Zeměmi čápů, upírů a ještě kousek dál..

Slunko tahá za řídítka, neochota sedět v práci roste a jezdit věčně kolem komína přece jen baví o něco míň a míň. A tak při našich pravidelných posezeních u bečičky v mé dílně pomalu krystalizuje myšlenka natáhnout to někam dál. Pasuji sám sebe do funkce hlavního plánovače a navrhuji trasu jihovýchodním směrem, přes Slovensko a sever Maďarska do Rumunska a bůhví kam dál na Balkán. Finální sestavu týmu tvořím já a letitý V-strom 650, Petr s batůžkem Evou sedlají Multistradu 1200S Pikes Peak a Lukáš se svou sotva zajetou Multistradou 1260S, všichni z naší vesnice v Moravském krasu.

Plán zní: ráno první červnovou sobotu vypadneme a čtrnáct dní nás nikdo doma neuvidí. Dojedeme kam dojedeme, tam padneme a ráno pojedeme dál.

S blížícím se datem odjezdu se bohužel ukáže, že původní plánovaný čas není pro část týmu reálný z důvodu pracovních povinností. To ovšem nebrání realizaci alespoň části úmyslu a tak po nějaké té přípravě techniky a bagáže ve stanovený okamžik vyrážíme.

Den 1

První den cesty je ve znamení přesunu co nejblíž Rumunsku, co nám zadnice, počasí a nálada dovolí. Propleteme se údolím přes Račice do Vyškova, odsud do Nesovic a potom už po hlavním tahu přes Buchlovské kopce k naší východní hranici ve Starém Hrozenkově. Krásy Slovenska máme za rohem, tak si je necháváme na jindy a pokračujeme v podstatě nejkratší cestou mimo dálnice na Zvolen a Rimavskou Sobotu. Okolo Zvolena nás chytá první déšť a nepromoky se ujímají funkce, poprvé ale rozhodně ne naposled.

Oblačnosti nakonec ujíždíme někde u Miszkolce a pokračujeme dál poměrně nudnou maďarskou krajinou za pozorného dohledu všudypřítomných čápů (v jedné z vesnic odhaduji dobře 40 hnízd, jsou snad na každém druhém sloupu). Uzavírám kolonu a jeden z čápů mě nutí do hlasitého smíchu, protože si pečlivě prohlíží každou projíždějící motorku zvlášť a točí se přitom na hnízdě jak korouhvička :-). K večeru si někde u Tokaje říkáme dost, je čas najít přístav pro tuto noc. Booking.com pomůže a v nedaleké obci s nevyslovitelným jménem Gávavencsellő rezervuji ubytování.

Booking ukáže polohu na Google maps, ovšem jak se později ukáže, to je patrně nějaký geometrický střed oné díry kdesi za humny v podivné ulici, kde je všechno jiné, jen ne očekávaný penzion. Za pomoci všech končetin a mimoverbálních výrazových prostředků (neboť nikdo z dotazovaných nejeví schopnosti komunikovat v žádném z nám srozumitelných jazyků, tedy anglicky, německy, rusky ani česky) se na několikátý pokus vracíme k areálu na kraji jakéhosi rybníka, kde se nacházejí porůznu umístěné loďky, budova připomínající beznadějně zavřený penzion, párek šukajících koníků za ohradníkem a děda s bábou, kteří opět nekomunikují jinak, než maďarsky.

V penzionu tvrdé kliky, párek koníků ani důchodců nám asi nepomůže, tak přistupuji k poslední možnosti a vytáčím kontaktní číslo z potvrzení rezervace. Na druhém konci linky se ozývá jak jinak než maďarština, ale naštěstí dotyčný zjevně pochopil výrazy "bůking" a "rezervejšn" a po pár dalších minutách beznaděje majitel dorazil na místo. Přivezl svého asi dvanáctiletého syna, který k naší spáse dokázal použít několik anglických slov a nakonec tedy bydlíme v nad očekávání slušných pokojích.

Počasí se večer umoudřilo, můžeme se tedy spokojeně povalovat pod přístřeškem s výhledem na jezero i dovádějící sexuální maniaky koníky, majitel má slušnou zásobu piva i vína a dokonce pro nás zařídil i dovoz večeře z místní restaurace. Tedy, bylo to v letáčku inzerováno jako porce pro čtyři lidi, ale bohatě by se z toho přežral i dvojnásobek.. 

Dnešní účet: 490 km

 

Den 2

Ráno vyrážíme na další cestu. Přesto, že je neděle ráno, nás v další vesnici zatahá za nos vůně čerstvého pečiva, což je vítaná příležitost proměnit vrácené forinty za snídani. Úžasný čerstvý tvarohový závin za docela směšnou částku plní svou úlohu a naše žaludky, sluníčko začíná připalovat a my pokračujeme okreskami severně od Nyíregyházy dál na východ do rumunského Satu Mare. Město nás neuchvacuje, požádáme tedy první vhodný bankomat o příděl rumunských igelitových lei a směřujeme dál, tentokrát víc severně k ukrajinské hranici. Cestou nás sice deštík opět na chvíli zažene do nepromoků, ale zato se okolní krajina začíná zvedat do zelených kopců a občas projíždíme lesem, ze kterého Rumuni nosí koše pravých hříbků.

Silnice se klikatí a slibuje větší zábavu, než průjezd fádních nížin. Z mraků už zase nekape a cesta DN19 nás přivádí do Certeze. Po předchozích, nijak honosně vyhlížejících vesnicích tak trochu nechápavě koukáme. Co dům, to hrad. Honosné minimálně dvoupatrové vily, přeplácané všelijakými balustrádami, sloupovím, sochami lvů u vchodu, nerezovým zábradlím a vitrážovými okny tady nějak nedávají smysl. Něco zřejmě přimělo všechny rumunské milionáře postavit si barák právě tady a předhánět se, kdo vymyslí větší kýč. Ale když se jim to líbí, jejich věc.. Nás tady nic nedrží, tak pokračujeme do dalšího postupného cíle dnešní trasy, Săpânțy.

Vesnice Săpânța (čte se to prý "Sepinca") je známá svým "veselým hřbitovem", Cimitirul Vesel, který se stal největší turistickou atrakcí v okolí. Hroby zdobí dřevěné pestře barevné vyřezávané náhrobky s reliéfy zobrazujícími většinou nebožtíkovu profesi, ale nechybí třeba i výjev naznačující, že dotyčný skončil svůj život při autonehodě. Hřbitov přitom plní svou funkci i nadále, je vidět nové hroby. Příjmy z turistického ruchu evidentně pomáhají nejen právě probíhající rekonstrukci pravoslavného kostela na hřbitově, ale jsou jistě vítanou příležitostí k obživě místním, jak dokazují stánky se suvenýry a restaurace v okolí. 

Po obědě v jedné z místních restaurací pokračujeme dál podél ukrajinské hranice na východ. Za Sighetu Marmaţiei se cesta zvedá pěkně do hor ale déšť si bohužel vybral stejnou trasu, tak šup znovu do nepromoků. To nám ovšem náladu příliš nekazí, cesta DN18 je slušná, vine se nádhernou krajinou až ke klášteru Prislop, kde děláme krátkou pauzu podbarvenou tklivými zpěvy nábožných písní znějícími z kláštera.

O kousek dál se ze silnice bohužel stává staveniště a my pokračujeme v dešti pod těžkými mraky tmavým lesem po štěrku a šotolině. To si po několika kilometrech vybírá svou daň a Petr v interkomu nadává, že mu za zadkem něco syčí. Potvrzuji mu jeho podezření, že nejde o hada ale o měknoucí zadní gumu, takže zastavujeme a jdeme se podívat co s tím. Guma mezi tím uchází úplně takže už nesyčí, navíc je defekt dovedně zamaskován pod vrstvou blatíčka a šotoliny. Lukáš z bagáže vytahuje nepoužitý nepromokavý vak, který poslouží jako vědro na vodu z blízkého potoka, rozhodujeme se obětovat jednu z bombiček a fouknout ji do umyté pneumatiky, aby se měl defekt šanci projevit. Sláva, teď už jej nacházíme okamžitě, jde o docela malou dírku, použijeme lepidlo a knot a zbylé bombičky přece jen dofouknou kolo aspoň na dojetí.

Na mně zbývá převzít na svá bedra péči o batůžek Evču, jsem v tomto okamžiku jediný, kdo má vzadu na sedle místo. S podhuštěnou gumou Petr další defekt riskovat nebude, naše zásoby bombiček jsou na nule. Eva je naštěstí štíhlá holka, tak to po počáteční nejistotě s tak naloženou motorkou docela dávám i v místy hlubším štěrku a zjišťuju, že na mašině lze dosáhnout příjemných pocitů nikoli jen přidáním plynu, ale i jeho ubráním :-).

Po pár dalších kilometrech narazíme na reklamní ceduli penzionu pro motorkáře a shodujeme se, že pro dnešek už to stačí a zkusíme štěstí tam. Ve vesnici Botoş nacházíme penzion, tedy spíš kemp se čtyřmi chatkami, karavanem a zázemím pod názvem Zur Deutschen Eiche. Chatky jsou sice z většiny obsazeny partou motorkářů z Košic, ale v karavanu je pro čtyři lidi místa přehršel, ve sprchách teče teplá voda, v hospůdce nám majitel udělá jídlo, lednička je plná piva. Co víc si špinaví a provlhlí můžeme přát.

Nakonec je to příjemný večer, popovídáme si se Slováky i s německým majitelem, i slivovička přijde s mírou ke slovu. Na otázku, kde se takhle vzal v Rumunských horách, nám pětašedesátiletý majitel říká, že Německo už není Německo ale Afrika. Po smrti své ženy prodal svoji zahradnickou živnost kdesi u Norimberka a odstěhoval se sem. Je zde už deset let a o návratu ani neuvažuje.

Dnešní účet: 380 km

Den 3

Budí nás sluníčko a cirkulárka ze sousední stavby. Je před šestou ranní, pracovitý národ, tihle Rumuni. Nu což, dáme v poklidu spršku, "šampóni" na Multistradách docela zbytečně oplachují své zablácené stroje a nakonec zde i posnídáme. Finální částka za ubytování, večeři, snídani a nějaká ta piva pro čtyři lidi je v přepočtu docela legračních zhruba třináct stovek korun. V garáži je k dispozici kompresor, Petr dofoukne zadní pneumatiku, zkontrolujeme zda opravený defekt neuchází a můžeme pokračovat.

O kousek dál před Vatra Dornei končí tankodrom a my pokračujeme po silnici 17B kolem Bicazké přehrady na jih do Bicazu a dál Bicazkou soutěskou, kde nás opět na kus cesty zažene déšť do nepromoků. Už jsem si na to zvykl a v podstatě jsem zjistil, že mi jízda v dešti ani tolik nevadí. Jediná nevýhoda je, že nelze mít foťák v pohotovostní poloze na krku, takže z deštivých úseků cesty postrádám více fotodokumentace.

 

Vzhledem k časovému limitu části naší výpravy se v Gheorgheni rozhodujeme stočit cestu směrem k Brašovu, kde Petr doufá v nalezení pneuservisu schopného sundat zadní kolo z letmé kyvky jeho Multistrady, což vyžaduje speciální Gola ořech číslo 55. Poslední úsek po hlavní cestě docela šviháme (což zdá se není v Rumunsku problém, když jedeme v obci na padesátce umírněných sedmdesát, místní nás houfně předjíždějí, takže nezbývá, než přizpůsobit tempo místním zvyklostem a nezdržovat provoz, to se přece nedělá ;-) ).

Přesto přijíždíme do Brašova k servisu deset minut před šestou, kdy zavírají. Klíč nemají, ale majitel intenzivně obvolává svoje známé a po deseti minutách úsilí obdrží zprávu, že jeho známý někde na opačném konci města klíč má a defekt opraví. Vyrážíme za kolegou pneuservisáka, který nás na skůtru městem zavede na to správné místo, ale v hustém provozu na světelných křižovatkách parťáky ztrácím. No co už, já opravit nic nepotřebuju, tak píšu SMS že počkám na první benzince v Branu, kam máme dnes naplánováno dojet, zadávám cíl do mé vastní navigace a vyrážím.

Navigace si ze mně ovšem udělá docela srandu a než si všimnu, že mě táhne padesátikilometrovou oklikou, už nemá cenu se v tom horku vracet do hustého  městského provozu v Brašově. Pokračuji tedy nevzhledným předměstím a špinavou průmyslovou zónou a do Branu na benzinku dorazím asi pět minut před zbytkem bandy. (BTW jak se od zbytku party dozvídám posléze, nějaký ten obolus za projevenou snahu musel Petr tomu prvnímu pneuservisákovi organizujícímu opravu doslova vnutit, vůbec si nechtěl peníze vzít).

Máme toho dneska už docela dost, Booking.com nachází penzion nedaleko centra Drákulova Branu, tak se trochu plácneme přes kapsu a jdeme do toho.. Sice něco přes pětikilčo českých na osobu, ale komfort jako v daleko luxusnějším hotelu, klid, dobré jídlo, motorky v bezpečí, luxusní snídaně v ceně, to za to jednou za čas stojí.

Dnešní porce: 430 km

Den 4

Ráno krátce nakoukneme přes plot na zdejší hlavní turistickou atrakci, hrad v centru městečka. Vzhledem k tomu, že jde skutečně o především turistickou atrakci, nechává nás to chladnými a pokračujeme raději v jízdě jihozápadním směrem po silnici 73.

I když víme, že Transfăgărășan je ještě zavřený, chceme se podívat aspoň na ten pravý Drákulův hrad, zříceninu Poenari na jižním konci Transfăgărășanu a potom se někudy proplést na severní stranu pohoří a dojet nahoru kam to půjde. Cesta se vine hornatou krajinou s krásnými výhledy na obě strany.

Pod horami pokračujeme západně do Curtea de Argeş, kde nastala navigační chybička - neověřil jsem v navigaci, kam nás skutečně táhne, takže místo na sever k Poenari pokračujeme západním směrem nudnou cestou mnoha vesnicemi do Râmnicu Vâlcea. Zde mi začíná být divné, že stále neodbočujeme k severu, navíc se hlásí prázdné žaludky, takže zastavujeme na jídlo a válečnou poradu jak dál. Nic moc jídlo, protivná servírka a předchozí nudný úsek cesty ovlivňují rozhodnutí - zpátky se nejede, necháme to na příště.

Projedeme tedy na sever po silnici číslo 7. Ze začátku to vypadá dost beznadějně, je to v podstatě jediné údolí, protínající Karpaty napříč a z toho plyne hustota dopravy v tomto úseku a my se probíjíme mezi proudem kamionů. Naštěstí po krátké době doprava trochu řídne, občasný dvoupruhový úsek umožní poskočit hodně dopředu a nakonec i okolí silnice s řekou a strmými útesy skal okolo není taková nuda, jak to původně vypadalo.

První možnou zkratkou uhýbáme severovýchodně  s malou orientační vložkou v totálně rozkopaném městečku Avrig. Kluci jdou podojit bankomat, já čekám kousek za rožkem a instruován přes interkom, fotím.. "Juro, bacha, jde k tobě betálná koc v modréch šatech.. Ty vole ta je fakt dobrá.. Už zahýbá za roh k tobě, vyfoť ju..." No dobře, tak já ti ji Luke teda cvaknu, i když ten její frajer čučí jako vrah.. Kdyby nejhůř bylo, mám nastartováno :-)

Další kousek cesty po silnici 1 je jedna velká nuda, ale po pravé ruce se nám tyčí masiv pohoří slibující víc. A za nějakou chvíli tam dorazíme. Bohužel, u spodní stanice lanovky na Lacul Bâlea zjišťujeme, že naše informace o dosud zavřeném průjezdu přes Transfăgărășan jsou správné. Doufali jsme marně, že letošní teplé jaro umožní otevření průsmyku dřív, než v obvyklý oficiální termín 1. 7. Naštěstí se dávám do řeči s kolemjdoucím motorkářem. Artur je z Ruska, jede na stejném stroji jako já a říká, že mluvil s místními, že projet na motorce nahoru k jezeru je možné a že na nás počká.

Dobře tedy, dole u zákazu je sice betonový zátras, ale v něm mezera, kterou jde bez jednoho bočního kufru projet a už svištíme nahoru. No, svištíme, ono to nejde. Úchvatná přírodní scenerie kolem nutí jet pomalu a intenzivně se kochat, každou chvíli zastavit a cvaknout fotku a vlastně nikam nespěcháme. Silnice se vymaní z pásma lesa, vlásenka serpentin poskládaná napříč sedlem se vine výš a výš, nahoře jsou ještě velká pole sněhu a občas na cestě leží kus skály, která nevydržela střídání zimy a jarního slunce. Jsme tady sami, nikde nikdo, nejbližší lidé se houpají někde pod námi v červené kabince lanovky. Vodopády z tajícího sněhu lemují žluté blatouchy a kamzičníky, kousek výš zbarvují skály do růžova květy silenek, voda bublá po kamení, ze zbytků sněhu jde osvěžující vlhký chladný vzduch, paráda.. Tohle jsou okamžiky, pro které sem jedeme!

Tak ještě nějakou tu vrcholovou fotku, Evi, až řeknu tři, tak mu ten sníh, co máš v ruce, narvi za krk.. Tři!!! :-)

 

Najednou z pootevřeného portálu tunelu slyšíme bublání motoru a o chvíli později se rýhou v závěji proplazí Multistrada a za ní ještě několik motorek. Skupina polských motorkářů je možná první, která letošní sezónu projela Transfăgărășan celý. My, vzhledem k dalšímu plánu, raději pojedeme zpět severní stranou. Cestou nám ukazují zadky dvě samičky jakýchsi divokých koz, chvíli před námi kličkují po silnici ale vzápětí odbočují vpravo do skal, po kterých by vybavený horolezec měl co dělat. Zvířatům to evidentně nevadí, kopýtka na skále drží. Necháme je odběhnout, občas shodí na cestu uvolněný kámen a to je něco, s čím se ve vzduchu potkat netoužíme.

Dole pod kopcem ve vesnici Cârţişoara najdeme penzion. Tedy, ono by spíš bylo složitější najít barák, kde penzion není. Babičky, posedávající kolem hlavní silnice, zvoní klíči a mávají na každého, kdo jede okolo. Samozřejmě nejde o žádnou revoluci, ale právě o nabídku ubytování. Já zase mrknu na Booking a najdu penzion mimo hlavní tah. Chvilku jej sice hledáme, ale výsledek je v pohodě, bydlení komfortní, čisté, majitel navíc velmi slušně mluví anglicky. Na dotaz kde koupit něco k jídlu ochotně skáče do otřískaného Forda a veze mě do místního obchůdku, kde doplníme nějakou tu potravu a překvapivě dobré rumunské bílé víno. Obchůdek jako dlaň, otevřený i když je dávno po sedmé večerní a dokonce se dá zaplatit kartou. Zbytek večera si lebedíme se sklenkou vína v útulném posezení na dvorku penzionu.

Dnes nám to hodilo 320 km.

Den 5

Dnes začínáme kávou a banánem, všechno ostatní jsme včera sežrali a vypili. Vracíme se po silnici 1 na západ, průjezd městem Sibiu nás neláká, tak volíme rychlejší variantu cesty po dálničním obchvatu A1. V zápalu boje ovšem mineme první sjezd s šipkou Transalpina, ale to zas tolik nevadí, vezmeme to dalším sjezdem na Sebeş a už míříme zase na jih příjemně pokroucenou silnicí DN67C lesnatým údolím.

U přehrady Barajul Lacului Oaşa potkáváme skupinu motorkářů z Tábora ale taky první kapky bouřky, která na nás výhrůžně brblá už drahnou chvíli. Sice se jí ještě pár kilometrů statečně vyhýbáme, ale na křižovatce se silnicí DN7A rezignujeme a opět lezeme do nepromoků. Bouřka mezi tím naštěstí odchází na sousední hřeben a my můžeme pokračovat na vrcholovou část Transalpiny. Sice v dešti, ale i tak je to opět úchvatná jízda a každý metr stojí za to.

Pod Transalpinou to déšť konečně vzdává a my pokračujeme dál na Târgu Jiu a dál po DN67D, která se za Baia de Aramă začíná opět zajímavě kroutit do národního parku Domogled-Valea Cernei. Silnice je sice poměrně rozbitá, ale zalesněné údolí řeky poskytuje příjemný stín. Jezero Prisaca je zřejmě zdejší vyhledávaná rekreační oblast, silnice okolo je obležena auty a karavany. Pod jezerem řeka pokračuje v menších peřejích a my kolem ní míříme přes poněkud omšelé lázeňské městečko Băile Herculane k Dunaji do města Orşova a dál proti proudu Dunaje. Řeka je zde nad Železnými vraty široká dobře kilometr a na protějším břehu už je Srbsko.

Chceme pro dnešek skončit v jedné z českých vesnic v rumunském Banátu a Petrova navigace nás tedy vede do Eibentalu, Tisového údolí. Spoléhaje na navigaci si nikdo nevšimne šipky na Eibental, navigace nás neomylně protáhne starou nezpevněnou cestou plnou písku a kamení mířící od Dunaje v docela strmých serpentinách do hor. Věděl jsem, že do Eibentalu vede novější asfaltka, ale co už, drobná enduro vložka snad nikoho nezabije. Po pár kilometrech nás oblak prachu vyplivne na rozcestí nad Eibentalem, kde končí i nová asfaltka a po krátkém sjezdu do vesničky jsme na místě.

V místním krámku/hospodě domlouváme ubytování, majitel kamsi telefonuje, za nedlouho se nás ujímá ochotná paní a vede nás dál do vesnice, kde na dvorku u souseda zaparkujeme motorky (po krátké terénní vložce, kamenitá cestička k domu vede zatáčkou strmě nahoru, už to vidím jak odsud ráno pojedeme dolů...) a o kousek dál v kopci dostáváme k dispozici celý domek. Jeho majitel stejně jako řada dalších odešel za prací do města a jeho sestra, ona ochotná paní, říká, že jsou rádi když se aspoň vyvětrá :-). Připadám si, jako bych se vrátil o čtyřicet let zpátky, kdy jsem jako kluk jezdil na prázdniny k tetě na venkov. Okolo pokvokávají slepičky, v zahrádce za domkem se pase kravka a celé to voní trávou, sluncem, venkovem a starými časy. Paní nám zatopí v koupelnových kamnech, domek je čistě uklizený a my rádi shazujeme motorkářské hadry a jdeme se nalehko projít po vesničce, kde nám v jakési společné jídelně poskytnou bohatou večeři - polévka, kuře pečené na zelenině, rýže jako od maminky a množství kolik kdo zmůže.

Po návratu z procházky a večeře jdeme s Lukášem ještě do krámku pořídit něco ke snídani a zaplatit pivo, co v nás zasyčelo po příjezdu. Abychom nemuseli zpět v krátké přeháňce, posedíme chvilku s místními starousedlíky, kteří se v hospůdce zastavili na nějakého toho panáčka. Dáme si pivko a chvilku povídáme. Dozvídáme se, že starší z pánů je nejstarší obyvatel Eibentalu, má 88 let, mladší bělovlasý má 84 a tomu nejstaršímu závidí jeho černé vlasy :-). Vesnice v Banátu se většinou pomalu vylidňují. mladí odchází za prací jinam, i do Čech, protože hlavní zdroj příjmů, blízké antracitové doly, byly před časem zavřeny, a v oblasti není dost pracovních příležitostí. V Eibentalu žije zhruba 200 lidí a až na dvě rumunské rodiny jsou všichni Češi, v obci je dokonce i česká škola z učitelem z Čech. Místní hovoří pěknou češtinou i když nějaké to slůvko občas zazní trochu archaicky. Tenhle kousek světa rozhodně stojí za návštěvu.

Dnešní porce je 470 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE