Rumunsko s Jirkou 2024

Den 1 - 467 km

Vyrážíme z Prahy s Jirkou někdy okolo oběda, najíždíme na dálnici, přes Brno a Bratislavu dojíždíme těsně před Budapešť. Spíme v malém kempu ve vesnici Tatabanya. Na dálnici nás to nebaví, je to dlouhé a docela slušný provoz, takže předjíždíme všude možně. Je to hodně nebezpečné. Maďaři jezdí jako blázni nerespektují levý a pravý pruh, spousta kamionů.

V kempu nás přivítá pivo Soproni, mohu jen doporučit. Taky nás tu celou noc hlídá pejsek, který odhání lumpy a to tak, že pobíhá mezi stany, rozsvěcí lampy a štěká. Cítíme se bezpečně, jen se v tom vedru a kraválu nedá moc spát. Pejsek končí s hlídáním ve tři hodiny ráno, ve čtyři začíná kokrhat zdejší kohout. Asi se večer domluvili na hlídkách. Super noc, zítra si vezmu špunty do uší. Ráno to zachránil pan domácí skvělou kávičkou, konec dobrý všechno dobré. Pes má dost, dospává noční šichtu, kohout po dvacáté vojíždí místní slepici.

Den 2 - 474km

Dnes celý den dálnice, je to strašně dlouhé, hrozné a příšerné. Už nikdy víc! Teplota je mezi 36 a 40 stupni, podle toho, jestli se koukáte na displej u Triumfa nebo u Suzuki. Nemáme si už o čem povídat, tak si zpíváme písničky. Hrůza a děs, vůbec si neumím představit, že to pojedeme zpátky. Přijíždíme na rumunské hranice, nehybná kolona na půl hodiny. Po chvíli váhání na pankáče projíždíme dopředu a kupodivu se dostáváme do Rumunska (až na hranicích jsem zjistitl, že nemám zelenou kartu).

Pořád strašné vedro, hledáme vytipovaný kemp. Dvakrát ho přejíždíme, ale nakonec se na nás usmálo štěstí, stavíme stany. Hnusná večeře v místní hospodě, párek s hranolkama na papírovém talíři. Celková nálada z dneška nic moc, snad se na nás zítra usměje štěstí.

Večer jsem dal kolegům motorkářům z Polska pivko, ráno mi to vrací kafem. Krásně jsem se vyspal, špunty zabraly. Poláci si stěžovali na mejdan u Švýcarů, kteří bydleli asi tři metry od mého stanu. Vůbec o nich nevím.

Den 3 - 347km

Dneska konečně už žádná dálnice! Ráno trochu problémy s hledáním benzínky, ale dobře to dopadlo. Pak nás čekalo úžasné sedlo, skvělý asfalt, krásné zatáčky, takové malé Dolomity. Další sedélko už bylo trochu divočejší, i šotolinu jsme si užili. Rumuni opravují silnice stylem, že nejsou uzavřené, a tak se kličkuje po štěrku mezi bagry. Potkali jsme prvních pár divokých psů, kterých je tady spousta. Další trasa už byla trochu jednotvárná, vesnička za vesničkou. Nejdřív dodržujeme rychlost na 50, čímž jednoznačně brzdíme domácí. Postupně zrychlujeme a vrcholí to divokým průjezdem za kamionem devadesátkou. Místní to tak prostě mají, v tomhle sem Evropa ještě nedorazila.

Jinak abych trochu okomentoval rozdíly, tak na ulicích se pohybuje spousta bábinek v krojích, asi proto, že je neděle. Pak jsou tady velmi často dědoušci s igelitkou, kteří nechodí moc rovně. Ve vozovém parku jsem čekal hlavně Dáčije, ale těma jezdí jen policajti, mezi místními je nejpopulárnější Mercedes, Volkswagen, Audi a Porsche. Vozový park je tak stejného stáří jak u nás, možná i trochu mladší. Občas se tu najde i auto s volantem na druhé straně. Všude je spousta motorkářů, všichni se zdraví. Mám pocit, že místním motorky vůbec nevadí.

Spíme v motelu u jezera Bistrita, večer grilování s místními, pivko, pohoda.

Den 4 - 300km

Hned po začátku krásná soutěska Lost World, za ní perfektní serpentiny, dobrý asfalt. Po natankování jsme se dostali do krásné krajiny bez turistů, vesničky, pole, rybníčky. Jen ta hospoda tomu chyběla. Resturace na nás čekala až u hlavní silnice a v ní děsně tvrdý vepřový žebírka. Pak ještě Drákulův hrad obležený turisty, takže jsme ani fotku neudělali, hrůza. Následovala silnice do kopce, která se bohužel opravuje, a tak tam byla spousta uzavřených úseků se semafory. Čekat v tom vedru nic moc, oběma nám došla voda. Do ubytka to ale už byl jen kousek a to bylo fakt parádní. 

Vilka s bazénem, grilem a příjemným posezením. Pak tam byl přítulný pejsek a kouzelná babička, co nám nabídla slivovičku. Hezký večer a zítra na medvědy.

Den 5 - 296km

Hlavní dnešní cílem byl Transfragašan. Opravdu je to taková nádhera jak se říká v těch recenzích. Silnice krásně stoupá skrz skály. Potkali jsme i medvědí rodinku a to kousek od místa, kde jsme zastavili na focení. Na těch exponovaných místech je sice spousta turistů, ale jinak je to naprostá nádhera. Oběd jsme si dali v hospodě U medvěda, můžu jí jen nedoporučit, jako ostatně skoro všechny hospody v Rumunsku, to vaření fakt není nic moc. Cesta dolů byla snad ještě hezčí než ta nahoru, krásné výhledy, přesně jak to říkali v Topgearu. Odpoledne nás čekal přesun k Transalpině, která bude až zítra. Nahoře v horách je příjemně, ale dole je ukrutné vedro, teploty přesahují čtyřicítku. Cestou jsme znovu potkali Poláky, se kterými jsme kempovali první den v Rumunsku, opět byli velmi veselí a opět popíjeli kafe.

Dneska budeme stanovat, tak snad nás v noci nic nesežere. Opět nás hlídá pejsek, který poštěkává celou noc. Ale jinak je kemp velmi příjemný a luxusně vybavený.

Den 6 - 353km

Dneska to byla co se týče zážitků naprostá bomba. Ráno Transalpina, která je snad ještě hezčí, než jsem si myslel, byl jsem z ní úplně nadšený. Silnička nejdřív stoupá pozvolně údolím a na konci začnou serpentýny, kterýma se dojede do úplně neuvěřitelné výšky. Nahoře úžasné rozhledy, krásná krajina. Sjezd je o něco dramatičtější, klesá se po hřebeni a je to takové vzdušné. Je třeba dodat, že jsme jeli ze severu na jih. Pak nás čekal přejezd k Železným vratům. Dunaj je tady skutečně monumentální a přímo z něj vystupují hory na obě strany. Něco jako Vltava nad Prahou, jen asi tak 10x větší. Jeli jsme po silnici rumunskou stranou až do místa, kde zítra přejedeme trajektem do Srbska.

Spaní máme dneska luxusní každý má svůj pokoj, jen motorky budou spát spolu. Máme je zaparkované asi tři metry od postele. Večer luxusní večeře na břehu Dunaje, během které jsme se stihli i vykoupat. Pak kraťoučký výlet k hradu nad městem a spinkat, protože zítra nás čeká to Srbsko.

Den 7 - 336km

Ráno jsme se vydali k trajektu a srbským hranicím. K hraničnímu přechodu jsme dorazili jako první. Já jsem z toho měl dobrý pocit, je to super, nebudeme čekat. Po půl hodině čekání před zavřenou bránou přišel celník a řekl nám že mu nefunguje systém a tudíž nás nemůže odbavit. Vysvětlovali jsme mu, že máme rezervaci na trajekt, on na to, že to je jedno, a že trajekt klidně odejde i bez nás. Tak jsme sklopili uši a vyrazili na sousední hraniční přechod a v Srbsku jsme Dunaj přejeli po mostě. Z hranice jsme měli trochu vítr, ale nakonec to všechno bylo mnohem jednodušší, než se zdálo. Chtěli jenom občanky a techničáky a bez problémů nás pustili (pořád nemám tu zelenou kartu). Z Rumunska do Srbska jsme přejížděli jako ten den sedmnáctí v pořadí, pan celník v tom chtěl mít pořádek a tak si dělal čárky. Přechod mezi Rumunskem a Srbskem je jako bájný přechod ze země Krále Miroslava do půlnočního království. V Rumunsku jsou cítit peníze z Evropské unie, zatímco Srbsko je tak 20 let zpátky.

Najeli jsme na dálnici, za kterou jsme zaplatili celkem asi 20,- Kč a po dálnici jsme přejeli Srbsko napříč. Bělehrad jsme pouze minuli, nezastavili jsme se. Část dálnice je postavená Číňany, a ta je v perfektním stavu. Spousta tunelů a mostů. Čím blíže k Bosně, tím víc policajtů se samopalama. Odbavení na hranici opět bez problémů, čekání tak 10 minut.

Ubytování jsem vybíral večer předtím. Netušil jsem, jak dopadneme na hraních, a tak jsem si dal hodinu fóra. Mezi Rumunskem a Srbskem je opět jiná časová zóna, a tak na ubytování přijíždíme dvě hodiny dřív než jsem nahlásil. Kempujeme na ulici čekáme na hostitele. S odstupem času si myslím že jsme mohli ujet klidně o sto kiláků víc. Nakonec je z toho velmi poklidné odpoledne zakončené opulentní večeří. Asi jsme ten odpočinek už potřebovali.

Den 8 - 381km

Dneska ten den nezačal nijak slavně. Severovýchod Bosny (srbská část) je fakt ošklivý. Jeden průmyslový areál střídá druhý. Spousta aut, náklaďáků, prach, kouř a špína. Asi 100 km v tomhle nekonečném Třinci. Pak se ale silnice začala zvedat, aut ubylo a začalo to být super. Cestou nás chytla přeháňka, jedeme dál bez nepromoků, přece jenom je pořád ukrutné vedro. Déšť nás rozděluje, moje staré gumy na vodě děsně kloužou a tak neriskuju. Jirka má vše nové, a tak jede jak z praku. Nevadí, trasu máme v navigaci oba stejnou, nemáme se kam ztratit. Úplně nejlepší bylo ale posledních 100 km, nádherné liduprázdné údolí, výhledy, super asfalt a nikde nikdo. Na konci údolí Jirka tankuje u paní s jedním stojanem, na tachometru má dojezd 10 km.

Končíme v kempu u řeky, pivko, pohoda. Po postavení stanů přichází ukrutný slejvák, který jsme se rozhodli přečkat v hospodě. Pivo celkem dobré, ale paní ho neumí natočit. Vysvětluju jí, jak se to má dělat, no nic, za chvíli to tam leje, jak je zvyklá. Guláš skvělý, baklava vynikající. Nechávám paní dýško, i když to pivo furt neumí natočit. Bouřka končí, příjemný večer, jdeme spát.

Den 9 - 310km

Ráno otevřu stan a tam dva psi. Oba mokří a přátelští. Oba chtějí ke mě dovnitř, venku totiž pršelo. Dalo celkem dost práce je přesvědčit, že mají zůstat venku. Toho velkého jsem musel držet nohama, abych mohl zavřít stan. Tím ale trable dnešního dne zdaleka nekončí. Mapy.cz, které jinak fungují úplně skvěle nám dnes připravily zajímavou trasu. Nejdřív nás nutily přejít přes hranici do Chorvatska mimo přechod, což nakonec nevyšlo. Cesta končila betonovou zábranou a křovím. A pak po přejezdu hranic do Chorvatska skrz normální přechod nás poslaly někam do lesa. Za normálních okolností by tam bylo krásně, jenže v tu chvíli jsme už jeli 50 km v dešti. Dnes jsme se opět rozdělili, a tak jsme si bloudili každý sám. Je až s podivem, že jsme se v cíli potkali zhruba ve stejném čase. Z těch 300 km nám 200 km propršelo. Chvíli pršelo víc, chvíli míň. Na koupání v moři nebylo ani pomyšlení, koupali jsme se za jízdy. Nepromoky fungují tak prvních 20 minut. Pak to provlhne v rozkroku, nateče to horem do bot, ruce, ramena, helma, všechno. Kdo nezažil, nepochopí.

Konec dnešního dne byl ve Slovinsku, v Postojné v hostelu, který je v normální době střední lesnická škola. Čisto a relativní klid. Pohodová večeře naproti v bufetu. Sušíme se, kde to jen jde, Jirka má úplně mokré boty, vycpává je toaleťákem z místního záchoda.

Den 10 - 415 km

Jeden z nejkrásnějších dnů, jestli ne ten vůbec nejkrásnější. Trasa vedla moji oblíbenou krajinou - Alpami. Nejdřív údolím Soči a Tolminky přes sedlo do Itálie, pak údolím Pádu a dál až ke Třem Čimám, a pak přejezd tunelem do Rakouska, kde končíme v mega kempu v Zell am Zee.

Večer opět ukrutná bouřka, opět píšu cestopis v hospodě a modlím se, aby to můj stan přežil. Nakonec přežil, jenže prší až do rána, takže ráno opět všechno jak hnůj.

Den 11 - 487 km

Poslední den v horách, původně to měl být předposlední den, ale počasí to chtělo jinak. Obloha je ráno zatažená, ještě neprší. Ale během dne po pár kilometrech v sedle začalo pršet a pršelo pořád. Déšť změnil naše původní plány, kdy jsme chtěli jezdit poslední den po Alpách. Asi po 50 km v dešti jsme si to ale rozmysleli, a jeli jsme rovnou domů. Neměli bychom kde sušit věci a v podstatě to nestálo za to. Všude okolo jen déšť, nebo mlha. Takže místo plánovaných asi 350 km jsme dneska dali skoro 500. Jeli jsme každý na vlastní pěst. Já jsem zmokl 9x Jirka 5x. Doma jsem vylil z každé boty asi půl litru vody, dal prádlo do pračky. Teď jen usušit věci, namazat na motorce řetěz a upadnout do pelechu.

Na závěr takové krátké celkové zhodnocení:

• Při cestě do Rumunska a na Balkán se není vůbec čeho bát. Nikde jsem neměl pocit, že by nás někdo nějak ohrožoval. Lidi jsou tam milí, přátelští a člověk se s nimi vždycky nějak domluví i když každý mluví jinou řečí.
• Jednotlivé země jsou celkem rozdílné zvláště bych vypíchl Srbsko, kde jsem se cítil trošku divně. Provoz na silnicích byl minimální a policie měla v rukou samopaly. I proto jsme přes Srbsko rychle přejeli. Překvapila mě Bosna, která byla naprosto úžasná, tedy myslím hlavně ta západní část, kterou jsme projížděli.
• Opět jsem měl zbytečně moc věcí, příště to musím zredukovat. Je fakt, že díky závěrečnému dešti jsem nakonec použil téměř všechno, ale dalo se to vymyslet i jinak. Nemám dořešené nepromoky, ty moje staré už jsou děravé a netěsní. Dále potřebuji vyřešit navigaci, kdy při prvním dešti v Chorvatsku jsem o ní přišel, a od té doby už jsem jezdil jenom podle hlasových pokynů v helmě.
• Příště by to chtělo alespoň jednu cestu zvládnout nějakým dopravním prostředkem, třeba vlakem nebo lodí.
• Obě dvě motorky fungovaly naprosto dokonale, nikdy nikde nás nenechaly ve štychu. Nevím jaké kvality byl balkánský benzín, ale u mě se to na spotřebě nějak extra neprojevilo. Průměrná spotřeba Tygříka za celou dobu je 4,45 l na 100 km. Jirka se svou Suzuki Stromkem jezdil ještě za míň, holt má o válec míň.
• Na celém Balkáně se dá bez problémů platit kartou, a když už teda nemají terminál, tak určitě berou Eura. Není třeba mít dopředu připravené jejich místní peníze, ani není třeba vybírat z bankomatu.
• Cesta začíná ve chvíli, kdy vyrazíš, dobrodružství tě může potkat už za rohem!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE