reline_unor



Na Pionýrech k Černému moři

Opět jsme dokázali, že tyto slaboučké a staré motocykly nepatří ještě do starého železa. A že když jim dáte dostatečnou péči, tak se vám to vrátí formou nezapomenutelných zážitků, třeba z vrcholu rumunského Fagaraše, nebo pobřeží Černého moře.

Kapitoly článku

          Když to konečně vypadalo, že rok 2021 bude pro cestování snazší, rozhodl jsem se naplánovat další výpravu. Samozřejmě opět na svém fichtlovi. Přesněji na Jawě 50, typ 21 Pionýr, z roku 1975.

          Prvním plánem bylo zařídit jednodušší překračování hranic. Takže jsem se přihlásil na očkování. Rozhodně jako očkovaný budu mít snazší průchod hranicemi. Nakonec jsem zjistil, že k cestování jsem to vůbec nepotřeboval, protože za celou dobu nás nikdo a nikde nekontroloval. Tedy vlastně jednou ano. Na Moravě v kempu v Pasohlávkách chtěli vidět dokument o očkování, nebo test. Ale pak už nikde.

          Očkovat jsem se dal v dostatečném předstihu a teď jsem mohl vymyslet, kam s pinckem vyrazím. V mapě Evropy mi chybělo ještě jedno místo. A tím bylo Bulharsko. Takže cíl byl jasný. Dojet do Bulharska a nejlépe až k Černému moři. Začal jsem trávit volný čas u map a hledáním zajímavých míst. Vím, že cesta je cíl, ale já chci po té cestě vidět, co nejvíc to jde. Proto si vždy dopředu dohledávám zajímavá místa. Nejvíce bodů jsem si zanesl v trase přes Rumunsko. Bylo jasné, že když se pojede Rumunskem, nesmíme vynechat Banát a některou z českých vesnic. A neprojet si Transalpinu a Transfagarašan, tak to by snad ani nešlo. Bulharsko jsem nechal vlastně jen jako tranzit k moři a u něho pár dní odpočinku.

          Ok, tak očkování mám, trasu taky, ale ještě nemám žádného parťáka, nebo spíše podobně postiženého jedince, který by se vydal napříč Evropou na padesát let starém motocyklu. Rozhodil jsem sítě a netrvalo dlouho a přihlásil se mi do týmu Tomáš. S Tomášem jsem se už nějaký pátek znal a věděl jsem, že má velké zkušenosti s cestováním na fichtlech. Měl za sebou cestu na Mustangovi do Albánie nebo třeba Bosny. Mimochodem Tomáš jezdí na motocyklu Jawa 50, typ 23 Mustang z roku 1970. Parťáka mám a může se naplánovat datum odjezdu. Ten byl stanoven na 13. srpna 2021. Ještě asi dva týdny před odjezdem se přihlásil další potencionální účastník. A to Milan. Ten má za sebou taky pěknou kilometráž na pinckovi. Jezdí na Mustangovi z roku 1980 a byl s ním například omrknout lochneskou příšeru ve Skotsku. Takže nakonec budeme vyrážet ve třech, Michal (já), Tomáš a Milan.

          Den odjezdu je tady a já před polednem vyrážím z domova směr Choceň, kde mám sraz s Milanem. Oba jsme východočeši, tak cestu oficiálně zahájíme právě v Chocni, jako každý rok. S Tomášem se setkáme až druhý den na Moravě. Můžeme vyrazit, ale nebyl by to fichtl, kdyby to s ním šlo na sto procent. Takže asi po 10. kilometrech začíná protestovat. Jako by se dusil a nešel benzín. Po rozdělání karburátoru zjišťujeme, že z jakéhosi nám neznámého důvodu posílá karburátor vzduch do plovákové komory. Nezabere vyčištění karbce ani změna trysky. Měníme proto karburátor za rezervní a hned je vše v naprostém pořádku a můžeme pokračovat. No pokračovat, jen do doby, než Milan zjistí, že jede po prázdném. Kousek za Svitavami píchne zadní kolo. Začíná to pěkně. Pomalu začínám věřit na pátek 13. Tak kolik kiláků ujedeme teď do dalšího defektu? Musím zaklepat, ale motorky už držely. A tak k večeru dorážíme do Pasohlávek.

          Druhý den ráno nijak nehrotíme budíček a vstáváme až kolem deváté. V poledne máme v Hodoníně sraz s posledním členem výpravy, a to s Tomášem.  Teď můžeme v kompletní sestavě vyrazit vstříc našim prvním hranicím. Moc nevíme, co nás bude v covidové době čekat na hranicích, ale to budeme řešit až na místě. Na hranicích sice byli dva vojáci, ale ti nám jen mávali a nepřetržitě se smáli. Přesně takové reakce vzbuzujeme ve většině lidí. A to nám hodně pomáhá při řešení problémů, protože lidé k nám jsou otevřenější. Slovensko pro nás byl jen krátký tranzit. Stavěli jsme jen asi okolo 14. hodiny kdesi na oběd. Odpoledne překračujeme hranice s Maďarskem a směřujeme to k Balatonu. Byť už je pozdě odpoledne, začíná pálit slunce a dělá se fakt velký vedro. To ovšem není po chuti Milanovu stroji a začíná se přehřívat. Dáváme krátkou pauzu na zchlazení a pak to směrujeme k městu Pápa. Kdysi jsem viděl na Youtube, že vedle tohoto města je armádní letiště a kousek od něho, ve vojenském prostoru, je několik desítek vysloužilých stíhaček. Dohledal jsem nová videa z loňska a potvrdil si to na satelitních snímcích na internetu. Menší zádrhel byl v tom, že je to armádní objekt, kam se nesmí. Ale věděl jsem, že z jedné strany není oplocen ani hlídán a dá se tam mírným offroadem dostat. Nakonec to zas tak mírný offroad nebyl a pinckové dostali docela zabrat. Chvíli jsme měli strach, jestli to zvládnou v jednom kuse. Naštěstí to dali. Ale málem jsem to nedal já, když jsem zjistil, že louka, kde má stát několik desítek stíhaček, je prázdná. Sakra vždyť na Mapách.cz byly. Tak koukáme na Google mapy a zjišťujeme, že jsou aktuálnější a tam stojí na louce už jen tři stíhačky. Vypadá to, že je během letoška všechny odvezli. Asi kvůli takovým nezvaným návštěvám jako jsme my. Každopádně se začalo stmívat, proto jsme se rozhodli v tom vojenském objektu přenocovat. Stavíme bivak na poli, kde měly stát stíhačky. Až po chvíli si všímám kamery sto metrů od nás, která je na nás namířená. Naštěstí nikdo nedorazil, aby nás vyprovodil ven, a tak jsme přespali ve vojenském objektu bez problému. Jen nás docela brzo do stanů zahnali komáři, kterých tu byla snad miliarda, a vůbec na ně nepůsobil repelent.

Další den hledáme ubytování kousek před rumunskou hranicí. Ve městě Segedín si na jedné křižovatce všimneme Československé Čezety s pávem. Zastavíme a seznamujeme se s Jardou, který má namířeno na festival Banát. Jedeme do Banátu taky, a tak se na pár dní Jarda i s jeho Čezetou 250/475 sport stávají dalšími členy týmu.

          Překračujeme hranice do Rumunska a už od rána je hrozný vedro. Kousek za hranicí si dáváme snídani a vybíráme hotovost z bankomatu. Dnes to bude přesun do české vesnice Svatá Helena. Zde máme domluvené ubytování u Pekových. Kontakt na paní Pekovou jsem dostal od kamaráda Jirky, který u nich také byl a velmi si to chválil. Už z dálky nás vítá milá babička a směje se na nás. Motorky uklízíme na dvůr a jdeme se ubytovat. Dostáváme dva pokoje, které mi připomínají dětství. Přesně takhle to vypadalo u mé prababičky. Po ubytování a sprše vycházíme na dvůr, kde je pro nás přichystaná večeře. Paní Peková má strach, abychom neumřeli hlady, a tak nám chystá hromadu jídla. A po vydatné večeři nám ukazuje směr, kde najdeme místní hospodu. Hospoda to není úplně v tom slova smyslu, ale pivo tu točí a sezení zde je taky. On je to spíš koloniál, kde koupíte vlastně vše, co potřebujete. Od hrnců, hnojiva, chleba nebo i právě točeného piva. V hospůdce sedí několik lidí a díky češtině nepoznáte, kdo je vlastně turista a kdo místní.

          Ráno vstáváme a všude se line velká vůně. Paní Peková nám chystá snídani. Smaží vajíčka a venku na stole jsou připraveny doslova hody. Nejlepší jsou marmelády, které jsou domácím výrobkem přímo od paní domu. Nasnídáme se a pomalu se pouštíme do servisu motorek. Máme pár drobností, které je potřeba poopravit. Na mé motorce a na Tomášově je přicpaný palivový kohoutek. Oba vypouštíme nádrže a kohoutky čistíme. Milan s Jardou jen dopínají a mažou řetězy. Rozhodli jsme se, že si tu pobyt prodloužíme ještě o jednu noc a pořádně se projedeme po okolních kopcích. Hned za vesnicí jsou úžasné výhledy na Dunaj. Vesnice je poměrně vysoko, a tak výhledy stojí za to. Naděláme pár fotek a valíme dál. Najednou se před námi ukáže les, do kterého vlítneme a v kopcovitém terénu to drtíme mezi velkými kameny. Po chvilce vyjíždíme na polní cestičku a přejíždíme fakt velký kopec, až cesta zmizí a jedeme jen po louce. Z louky sjedeme prudký kopec a tady naše cesta končí. Před námi je brod a motorky tohle nedají. Musíme se vrátit do strmého kopce, ale je tak prudký, že drtíme motorky na jedničku, a ještě se musíme odrážet nohama. Pak se stočíme k Heleně a jedeme si na chvilku odpočinout do hospody. Dáme si něco k pití a jídlu a odpoledne se vydáváme na doporučení místních k opuštěným starým dolům. Chvilku nám trvá, než najdeme správnou cestu do dolů, ale nakonec tam trefíme. Celé doly a budovy kolem jsou už v dezolátním stavu, ale je odtud opět super podívaná na Dunaj. V podvečer dorážíme domů. Paní Peková pro nás má opět nachystanou hostinu.

          Po probuzení se rozloučíme s našimi hostiteli a vydáváme se k dalšímu cíli cesty. Dnes se budeme snažit dostat až pod samotnou Transalpinu. Velká část dnešní trasy vedla podél Dunaje a bylo se pořád na co dívat. A vlastně jsme celou dobu jeli podél srbské hranice. Asi po 50 kilometrech se oddělil Jarda a vydal se sám ke svému cíli. Má namířeno na festival v české vesnici Eibenthál. Od této chvíle jedeme opět v tříčlenném složení. Cestou se neděje nic mimořádného a pěkně to ubíhá. Jen v podvečer nás asi 40 kilometrů před objednaným penzionem chytá bouřka. Skáčeme do nepromoků a jedeme za deště. Po necelé hodince v dešti přijíždíme k penzionu ve městě Novaci. Těsně před penzionem se pod Milanem začne vlnit Mustang. Má píchlé zadní kolo. Motorku odtlačíme pod pergolu a píchlá duše je za chviličku opravena. A zítra nás konečně čeká pořádná zkouška, teda naše stroje. Zítra se pokusíme zdolat jednu z nejtěžších motorkářských cest Evropy. Slavnou 140 kilometrů dlouhou Transalpinu vedoucí přes Jižní Karpaty.

          Ráno vyrážíme plni očekávání, jestli naše mašiny poháněné třemi a půl koni zvládnou vysoké kopce a prudké serpentýny Jižních Karpat, přezdívaných jako Transylvánské Alpy. Hned za městem Novaci se silnice začne zvedat a my stoupáme stále výš a výš. Motorky to zatím dávají docela v pohodě, teda když si odmyslím, že už za městem Novaci vlastně přestaly používat trojku a s dvojkou už také nejsou moc kamarádky. Asi po dvaceti kilometrech stoupání dorážíme do města Ranča. Městečko je známé převážně pro zimní aktivity, ale i pro rozvíjející se lázeňství. Také v létě si tu přijdete na své a určitě se vydáte na trek po okolí, které je naprosto neodolatelné. Za městem stavíme a dáváme odpočinout strojům, protože právě překonaly 1600 metrů nad mořem. Takže už jsme výš než naše nejvyšší hora Sněžka. Po vychladnutí motorek se vydáváme dál po Alpině. Ale teprve teď začíná pořádná prověrka fichtlů. Během necelých deseti kilometrů vystoupáme průsmykem Urdele až do 2145 metrů nad mořem. Dostáváme se do nejvyššího bodu naší cesty a vlastně i nejvýš, kde jsme kdy do teď s Jawami byli. Sem se už fichtlům moc nechtělo a celou dobu jsme to drtili pěkně pomaličku na jedničku a těsně před nejvyšším bodem se nám z motorek stala odrážedla. Už se jim nechtělo ani na jedničku, proto jsme jim museli pomáhat odstrkováním. Bylo to trochu potupné, ale z pohledu okolních projíždějících rozhodně úsměvné. Všichni nás povzbuzovali a křičeli se smíchem GO, GO, GO. Pro mě to vlastně ale byla výhra. Před cestou jsem si dal předsevzetí, že za úspěšnou cestu budu brát to, když neslezu v kopci z motorky a nebudu ji muset tlačit. Což se nestalo a tím pádem mohu konstatovat, že to skoro padesátiletá Jawička dala. Za průsmykem Urdele jsme začali částečně klesat a užívali si nepopsatelné serpentýny, kterými sjíždíte dolů z Jižních Karpat. Cestou jsme měli ještě několik zastávek. Převážně kochacích a fotících. Za zmínku určitě stojí jezero Oasa a jezero Tau Bistra. Každopádně pro nás větší zážitek nastal přesně mezi jezery, protože mezi nimi jsme se potkali s Iláriem. S italským motorkářem na legendární Vespě. Jeho Vespa byla ze stejných let jako naše Jawy, a byla ještě více nabalená než retro stroje, které vlastníme my. Brada nám však spadla ve chvíli, když nám vyprávěl o své cestě kolem světa, na které je už přesně čtyři roky. Za ně ujel neuvěřitelných 130 tisíc kilometrů.

           Pozdě odpoledne přijíždíme na konec Transalpiny do města Sebes. Máme to za sebou a odteď se můžeme chlubit, že naše staré Jawy zvládly jednu z nejtěžších motorkářských cest Evropy. Ale to není konec testu strojů ze sedmdesátých let, protože další den nás čekala velmi podobná cesta. Vyhlášený Transfagarašan vinoucí se jako vhozená špageta do pohoří Fagaraš. Před několika lety tuto cestu označil Jeremy Clarkson v Topgearu za nejkrásnější cestu světa. A musím potvrdit, že právem. Nechal ji v sedmdesátých letech vybudovat president Nicolae Ceausescu. Měla sloužit převážně k snazšímu transportu materiálu a vojska přes hory z jihu do středu Rumunska. Nejprve byla postavena jako jednoproudá, ale v dalších letech jí rozšířili na dvouproudou. Měří okolo 160 kilometrů a každý kilometr je opravdu zážitek. Kromě neuvěřitelných výhledů a scenérií zde narazíte na 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů. Díky tomu, že velkou část roku je na vrcholcích sníh, je cesta otevřená pouze mezi červnem a říjnem. A přes den pak mezi sedmou hodinou a jednadvacátou.

          Vydáváme se z města Cârțișoara zdolat legendární Trasfagarašan. Jedeme ještě několik kilometrů po rovince a před námi se majestátně tyčí obří kopce Fagaraše. Po několika minutách vjíždíme do lesa a rázem začínají prudké serpentýny a my hned od začátku drtíme motorky na dvojku. Stoupáme úžasnou krajinou asi 20 kilometrů, než dorazíme právě pod nejznámější úsek celé cesty. Serpentýny takové, že to z vrchu může vypadat opravdu jako vysypané špagety na zem. Zatáčka za zatáčkou a neustálé stoupání. Výhodou našich slabých strojů je, že se můžeme cestou kochat každým jejím metrem. A že si to opravdu užíváme. Nevím, jestli je to opravdu nejhezčí cesta světa, ale určitě nejhezčí, kterou jsem kdy viděl. Po zhruba osmikilometrovém stoupání se dostáváme až k tunelu Capra a zdoláváme nejvyšší bod Transfagarašanu, kterým je výška 2030 metrů nad mořem. Před tunelem je pěkně živo a je tu hlava na hlavě. V okolí je velké množství stánků se suvenýry a nedaleko je jezero Bâlea. Moc se tu nezdržujeme a projíždíme půlkilometrovým tunelem skrz horu a dostáváme se na druhou stranu pohoří Fagaraš. Otevřou se před námi opět neuvěřitelné výhledy a nás čeká dlouhé klesání až pod pohoří. Cestou projíždíme kolem jezera Vidraru, kde děláme jednu z mnoha zastávek. Abych nepsal jen jak je všechno krásný a úžasný, radši zmíním nějaká fakta o přehradě na jezeru. Ta byla postavena v šedesátých letech minulého století a ve své době byla jednou z největších přehrad světa. Na délku měří 305 metrů a hluboká je přes 160 metrů. Z jedné její strany je několikapodlažní vyhlídková věž, ze které je výhled na celé jezero. Po kratší oddychové a foto pauze projíždíme tunelem na konci přehrady. Ale než odjedeme, všem  přijde na telefon upozornění od rumunského operátora, že se v okolí pohybují medvědi, ať jsme opatrní. S velkou zvědavostí, ale i špetkou strachu se vydáváme dál na jih od jezera Vidraru a plni očekávání doufáme v zahlédnutí médi. A skutečně po několika kilometrech projíždíme kolem jednoho medvěda hned u cesty. Strach nám ale nedovolí zastavit a jedeme dál. Po asi kilometru vidíme dalšího a u něho stojící auto a dva motorkáře. Zvědavost a vzrušení překonají strach a já zastavuji a dělám si alespoň z dálky selfíčko. Tenhle je už opravdový macek. Leží u cesty a kouká po projíždějících turistech. Tohle už mi nedá a podpořen i Milanem, který taky zapomíná na chviličku na strach, přijíždíme asi 3 metry před medvěda. Děláme si parádní fotky, ale musím přiznat, že zadnice se mi pěkně klepala. Ostatně když si uvědomím, že vlastně medvěd běží rychleji, než jedou naše slaboučké Jawy, tak bychom neměli ani šanci mu ujet. Asi stojí za vysvětlení, proč tu medvědi jsou, proč jich je tolik a proč vás nesežerou. Většina všech evropských medvědů totiž žije právě v Rumunsku. Tudíž je velká pravděpodobnost, že na ně narazíte. A medvědi na Fagaraši jsou zvyklí na turisty, a hlavně na to, že turisti je krmí. Ale samozřejmě nesmíte zapomínat, že je to stále divoké zvíře.

          Pokračujeme dál a dostáváme se až k zřícenině hradu Poenari. Poenari je pravé a jediné sídlo legendárního Vláda Napichovače, známého jako hrabě Drákula. Někdy se uvádí za jeho sídlo hrad Bran, který inspiroval spisovatele Brama Stokera při sepsaní knihy o Drákulovi. Ale Drákula Bran nikdy neobýval. Dnes je z Drákulova sídla v Poenari pouze zřícenina, ke které vede úctyhodných 1420 schodů. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme se nešli podívat nahoru. Od Poenari pokračujeme dál na jih, až sjedeme pod pohoří a dostáváme se na konec proslulého Transfagaraše ve městě Piteşti. Motorky bez jediného zaváhání zvládly Transalpinu a Transfagaršan. Většího zátěžového testu se jim snad už ani nemohlo dostat.

          Za odměnu jim teď dopřejeme krátký pobyt u moře. Před cestou jsme se domlouvali, že když motorky bez větší úhony zvládnou rumunská pohoří a obě slavné cesty, výlet si prodloužíme až k Černému moři. A tak další den překračujeme hranice Bulharska a míříme k Varně. Dneska motorky trošku zlobí. Můj Pionýr má stále přicpaný karburátor a každou chvilku sebou škube jak při epileptickém záchvatu. Stačí vždy vyčistit trysku a jede se dál. Milan na Mustangovi ztrácí výkon a objevují se na něm opět samozápaly, které ho trápily už v Maďarsku. Výkon se vrátí hned po dotažení uvolněné hlavy a se samozápaly se pereme vlastně až domů. Problémům dnes neušel ani Tomášův Mustang. Tomáš se najednou začne s motorkou vlnit z jedné strany cesty na druhou. Zastavuje a zjišťuje, že mu prasklo 11 drátů v zadním kole. Takže kolo jde ven a dostane nové dráty. Po asi hodině můžeme pokračovat v cestě. K moři to máme jen pár desítek kilometrů. Ty zdoláváme se stmíváním a k moři přijíždíme za tmy. Ubytujeme se v rodinném penzionu ve městě Kranevo kousek nad Varnou. Hned se vydáváme do ulic města a hledáme zaslouženou odměnu. Vychlazené pivo. A jako další odměnu si dopřáváme jeden den navíc u moře a prodlužujeme si pobyt na tři dny. Jeden den celý strávíme jen povalováním a odpočíváním na pláži. Ale protože už nám začíná chybět jízda na těch našich Jawičkách, tak je opět osedláváme a tentokrát vyrážíme k domovu. Cestou domů se vlastně nestalo už nic zajímavého a vedla obdobnou trasou jako při jízdě k moři. A také ze zkušenosti vím, že domů to vždy ubíhá rychleji a moc se toho neděje a ani se moc nefotí. Tak mohu jen konstatovat, nebo spíše shrnout konec naší cesty. Za 16 dní jsme najeli skoro 4000 kilometrů, a to na padesátiletých Jawách s výkonem tři a půl koně a maximálkou 60 kilometrů za hodinu. Opět jsme dokázali, že tyto motocykly nepatří ještě do starého železa. A že když jim dáte dostatečnou péči, tak se vám to vrátí formou nezapomenutelných zážitků, třeba z vrcholu rumunského Fagaraše.

Video

 

Další mé cesty, můžete sledovat na sociálních sítích: S Jawou na cestách

A pokud máte ještě chuť, tak si můžete přečíst cestopis z cesty, kdy jsme na Pionýrech dojeli do Moskvy.

Na Pionýrech až na Rudé náměstí

Nebo jak jsme projeli na Pionýrech Balkán.

Na fichtlech po Balkánu

A nebo o návštěvě Jawa klubu na Kubě.

Jawy v Karibiku

A taky o návštěvě Černobylu.

Na Pionýrech do zóny smrti

A o cestě kolem Světa

Na pionýrech kolem světa

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):


TOPlist