Cílem byl Elbrus

Je to tady, čas rozloučit se s Elbrusem. Odpočinuté motorky čekají, vyrážíme vstříc kavkazským silnicím. Je opět zataženo. Musím za sebe říct, že úsek Terskol – Pjatigorsk – Kislovodsk byl peklo. Samý kamion, v těchto krajích kamiony o emisích neslyšely, stejně jako o omezovači. Nezřídka se stane, že si jedete tak stovkou a začne vás předjíždět Kamaz, asi to byl Čagin s dakarským speciálem J

Ovšem co nás do Kislovodsku štvalo, se jako mávnutím kouzelného proutku změnilo v ráj. Silnice A157 není sice s nejlepším povrchem, ale to, kudy vede, to úplně vynahradí. Jedeme hlavně sami krásnou krajinou se zelenými kopci a silnicí, která začíná šplhat do těchto kopců – myslím, že se to jmenovalo Gum Bashi.

Bohužel nás v tomto krásném koutě dohání déšť, ten nám nepatrně znepříjemňuje kochání a pohodu, nedá se nic dělat. Ujíždíme dál na Karačajevsk, tady nám přestává pršet a dokonce začíná svítit slunce. Zbytek cesty do Dombaye jedeme suchou nohou a je to krásných 70 km podél řeky. Dombay, je horské středisko v červnu téměř opuštěné, což nám plně vyhovje. Ubytování jsme za pár rublů sehnali v pěkném 4* hotelu. Na pokoji rozvěsíme vše mokré a jdeme hledat, kde se najíme. Naštěsí je otevřená jediná restauračka a světe div se, jsme v ní jedinými hosty. Z jídelního lístku psaného v azbuce za pomoci překladače vybírám pelmeně a místní pivo. Obojí bylo dobré.

V restauraci posedíme do zavíračky kolem 22. hodiny a jdeme se uložit. Příští den nás čeká přejezd nějakých 450 km.

Snídani tentokráte volíme při tankování na pumpě. A nebyla vůbec špatná. I počasí se přes noc umoudřilo, co více si přát. Tak tedy pokračujeme… Dnešní cíl je Tuapse na břehu Černého moře, hurááá. Z Dombaye do Maykopu vede krásná nefrekventovaná silnice, ze které lze obdivovat značnou část severního Kavkazu, krásné výhledy střídají krásné výhledy. Co se tady ovšem nestřídá, to jsou benzínové pumpy a už vůbec ne s kvalitním palivem BA95. Jedeme prostě po vedlejším tahu. Nedá se nic dělat, musíme natankovat nějakou 92ku, GSa to snad polknou. Popravdě mě i kamarádovi záhy přišlo, že na tuto 92ku motor předl mnohem lépe, než na cokoliv jiného. Přijíždíme do Maykopu, tady se cesta mění na hlavní tah k Černému moři. Když už si říkáme, jak se celý den pěkně jede, je to tady.

Opravuje se silnice a objížďka prostě není, tudíž jedeme nějakých 15 km po staveništi v hrubém štěrku. Říkám si, že jestli jsem s motorkou nepraštil za celou dosavadní cestu, stane se to právě tady. Nestalo, ufff. Když konečně vyjedeme ze staveniště, musíme zastavit. Kamarád, který jede celou cestu za mnou, je doslova nažraný prachu.

Po této vynucené pauze jedeme až do Tuapse do booknutého hotelu. Na recepci se domluvíme česky, paní recepční kdysi studovala v Praze, jaká náhoda. Sprcha, převléknout do kraťasů a jdeme na pláž, kterou máme z hotelu pár metrů. Je tady krásně, slunce praží a moře k tomu. Co více si přát. Celé pozdní odpoledne trávíme procházkou po pobřeží a později v příjemné restauraci. Během večera přemýšlíme, jestli se podívat do Soči, nebo už to otočit a vlastně se začít pomalu vracet. Soči vyhrává.

Na hotel jdeme až kolem půlnoci. Dobrou…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE