Zeměmi čápů, upírů a ještě kousek dál..

Den 6

Ráno nás budí cinkání zvonců kravek jdoucích rozvážně na pastvu. Petr odbíhá pro něco zapomenutého k motorce a vrací se s půldruha litrem ještě teplého, čerstvě nadojeného mléka. My obezřetnější ochutnáme přiměřené množství do kafe a víme dobře proč. Při odjezdu máme škodolibou radost z čekání na Petra, až mu okolnosti dovolí opustit hajzlík :-).

Teď již po asfaltu míříme dolů zpět k Dunaji a zde nastává ten okamžik, kdy společná cesta končí. Eva musí být v sobotu ráno "na značkách" v nemocnici, kde pracuje, Lukáš taky něco má, takže obě Multistrady míří směrem na Temešvár a dál přes Maďarsko zpět na Moravu (jak se dozvídám druhý den, nakonec se jim u původně zamýšleného Balatonu nelíbilo, tak to vzali na jeden zátah až domů) a já pokračuji jako osamělý jezdec dál.

Volím variantu po silnici DN57 proti proudu Dunaje a EU opouštím přes severněji položený hraniční přechod Kaluđerovo do Srbska. Dnešním plánem je profrčet přes Srbsko pokud možno až do Černé Hory, tak nechávám výběr trasy na navigaci a první polovinu dne trpím ve fádní rovinaté krajině, kde jediné povyražení ve sluneční výhni bude silnice, končící v prázdnu na okraji povrchového dolu na bůhví co.

Objížďku trefuji intuitivně, není dlouhá a cesta mě po nějaké době dovede až na okraj Bělehradu. V horku to není žádná výhra, ale přes poněkud uvařený pocit při poskakování v koloně před semafory si všímám pozoruhodně vysokého počtu opravdu pohledných dívčin na chodnících. Původně jsem se domníval, že to je způsobeno dlouhou dobou na cestě, ale o kus dál v Černé Hoře se vše okolo vrací do normálu, tak to asi byla pravda :-).

Někde v polovině Srbska mě opět zahání déšť do nepromoku. Jde ale o krátké intenzivní lokální přeháňky, mezi kterými slunce opět nemilosrdně pálí. V kterémsi městečku vede silnice tunelem, tak zvedám levou ruku k přilbě, abych zvedl sluneční clonu. Cesta vede do mírného kopce, ve vyjetých kolejích stojí voda a z támhle té kaluže teče podivná duha.. Než si to uvědomím, zadní kolo si hrábne a motorka se mi pod zadkem divoce roztancuje do stran. Ruka letí zpět na řidítka a reflexivně vymáčkne spojku, mašina se uklidní a já mám teprve teď čas se trošku leknout. Uf, tak tohle bylo o fous, ale nakonec jsem vlastně rád, že jsem si vyzkoušel, že reflex funguje správně. O podobné situace s naftou a olejem na silnicích není v Srbsku evidentně nouze, jezdí zde spousta doslova vraků a jak se zdá, s úklidem uniklých provozních kapalin si tady nikdo hlavu neláme. Chce to dávat bacha, hlavně za mokra.

Oproti sice svižným, ale docela předvídatelným Rumunům se v Srbsku docela dodržuje rychlost, za to ale zdejší plechovkáři vyvádějí spoustu všelijakých nepředvídatelných kousků. To, že jedete jednosměrkou, vůbec neznamená, že někdo nepojede v protisměru, červená na semaforu je víceméně informativní připomnenutí, že by se měl řidič rozhlédnout jestli něco nejede a podobné skopičiny.

O pár kilometrů dál se umaštěná silnice z fádní roviny zvedá do lesnatých kopců a projížďka začíná být zase zábavnější. Je mi jasné, že příště pokud tudy pojedu, zvolím raději přechod přes Železná vrata a trasu víc na východ okolo Kosova, abych se rovinám kolem Bělehradu vyhnul.

Žádná krizovka už nenastane a k večeru přejíždím hranice přechodem Dobrakovo a zanedlouho tankuji benzín do motorky a kávu do sebe někde u Bijelo Polje. Vynikající espresso za jedno éčko, na pumpě wifina, tak opět zaměstnávám Booking.com a hledám ubytování někde poblíž Mojkovace, abych to měl ráno kousek do kaňonu řeky Tary. Nalézám ubytování v úplně nové dřevěné chatce v areálu nad Mojkovacem, ochotný majitel doveze za pár Euro i večeři a dvě piva (která ani nechtěl zaplatit, což ovšem odmítám a celkovou částku za ubytování a večeři zaokrouhluji dostatečně nahoru) a já trávím příjemný večer rozhovorem s manželským párem Belgičanů, kteří bydlí ve dvojčeti mé chatičky pár metrů opodál.

Dnešní nájezd přes 560 km a zadnice se trochu mračí..

Den 7

Ranní zpěv ptáků a paprsky sluníčka slibují, že dnes snad nepromok zůstane v kufru. Malinko dopnu řetěz, pobalím krámy, s Belgičany vypiju kávu a s povděkem přijmu nabídku přiživit se na jejich snídani. Já jsem včera nabídku dovozu snídaně s díky odmítl, že se cestou někde stavím, ale majitel kempu přivezl belgickému páru tak nesmyslné množství čerstvých domácích koblih, že stejně ještě zbylo. Poděkuji, zaplatím za ubytování, posadím dva malé synky majitele na motorku, čímž způsobuji úsměvy na tvářích nejen prcků, ale i jejich sympatické maminky a vydávám se zdolat další část cesty.

V Mojkovaci odbočuji do kaňonu řeky Tary. Šipky nelze přehlédnout, navigaci nechám spát. Silnička se kroutí, občas projde zkrz tunel, ale bohužel sráz k řece je většinou zarostlý stromy a křovinami a míst, kde by byla vidět zářivě tyrkysová řeka v celé její kráse, je pomálu. Po pár kilometrech se přede mnou objevuje oblouk mostu, odkud je výhled dokonalý a řeka odkryje svoje peřeje hojně využívané raftaři.

Po krátké pauze pokračuji směrem na Žabljak. Silnice vyskočí od mostu na náhorní planinu, kde se střídají skalky s remízky jehličnanů, mezi tím se na kvetoucích loukách procházejí krávy a sem tam stojí dům. To ovšem podobně jako u nás znamená, že projíždíte obcí, ostatně u silnice se zhusta objeví značka s rychlostním omezením. Nejedu nijak divoce, kochám se krajinou, na tachometr moc nekoukám. Ze stínu stromu v protisměru vyráží policajt s bojovně vztyčenou červenou plackou v jedné a laserem ve druhé ruce. A jeje, to bude asi něco stát. Ubírám plyn a brzdím, polda se poťouchle usměje a mávne plackou, ať pokračuji v jízdě. Sympatické řešení přestupku, to se mi líbí.

V Žabljaku tankuji a pomalu přemýšlím o obědě, ale ve městě se mi nějak nechce zastavovat. Restaurace kousek za městem je ale zavřená a cesta už odbočuje do národního parku Durmitor. Bílá silnička na šířku auta se vine mezi horami, za každou zatáčkou se otevírá další a další úchvatný výhled na hory a jezírka mezi nimi. Provoz je prakticky nulový, tak nikomu nepřekážím když se courám pomalinku krajinou a každou chvíli zastavuji, abych mohl zmáčknout spoušť foťáku.

Národní park vůbec nepůsobí dojmem nějaké zakonzervované oblasti pro turisty, potkávám zde opět ovce a kravky, v horách jsou místy ohrady a přístřešky pro ovce a míjím i kamenné stavení, před kterým jsou záhonky zeleniny. Hory postupně přechází v náhorní rovinu, kde se občas objeví vesnička s pár domy. Zbytek je jedna obrovská louka, která mění svoji barvu podle převládajících květin, kus je žlutý, tamhle zase převládají růžové hvozdíky, kousek dál modré zvonky.. Tohle je moc krásný kousek světa, sem se určitě ještě někdy vrátím!

Z okraje náhorní roviny padá silnička sérií zatáček a tunelů dolů do údolí řeky Pivy. Tunely jsou ve skutečnosti jen díry vykopané ve skále, občas je v tunelu i zatáčka a já místy jedu skoro po hmatu, přechod z jasného slunečního světla do tmy, se kterou se reflektory motorky jen s obtížemi perou, je docela nepříjemný. V posledním tunelu dole je dokonce křižovatka. Řeka Piva (jejda, to zní krásne, řeka piva...) zde tvoří rozlehlé modré jezero, které protíná most do Plužine. Tady konečně nacházím hospůdku se zahrádkou, tak uspokojím prázdný žaludek výborným čevapem.

Po kávičce pokračuji dál na Nikšić řídce osídlenou hornatou krajinou. S rostoucí vzdáleností od Durmitoru ale přibývá smetí kolem silnic, často se zde povalují odpadky, prázdné PET lahve.. Škoda, co vede lidi dělat si smetiště z tak krásné přírody :-(. Město Nikšić mě neuchvacuje, je takové šedé a ušmudlané, jsem rád, že jen krátce projíždím a rozhoduji se pokračovat mimo hlavní tahy, i když provoz zde je minimální.

Za Nikčićem to beru doleva na Čevo a po pár metrech od hlavní silnice začíná divočina. Silnice je sice docela slušná asfaltová, ale dvě auta se zde vyhnou jen s obtížemi. Všude okolo je jen kamení, křoviny a občas strom. Za dobrých padesát kilometrů potkám tři auta, jednoho pasáka s ovcemi a několik stavení. Bezvadná divočina, moc pěkné.. Jedu kousek za starým Golfem, nemá ani značku, ani výfuk, zato mu svítí aspoň jedna žárovka v brzdových světlech. Což v této divočině pochopitelně nikdo neřeší, proč taky..

Z neobydlené "buše" se blížím civilizaci. Cesta se napojuje na fungl novou širokou asfaltku. Navigace sice avizuje serpentiny, ale místo nich se objevuje portál tunelu. Tak nový, že je z poloviny zaplněný lešením, ale průjezd na jedno auto je zachovaný a volný. Asfalt končí pár metrů před tunelem, k tunelu pokračuje zhutněný štěrk ale v tunelu ani to, je zde vlhká hlína vybagrovaná v polovině šířky pro položení základních vrstev vozovky, ve druhé polovině jsou hromady materiálu a čnějící víka kanálů. Vidět není skoro nic, ale oči si za chvíli přivyknou.

 

Na druhé straně tunelu je všechno v obráceném gardu, hlína přejde v udusaný štěrk a po sto metrech opět v dokonalý široký černý asfalt, snad ještě teplý jak je nový. Silnice padá v dlouhých serpentinách a prochází vesnicí Njeguši. Reklamní nápisy okolo silnice hlásají, že se zde dělá nejlepší pršut na světě, je zde ulice Pršutová a na každém druhém domě cedule, že zde prodávají pršut a sýry. Škoda, že mám před sebou ještě tolik dní cesty, jinak bych se plácl přes kapsu a jednu sušenou šunku umístil pod síťku na zadní sedlo :-).

Po chvilce se po pravé straně cesty otevírá výhled na lesknoucí se hladinu Boky Kotorské. Je to k ní ovšem pár set metrů výškových a úzká silnice je překonává sérií vlásenkových serpentin ve strmém svahu dolů do Trojice. Tady se napojuje na hlavní cestu v místě, které připomíná smetiště vedle polorozpadlého domu, jehož okolí je plné nepořádku a malých cikáňat.. Zajímavé, tohle etnikum jsem za celou cestu nepotkal nikde v horách.

Okolní vegetace mění výrazně svoji skladbu, všude je hustý porost složený převážně z kvetoucích oleandrů, granátovníků a smokvoní, jehličnany zastupují borovice a cypřiše a blíž k moři se objeví sem tam i nějaká palma.

V Kotoru už narozdíl od liduprázdných hor panuje čilý ruch. Po pár metrech raději vypadávám z kolony aut do místní hospůdky, dostávám kolu, kafe a heslo na wifi. Je pozdní odpoledne a čas najít, kde složit hlavu. Booking nalézá penzion Ruža v blízkém Tivatu za šestnáct éček, slibovaná poloha na pláži. Objednávám a vyrážím.

Na souřadnicích uváděných na Bookingu je penzionů několik, bohužel žádný z nich se ani náznakem nejmenuje Ruža. Majitel jednoho z penzionů se hlasitě směje a říká, že to je asi "ghost penzion", že jej tam někdo hledá každou chvíli, ale nikdo neví, kde je. Zvedám tedy telefon a volám na číslo z rezervace. Muž na druhé straně mě žádá, ať zajedu na hlavní ulici k supermarketu, kde se setkám s jeho matkou a ta mě dovede na místo. Činím tak a zanedlouho popojíždím dobrých 500 metrů krokem za šmatlavou lejdy, samozřejmě na opačnou stranu od hlavní silnice.

Penzion je docela omšelý, stojí vedle velkého staveniště plného techniky, ale vem to čert. Na jedno přespání dobré, ale přijet sem v dobré víře s rodinou na dovolenou, asi bych majitele za klamavou reklamu vykostil a naházel rybám. Však jim to taky v recenzi na Bookingu pěkně vytmavím.

Jdu se projít k moři. Pomalu se stmívá, vlny šplouchají, sedím na lavičce s doutníkem a koukám na světla v zálivu. Je docela horko, lítá kolem otravná kousavá moucha, na schodech do vody rostou řasy, přes záliv jede loď s diskotékou, kousek za ní druhá, kravál jak u kolotočů.. Za tohle je někdo ochotný dát peníze a trmácet se sem tisíc kilometrů? Nechápu, asi stárnu nebo co.... Moje původní odhodlání tady den zůstat a vymáchat se trochu ve slané vodě tak bere rychle za své. Dokouřím a aniž bych jen palec v moři smočil, mizím zpět do penzionu. Ještě přemáchnu trochu prádla, ať mám v čem pokračovat, mají tady dokonce na terase šňůru a kolíčky.

V noci mě budí rána jak z děla, venku začíná bouřka. Blesky křižují oblohu, zvedá se vítr. Zachraňuji už suchá trička ze šňůry a pokračuji ve spánku.

Dnes jen něco kolem 300 km, kochačka byla příliš intenzivní.

Den 8

Ráno je zachnmuřené, bouře sice odešla někam kousek dál, ale venku řádí doslova průtrž mračen. Čekám asi hodinu a půl, předpověď neslibuje nic lepšího. Vzdávám se tedy myšlenky, že bych využil náskok vůči plánu a pokračoval ještě kus na jih aspoň na kraj Albánie, to si nechám na příště a dnes zdrhnu od moře zase někam do hor, do Bosny a Hercegoviny.

Déšť chvíli ustává, ale sotva nahážu kufry na motorku a vyrazím, je zpět v ještě větší intenzitě. Do nepromoku mi teče, rukavice můžu ždímat, na silnici je deset centimetrů vody a vrstva okvětních lístků všudepřítomných oleandrů. Přes mokré plexi toho vidím tak akorát, abych se pokud možno nenacházel u kaluže v protisměru, když přes ni něco jede. Plechovkářům je totiž úplně jedno, že rychlou jízdou zvedají gejzíry vody, které dopadají až na protější stranu silnice.

Totálně mokrý dorážím k pokladně trajektu Lepetane - Kamenari, který mě za dvě éčka ušetří šedesátikilometrovou cestu zastavěným územím kolem celé Boky Kotorské. Loď právě nakládá řadu aut, dorážím na poslední chvíli a lodníkovi do dlaně liju z promočené rukavice trochu šedé papírové kašičky, která ještě před pár vteřinami byla lístkem z termotiskárny. Vytřeští na to oči, ale rychle pochopí, směje se a říká "jeď".

Trajektu to přes zátoku trvá pár minut, hladká paluba i rampa kupodivu nekloužou, takže se bezpečně dostanu opět na souš a pokračuji na Herceg Novi a dál do hor, kde leží hranice s Bosnou a Hercegovinou.

Déšť asi nemá pas, tak zůstává na hranicích stát a já stojím u závory. Nevrlý celník mě sice trochu zdrbe za to, že jsem předjel frontu asi dvaceti aut, ale nakonec mě pouští a já po liduprázdné silnici pokračuji do další země na mé pouti. Krajina okolo je převážně kamení a křoví, zvrásněné kopce vápence dávají tušit, jak vznikly, provoz je minimální a cesta docela kvalitní.

V Trebinje tankuji a dávám krátkou pauzu na benzince, kávička bez problémů za euro. Pokračuji dál na Ljubinje a Mostar a mám smíšené pocity. Nemám teď na mysli minarety mešit, v muslimské zemi nejsem poprvé, mám na mysli stále ještě patrné stopy válečného běsnění, od něhož neuplynulo tolik času a které probíhalo tak blízko naší zemi.

V Mostaru parkuji poblíž historického mostu. Parkovištní nahaněč mi nabízí za dvě eura parkování v podzemní garáži pod kamerami, čehož rád využívám, nechávám na motorce věci včetně přilby a nalehko pokračuji do historického centra. I zde ještě zůstávají připomínky války v podobě ruin domů a fasád se stopami kulek.

Ulička k mostu plná Japonců zběsile fotografujících vše okolo a průvodců se vztyčenými deštníky je lemována krámky se suvenýry a vydlážděna kulatými valouny poskládanými do různých ornamentů. Mám dojem, že tvůrce této dlažby měl nějakou tajnou úmluvu s místní ortopedickou klinikou, mám co dělat abych si nerozbil hubu v pevných motorkářských botách a docela lituji kotníky namašlených turistkek ve vysokých podpatcích. Udělám pár fotek, kouknu se z mostu do modré vody řeky Neretvy a dám si oběd a bosenskou kávu uvařenou v džezvě. Je mi jasné, že o ulici dál bych totéž pořídil za polovinu, ale i tak je výsledná suma za oběd vysoce přijatelná a já si můžu chvilku hrát na bohatého turistu z rozvinuté země :-).

Z motorky nic nezmizelo, potkávám zde dvojici motorkářů z Moravy, dokonce z obce vzdálené pár kilometrů od mého domova. Míří na Sarajevo, ale já už mám civilizace opět dost a mířím nefrekventovanou cestou dál na Jabljanicu a Jajce.

Cestou opět potkávám policejní radar, ale dostatečně dopředu jsem varován, úplně všichni jedoucí v protisměru zuřivě blikají a dokonce i skupinka chodců na protějším chodníku mává, ať zpomalím. U českého Rameru na trojnožce stojí policistka, štíhlá dívčina s ohonem havraních vlasů až po pás, mnohý by rád i pokutu zaplatil, ale stejně měří z opačného směru :-).

K vodopádům v Jajcích přijíždím v podvečer, cestou jsem opět chytil pár kapek z přeháňky. Někde asi zapršelo vydatně, řeka Vrbas je zbarvená do hnědožluta a její proud naznačuje, že odvádí pořádný déšť. Naopak řeka Pliva, na které leží vodopád, přivádí vodu čistou a s Vrbasem se mísí až pár metrů pod vodopády.

Najdu otevřenou wifi a opět pověřím Booking, aby mně našel vhodné místo k přenocování. Nalézám penzionek s výborným hodnocením asi o 15 kilometrů dál proti proudu Plivy, stranou od hlavníh tahů. V samošce kupuji něco k snědku a pití a vyrážím udaným směrem. za Šipovem mě navigace zahání na uzoučkou cestu do jakési místní rekreační oblasti, o chvíli později jsem na místě.

V domě je obchůdek a na sousedící dvougaráži je přístavba ukrývající komfortní třílůžkový apartmán s vybavenou kuchyňkou a luxusní koupelnou, vše zářící novotou a pro mě dnes za 10 €. Majitel sice nevládne příliš jazyky, ale jeho sympatická dcera se ujímá role tlumočníka, okamžitě nese na stůl v přístřešku lahev rakije (na oplátku vytáhnu ke koštu svoji pohotovostní lahev dvacetileté slivovice) a její táta mezi tím vyjíždí z garáže autem, abych si měl kam dát motorku. Chvíli si povídáme, dcera zná Prahu a má v Čechách kamarádku z nějaké studentské akce. Příjemné klidné místo, příjemní lidé, co víc si přát.

Dnes něco okolo 350 km.

Den 9

Ráno si uvařím kafe a čaj z mých zásob, s díky odmítnu nabídku další kávy od domácích a pokračuji v cestě. Mířím na Bihać a dál přes Chorvatsko do Slovinska. O pár městeček dál mě hlad a vůně pečiva z malé pekárničky nutí zastavit, ale ouha, protivná baba za dvě buchty v celkové ceně 1,40 KM (konvertibilní marka, bosenská měna vázaná na € v kurzu 2:1) odmítá jedno € přesto, že ji ubezpečuji, že nechci drobné zpět. Srbsky neumím, ale zdá se, že v češtině pronesenému "tak si ty oschlý zázraky narvi třeba do špic" rozumí dostatečně a já pokračuji dál hladov a nevesel. Tohle je poprvé za celou Bosnu, kdy mě Euro nestačilo.

Naštěstí o kus dál v motelu u silnice Eura akceptují, tak doplním životní energii poctivou porcí ham and eggs a luxusním espressem a můžu pokračovat.

V Bihaći poprvé a naposled za celou cestu vidím skupinku afrických uprchlíků porůznu se poflakujících kolem řeky, v počtu zhruba třiceti exemplářů. Evidentně chtějí dál do Evropy, ale hranici lemuje plot..

Opouštím Bosnu a bez fronty a jakýchkoli zbytečných cavyků na hranici jsem v Chorvatsku, jako uprchlík asi nevypadám a úředník na hranici mě vítá s úsměvěm. Míjím oblast Plitvických jezer ale návštěvu vynechám, nějak se mi v tom horku nechce motat se pěšky mezi turisty a ještě za to vysypat nemalé vstupné. Chorvatskem chci jen prosvištět nejkratší cestou do Slovinska a to také dělám, jen s krátkou zastávkou někde na předměstí Karlovace, kde mě upoutala výstavka vojenské techniky z období poslední války, včetně na kaši rozstříleného MIGu 21.

Slunce pálí jak ďas, tak dám opět přednost pohybu na motorce a jedu dál. Ve Slovinsku mě na první pohled upoutá kvalita silnic. Většinou se sice úmyslně vyhýbám hlavním tahům a větším městům, ale i na okreskách je asfalt nad očekávání hladký a rovný a dokonce i na opravované zaflikované silnici to nedrncá. Proč toto krucinál nedokážou udělat i u nás?? Zas taková raketová věda to určitě není.

Na jednom místě sice na okresce varuje značka na "konec asfaltu" a cesta v kopcích a lese pokračuje asi 15 km dál jako šotolina, ale i ta je udržovaná a pěkně rovná. Slovinsko mi přijde celé udržované a upravené, jak cesty, tak louky okolo nich i domky ve vesnicích. Poklidnou kochací jízdou to utíká i po okreskách a až na jednu dešťovou přeháňku, která mě zahnala do nepromoku, se nic moc neděje.

Oběd jsem odflákl Snickerskou u pumpy, tak se rozhoduji v pozdním odpoledni najít nocleh někde poblíž Soče a další cestu nechat na ráno. Ceny už jsou o poznání výš jak na Balkáně, ale co už, beru za vděk docela slušným hotelem za nějakých 30 € v obci Cerkno, motorku parkuji za zamčená vrata do garáže, která v zimě funguje jako lyžárna a po horkém dni se děsně těším do sprchy. Plácnu se přes kapsu a na zahrádce hotelové restaurace si dopřeju nějaké to Laško pivo a ligně na žaru, obrovskou porci strašně dobrých malých grilovaných kalamárů s hranolkami, tatarkou a salátem. Tohle sakra můžu kdykoli se ocitnu na Balkáně a teď bych na tuhle dobrotu málem zapomněl! Doutníček na závěr zakončí hody a já jdu upadnout do postele a možná ještě těsně předtím do spánku.

Vylepšuji denní průměr s nájezdem 470 km.

Den 10

Snídaně je v ceně hotelu, natlačím tedy něco potravy do žaludku a vydám se dál k řece Soče a Triglavskému národnímu parku. Hory nabízejí jak jinak než úchvatné pohledy a řeka Soča je absolutně průzračná a bílá, valí se totiž po čistě bílých balvanech.

Tudy také stoprocentně nejedu naposledy, takže pro tentokrát volím cestu přes Log pod Mangartem a Strmec na Predelu, asi celkem zbytečně respektuji zákaz vjezdu na Mangart a za krátkou dobu přejíždím hranice do další země, Itálie. Na chvíli zastavím prohlédnout si rozbitou pevnost Batteria del sella Predil pamatující druhou světovou válku a pokračuji dolů k jezeru Lago del Predil (jak kamarád říká "lago del prdel").

Je poměrně brzy, tak se rozhoduji vzít to doleva na Sella Nevea po o poznání hrbatější silnici. Cestu okoření pár serpentin, pohled na pěkný vodopád a přejezd přes řeku, která je sice široká, ale teď teče kamenitým korytem jen malý proud čisté vody. Zcela jistě je napájena tajícím sněhem z okolních hor, ale toho je teď v červnu už pomálu a řeka čeká na jarní tání příští rok.

Zahýbám k severu, vyhýbám se dálnici a v Pontebbě odbočuji po Strada provinciale 110 nahoru do hor, do průsmyku Passo di Pramollo. Kousíček za jezerem Lago di Pramollo se průsmyk přejmenuje na Nassfeldpass a já jsem na území Rakouska.

Je brzy odpoledne, počasí příjemně polojasné a tak se rozhoduji ještě dnes zdolat další alpský pass. Byli tam už sice všichni, ale já ještě ne, tak přece neochudím Rakušany o mou vzácnou přítomnost a vydám se na Großglockner Hochalpenstraße taky.

Cesta lemovaná výhledy na alpský masiv a načančané horské domky plné kytek ubíhá a zanedlouho platím mýtné na jižní straně. Provoz je naprosto minimální, vyjedu na Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, kde je příjemných 14°C ale pacholek Großglockner schovává svou hlavu v mraku. No co už, alespoň jsem viděl jednoho sviště a odtávající ledovec a pokračuji dál. Cestou dolů zpět k odbočce musíme počkat, silničáři zavřeli část silnice, nad kterou parta pracovníků visí na lanech a shazuje dolů uvolněné kameny, které po jarním tání nedrží dostatečně na svých místech.

Po pár minutách nás pouští dál a já mohu pokračovat dál k sedlu. Před tunelem na vrcholu zastavuji na kafe ale mám smůlu, kávovar se právě čistí. Alespoň koupím manželce dáreček, kdo říká, že bychom nemohli mít ve skoro padesátce ještě svišťa?? Samozřejmě plyšového :-).

Pozdravím párek mladých Rumunů na GSu, prohodíme pár slov, jak se mi líbilo v jejich zemi a přesvědčuji je, že jejich hory jsou minimálně tak krásné, jako ty zdejší, i když oni tvrdí opak. Nemají pravdu. Jejich země je krásná a i když tam jezdí spousty turistů, v horách žijí lidé přirozeně tak, jak po celá staletí předtím a není to tam zaměřeno tak výhradně na komerční turistický ruch jako zde v Alpách. Tady je samozřejmě taky nádherně, ale jak to říct.... Působí to na tady na mě poněkud umělohmotným dojmem.

 

Projedu tunelem a u jezírka Fuscherlacke si uvědomuji, že jsem vlastně zase zapomněl na oběd. V gasthofu si dám aspoň velikánskou kávu a kus jablečného koláče. Obojí výborné, akorát za těch něco přes 9 € bych žil na Balkáně celý den :-). Na protějším svahu na zbytcích sněhu pobíhají svišti a rozpustile na sebe hvízdají.

Přes Edelweißspitze pokračuji dál, v serpentinách dolů ještě předjedu karavan a pokračuji v minimálním provozu v podstatě sám až k hlavnímu tahu.

Na hlavní to vezmu na východ, ještě kousek popojedu a někde cestou složím hlavu. Kdesi u Schladmingu už toho mám pro dnešek docela dost, ale ouha, Rakušáci mají po zimní sezoně vyděláno a menší penziony jsou vesměs gešlosn. Nakonec mě bouřka plížící se za mnou od Großglockneru přiměje mávnout rukou a zapadnout do hotelu za padesát. Aby to nebylo málo, v hotelu už ani nevaří, měli večeři jen pro ty, co si ji objednali. Je pondělí a jediná otevřená hospoda v té vesnici je pochopitelně v tom nejluxusnějším hotelu nedaleko. V kraťasech a triku tam vypadám trošku jako zouvák na piánu, ale přece kvůli tomu neumřu hladem. Vykašlu se na chmurné myšlenky nad cenami, než přejde bouřka dostanu od macaté servírky v dirndlu večeři i nějaké to jejich nic moc pivko a nakonec bez zmoknutí dorazím zpět do hotelu.

Vstromek odpočívá po 390 kilometrech.

Den 11

Ráno mě babča v hotelu potěší bohatou snídaní a vzápětí naštve při pokusu zaplatit kartou. K čemu tam mají terminál, když s ním stará dáma neumí zacházet a žene mě do dvacet metrů vzdáleného bankomatu pro hotovost? Vítejte v civilizované Evropě, zatímco v rumunském zapadákově v garážovém krámku kartou zaplatíte, v Östereichu v nóbl hotelu ne. Takže mám hotel o rozdíl v kurzu a poplatek za výběr dražší, danke šén und aufídrzén, šajze...

No, věšet se kvůli tomu samozřejmě nebudu, nahážu kufry na mašinu a pokračuji, dnes už k domovu. Tedy, mám ještě dost času, ale prdel říká, že už by to mohlo stačit a ušetřenou dovolenou taky nepromarním, bude se hodit na nějaký prodloužený víkend jak jinak než na motorce.

Fakt je, že přírodu tady mají pěknou. Propletu se tedy přes Nationalpark Gesäuse, Wildalpen a údolí řeky Salsy do Mariazellu. Cestou mě zaujme vrtulník, který asistuje u prací na skále nad železniční tratí. Visí rotorem pár metrů od zarostlého svahu i když docela fouká. Klobouček dolů, Pane pilote.

 

Dlouho se nezdržím, pár fotek a už mířím dál na sever, přes Sankt Pölten a dál, vesničkami mezi vinicemi na Hollabrunn a odpoledne už řeším kudy od Znojma na Moravský Krumlov.

Cestu přes Pohořelice nemám rád, je to nuda, jenže výjezd směrem na Krumlov je labyrint mizerně značených objížděk a já se dostávám do varu. Nakonec ve mě chytnou saze, profrčím zákazem vjezdu neexistující rozkopanou silnicí mezi výkopy a bagry a nakonec sláva, jsem na žádané trase a pokračuji na Krumlov a dál k domovu.

Před Ivančicemi ještě odbočím k Budkovicím na modelářské letiště Czechheaven pozdravit kamarády a dát krátkou pauzu na kafe a za další třičtvrtěhodinku už zastavuji doma před vraty, kde mě vítá manželka i naše psí smečka.

Dnes přibylo nějakých 440 km, celkově je na tachometru o 4800 km víc (sakra, to jsem ještě mohl stihnout zaokrouhlit :-) ), Vstromek si za celou cestu kromě drobného dopnutí řetězu a doplňování benzínu neřekl vůbec o nic a já po první takové dlouhé cestě vím, že na to ještě mám a že brzo vypadnu někam zase.

Za celou cestu jsem v žádné ze zemí neměl ani na okamžik pocit nějakého nebezpečí, naopak všude jsem se setkal s milými lidmi a i v případě jazykové bariéry jsem se všude nakonec nějak domluvil. A dokonce jsem se stihl vrátit ještě před narozením našeho prvního vnuka :-)

Je mi jasné, že jsem cestou minul spoustu pamětihodností a vynechal spoustu zajímavých tras, ale vždycky si rád nechávám něco na příště, aby byl důvod se vracet. Tak zase někdy ;-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE