na obchvatu Lvova komplikovala kolonami a na hranici jsme dojeli s více jak hodinovým zpožděním. Na Ukrajinských hranicích celkem v pohodě a za necelou tři čtvrtě hodiny jsme u Polských. Tady opět jako loni, tři kontroly a poslední nahlášení SPZ u okénka se závorou. Za 2:10 hod jsme v Polsku. Pak nájezd na dálnici a zastávka po 250 km na benzínce. Svačina WC, nasedat a jedeme dále. Problém nastal před Krakovem, dohnaly nás mraky a spustil se takový déšť, že se nedalo jet více jak 20 km/h a to i auta. Trvalo to sice jen 15 minut, ale mokří jsme byli pořádně, už nebyl důvod převlékat se do nepromoku. Aby všemu nebyl konec, tak se déšť ani ne za 20 minut spustil znovu. Po nájezdu na dálnici A1 jsme sjeli k benzínce. Já už se ani nepřevlíkal, baťůžek se ale hrnul převléct a to i přes mé tvrzení, že je to zbytečné, určitě ještě zmokneme, než dojedeme domů a stejně to máme tak max. 45 km domů. Málem jsem sedl na zadek, jak přišla převlečená do kraťas. Na dotaz co bude dělat, jak začne pršet, mi řekla, ať se nestarám. Jak chceš, pomyslel jsem si. Samozřejmě, že jen jsme vyjeli na dálnici, spustil se déšť, který na chvíli přešel dokonce v drobné kroupy. Nejsem moc škodolibý, ale musel jsem se uchichtávat, jak sebou cukala a nevěděla kam schovat nohy. Tak jak, jsme zmokli poslední den, jsme nezmokli za celou dovolenou. Dnes 540 km a 9 hodin cesty za námi a jsme v pořádku doma. Vybalit věci, do kuchyně k plotně a udělat si jen tak vepřové řízky a pak si je dát s českým čerstvým chlebem, a kyselou okurkou.
 Jsem moc rád, že jsme tuto cestu podnikli, vidět tolik nádherné historie, pomalu nedotčenou přírodu a přesvědčit se na vlastní kůží jak to je v těchto zemích doopravdy. Považuji to za splnění jednoho z cestovatelských snů. Ještě by to chtělo Mongolsko nebo Gruzií. Snad někdy příště. Dále zjištění? Kouření? Nikdo to neřeší. Na ubytováních, v restauracích i na krytých zahrádkách, nikde se nekouří a všichni to respektují. V ruských městech jsme dokonce neviděli za celou dobu chodit lidi a kouřit na ulicích a to stojí cigára v přepočtu 30,- Kč. Maximálně někde na chodníku u popelníku před vchodem do restaurace kouřili jeden nebo dva, ke kterým se zdárně přidávala moje spolucestující. Na Ukrajině už kouří snad každý a všude, hned je to také poznat na čistotě.

28 dní na cestě, bez zdravotních potíží a naštěstí vše bez defektu, poruch nebo havárek. Pokud nepočítám ztracené dvířka skříňky pod reproduktorem.
Pokud jste dočetli až sem, přejí všem hezké zážitky z cest a hlavně vždy koly dolů.
Někde a někdy na cestách na viděnou.
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE