Rumunská divočina: Ztracené věci, (ne)sražení novomanželé, medvědi a nejhorší noc..

Den první byla sobota. Stejně jako na každé předchozí cestě mám naplánováno v kolik vyjedu a časový harmonogram dne. No, ale opět, stejně jako na každé předchozí cestě, se mi to nedaří dodržet a z původní deváté ráno je půl jedenácté.. Asi z toho udělám zvyklost, kdykoli někam pojedu, vyjedu pozdě :). Ale konečně mám nabaleno, sedám na motorku, beru helmu z chodníku, nasazuju a vyrážím. Skvělý pocit, zase je to tady, dobrodružství přede mnou, projíždím městem, výborné počasí, že ani rukavice nepotřebuju. A jo, ty vole, rukavice!.. Ty jsem nechal ležet na chodníku, odkud jsem bral helmu. Tak vracečka a za úsměvů lidí z nedaleké hospody je sbírám a s rozpačitým úsměvem vyrážím, tentokrát už snad bez chyby. To je zase začátek, ale že mě to vůbec překvapuje. Tuto cestu jsem, jako asi poslední dvě, pojal zcela bez plánů a to od základů. Vlastně jsem si pouze řekl, že chci vidět Transfagarašan a Transalpinu, ale asi jsem to trochu přehnal. Do posledního dne nemám mapu a nemám ani vyměněné rumunské zlaťáky zvané Lei. Ale víte co, v lecčems je to lepší, než se stresovat. Když něco nemám, tak to nahradím, nebo se bez toho obejdu, co už.. :) Tak v rychlosti měním peníze a trasa? Ta se uvidí.

První den

Hned nepříjemnost, ze které se vyklubal nový známý a skvělé spaní

První den bývá klasicky přesun bez plánů, byl takový každý jeden můj moto výlet a ani teď to není výjimkou. Jedná se o to co nejrychleji vyjet z republiky, kterou zatím vidět nemusím, tu si šetřím na stará kolena. Navíc pro mě osobně začíná ten pravý cestovatelský pocit až v cizině, nevím proč, ale mám to tak. Jelikož je letos hlavní cíl Rumunsko, tak první zemí je oblíbené Slovensko, i když to jako cizinu neberu. Mám tam rodinu, takže zastávka na pokec, trošku se najíst a švihaj k maďarům. Jelikož jsem tam chtěl být co nejdřív, tak jsem zvolil pro cestu dálnici.. Vždycky udělám tu stejnou chybu a nechám se dálnicí zlákat. A pak jsem vždycky stejně nasraný, unavený a znuděný. Ale tentokrát jsem se kousl a nesjel z ní. Takže až na Košice a pak na hranice s Maďarskem, kdy hraniční obec má název podobný něčemu, co na vás vyplivne ostravák po noci strávené na Stodolní.. Satoraljaújhely. Mimochodem v době této cesty, tedy 2021, je covid v česku hlavním tématem, všude se straší a ve zprávách se dozvíte, že bez očkování vám na hranicích utrhnou hlavu, nechají si ji a tělo pošlou zpět do vlasti.. Já očkován nebyl (nejsem plošný odpůrce, aby mě tady nenapadlo nějaké komando :) ), ale sedět doma jsem nechtěl, tak jsem prostě jel a uvidíme, co se stane. Na hranicích jsem byl mírně nervózní, ale když jsem viděl vojáka sedět před hraniční budkou, kterak nemá žádný stres z projíždějících aut, ani jsem nepřibržďoval a jel jsem dál. Tohle bylo hodně na pohodu a jestli to tak půjde dál, bude to super dovča :).

Jelikož jsem měl spoustu času do setmění, řekl jsem si, že pojedu co to dá. Maďarsko moc nemusím, jednolitá rovina.. Ale tentokrát jsem chytl tu správnou frekvenci a užívám si dlouhé rovinky, pak rychlá zatáčka a opět rovinka a to pořád dokola. Postupně se začalo stmívat, takže došlo na řadu hledání spaní. Nejsem hotelový typ, spousta z vás mě tady v minulosti hejtila a nadávala mi, ale je to můj styl a když už musím jezdit na dovolené sám, tak chci být sám a to maximálně. Nanejvýš, když mám chuť se poznat s někým místním, požádam o přespání na zahradě u někoho cizího. Navíc je to jakési vystoupení z komfortní zóny, kdy můžete poznat sami sebe lépe než kdy jindy, vyčistit si hlavu a zároveň zjistit, že jste schopni poprat se se strachem a překonat ho. To jsou kecy co? :)

Takže zpět k tématu. Ačkoli s sebou vozím stan, je to poslední dobou spíš záložní varianta, kdyby se nepodařilo nic najít a pršelo. Ale většinou hledám k přespání něco krytého, mimo obydlené zóny a docela se daří (klepu na dřevo). Tentokrát mi padla do oka krásná autobusová budka mezi vesnicemi. Prostorná, vešla se v pohodě moto i já, sice budka trochu smrděla, ale co už, na tom jsme byli asi podobně :). Navíc měla dva kouty, takže se tam dalo krásně zašít, teda aspoň jsem si myslel.. Tak se zašívám, sepisuju myšlenky a najednou auto, vyskakuje borec a valí za mnou, tak narychle vylízám ze spacáku.. Borec začne maďarsky, tak kroutím hlavou a pak se ptá že: "Moto, problem?". Tak se usmívám a říkám že ne. Okej, tak jsme si podali ruce a chlapík odchází, když ukazuju, že se tady chystá schlafzung :). Normálně bych se vzal a jel jinam, nemám rád, když mě takhle odhalí a ví, že tam spím sám, ale už byla tma, já plně připraven jít dohajan, tak to prdím a snažím se usnout. Když pomalu usínám, tak přijíždí rychle opět to samé auto, tak se snažím evakuovat ze spacáku, rychle beru do ruky skládací nožík a opravdu nervózní čekám co bude. Borec vyskakuje z auta, přebíhá k zadním dveřím, otevírá a něco tam rychle vytahuje.. Jaké je mé překvapení, když vytáhne igelitku se slovy: "Maďároš suvenír". V tu chvíli jen koukám, sem možná i trochu dojatý a nevím co dál. V tašce voda, tři klobásy, ale fakt že klobásy.. Chleba a paprika. Napřed odmítám, nemám rád, když mi někdo něco dává. Pak mu nabízím eura, to zas rázně odmítá on, ale jelikož byl neoblomný, beru vděčně tašku a on najednou jen tak prohodí, že jestli garáž. Ohromen tím, že mi něco přivezl kývám a říkám si proč ne. Balím rychle spacák, půlku svých věcí mu nakládám do kufru auta a jedu za ním. Zpětně si říkám, že jsem byl strašný trouba. Kdyby odjel, měl bych pouze spacák, stan a to co sem měl na sobě, skoro noční košilku :). Ale občas dá člověk automaticky na intuici a tady se to vyplatilo. Jedeme asi 300 metrů, garáž už otevřená, tak zajíždím.

Po stěnách zbraně (naštěstí airsoftové), ale to taky nepřidalo na klidu.. Borec neuměl anglicky a já zas maďarsky, takže to bylo takové rozpačité. Ptám se ho airsoft? A u toho ukazuju na zbraně, on že ano, tak naznačuju, že já si občas taky zahraju.. Za chvíli za mnou dovedl i rodinu a dceru, která jediná uměla anglicky, tak byla prostředníkem. Zhruba jsme se pobavili kdo co dělá a pojedli obsah tašky, kterou mi před tím dával. Nakonec mě nechali samého.. Garáž měl pod kamerami, čehož jsem si naštěstí všiml dřív, než jsem se začal šťourat v nose a škrábat na zadku :)). Unaven a spokojeně z dalších dobrých lidí poznaných na cestách usínám.

Druhý den.

Ztracený pytel s věcmi, málem smrťák a krize s benzínem

No nádherný začátek nedělního dne. Kolem sedmé ranní klepe na dveře garáže majitel a v rukou tác s chlebem, máslem a kupou šunky. To mě docela dostalo, vypadalo to, že sami moc nemají a ještě takhle rozdával. Tak jsme opět i ráno pokecali se všemi, vyměnili instagram a s příslibem, že se nevidíme naposledy, vyrážím dále. Opět jeden krásný zážitek a jsem za něj neskutečně rád. Takto jsem poznal už skvělou rodinku ve Slovinsku, kdy mě asi po desetiminutovém rozhovoru nechali spát samotného v jejich domě a odešli za zábavou. A to měli na patře děti. Ve Švýcarsku mě zase chlapík, tam jsem se ale aktivně ptal, ubytoval ve stodole a když pršelo, tak mi schoval i motorku. V Itálii mě rodina pozvala do bytu, abych se osprchoval, naložila kupu špaget, že jsem se málem pozvracel, jak jsem byl plný a ráno přinesla před dům kakao a snídani.. Jen škoda, že se to stává jen v zahraničí. Ale asi platí to, že cizí je vždy lepší a tak i lidi raději pomohou cestujícímu cizinci, než krajanovi.

No nic, svištíme dále, den druhý od rána utíkal skvěle i díky super noci. Ale přede mnou bylo cca 500 kilometrů, což je docela štreka, naštestí to je teprve druhý den a člověk je pořád čerstvý.. Ale i tak jsem si chtěl kolem jedenácté udělat větší přestávku, ať je to prostě na pohodu. Tou dobou už jsem v Rumunsku a světe div se, opět žádná hraniční kontrola, celnice zavřená a tak si to s mírným přibržděním štráduju přes čáru. V Rumunsku se jezdí docela na pankáče, hlavně ve vesnicích. S rychlostí si nikdo hlavu neláme, ale první den na to ještě nejsem zvyklý a tak pouštím všechny před sebe a jedu si cca 60. Hledám nějaké fajn místo, kde bych si udělal pauzu. Zaposlouchal jsem se do zvuku motorky a říkám si, jak hezky zní, že i s tím origo výfukem to je docela super. V tom mě najednou začně předjíždět auto, takže jedu já skoro na krajnici, on a v protisměru normálně auta. Zrcátkem mě míjí asi o 20 čísel. Tak se na něj točím a chci gestikulovat že je #@!&ák a {#&ča a poslat ho do míst, kam ani slunce nedosvítí. Ale vidím, že paní vyděšeně ukazuje za mě.. Koukám tam a tam nic, vždy´t jo, co by tam bylo.. A ku**a! Vždyť já tam měl plastový pytel se stanem, oblečením a dalšíma věcma.. S hrůzou zastavuju a oni taky, ale až ve vesnici, tak jedu za nimi a ptám se, jestli ví, kde je, zděšeně se ptám, jestli je to rozsypané všude a řidič říká, že moc ne, že to spadlo a netrousilo se. Ptám se tedy kde.. Naštěstí je to pouze asi 600 metrů zpět a když k pytli dojíždím, opravdu jsou všechny věci uvnitř, akorát spacák čouhá a pytel je prodřený. Když slezu z motorky, tak vidím, že kus je i přilepený na výfuku. Takže mi dochází, proč měla najednou motorka tak super zvuk. Uvolnily se gumicuky (o těch ještě uslyšíte...) a pytel mi sklouzl na výfuk a pak spadl do příkopy. Mám štěstí v neštěstí, jelikož bych se asi musel otočit, bez stanu, spacáku a oblečení bych jen těžko pokračoval a následující noc by byla hodně krušná.. Za provozu jak na dálnici, kdy na cestě není odstavný pruh, takže stojím na čáře a kamiony mě míjí cca o půlmetru ve stovce, nabaluju pytel a trošku rozhozený pokračuju dále. Ještě, že mi ti dobří lidé z auta ukázali, že mi to upadlo. Už bych ho asi nenašel a já bych byl na hodně dlouho mrzký, jelikož bych se musel vrátit.

Dojíždím krásným údolím před Transalpinou, jedna zatáčka hezčí jak druhá, asfalt ucházející a v tom za jednou zatáčkou pro mě nepochopitelně zahamtává auto předemnou brzdy a zastavuje. No jdu taky na brzdy a už mi je jasné, že tohle nedobrzdím, koukám kam to pošlu a protisměr je jediná varianta, jelikož vpravo je sráz, ale stál tam chlap s babou a vedlě nich projíždělo auto. Auto uhýbá ke krajnici a lidi míjím asi na vzdálenost nataženého prstu.. No idioti si tam na cestě dělali svatební foto a druhý idiot jim jen tak zastaví, aby jim nevjel do záběru. Ti dva byli ženich s nevěstou.. Mohli mít po svatbě, kdyby nestihli tak dobře uskočit a já být kvůli idiotům ve velkém průseru. Chvíli vytřepávám h**na z nohavic a roztřepaný zastavuju na chvíli u krajnice. Tohle mohlo být opravdu hodně škaredé. Ještě teď, když si na to po dvou letech vzpomenu, mám žaludek na vodě.

Po cca půlhodince už si ale zase užívám neskutečné zatáčky. Tohle mi jízdně připadá top, mnohem víc než Stelvio a Slovinsko, nebo Rakousko. Asfalt skvělý, výhledy uchvacující, tohle jsem opravdu nečekal a jsem rád, že jsem to nějak extra nestudoval a byl jsem překvapený až na místě. Lituju pouze jedné věci, že nemám motorku více stavěnou na terén. Moc se mi líbí, že ačkoliv můžete jet v Rumunsku kamkoliv, není tam žádný nepořádek. Tady bych rád zůstal několik dní a projel ty pláně až na vrcholy kopců. Tohle rozhodně enduristům, kteří se semka vydají, závidím. Transalpina zatím pecka. Po cestě mi ovšem ubývá benzín, začíná svítit hladové oko a najíždím na nějakou dálnici. To je v pohodě, říkám si zvyklý z našich benzinek zhruba po co 20km. Jenže ujedu cca 20 a benzínka nikde, vím, že na oko dojedu cca 60km, tak se snažím sjet na dalším sjezdu, jenže ten jak na potvoru není cca dalších 15km. To už hodně nervózně sjíždím z dálnice a snad poprvé vyhledávám pumpu skrz navigační apku, ale jelikož nevedu data v mobilu a offline aplikace žádnou nenachází, jsem asi pěkne v zadeli.

Naštěstí opět zaúřaduje štěstěna a cca po 5 ujetých kilometrech je tam, jeden stojan, štěrková cesta, opuštěná jak z amerického filmu, benzínka. Tankuju, a chvíli odpočívám, jenže se opět začíná smrákat a tak je zde opět oblíbená činnost a to hledání místa na spaní. Rumunsko je v tomhle docela jiné, autobusové budky téměř žádné a když, tak pouze v obcích, jinak pouze zastávka. Takže je mi jasné, že touto cestou to zde nepůjde, takže asi přijde čas na širák, no z toho nemám dobrý pocit díky zvěstem o divokých psech, ačkoli jsem jich zatím moc nepotkal.. Projídžím a všímám si rozestavěného domu uprostřed polí.

Jedu dál a přemýšlím, jestli jo, nebo ne. Moc dobrý pocit z toho nemám, ale je třeba zkusit všechno. Otáčím se a přijíždím zezadu k baráčku. Motorku zašiju co nejvíc a spokojen z vyřešeného problému se ubytovávám, v klidku večeřím a taky opravuju, jak jinak než lepící páskou, rozškvařený pytel. Pod sebe si půjčím dvě palety, najdu trošku polystyrenu a jde se spát.

Třetí den.

Neskutečné cesty a výhledy, medvědi úplně všude a nejhorší noc za celé cestování

Spaní v domku bylo super, nikde nefoukalo, jen jsem byl celou noc nervózní. Nastavil jsem si i budík asi na 5 ráno, jelikož jsem se nechtěl potkat na místě se stavaři, které jsem tam ráno očekával. Při probuzení byl krásný východ slunce, pomalu jsem se startoval do dalšího dne a poprvé viděl ty toulavé psy, naštěstí byl domek z části oplocen a byli za plotem. Snad bych s nimi ale vyšel i tak, měl jsem spoustu dobrot :).

Po včerejší Transalpině mě dnes čekal průjezd známějším Fagarašem. Bohužel na tento den mi všechny předpovědi hlásily, že bude pršet odpoledne a pouze v oblasti tohoto průsmyku. Plán zněl tedy jasně a i díky nájezdu v předcházející den, kdy jsem se k průsmyku docela přiblížil a brzkému vstávání by to neměl být problém. Pokračuju a zasekávám se v neskutečně, ale opravdu neskutečně dlouhé koloně. Asi 20km dlouhá, snažím se předjíždět, objíždět, podjíždět, přejíždět co to dá, navíc je horko jako prase, tak je to pekelné. Nakonec se dočkám a přijíždím na poslední benzinku, která před průsmykem je, taky je na ní tolik lidí. Nechci už opakovat včerejší zážitek, kdy mi dojde benzín a riskovat, že nebudu mít napodruhé podobné štěstí. Na benzínce se se mnou dává do řeči rumun z Bukurešti, který má neskutečně vhodný stroj na místní cesty, čti: Má ji vhodnou asi jako osobák ve válce proti tankům, není to nemožné, ale chce to sakra odvahu :)). Cebra v rr-ku, právě projel Fagarašan a po cca 2 dnech na cestě míří domů. Ty vole, já za dva dny dojel semka z Opavy a ty to jedeš z Bukurešti? Ale když si uvědomím, co má za stroj, tak chápu, že na něm denní nájezd nebude asi velký. Jede s ním nádherná holka, cca 180cm, postava topmodelky a já si říkám, kurňa s tou to ten chlapík vyhrál. Proč si to myslím? Počítejte se mnou.. Cca 180cm výšky, plus tvrdé sedlo (jestli se tomu tak dá říkat), plus pár dnů na něm po zdejších okreskách a furt ho neposlala někam a nesedla do prvního Mercedesu. Vyhrál jackpot. :)) I když v Rumunsku to vypadá, že Mercedes = cigán, tak to měla asi lepší na té motorce..

Tak jsem pokračoval dále ze severu a cesta skvělá. Po zkušenostech z místních okresek, kdy to občas je hoodně divoké (třeba schod na cestě zhruba 15cm vysoký přes oba pruhy..), jsem byl kvalitou cesty překvapen. Provoz před obědem malý a zatáčky nádherné, krásně zatočené, jako pro motorku, žádné vracečky jako jsou zvykem například ve Švýcarsku, nebo Itálii.

Ze zhora je opravdu krásný výhled a nedivím se klukům z TopGearu, že tady z toho byli tak odvaření. Nahoře už to bylo horší, zácpy, auto na autě, tak se snažím co nejrychleji vymotat, že si ani nevšimnu a nestihnu prohlídnout zdejší jezero. Tak jedině příště.. Dávám za dva a skrz zdejším tunelem plný knedlík. Zvuk neskutečný a to tentokrát pytel drží :). Přejíždím na druhou stranu průsmyku a vidím krásný horský potok. Po dvou dnech v těch hicech jsem neodolal, skočil pod most a na Adama (i když v té studené vodě by mě spíš hádali na Evu:) ) se ovlažil. Tohle bodlo. Vytahuju svačinu a jen tak ležím, už oblečený kurňa.., pozoruju projíždějící auta, na protějším svahu se pase stádo ovcí, prostě relax jak má být. Kdybych nechtěl dojet dál, asi bych to tam zakotvil přes noc.

Pokračujeme tedy a mám před sebou celé odpoledne. Projíždím horskou cestou když v tom zase vidím, že na cestě stojí dvě auta. Jedno v protisměru a druhé vedle něj v mém směru. Co to zas k sakru vymýšlí ti troubové, říkám si pozkušenostech ze včerejška a málem ukončené svatby.. Tak zpomalím a nechápavě mezi nimi projíždím když v tom zahlídnu po pravé straně obrovského medvěda, jak si tam v tom hicu leží a neskutečně funí.

Bylo to poprvé, co jsem viděl medvěda v živé přírodě a vlastně možná vůbec na živo. Do teď jsem si myslel, že to jsou malí chlupáčci a ze setkání jsem nikdy strach neměl. No už vím, že jsem byl vedle jak tak jedle. Byl jsem tak posraný, že jsem vzal za heft a mazal pryč. Za chvíli mi ale došlo, že ho musím vidět ještě jednou, tohle se stane jednou za život (v Rumunsku spíš za den). Vracím se a jedu kolem dolů, pořád srdce až v krku, přeci jen jsem na moto a kdyby chtěl, vystartuje po mně ani nemrknu.. Pohrávám si s myšlenkou zastavit a vyfotit, jsem tak posraný, že zastavuju hodně daleko, i tak se ale bojím, kdyby se rozběhl, když mám zrovna mobil v ruce, tak opět neudělám vůbec nic.. Jedu kolem ještě jednou a rozhoduju se zastavit a chvíli ho pozorovat. Neskutečný zážitek! Jedu tedy dál a k odpoledni si kousek nad nějakou přehradou zastavuju, abych se napil, kouknul jak dál a prostě dal trošku odpočinout zadku.

Hmm, zadek si neodpočinul, naopak, mít tam ořech, tak je z něj louskáček na ořechy :)). Zastavím na odpočívadle, vytáhnu pití a jen tak očumuju okolí. Za mnou stojí opuštěné auto, tak na něj zabrousím zrakem, když v tom přesunu mě něco zaujme, vracím se tedy očima a ty vole.. Další a ještě větší medvěd, tentokrát sedí na zadku. Zkoprním hrůzou, protože vzdálenost je tak cca 15 metrů. Do ještě většího stresu se dostávám, když vidím, že tam má kolem sebe medvíďata. Naštěstí spí a tak si to za mnou nemohou ani ze zvědavosti namířit. To bych nebyl rád, aby je mamina přišla bránit. Naštěstí už jsem trošinku otrkaný, medvědice mě sice pozoruje, ale sedí si tam. Schovávám pomalu flašku a vytahuju telefon, tohle si musím cvaknout. Roztřesenýma rukama fotím a uznávám, že zahrávání s ohněm bylo dost, tak schovávám a rychle jedu pryč. Později se ale dočítám, že zdejší medvědi jsou na lidi docela navyklí, proto možná byla v klidu. Při příští návštěvě Rumunska a potkání medvěda už tak nervózní nebudu, asi, ale opatrný budu stejně.. ;)

No nic, už se zase stmívá a já pořád nemám spaní, smiřuju se s tím, že budu muset spát někde pod širákem, ale zase chci po dnešním zážitku vybrat místo co nejdál od lesa a hor :)). Už je tma a nejsem nadšený, jelikož jsem nenašel žádnou budku, žádný rozestavěný dům. Jsem mezi poli a k tomu kousek za městem, to nemusím. Odbočuju teda do pole a najednou cítím, jak mi praskl gumicuk.. Je to tu.. Už od chvíle co mi spadl pytel jsem se toho bál.. Mám už je pár let, zažily se mnou všechny cesty a teď už se začaly drolit, no doufal jsem, že to vydrží. Naštvaný zastavuju u pole, koukám na gumicuk a ten říká, že dnes už pokračovat nebudu. Jen co zastavím , tak mě obklopí obrovské hejno komárů. Doufám, že odletí, ale nic. Jím tedy večeři, ale musím pořád chodit tam a zpět, spíš klusat, jelikož na mě okamžitě sedají ty malé hovada. Opravdu jsou útoční.. Tak vytahuju spacák a rychle do něj oblečený vlízám, jenže se musím úplně zapnout. Venku horko a já jsem v zapnutém spacáku.

Do pár minut mám tričko úplně durch, to se prostě v zavřeném spacáku nedá, tak zkouším spát na spacáku jen v mikině. Ho*no, ti hajzlové jdou i přes ponožky a kalhoty a do pár sekund citím několik štípanců, zkouším obout boty, na hlavu ručník, ale nepomáhá nic. V totální tmě tak opravdu naštvaný a zpocený vytahuju stan. A aby toho nebylo málo, zjistím, že stan je z minulé příhody, kdy mi upadl pytel s věcmi, propálený od výfuku a v podlaze jsou díry. Naštvaný a bez nálady stavím v úplné tmě stan, absolutně mi to nejde, stojím na cestě z velkých kamenů, ale v tom naštvání mi to je úplně jedno. Vlízám s věcma trychle do stanu, ať mi tam nenaletí komáři a chci to co nejdříve zaspat, ale o spánku se na těch šutrech nedá mluvit. Spíš je to co půlhodinové probouzení a hledání pozice, která tlačí co nejmíň. Toto je nejhorší noc, kterou jsem za ty roky cestování zažil a i zpětně jsem naštvaný, jen si na to vzpomenu.. Překonalo to i mou úplně první noc na cestě na motorce, kdy jsem stavěl za tmy na poli nad Würzburgem, vlezl do nepostaveného stanu, kdy zhruba o půlnoci jel směrem stan traktor s dálkovýma, takže jsem chytil paniku a chtěl se dostat ze stanu, ale nemohl jsem, protože nebyl postavený a já nemohl narychlo najít zip a k tomu mě pak nad ránem kolem 3 vzbudilo mokro, jelikož nepostavený a nezakrytý stan tehdy nachytal všecku rosu, takže jsem měl vše durch mokré.. :))

Čtvrtý den

Den ve znamení gumicuku, kilem z vesnice do vesnice a nakonec fajn spaní

Ráno se snažím nějak zavázat prasklý gumicuk a doufám, že vydrží, než koupím nový. Dvacitkou vyjíždím u krajnice a se zapnutýma výstražnýma.. Jedu na první benzínku a tam nic, vracím se cca 10 km zpět na další a tam mají jen kurtny s velkými plastovými háky. To nechci, rozje*alo by se to rychleji než ten současný pokažený.. Tak nákup odkládám s nadějí, že na další benzínce budou. Joo, v Rumunsku prostě gumicuky nenajdeš. Během celého dne jsem je hledal i v Lidlech, Kauflandu.. Nic.

Po nějaké hodince už sem se otrkal a jel i osmdesát, no co se má stát, stane se.. Jinak rumuni jsou na cestách jako poláci, akorát méně agresivní a o dost rychlejší :)). Obec a osmdesátka na tachometru, to je teprve startovací čára, ale jak to kurňa mají s policajtama, říkal jsem si. Ti když měří, tak se rumuni semknou a to ukázkově. Jedu si to těch 80-100 skrz dědinu jako ostatní a najednou na mě bliká auto.. Tož kontroluju, jestli mi zas něco nespadlo, nebo se k tomu nechystá. Ale ne, pak bliká zase další, ale všímám si, že i na ostatní, tak to už začínám tušit, ale jaké je mé překvapení, když vytušenou policejní hlídku potkávám až ve 4 vesnici cca 4 km daleko. Mezi tím blikalo tolik aut, že jsem si připadal jak na diskotéce. Tohle je fajn, jakmile zmerčí měřící policajty, dávají echo jak sviňa. Tak teď už chápu, že si dovolí jezdit tak rychle, předjíždět jeden za druhým i na plné, protože si dávají takto vědět..

Den je už ve znamení návratu z Rumunska, ke konci dne už valím i po dálnici a pytel s gumicukem kontroluju o to častěji. Najednou před městem Zalau nááádherný kopec s cestou jak závodní dráha. Tohle být u nás, tak je to lepší jak tisíc Ecce homo a Buchláky dohromady. Zatáčky akorát, na zemi i obrubníky a značení jak na okruhu, tady se musí konat peckovní závody, zatáčky na sebe navazují, nezavírají se ani neotevírají.. Takže se rozohním a jedu si stopu. Po čase se přistihnu, že se šklebím a směju jak už dlouho ne, tohle mi zlepšilo náladu. No nemělo to trvat dlouho. Před koncem zatáček jen tak pro sichr hrábnu za sebe na pytel, jestli je vše v cajku a samozřejmě, že gumicuk povolil znova. Bohužel jde čím dál hůře zavázat, látka se vytahuje a odpadává.. Po asi 15 minutách a bolavých prstech to jakž takž drží a jedu dál. Po cestě zkouším ještě jeden Kaufland a dvě benzínky, ale nic. Gumicuky se vypařily ze zeměkoule přesně v nejhorší chvíli.

Kupuju si tedy večeři a rozhoduju se, že už to prdím a už je hledat nebudu, zítra mě čeká cca 500km za rodinou, tak to dojedu i kdybych měl na tom pytli po cestě sedět :). Bylo už půl sedmé a většinou jsem na cestě do cca 8, ale teď po cestě potkávám opět rozestavěný barák, teda spíš obrovskou halu. Stavím, koukám jestli by to stálo za to, že bych zůstal a kolik mi toho zbývá další den. Navigace mě potěšila, nádherných 450 km a pouze 6 hodin cesty, to je pohodka, takže zůstávám na noc tady. Zbývalo jen počkat až odjedou místňáci, kteří zde měli nějaký sraz, tak jsem dělal, jako že si fotím motorku v západu slunce :). Tak jsem si udělal odpočinkový večer a po minulé noci jsem si jej i zasloužil. Čas využívám na sepsání deníku, večeři a jelikož mám něco nad hlavou, tak kašlu na rozdělávání postižených gumicuků a vytahování spacáku, dám to jen tak, na divoko, respektive na "houmlese" (v létě se nemají špatně, počůvaj). V domě nacházím po fachmanech gauč, takže se bude spát jedna báseň. Chvíli koukám z druhého patra na západ slunce a pak hurá se vyspat.

Pátý den

Zmoklý, najezený a doma

Ráno krásná vstávačka, už jsem se vykašlal na budík, nebyl jsem tak vystrašený jako u prvního rozestavěného domu a i kdyby někdo přijel. Nic jsem nerozbil, nepoškodil, byl jsem schovaný, pal to čert :). V noci mě zas budili ti podělaní komáři, tak jsem celou noc spal s trikem přes hlavu. K tomu ve dřevěných trámech, co byly všude kolem, dělal hluk nějaký hmyzák. Chvíli jsem se bál, že to dělá baterka z motorky, jelikož jsem celou noc nabíjel baterku do kamerky, ale ne, něco tam prostě v klidu žralo dřevo. A do třetice.. V gauči, na kterém jsem spal něco bylo. Myslím, že myš a nebála se ani bouchání a občas mi skrz polstrování masírovana břicho, jak tudy prolízala. Ale i přes to jsem se vyspal královsky a ráno bylo naprosto příjemné. To mám rád, když můžu vstávat pomalu, v klidu se pobalit, ještě posedět a vyrazit až to na mě přijde (výjezdová nálada, ne nic jiného...). Výjezd poznačily jen obavy o poškozený gumicuk. Po cestě opět a zase upozorňování na stojící policejní auto. Tentokrát ani neměřilo, jen se tam s někým bavili a i tak několik kilometrů předem problikávání. Super :).

Tyhle dny, kdy se člověk vrací a ví, že to pomalu zase končí jsou nejhorší. I dnes přemítám během cesty, jestli to pro mě má cenu ještě jezdit, dříve mi to moc nevadilo, ale postupem času člověk dochází na to, že by to chtěl s někým sdílet. Všechny ty krásné místa, zážitky. Ano, doma by to člověk nezažil a je to super, ale co. Musíme být rádi za to co máme. Ne každý si může takhle vyjet na dovču, ať už skrz práci, zdraví, nebo finance..

Celou dobu cesty mě hostilo nádherné počasí, někdy jsem si připadal jak někde v Ugandě a to nejen počasím.. :)) Ale dojedu na Slovensko, teda už skoro domů a okamžitě bouřka.. Nepromok mám schovaný v pytli, ale do toho nemůžu, takže brzdím z dálničních rychlostí pod první most. Když už se zdá, že přestává a já se opět rozjíždím a most nechávám v nedohlednu, začne znovu. A asi abych si to více užil, tak dvakrát tolik. Během 20 sekund jsem durch, cítím jak to krásně začíná postupně všude studit. Nádhera.. Naštěstí se nebojím tomu dávat, jelikož mám na předku nové obutí a na zadku mocnou pilot road 4. To je zatím nejlepší guma, co jsem kdy měl obutou. A nedělám nikomu reklamu. Tou dobou jsem na ní měl odjeto zhruba 20 tisíc km a pořád měla cca 20-25% vzorku. Ke dnešku už je to přes 30 tisíc, vzorek sice místy na měkčích bocích už zarovnán, ale pořád tam ještě na půlku příští sezony něco bude. Už se poohlížím po té samé a nové. A to jsem ji kupoval za 1000 s 30ti najetými kilometry, jelikož ji původní majitel píchl.. Bezva kauf.

Tak stavím na benzínce, abych přečkal déšť, půlhodinky dávám zprávám co se ve světě stalo, jelikož po cestě to neřeším a koukám co se kde děje. Najednou mi před ksichtem začne slaňovat pavouk, ale pořádný masitý obr. Tak ho jen tak se zájmem pozoruju. Jenže ten trouba si to šoupnul přímo do kaluže. Tak ho tam chvíli lovím a zachraňuju. Když tam sedím, připadám si, jako by měly v okolí soustředění missky. Jedna hezčí jak druhá. No jo, východní Slovensko, tam jsou buď cigáni, nebo hezké holky :)).

Dojíždím k večeru do Liptovského Mikuláša a využívám času k návštěvě bratrance a jeho restaurace. Dávám si skvělou pizzu a jak pivo nemusím, tak teď mi bodne skvělý birel. Při placení mě bratránek překvapuje větou: "Vieš čo pánko? Toto máš na účet podnika." Chvíli ho přemlouvám, ale nedá se, tak děkuju, po cestě k baráku ještě navštěvuji tetu. Tam zas pro změnu měli přes den oslavu, tak do mě nacpou ještě kousek koláče. Dojíždím k domu v Ploštíně, sedám na zahradu a vstřebávám celý výlet. Rozhoduju se, že pojedu i příště. Ti co jezdí sami mi potvrdí, že občas je to na prd, ale když to člověk překoná, přinese mu to víc, než kdyby tomu podlehl a seděl doma. Mám rád výzvy a toto je vždy jedna z nich. Takže neseď dom a a cestuj :).

A šestý den? Prostě nudný přesun zpět do modra. ;)

Gratuluji, pokud jste dočetli až sem, dali jste si 7 stran textu a 5 tisíc slov. To už by toho čtení pro dnešek stačilo, tak zas příště..

Kdyby Vám to ale přeci jen nestačilo a chtěli se zasmát u mých minulých cest, tak tady pro rekapitulaci :) Evropa, 10 dnů, 10 zemí a spousta zážitků.(2015), Tour de Alpské průsmyky (2016), Do třetice sám, na divoko, tentokrát Rakouskem a Slovinskem.. (2017) a RoadTrip 2018 Švýcarsko, Rakousko, Itálie: Lejno, tanec a hadice + video (2018)         

     

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE