Na Pionýrech až na Rudé náměstí

 Polsko

Výpravu jsme zahájili 1. června a vydali se směr Polsko. To pro nás bylo jen tranzit. Ale i tak si z Polska odnášíme jeden poznatek. Nekupujte benzín na odlehlých „no name“ pumpách. S velkou pravděpodobností bude pančovanej a brzo to poznáte. My díky tomu měli zábavu na půl dne. Na to, že rok 2018 byl nadprůměrně suchý, tak nám celé tři dny v Polsku propršelo a my po většinu času jeli v pořádných slejvákách. Nejhorší bylo, že jsem si blbě zapnul nepromokavý vak a všechno oblečení bylo okamžitě mokré. Když jsme pak vychytali pár hodin sluníčka, tak jsme vše usušili před polskou Biedrunkou (něco jako náš Penny market). Poláci na nás koukali jako na nějaké trhovce z Čech. Ono to tak vypadalo, když jsme tam rozložili na trávníku před obchodem všechno naše oblečení včetně ponožek a trenek. Na druhou stranu si o nás stejně mysleli, že jedem na fetu. Když jsme vždycky řekli, že se jmenujeme „S Jawou na cestách“, tak radostně povykovali “Aaaa s Jawkou na drogách“. Ve finále i doma si o nás spousta lidí myslí, že jedeme na drogách, protože to prý jinak není možný, jet takovou dálku na fichtlech. (pro hejtry: vím, že droga je polsky cesta)

Ukrajina

Další zemí byla Ukrajina. Mohl bych se rozepsat o velmi, ale opravdu velmi špatných cestách, ale bylo by to na dlouho a hlavně to všichni znáte. Tak alespoň jedno upozornění. Pokud jedete na motorce, nedívejte se po krásných Ukrajinkách, ale na cestu. Jinak poletíte přes řídítka jako já, protože si nevšimnete hluboké díry v cestě. Natrhl jsem si koleno a krve z něj crčelo jak z prasete. Ale větší neštěstí bylo, že jsem rozerval jediné kalhoty a musel jsem jet jak otrhanec až do Ruska, protože v celé Ukrajině jsem nesehnal pánské kalhoty. Jestli je to tím, že většina chlapů je v Čechách nebo nevím. Hlavním cílem na Ukrajině pro nás byl Černobyl. Po ubytování v Kyjevě přišla ale špatná zpráva. Telefonovali z agentury, která zajišťovala vstup do zóny. Bohužel ten den vypukl požár v Červeném lese, hned vedle elektrárny. A protože do ovzduší unikala větší dávka radioaktivity, musela být celá zóna uzavřena na několik dní. To je prostě smůla. Další rána přišla, když „umřel“ Pionýr. Díky vibracím a otřesům z rozbitých UKR cest přestal těsnit motor a začal si přisávat vzduch. Pro tyto případy jsme s sebou měli celý náhradní motor. Takže opět na půl dne o zábavu postaráno. Vyměnit starý motor za nový. Ale musím motorky pochválit, protože od této doby už nebyl žádný problém. Kromě výměny dvou svíček a píchlého kola. Což je parádní výkon na cestu dlouhou skoro 6000 km. Ukrajina je úplně jiný svět a my si to užívali. Nejlepší bylo nakupování v malých, vesnických obchůdcích. Super je, že prodavačce přinesete na pult zboží, které jste si vybrali a ona celkovou cenu nákupu napočítá na velkém, dřevěném, kuličkovém počítadle. A pak celkovou částku nacvaká pomalu jedním prstem do moderní digitální pokladny. Vtipné bylo taky, když neměli drobné na vrácení. To vám pak místo drobných dává prodavačka bonbony, které má vedle kasy v misce. Jednou se nám stalo, že nám to chtěla prodavačka dorovnat přesně, tak jsme ještě k bonbonům dostali šest sirek. V takovýchto obchůdcích si s námi všichni chtěli povídat a bylo to hrozně fajn. Jednou nás už od dveří zdravila prodavačka česky. Pěkná mladá Ukrajinka, která držela v ruce český slovník. Prý má manžela v Plzni a až tam najde stabilní práci, tak se za ním odstěhuje. Momentálně si piluje češtinu. Musím uznat, že mluvila dost dobře česky.

Odkaz kde uvidíte, jak jsme domlouvali cestu do Ruska s Vladimírem Putinem.

Rusko

Po deseti dnech konečně dorážíme k ruské hranici. Na hranici bylo pěkně veselo a přechod trval necelých 5 hodin. Vyplnili jsme nespočet dokumentů, dostali milión razítek, běhali od přepážky k přepážce, ale povedlo se. Povedlo se hlavně díky ruským celníkům, kteří byli fascinováni slaboučkými stroji a jejich trasou. Proto nás odbavili přednostně a pomáhali nám s vyplňováním dokumentů. Krátká historka z hranic. Celník se na něco rusky ptá a my rozumíme jen slovo alkohol. Říkám, že ano, Czech alkohol slivovice. Celník vytřeští oči a koukne na Martina. A Martin mu říká, že jen litr. Celník najednou začne mluvit anglicky: „You drank a liter of alcohol and drove the motorbike?“ Tak jsme se zase zalekli my a pochopili jsme, že se neptá, jestli převážíme alkohol, ale jestli jsme pili. Po vstupu za hranici jsme byli překvapeni. Nebylo to Rusko, o kterém jsme doma slýchávali. Cesty jsou v pořádku, jídla je dostatek a medvědi nás v lesích taky nesežrali. Musím podotknout, že jsme jeli evropskou částí Ruska. Kdybyste chtěli vidět Rusko, o kterém se doma povídá, tak musíte do odlehlých vesniček nebo za Ural na Sibiř. Lidé se na nás všude usmívali a všichni nás zdravili. Dokonce k nám před obchodem přišla starší paní a dala nám zmrzlinu a ptala se, jestli máme na cestu dost peněz a chtěla nám přispět. Je pravda, že jsme se už několik dní nemyli, a že oblečení už nebylo to co před startem, a tak si možná myslela, že jsme nějací „motobezdomovci“. Hned první noc v Rusku přichází zásadní otázka. Přijde v noci medvěd a sežere nás? Většinou spíme na divoko v přírodě a před odjezdem nám všichni říkali, že jsme blázni, když chceme spát v Rusku v lesích. Že nás sežerou medvědi, nebo roztrhají vlci. Tak medvěd nepřišel a nesežral nás. Když jsme se pak ptali Rusů, jestli se máme v lesích medvědů bát, tak se jen smáli a říkali, že jestli chceme narazit na medvěda, tak ať si zajdeme do zoo.

Další den jsme měli namířeno do města Kursk. Hlavním cílem byl památník velké tankové bitvy u Kursku a venkovní muzeum techniky, použité právě v této bitvě. Zastavili jsme se zde na několik hodin a vše si pořádně prohlédli. A protože už bylo něco kolem poledne a my dostali hlad, tak jsme využili polní kuchyně, která tu vaří pro návštěvníky. A tak jsme přišli ke kuchaři a rukama jsme ukázali, že bychom si dali něco k jídlu. On říká „kašu“, tak my na to „kašu“. Na talíře nám nandal tedy kašu. Vypadalo to něco jako mezi betonem a lepidlem a ve finále to tak i chutnalo. Ale my měli velký hlad, tak jsme do sebe tu kašu asi po půl hodině nasoukali a šli jsme vrátit talíře. No a to bylo poprvé, co jsem byl na této cestě fakt nasranej. Když jsme totiž přinesli talíře, tak zrovna začínali dělat stejky na roštech a přinesli odkudsi tři ugrilovaná selátka. No jo no, ale my byli zabetonovaný tou kaší a už se do nás nic nevešlo. Kurňa, grilovaný prase a já si ho nedal. Za pár hodin nás ještě zvládli naštvat vyhlášení úplatní policisté. Bezdůvodně nás zastavili dva vykukové v uniformách a narovinu si řekli o 200 euro. To jsme ale odmítli zaplatit, protože to bylo fakt moc a ani neřekli za co. Tak po chvíli smlouvání nám oznámili, že to bude jen za 2000 Rublů. Najednou si asi kluci uvědomili, že jsou v Rusku a měli by po nás chtít tedy rubly a né eura. Ty 2000 jsme jim nakonec dali, protože jsme se s nimi nechtěli dál dohadovat a asi by to nemělo ani cenu. Samozřejmě to bylo bez bločku a šlo to hned do kapes. Ale zase jsem stihl aspoň na chvilku zapnout kameru na přilbě, tak jsme si kluky nahráli. Vzpomínka na ně nás vyšla na cca 700 korun.

Moskva

Do Moskvy jsme dorazili po třinácti dnech. Před ní jsme jeli asi 100 kilometrů po dálnici. Poprvé jsme jeli po dálnici legálně, protože v Rusku na ní mohou i takové pomalé stroje jako máme my. V Moskvě jsme zůstali 5 dní a snažili jsme se vidět co nejvíce ze slavného města. Po celou dobu vládla Moskvou úžasná atmosféra, jelikož v den našeho příjezdu začínalo mistrovství světa ve fotbale. Celých pět dnů se o nás staral a provázel nás kamarád Alex, Rus mluvící česky. Pomohl nám pronajmout si na pár dní byt. Je to levnější než hotel a rozhodně lepší než hostel. V Moskvě nás uchvátilo metro, protože každá stanice je jiná a každá je uměleckým dílem. Ale nejkrásnější byl samozřejmě chrám Vasila Blaženého. Uvnitř Kremlu jsme měli možnost nahlédnout do oken Vladimírovy kanceláře. Také nás pozvali z českého velvyslanectví na prohlídku jejich úřadu. Po velvyslanectví nás provázel zástupce velvyslance pan Petr Kroužek. Jeden večer jsme přijali pozvání od vůdců nejstaršího motorkářského klubu v Rusku, od kontroverzních Nočních vlků. Pozvali nás do svého baru Sexton, který je postaven ve stylu Mad Maxe (Šíleného Maxe). Každopádně největší zážitek byl, když jsme dojeli na padesátkách od Jawy do Moskvy a až na Rudé náměstí.
 

mezi městy ...

Abychom si užili ruský venkov, tak jsme sjeli z hlavního tahu a projížděli vesnice.  Kromě úchvatné přírody, která nám připomínala pohádku o Mrazíkovi, a téměř u každé scenérie s břízkami jsme viděli Nastěnku zalévat suchý pařez, tak i vesničky byly jako z pohádky. Stále tu ještě převládají původní dřevěná stavení, ve většině případů dobře udržovaná. Podél cest posedávají staré bábušky prodávající domácí produkty a výrobky. Toho jsme hojně využívali a nakupovali jsme si čerstvá jablka, třešně a zeleninu ke svačinám. Lidé k nám byli velmi milí a všude, kde jsme se zastavili, k nám někdo přišel a pustil se s námi do řeči. Ne zřídka se stávalo, že tu i tam jsme dostali jablko nebo dobrou radu, kam se podívat.

Petrohrad - Leningrad

Na několik dní jsme zastavili v Petrohradu, bývalém Leningradu. Město je stejně fantastické jako Moskva, a přesto úplně jiné. Lidé jsou zde ještě otevřenější a hned se s vámi přátelí. Samozřejmě velký podíl na tom mají Jawyčky, které prostě pozornost chtě nechtě přitahují. Jelikož je Petrohrad město studentů a umělců, je tu věkový průměr o hodně nižší, než v Moskvě. Z technického hlediska, pro nás byla nejzajímavější Aurora. Bitevní křižník, který v roce 1917 zahájil výstřelem Říjnovou revoluci. Když jsme u Říjnové revoluce, tak nesmíte zapomenout navštívit Zimní palác a Ermitáž, jedno z největších světových muzeí. Zajeli jsme se podívat i na největší jezero v Evropě, na Ladožské. Všudypřítomné pomníky vám připomínají nejhorší dobu této oblasti. Byla jí blokáda Leningradu za 2. sv. v.. Jedinou cestou, kudy se do města dopravovaly zásoby, byla tzv. Cesta života, vedoucí přes zamrzlé jezero.

odkaz na krátké video z našeho pobytu v Petrohradu

a jede se domů ...

Celkový dojem z Ruska máme velmi kladný. Nezkazil nám ho ani poslední zážitek na rusko-finské hranici. Asi na dvě hodiny nás ruští celníci bezdůvodně zavřeli do malého kumbálu plného kamer a nahrávací techniky. Tam nás vyslýchal muž v civilu a jediné, co ho zajímalo, proč jsme byli na Ukrajině. Ale moc se toho nedozvěděl. Dal jsem na radu kamaráda, a stále do kola jsem opakoval „ja ne ponimaju, ja turist“. Za to na finské straně to bylo mnohem přátelštější. Celník po nás chtěl jen občanku a mimo řečí se zeptal, jestli jsme byli fandit na fotbalovém šampionátu. Odpověděli jsme, že ne, že se tam náš tým nedostal. On se začal smát a říká „nic si z toho nedělejte, Finové také ne“. Cesta pokračovala Finskem až do Helsinek, kde jsme se nalodili na trajekt a přejeli Baltským mořem do estonského Tallinnu. Dál jsme pokračovali Lotyšskem, Litvou a Polskem opět domů.

Jo a to nejdůležitější. Cesta trvala 28 dní a urazili jsme 5800 kilometrů. Průměr na den cca 280 km a nejdelší nájezd za den byl 460 km. Michal a Martin

Až vám někdo bude tvrdit, že něco nejde, tak mu nevěřte. Nám taky říkali, že na Pionýrech to nejde. A šlo to. Nezbývá než poděkovat našim strojům za nové zážitky.

Kdybyste si někdo chtěli přečíst o naší cestě přes Balkán, tak tady je odkaz:

Na fichtlech přes Balkán

Také nás můžete sledovat na Facebooku:

S Jawou na cestách

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE