Cílem byl Elbrus

Ráno po snídani objednávám na recepci taxíka. Po pár minutách přijíždí Dacia Sandero, která nás za 70 rublů odváží k oněm traktorovým závodům, které chrlily jeden tank za druhým.

Procházíme alejí, na konci které se na vrcholu tyčí socha Matky vlasti. Zajímavostí je, že je to největší socha ženy na světě a největší socha v Evropě. Po vystoupání na vrchol k samotné soše musím dát za pravdu, je to mega socha.

Z vrcholu je vidět celé město, řeka Volha a nekonečné dálky všemi směry, krajina je, jak to říct...no placka.

První cíl dne máme splněný a vyrážíme pěšky do vojenského muzea na břehu řeky Volhy. Muzeum je věnované, jak jinak, bitvě o Stalingrad a musím říct, že pojetí této skutečnosti je opravdu zajímavé. Všude uniformy, mapy, zbraně, modely bitev, tanky, motorky, promítání historických autentických filmů a jako zlatý hřeb obrovská panoramatická expozice bojů (něco jako Maroldovo panoráma v Praze). U východu z muzea je obchod se suvenýry, konečně mám tu magnetku  J. Při pohledu na řeku Volhu a výletní lodě, které po ní plují, se dá říct jen vau, je to opravdu veletok. A když si pomyslím, co se v těchto místech v období 1942-1943 dělo….neskutečné peklo.

Dost 2. sv. války a jdeme se projít po městě a najít nějakou restauračku. Město jako takové je moderní, v době naší návštěvy působí bezpečně a čistě. To vše vzhledem ke konání již zmiňovaného MS ve fotbale. Jediné, čemu jsme nepřišli na kloub, byla místní MHD a zvláště autobusy.

Při výběru hotovosti z bankomatu jsem překvapen, ten stroj na mě mluví rusky, ale i anglicky.

Restaurace nalezena, menší, příjemná a výborné jídlo… Dáváme si něco jako čevapčiči.

Pozdní oběd byl opravdu výborný, ale místní pivo naopak a to nejsem pivař.

Zbytek odpoledne nám zabrala procházka po městě a návrat na hotel. Tam jsme probrali, už u dobrého pivka, dojmy z celého dne, poslali jsme domu nějaké fotky a začal se plánovat den následující.

Ráno balíme vše na motorky a po snídani vyrážíme na další porci kilometrů, ostatně jako každý den. Města jsou zde od sebe stovky kilometrů. Tedy z Volgogradu míříme na Elistu a dnešním cílem je Stavropol. Protáhnout se ranní dopravní zácpou je opravdu úkol i pro Pražáka, jedním slovem horor.

Město máme konečně za zády a jedeme vstříc nekonečným planinám a rovinám. Až do dnešní etapy jsem si nedovedl představit podstatu slova nic. Tady nic opravdu nabývá svůj význam. Silnice je rovná přímka, sice s kvalitním asfaltem, ale žádná zatáčka, nic, na čem by vám spočinuly oči, prostě jen rovina a holé planiny. Jediná změna je pumpa každých 150 km. Musíme natankovat, tak zajíždím k pumpě. Ihned po zastavení nás začnou sžírat komáři, asi ta samá havěť, která sžírala i Wehrmacht. Takže rychle natankovat a upalujeme dále, před Elistou projedeme několika roji sarančat. Při rychlostech kolem 110 km/h to celkem bolí, když se o vás rozplácnou tyhle velké kobylky. V Elistě musíme na pumpu, očistit plexi a tak nějak se opucovat. Nožičky a křídla kobylek nám trčí snad odevšad a motorky taky vpadají spíš jako kobylky, hnus.

V Elistě mě překvapuje kromě kobylek i místní obyvatelstvo, hned se k nám opět na pumpě přihnali a byli velmi přátelští. A další zajímavost, tady nepotkáte člověka který by neměl náznak šikmých očí, zajímavé.

Po neplánovaném odpočinku vyrážíme dorazit dnešní přejezd. V pozdním odpolední přijíždíme do Stavropolu. Nacházíme booknutý hotel a jdeme si projít město, které je velké asi jako Brno, zasazené v Předkavkazské krajině, tudíž to už není úplná placka, ale sem tam pahorek. Hurá začínáme se blížit.

Večeře tentokrát probíhá v McDonaldu. Stavropol večer žije, město je plné lidí, z bister vyhrává hudba a při pohledu z našeho pokoje ve 20. patře vidíme Ruské kolo a nějakou pouť. Klábosíme s kámošem na pokoji co den dal a co další den.

Ráno nás budí sluneční paprsky docela brzy, ale nám to neva, konečně dnes dojedeme pod Elbrus.

Snídaně a startujeme stroje. Přejezd dnes nebude z nejdelších. Stavropol máme za zády a frčíme směrem Nevinomysk. Až do zmíněného města je cesta celkem klidná a provoz mírný, ale hned jak projedeme Nevinomyskem směr Baksan, doprava řádně zhoustne. Čím dál tím více potkáváme auta s arménskými a gruzínskými značkami. Jedeme s ostatním provozem až do té doby, kdy překročíme hranice Kabardinsko - Balkarské republiky. Ihned nás odstavují na nějakém checkpointu. Musíme s cestovními doklady do jakési buňky na lustraci, to samé platí i o našich motocyklech. Není to úplně příjemné, když vás při tom hlídá po zuby ozbrojený příslušník Specnaz. Ale vše je v pořádku a s přáním šťastné cesty nás propouštějí.

A je to tady, v Baksanu odbočujeme z hlavního tahu směr Terskol. Konečně, začínají se zvedat krásně zelené kopce, provoz slábne a my se těšíme jak malí kluci. Bohužel z krásného počasí začíná ubývat a mraky v dálce nevěstí nic dobrého. Projíždíme menšími městečky a vesnicemi, až se nám do cesty postaví ELBRUS, zatím jen vesnice toho jména. V dálce a v mracích je ovšem tušit nejvyšší vrchol Evropy. Projedeme Elbrusem a po pár kilometrech jsme u konce cesty, doslova. Terskol dosažen, daří se nám sehnat ubytování v Polyana Cheget, na dva dny v pěkném hotýlku za pár rublů. Je to takový základní tábor horolezců a všech turistů, kteří míří na Elbrus stejně jako my.

Po zpacifikování sama sebe jdeme okouknout místní restauračky a hlavně něco k večeři. Netrvá dlouho a sedíme na hezké zahrádce a příjemná servírka nám podává jídelní lístky, vybírám kuřecí steak s rýží a kamarád jde do berana. Kromě večeře padne několik čajů a kafí, pod horami je zima i v půlce června.

Den se nachýlil ke svému konci a my jdeme na hotel a chrnět. Ráno nás čeká Elbrus.

Den D je tady, po snídani si voláme místní taxi. Přijede stylově Volha 24 v nějakým tuningu, ale jako dobrý. Řidič se jmenuje Zakhar, hned nám nutí svou vizitku a slibuje, že pro nás přijede, až budeme chtít zpátky na hotel. Záměrně jsme nechali motorky na hotelu v garáži. Na horu chceme jako lidi s batohem bez přileb a moto oblečení.

Je 8:30, zjišťujeme že lanovka jezdí od 9:00, platíme 500 rublů za osobu a čekáme, až začnou fungovat. Bohužel počasí je od rána nevlídné, mraky se plouží po kopcích a není nic moc vidět, navíc každou chvilku prší. To jsou ty zlověstné mraky ze včerejška.

Lanovka začíná jezdit a máme štěstí, že jedeme jednou z prvních kabin. Tajně doufám, že se lankovou dostaneme nad mraky. Cestou pod vrchol dvakrát přesedáme. Sice jsme se nad mraky lanovkou nedostali, ale v nejvyšší stanici lanovky něco vidět bylo, i když samotný vrchol se dal jen tušit v mracích, které jej zahalovaly. Přesto všechno cvakám fotky o sto šest. Není to Špindl a pravděpodobně se sem už nevrátíme. Začíná pršet a déšť nás zahání zpět do lanovky a dolů do restaurace. Z lanovky vidíme několik dobrodruhů, kteří chtějí zdolat Elbrus po svých. V duchu jim přeji hodně štěstí. Po příjezdu lanovky do základní stanice, jdeme do restaurace na čaj. Nahoře bylo dost chladno.

Takhle v pár řádcích to vypadá, že jsme Elbrus pojali jako výlet do Průhonic, ale opak je pravdou. Zbytek dne nám bohužel propršel, a tak jsme jej věnovali odpočinku a plánům na další cestu. V mapě nás upoutala cesta na Dombay. K večeru jsme si opět zašli do stejné restaurace na výbornou večeři, jako předešlý den.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE