Cílem byl Elbrus

Tento moto příběh se začal odehrávat na podzim roku 2017. Někdy v říjnu padlo rozhodnutí, kam že to s kamarádem pojedeme na dovolenou v červnu 2018. Cílem je Elbrus… Ano, správně, Rusko – Kavkaz.

Kapitoly článku

Několik podzimních, zimních a jarních víkendů se postupně plánovalo. Datum odjedu bylo stanoveno, ale před samotným odjezdem bylo potřeba zařídit mnohé a ještě více. Počínaje mezinárodním řidičákem, přes nové pasy a cestovní víza, až po přípravu našich strojů 2 x BMW R1200GS.

 

Nemile se přihlásila během zimy jedna ze dvou motorek a to tím, že si dost nevybíravě vynutila repasi ESA tlumičů. Pro jistotu se repasovaly i na druhé motorce, přeci jen už mají něco za sebou.

Trasu jsme zvolili následovně - z Prahy rychlý noční přesun autovlakem do Košic, dále do Polska a Běloruskem na ruské hranice.

A je to tady, po měsících příprav, zařizování a vyřizování vyrážíme. K večeru přijíždíme do Prahy na Hlavní nádraží. Nakládání a organizace mě ve stylu ČD ničím nepřekvapuje. Není kam si dojít na WC, koupit si něco k pití a jako bonus se dozvídáme, že se nakládání opozdí, protože nejsou volné vagóny.

Takže v úmorném vedru čekáme na betonové ploše, až se objeví železný oř. Nakládání proběhne po přistavení vlaku celkem svižně a můžeme směr osobní vagóny. Kupé máme s kamarádem pro sebe, i ve dvou se sotva vejdeme s přilbami, bundami, nezbytnou hygienou a s něčím na zub

Vlak se na svou noční cestu vydává něco po 22. hodině. Netrvá dlouho a kolíbání vlaku mě uspává.

Probouzím se někde uprostřed Slovenska, venku začíná svítat do krásného dne. Do Košic je ještě času dost… Tak si jen tak ležím a koukám na ubíhající krajinu za oknem.

Košice.

Z vlaku sjíždíme s motorkami, zapnout GPS a směr Dukelský průsmyk. Cesta na Duklu je bez problémů. U známého památníku dvou tanků do sebe zaklesnutých míjíme odbočku do Údolí smrti a hrneme si to dál. Ještě na Slovači tankujeme na pumpě a pak rovnu do Polska a po nudných dálnicích a silnicích se řítíme v úmorném vedru na Terespol, na běloruské hranice. Na hranice přijíždíme kolem 19. hodiny

Z Polska a EU vyjedeme raz dva, ale území nikoho a běloruská část hranic je pro mě něco, na co jsem dávno díky EU a Schengenu zapomněl. Byrokracie je pro mě něco nepochopitelného, talon, razítka na razítka, dokumenty jen v azbuce, deklarace na motorky… No byly to děsný 3 hodiny dohadování a stání ve všech možných frontách. Ale nakonec se podařilo a máme vše potřebné ke vjezdu na běloruskou půdu. Je půl dvanácté… Teď už jen najít ubytování v Brestu, které máme objednané přes Booking.

GPS adresu samozřejmě nezná, ale i to se daří vyřešit a přesně o půlnoci přijíždíme k našemu ubytování. Je to krásný srub se vším všudy, klobouk dolů. Jen vedle je plném proudu prázdná diskotéka J  I když za sebou máme notnou dávku kilometrů jdeme si dát místní pivo. Poté sprcha a zalehnout.

 

Ráno jsem vzhůru o něco dříve, než kamarád. Jdu udělat čaj a něco k zakousnutí ze zásob. Je opět krásně, jasná obloha bez mraků. Udělám si pár fotek. Mezitím se budí kámoš, dáváme snídani a datlujeme do GPS trasu přes Bělorusko směr Homel a na ruskou hranici.

Vyjíždíme, cesta po Bělorusku se dá shrnout asi takto: rovina a nic kolem, takže se řítíme tou rovinou od pumpy k pumě, abychom večer přijeli na hranice Krasny Kameň. Maník s AKáčkm se k nám žene a něco blábolí a bere nám pasy… To to zase pěkně začíná, pomyslím si. Za chvilku nám vrací pasy s tím, že tady nepřejdeme. Musíme si kousek popojet na jiný přechod, kousek v měřítku Ruska mě začíná děsit. Ano, nebyl to úplně kousek, museli jsme na přechod do trojmezí Bělorusko,Ukrajina, Rusko.

Tady opět začalo papírové peklo, opět 3 hodiny… Po těchto vyčerpávajících hodinách jsme konečně v RUSKU. Míříme do Novozybkova, kde máme opět ubytování. I když přijíždíme za tmy, vidíme, jak se hned na vjezdu do obce na kamenném podstavci tyčí tank. Ubytování je super, moderní a čistý hotel 4-5 hvězdiček a hlavně levný, dobře nám uvařili a pivo je české. Po večeři mě zmáhá únava a jdu na kutě.

 

Ráno u snídaně googlím, kde by se dala koupit ruská simka. Nacházím, kde by to mělo jít, ale po příjezdu na místo je realita někde jinde, takže bohužel. Nemá cenu se zdržovat, protože před sebou máme celkem slušnou porci kilometrů. Dnešní den chceme dojet do Kursku. Tak tedy do sedla a vyrážíme po trase Brjansk, Orel a cíl je Kursk. Cesta do Kursku je o ničem, až do chvíle, kdy nás GPSka donutí odbočit z hlavní silnice. Sice stále jedeme po asfaltu, ale něco tuším. Tušení se záhy naplňuje, z asfaltu začíná být rozbitý asfalt se štěrkem, dále štěrk bez asfaltu, o něco později štěrk s hlínou a ještě o něco později jsme v prdeli. Jedeme jen po poli… Proč jsme to neotočili, protože to už fakt nešlo. 15 km po poli nám trvá něco přes hodinu a myslel jsem, že to byla má poslední motohodina J

Ale stálo to za to, objevili jsme utajenou slepičárnu a cestu jsme si zkrátili o 45 km J Garmin nezklamal, bylo to kratší a údajně i rychlejší, než projíždět městem Orel. Za mě, radši bych projel to město, ale zase by nebylo na co vzpomínat.

Po této nechtěné enduro vložce, dáváme pauzu na nejbližší pumpě. Tam nás hned začnou obletovat místní a vyzvídají odkud jsme, kam jedeme a taky chtějí měnit své omlácené Jawy, Minsky a bůh ví co ještě za naše GSa.

K večeru dojíždíme do Kursku, který nás vítá opět veškerou možnou bojovou technikou na podstavcích. Jak jinak. Město jako takové je celkem čisté, ale nijak nás neláká jej zkoumat. Míříme rovnou na hotel a výbornou večeři. V oblasti Kursku se přehnala 2. sv. válka, v hotelu je milion letáků, kam se má případný turista vydat obdivovat památníky. Už z Prahy víme, že na naší trase je Prochorovka a tam je co vidět. Takže na kutě, abychom ráno mohli vyrazit právě do Prochorovky.

Ráno vyrážíme z Kursku směr Belgorod a samozřejmě prvním cílem dne je Prochorovka.

Cesta ubíhá poměrně svižně a nestačím se divit, jak rychle tady opravují a staví nové úseky silnic. Ono se jim to staví, když je všude rovina.

Fakt, že se blížíme k Prochorovce je čím dál jasnější, v každé malé vísce, kterými projíždíme je na podstavci buď tank, džíp, dělo nebo stíhačka.

A je to tady, parkujeme před památníkem tankové bitvy u Prochorovky. Je to nekonečná rovina. Jen do výšky se mezi tanky a bustami vojevůdců tyčí věž se zlatou kupolí, památník padlým. Při procházce mezi všemi těmi obrněnci si začínám osvojovat azbuku. Z jedné plakety se dozvídám, že se tady překvapila ruská i německá armáda, po pravdě nechápu, jak se mohli na takové rovině překvapit.

Poohlížím se po nějakém suvenýru z tohoto místa, na parkovišti bych sehnal všechno od kvéru počínaje po rádoby dobový Ural se sajdou konče, jen ne nějakou magnetku na lednici.

Nedaleko tohoto památníku je i docela velké muzeum, kam samozřejmě s kamarádem míříme na prohlídku.  Muzeum je opravdu pojato velkoryse a všude je dáváno na obdiv, že Rusko bylo vítězem, proč by ne, když opravdu bylo. Exponáty jsou všechny opravdu zajímavé a například poprvé v živote jsem držel v ruce jak ruské, tak i německé dobové kvéry. Přehršel map, metálů a veškeré techniky kolové i pásové je fascinující. Venkovní expozice představuje zákopy a za poplatek je možné nechat se svézt v poměrně široké nabídce tanků, bohužel nám není toto dopřáno. Nevadí. Stejně musíme popojet dále, do večera chceme být ve Voroněži. Tak tedy ke strojům a směr Voroněž.

Cesta ubíhá poměrně v klidu a jen se zastavuje na dotankování. K samotnému tankování v Rusku, po příjezdu k pumpě nejprve musíme dojít na pokladnu, nahlásit stojan, palivo a předpokládaný odběr litrů, zaplatit a teprve potom tankovat. Nutno podotknout, že i když jsme natankovali méně, než jsme odhadli při placení, rozdíl nám vrátili.

Podvečerní příjezd do Voroněže byl naprosto v klidu i nalezení hotelu Brno v samém centru. Po nezbytné sprše vyrážíme do ulic. Na večeři a konečně koupit již zmiňované simky do telefonu.

Koupě předplacené simky je poměrně náročná administrativa pro prodávajícího. V Rusku neexistuje anonymní pořízení předplacené karty. Nám to neva, je to pro nás další zážitek. Platíme nějakých 650 rublů, za to jsme získali neomezené hovory do sítě a 10 GB dat, o které nám šlo především.

Voroněž je moderní a velké město, plné života. Restaurace na každém rohu a s obchody otevřenými do poměrně pozdních večerních hodin.

Další ráno po snídani vyrážíme za neskutečného deště směr Volgograd (Stalingrad). Celý tento den se dá shrnout asi takto. Prvních 350 km chčije jako v Prahorách a jízda je jen o tom ujet počasí, co to dá. Takže opravdu jen jedeme od pumpy k pumpě a v případě kamaráda ještě od cigára k cigáru.

Někde za půlkou cesty přestává pršet, za což děkuji Bohu a říkám si, že by bylo fajn se konečně usušit.

No pán Bůh to pochopil opravdu velkoryse a seslal na nás během pár kilometrů změnu klimatu v podobě 35°C ve stínu. Pravdou je, že jsme během chvíle uschnuli, abychom se začali koupat ve vlastní šťávě.

Volgograd nás vítá nejen vedrem k padnutí, ale také dopravní zácpou, vyvolanou konáním MS ve fotbale. Nacházíme objednaný hotel a míříme do sprchy a na večeři, u které plánujme následující den. Prohlídku města, návštěvu památníků a vojenského muzea.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):
Motokatalog.cz


TOPlist