moto-care



RoadTrip 2018 Švýcarsko, Rakousko, Itálie: Lejno, tanec a hadice + video

Nohy nahoru a na stůl lahváče, vypnout mobily a nenechat se rušit. Po dvou letech jsem se vydal opět do Švýcarských zákrut a stálo to opět za to. Potkal jsem nové tváře se zajímavými osudy a zažil nespočet, nyní už vtipných, příhod, ale pojďte se o tom přesvědčit sami, počíst si, odreagovat se a podívat se na video. Třeba Vás to inspiruje k podobným dobrodružstvím do už milionkrát popsaných, ale stále nádherných zákoutí :)

Kapitoly článku

Dnes začneme videem, protože nemám rád zaběhlé koleje, tedy číst a pak se dívat. Takže nejdříve to uvidíte a pak si když tak pročtete to, co se ve videu objevit nemohlo. Snad se bude líbit. Pouštět v 1080p, v 720p mi to YT nějak zkazil a rozkostičkoval.

Den číslo jedna je vždy stejný a dokud se neodhodlám prozkoumat krásy naší země, tak se ani nezmění. K tomu bych ale potřeboval vhodnou druhou polovičku, to teda znamená, že dalších pár let zůstane vše při starém a začínat budu slovy: "Den první byl ve znamení rychlého přesunu."
Takže tradá dolů, za Brnem doprava a pak víceméně rovně až na hranice s Německem. Chtěl jsem to odjet po dálnici, jelikož jsem vyjel opět a zase pozdě, ovšem ta neskutečná nuda mě za Brnem stáhla a já se nemohl dočkat, až sjedu na něco zábavnějšího alespoň s jednou zatáčkou. Sjel jsem tedy a vzal to skrz Třebíč, České Budějovice a tak dále. Prožívám návrat do minulosti (loni to bylo snad na stejných místech), jelikož je po cestě uzavírka za uzavírkou a objížďky jsou největšími zadelemi světa, proto to u jedné z objížděk mé nervy nevydržely a prostě jedu, značka neznačka. Podotýkám, že tou dobou bylo už k večeru, místo mezi vesnicemi a provoz se rovnal mému inteligenčnímu kvocientu po ránu, tedy těsně nad nulou. Abych nebyl označen za největšího zlouna na cestách.
Cesta byla krásná, hotová, chybělo na ní jen malování. Spokojen z toho, jak jsem tuto situaci vyřešil pokračuji s úsměvem. Letos jsem se rozhodl, že v přímořském počasí, které u nás panovalo, není možné jet v dlouhých kalhotách a bundě. Sundávám tedy kalhoty, natahuji kraťasy a až na toho malého prevíta někde v zadu v hlavě, co na mě ječel, že jsem pablb, se mi jelo nádherně a místy bych sundal i ty kraťasy.
Mezi osmou a devátou dojíždím k prvním vesnicím za hranicemi, chladno už je vtíravé a začíná se stmívat, takže co bude dál? Správně tam u toho černého monitoru, hledám si spaní. Asi padesát kilometrů před Pasovem se objevila hezká autobusová budka a z minulých let už je i vyhledávám. Takže cílové místo dne bylo jasné. Samozřejmě bych to nebyl já, kdyby se mé rozhodnutí neprojevilo jako blbost jak mraky.
Kolem budky vedla objízdná trasa z hranic. Kamion za kamionem občas doplněné o tuningové řvoucí auto si to sviští kilem kolem. Říkám si buď v klidu, v noci se to zlepší, to nikdo nejezdí. Hmm... Do pr**le, vždyť oni jezdí hlavně v noci, což mi nedošlo a od té doby už na to budu vždy pamatovat. Užil jsem si neprospanou a natřesenou noc, protože co kamion, to masáž od země a dálková světla přimo do mé "ložnice".

Den druhý mi tedy začal hezky nevyspale. Později bych si ovšem i tu nevyspalost užíval plnými doušky. Abych připomenul, léto 2018 bylo teplé jak kdejaký buznič a i z toho důvodu jsem se rozhodl nebalit si žádné věci do zimy, dokonce i rukavice jsem zapomněl doma, takže mám buď kraťasy, rifle, letní mikinku a k ní to nejteplejší co mám, bundu. Zhýčkán z hiců jsem narazil na tvrdou realitu, rána asi nebudou příliš příjemná a budu doufat, že se nepokazí v Alpách počasí... Ale uvidíme, jak se říká: "Nězufaj a dufaj." :)
Vyjíždím a plán pro druhý den je Švýcarsko. Při projíždění Pasova si říkám, že by možná stálo si projet jeho uličky, tak sjíždím někam do města a jen tak chvíli bloudím. No jo, to se mu machruje, když může zajet kamkoli a navigace ho vytáhne :). Pěkné město a bude stát možná za samostatný výlet. Toť vše z myšlenkových pochodů mé hlavy a hybaj dále.
Při plánování trasy jsem narazil na zajímavost po cestě a to je nejdelší zámek na světě Burghausen, kde dokonce funguje samostatná veřejná doprava, aby nějakému tlouštíkovi nezabrala jeho prohlídka celý den. No a řeknu vám, že i když jsem to viděl jen z venku a z podzámčí, tak moc hezké. Pro tohle mám to cestování rád, člověk se dostane do míst o kterých před tím neměl ani tušení. Měl jsem ten den po cestě více podobných krás, třeba Speicher Langental, nebo Weisber castle, ale díky mému odfláknutému značení jsem si je poznačil špatně a nemohl jsem je v navigaci najít :(. Hlavně ten hrad mě mrzel moc, ale co už, i k tomu mám větu, jak se říká... "Něudalo ša" :))

Po cestě několik malých spršek (ne šprcek, jak mi nabídla oprava textu...). A taky první zabloudění, kdy jsem nedával pozor při nastavení navigace a už to bylo, hodinka a půl lítala někde ve vzduchu. Po cestě všude tuny uzavírek, ale i díky snesitelnější teplotě už mě nevyvádí z míry. Vše v pořádku až do chvíle, kdy si spokojeně užívám jízdu, stovečkou si to proplouvám Německem a najednou jeb... Jeba jak kdyby mi rvali mandle z krku. Takže davaj na brzdy a kdyby vedle mě byla formule jedna, tak by se učila, jak rychle se dá zastavit :). Samozřejmě jsem tušil, že to byla zase včela, jelikož poslední dva roky jsem vždy nějakou dostal. Například loni to bylo přímo mezi oči do helmy, tak jsem byl jak klingon. Teď to ale byla vosa, jak jsem později zjistil, tak jsem byl rád, že mi to nedala pro sichr ještě jednou.. Raději jsem provětral bundu a chudák stejně zmatená jak já, vypadla a lezla po cestě. No nic, nechávám ji odlézt z pod kola a pokračuju v jízdě.
Během cesty, už ani nevím kde to bylo, jsem se kochal, ostatně jako pořád, a v dálce před sebou jsem viděl klasické kobylince, což je věc, která člověka nepřekvapí, prostě bobek na cestě, tak vezmu a vyhnu se mu. Přemýšlel jsem z které strany ho vezmu tak dlouho, že jsem byl těsně před tím a najednou mi blysklo hlavou: "Teď už se na to vy**r, byl bys největší pitomec široko daleko, kdyby ti to na něm ujelo a rozmázl by ses vedle." S touhle myšlenkou, kterou mi ten skřet v hlavě poradil a s tušením, že to bude v tom horku stejně suché, jsem si to namířil přímo skrz něj. Hoši a holky, to jste ještě neviděli (a já taky ne)... Byl úplně čerstvý a na to špláchnutí a obraz kobilince lítajícího všude kolem dlouho nezapomenu. Za nadávání stavím a napůl naštvaný, napůl se smějící si prohlížím to dílo (škoda, že nemám foto...). Úplně, ale úplně zgychaná celá motorka, přes kufr vzadu hnědý pruh jak na tuning káře, svody a motor ani nemluvím. Kdo ví, co si říkalo auto za mnou, když vidělo ten akt průjezdu :D.
Tak, příjemný den i s pořádnými cestovatelskými žážitky a napuchlým krkem za mnou a konečně jsem naladěn na cestovatelskou vlnu, jelikož se mi letos moc nechtělo a i ten plán podle toho vypadal. Bylo kousek od sedmé večer a byl jsem někde u Ramoschu, takže klasická večerní rutina, hledání spaní. Zhýčkaný z budek už nehledám nic u lesa a po nějaké se opět poohlížím. Buhužel vše mají uprostřed vesnic, nebo v blízkosti lidí a to je i na mě moc, natož pak u zdejších čtenářů, podle kterých bych tím dělal našemu českému národu ostudu :). Už si říkám, že jedu a uvidíme jak to dopadne, když v tom ejhle, pod lesem za vesnicí na točně stojí co? Ano, krásná a velká... Kolem jen malá cesta, která provoz viděla pouze v době, kdy ji stavěli, takže to bude rozhodně lepší, než včera s kamiony. Zastavil jsem a někdo mě hlídá, protože do cca 3 minut se spustil déšť. Spokojený sedím, poslouchám déšť a hory kolem a večeřím. Tohle můžu.

 

Třetí den začal naprosto bezvadně. Po propršené noci se ukázalo sluníčko, tak jsem vysušil spacák, obral ho od slimáků, co se schovávali před vodou, a po roční pauze jsem vyjel si užít Švýcarsko naplno. První na trase jsem měl Fluela pass, které je samozřejmě pořád stejně hezké. Druhý v pořadí mám naplánován Albula pass, krásný průsmyk, který jako by byl vykrojen lžící v másle. Dojezd mi navigace hlásí na oběd, takže značka ideál. Večer bych totiž chtěl dojet do Rakouska, kde dělá kamarád na brigádě, je to kus cesty ale zatím to vychází. No... Z řádků výše a z mých zkušeností se to zdá až moc dobré.

 

Přesně tak, asi 3 km před Albulou vjíždím na divný úsek cesty, který je mokrý, háže mi to bordel do motorky a pak si uvědomím, že to je čerstvý asfalt, zkouším za jízdy nohou a klouže to jak led, zpomalím, ale jedu dál, nikde žádná značka zákazu vjezdu, nic... Za sto metrů mě borec nechápavě staví a že prej je cesta uzavřená a bylo to psané někde na značce dole, tak se točím a zastavuju, abych naplánoval cestu. S pobavením mě sleduje jeden starší pár, od kterého se dozvím, že tam ta značka fakt je. No to mě po**r, té značky jsem si všiml, ale německy umím říct akorát mám hlad, takže i kdybych to tam luštil, tak bych se výsledku nedobral. Objížďka znamená krásných 120km navíc, zpět do Tiefencastlu, skrz Savognin do St. Moritzu a druhou stranou do průsmyku. Automaticky vzdávám spaní u kamaráda. Tím se mi uvolnila spousta času, tak si po cestě vlízám do nádherně osvěžujícího potoka a asi 40 minut se čabrám a vyhřívám na slunku. Foto už ve vší počestnosti :).

 

No a vydávám se na objížďku s tím, že z druhé strany to bude cajk. Hmm, asi jsem fakt František co nosí smůlu, ale dojedu na druhou stranu a K**VA, za celý rok musí být to passo zavřené z obou stran přesně v den a přesně v rozmezí hodin (12-16), kdy tam chci jet. Takže dvě hodiny a cca 160km poslaných někam. Naštvaný se uklidňuju myšlenkou, že mě čeká ještě Stelvio. Dvakrát se v největší špičce a vedru vracím do Svatého Mořice, jelikož jsem hlava děravá a chtěl jsem koupit nějaké čokolády domů... Aspoň na benzínce potkávám prototypy Porsche, foto přikládám, tak pokud víte, co to je, dejte vědět, já Porsche nemusím a vše to vypadá stejně.
Po cestě se stavuju na Maloja pass a nakonec sjiždím k Livignu, no dost nervózně, jelikož posledních 15km jedu na hladové oko. Vyhlížím pumpu a první míjím, tak si nadávám. Jako že jsem největší blbec na zeměkouli, tak se kochám a samozřejmě míjím i druhou. Třetí jsem si už pohlídal. To se to tankuje za pár korun, když je to skoro o euro levnější, než ve zbytku Itálie. Je kolem šesté večer, dojídám menší jídlo a říkám si, že mám co dělat, chci na Stelvio a ještě dojet někam k Meranu. Stelvio je moje srdcovka, nějak divně na mě působí, že i když si na něm připomenu vše z minulosti, stejně je mi tam dobře. Chvíli koukám, přemýšlím komu bych to tam chtěl ukázat a s kým být a vůbec se mi nechce dál. Projíždím dolů a než přijedu k první zatáčce, začínám si pohrávat s myšlenkou, že bych to tu na parkovišti v nějaké ze zatáček zabalil a přespal. Jednou ano, podruhé ne a nakonec ano, zůstanu tu. V jedné ze zatáček je krásné místo, vjedu tam a pořád si nejsem jistý. Dnes jsem chtěl být už v půlce Rakouska, ale nakonec si to teda prodloužím o den, další den mě bude čekat jen cca 300Km a asi 5,5hodiny jízdy, takže zůstávám. Bylo to po dlouhé době skvělé rozhodnutí. Cca 150 výškových metrů pod Stelviem, bez jídla, které jsem zapoměl v Mořici koupit, přemýšlím, jak moc velkou blbost dělám, mám jen letní věci, bude zima? Bude pršet? Poslední dvě noci pršelo. Ale říkám si, že jsem zvládl horší věci a jdu do toho. Večer kolem rachotí potok, tak doufám, že ho v noci nebudu vnímat. Ráno jsem byl překvapen a vlastně je to logické, když je v noci zima a nesvítí slunko. Voda z ledovce přes noc úplně přestala téct.

 

Čtvrtý den ráno byl asi nejlepší, noc byla snesitelná, ráno bez mráčku, chvíli se probírám a dochází mi, že tady mohli být medvědi, trochu znejištěný touhle myšlenkou vyrážím nahoru na Stelvio. Je kolem 8, nikde nikdo, jen fotografové ptáků a cyklista, kterého jsem tam včera večer fotil.

 

Dáváme se do řeči, protože tam na vyhlídce spal ve spacáku taky. Je z Barcelony a už měsíc je na cestě na kole. V plánu měl ještě Dolomity. Neuvěřitelné a smekám. Měsíc a den co den v sedle, cca 30 kilo výbavy pověšené na kole. Opravdu klobouk dolů.

 

Po asi dvou hodinách sezení a koukání zvedám plachty směr Auffach. Po cestě jsem už neměl žádné body k prohlídce, tak nastavuji přímou trasu a tradá. Užívám si milionkrát popsaných pohledů ve zdejších i v mých cestopisech, z kopce jedu třicet, občas pustím auto, ale provoz tu přes týden dopoledne většinou žádný nebývá. Cesta moc neubíhá a přemýšlím nad tím, že mě poslední dobou to cestování na moto moc nebaví a potřeboval bych novou motivaci. No pak přijdou momenty u kterých vím, že když si na ně v budoucnu vzpomenu, pobaví mě. Například po cestě v Rakousku zavlažují trávníky, ale jelikož tam na to mají asi iných špecialistov, takzvaně jiný gang, tak zavlažují celé louky a pole. Jenže to nejsou ledajaké rozstřikovače, větší jsem totiž neviděl. Pak jsem si všiml, že ti kumštýři tam natáhli normálně hasičskou hadici a z ní to stříká. Bohužel i z nechtěné blízkosti tváří v tvář, teda spíš proudem v tvář. Viděl jsem už dopředu, že asi šprycal na cestu, jelikož byla úplně mokrá, ale se svým nadhledem jsem si opět říkal, to beztak teče z toho pole, ale i tak jsem doufal, že jak budu projíždět, bude otočený jinam. (Koulím očima a kroutím hlavou). Neee, namířílo to přímo na cestu při mém průjezdu a dostal jsem plnou dávku proudem z hasičské hadice. Samozřejmě plexi otevřené, takže jsem si i loknul.. Protijedoucí řidič se velice dobře bavil :D.

 

Hned v zápětí následovalo město a vtipný den pokračoval. Na červenou se vedle mě postavila mladá holčina. Hudba nahlas, zpívala a u toho tančila, spíš se nakrucovala a smála se na mě. Tak jsem jí ukázal na moto tanec takzvaně na pistolníka a moc ji to asi nenadchlo, protože hned přestala :). Bylo ještě hodně času a tak jsem nespěchal, příjezd ke kamarádovi poznamenalo hledání jehly v kupce sena. Jelikož těch hotelů co Auffach má. Nesmysl. Trošku jsem si u něj odpočinul, nakoupil večeři a vytáhl mě na tříhodinový výšlap po okolí. Bylo to super, no oddělalo mě to a ani si nepamatuju, jestli jsem večeřel, nebo ne, asi jsem hned odpadl v pohodlné hotelové posteli. Tímto ti díky Honzo.

Další ráno mi obstaral i snídani, takže posilněný jsem mohl vyrazit na přesun do našeho razoviteho kraje :). Po cestě zpět na mě čekal poslední ze zážitků. Už delší dobu se mi chtělo na záchod, ale na dálnici se mi nechtělo zastavovat u krajnice, proto jsem čekal na nejbližší odpočívadlo. Vidím značku sjezdu, už se připravuju a těším a v tom na dálnici obrovská policejní kolona, kdy na odpočívadlo pouštěli pouze kamiony a kontrolovali je tam ve velkém stanu. Tak co teď... Zajel jsem tedy za jeden z odbočujících kamionů a jel za ním. Nepříjemněji jsem se snad ještě necítil. Projíždím velký stan, policati koukají na mě, já koukám na ně, nikdo neví co dělat, naštěstí mě žádný z nich nezastavil, projel jsem a divný pocit, že dostanu flastra, pominul až při mém odjezdu.

 

Bolest zadku ani nebudu popisovat, ale tu zpětně necítím, pamatuju si jen to příjemné. Jako na každý svůj závěr opět něco přidám. Tentokrát to nebude ani tak z cestovatelského soudku. Jen napíšu, že se nebojte vyjet sami, mám ve svém okolí spoustu lidí, kteří se toho bojí, říkají, že když se něco pokazí, tak co pak. O tom nemůžete přemýšlet, když se to stane, vyřeší se to. Přicházíte o hodně. Potkáte spoustu lidí, naberete nový pohled na vše a třeba i motivaci pro sebe.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.41
Známkováno: 22x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist