Na Pionýrech do zóny smrti (ČERNOBYL)

Cesta začala jako každý rok slavnostním odjezdem z choceňského náměstí. Vyrazili jsme opět ve složení Michal Franc a Martin Gregor. První zemí bylo Polsko. To je pro nás vždy jen tranzit a cesta rychle ubíhá, protože je to rovinka a nemusíme překonávat žádné pohoří. Jediné co nám aspoň trošku zpestří cestu Polskem, jsou přívozy. Takže i tento rok jsme se na jeden nalodili. Trošku nás ale zaskočilo, že po nás asi v půlce cesty chtěl převozník zaplatit. Vypadá to divně, jako že jsme chtěli jet zadarmo, ale přívozem v Polsku jsme jeli už hodněkrát a nikdy se neplatil. Každopádně to bylo s placením trošku složitější, protože jsme neměli polské Zloté, ale jen Eura a Hřivny a ani kartou se platit nedalo. Nakonec to zpravila minilahvička Becherovky. To sebou vozíme právě pro takovéto případy. No a myslím, že převozník byl šťastnější víc, něž za těch pár Zlotých. V Polsku přišla také první závada. Přestal fungovat tachometr na Pionýru. Šikovné ruce a v nich kladivo. Jojo to stačí. Takže za chviličku je vše v cajku a může se pokračovat směr Ukrajina.

Po třech dnech překračujeme hranice na Ukrajinu. Letos jsme byli mile překvapeni, jak rychle to na ukrajinské hranici šlo. Přechod trval asi 15 minut, což bylo fakt super. Asi 30 kilometrů za hranicí nás zastavují policajti. Důvodem je prý to, že nám moc svítí světla. Chápete to? Na pincku nesvítilo světlo už z výroby a když chcete jet večer, tak musíte mít na přilbě čelovku abyste aspoň trochu viděli na cestu. No ale na Ukrajině je to asi moc. Policajti byli docela neoblomní. Prý s tím vážně něco musíme udělat. Ještě bych dodal, že to ale nevypadalo, že by chtěli úplatek a byli slušní. Tak i my jsme jim vyšli vstříc a jednoduše jsme světla vypnuli. Policajti poděkovali a my razili dál. Zhruba po dalších 60 kilometrech stavíme první bivak na Ukrajině.

Další den najíždíme na jeden z hlavních tahů na Kyjev. Letos si vybíráme nejsevernější cestu a musím uznat, že jsme byli docela překvapeni. Na Ukrajině jsme byli už několikrát, ale i přesto nás vždy udivují jejich slavné (ne)cesty. Hlavní tahy na Kyjev jsou jakž takž dobré, ale jak sjedete mimo, tak začíná ta správná zábava. Každopádně tato severní cesta je naprosto v pořádku. Žádné díry, žádné výmoly a dokonce tu ani nebyl moc velký provoz. Podél cesty jsou docela hustě lesní odpočívadla, které jsme využívali právě k pauzám a svačinám. U odpočívadel jsou i záchody, sice jen dřevěné kadibudky, ale jelikož cesta není moc frekventovaná, tak záchody byly čisté. A ještě u těch odpočívadel jsou ohniště, takže si můžete ohřát i teplé jídlo, nebo opéct buřty.

Po párset kilometrech to začíná být nuda. Jet rovně po pěkné cestě je unavující a co by to bylo za cestu Ukrajinou, kdybychom nejeli po těch slavných tankodromech. Takže u města Sarny sjíždíme víc na sever a míříme k běloruským hranicím. Cestou si užíváme památníky druhé světové války, které jsou snad všude. No a samozřejmě pravoslavné kostely mají také své kouzlo. Čím více se blížíme k běloruské hranici, tím horší cesty se ukazují.

Nejprve se na cestě začaly objevovat menší, pak větší díry a pak začal postupně mizet asfalt. Ten nakonec vystřídaly prašné, nebo šotolinové cesty. Obdivuju místní, kteří po těchto cestách musí denně jezdit. Ale na druhou stranu vozový park zde vypadá obdobně, jako cesty, po kterých jezdí. Staré rezaté Žigulíky, do nekonečna opravované Gazíky, nebo samo domo upravované značky Vaz, Uvaz a jiné ruské samochody. My jsme si při vyhýbání se všem těm dírám stále dokola jen vesele pěli písně od Dalibora Jandy „Hráli jsme kličkovanou“. A když jsme narazili na úsek, kde díry zmizely a šlo to opět trošku rozjet, mohli jsme přeladit na „Říkal si hurikán“. Do zpěvu nám ale přestalo být ve chvíli, kdy jsme narazili na staré, kamenité cesty. Ostré kameny natlučené do země, po kterých se jen stěží jde pěšky, nebyly zrovna to pravé pro naše staré motocykly. Objet to nikudy nešlo, takže naše už tak bídná rychlost se rázem několikanásobně snížila a my tak jeli třicetikilometrový úsek i 3 hodiny. Místní nám pak s hrdostí vyprávěli, že jsou to cesty ještě z války. Prý vydrží vše a vypadají stále stejně i po skoro sto letech. Což je pravda. Naštěstí to motorky zvládly téměř bez úhony. Museli jsme jen dotáhnout vše, co není svařené. Každopádně to stálo za to, protože projíždět typické ukrajinské vesničky je vždy zážitek. Lidé se s vámi dávají hned do řeči a kolikrát je těžké ukončit rozhovor, protože už musíte jet.

Když jsme se už chtěli napojit opět na hlavní tah, narazili jsme na závoru a u ní na několik vojáků. Hned jsme pochopili, že to bude znamenat problém. Na závoře byl znak upozorňující na radiaci a vedle velká cedule s oznámením, že za závorou je zakázaná černobylská zóna. Už z loňska jsme věděli, že motorky mají do zóny přísný zákaz. Nikdo vám nevystaví žádné povolení, protože pro motorky prostě neexistuje. Což nám opakují i vojáci, kteří střeží vstup do zóny. Diví se, proč tu vlastně jsme. My se snažíme jezdit ještě po staru, takže s papírovou mapou a tam zóna není značená. Tak to vysvětluju vojákům a ty nám říkají, že ani v Google mapách není značená, ale že prostě máme smůlu. Bohužel pro nás to vypadá bledě a budeme se muset otočit a objet to. To by znamenalo minimálně další den na víc a znovu po těch hrozných cestách. My naštěstí vozíme speciální povolení, které nám bylo vystaveno přímo v Čechách. Toto povolení nám na cestách zpřístupňuje všechny zákazy. Bylo vystaveno panem Janem Becherem a Rudolfem Jelínkem. A funguje. Vojákům se rozzáří oči a hned nám dávají instrukce, jak zónu projet a jak se chovat. Díky němu jsme se dostali do zakázané zóny i s motorkami. Tímto bych chtěl ještě poděkovat pánům Becherovi a Jelínkovi. Jo a neslouží to jen jako speciální povolení, ale i jako desinfekce, sbližující prostředek a univerzální léčivo. Nesmí chybět na žádné cestě. Na druhou stranu mě trochu děsí, jak málo stačí k tomu, abyste se dostali do takovéto zóny. Jo a ještě bych napsal něco k tomu alkoholu. Na každou cestu sebou bereme cca 20 minilahviček. Vozíme minilahvičky, protože klasických lahví bychom na pionýry moc nepobrali. Takže pro vstup do Černobylu i s motorkami nám stačilo deci chlastu.

Takže se nám povedlo neplánovaně dostat Pionýry až do zakázané zóny. A jak málo k tomu stačilo. V krátké instruktáži nám vojáci říkají, že musíme projet zónu co nejrychleji, nikde nezastavovat a nic nefotit. Po pár kilometrech nevydržíme a zákaz porušujeme. Za jízdy fotíme opuštěné polorozpadlé domy. Fotky z jízdy stojí za prd a tak když po několika kilometrech zjišťujeme, že zde nikdo není, tak zastavujeme a děláme už lepší fota. Nakonec porušujeme zákaz zastavování znovu. Bohužel nechtěně, ale musíme. Jednomu z Pionýrů došel benzín. To prostě nevymyslíš. Za celou cestu se to nestane, a když vjedeš to radioaktivní zóny, kde se nesmí zastavit, tak motorce dojde palivo. Rychle benzín doplníme z náhradního zdroje, uděláme ještě pár fotek a vyrážíme ven ze zóny. Samozřejmě i na výstupu byla hlídka. A samozřejmě už od kolegů dostala echo čím máme zaplatit. Takže ještě jedna Becherovka a jedna slivovice a můžeme legálně ven.

K večeru si stavíme bivak kousek před Kyjevem na břehu Dněpru. Řeku, hlavně vodu jsme fakt potřebovali, už týden jsme se nemyli a je to na nás docela znát. Nebo spíš cítit. Už si kolem nás v obchodech dělají lidi odstupy. A to víme, že je čas na očistu. Dněpr využijeme jako koupelnu. Nemusíme se tedy stydět, až zítra vyrazíme do hlavního města Ukrajiny. Po očistě si chceme postavit stany, ale nakonec musíme stavět motorky. Pustě si video, je to sranda.

 

Na neukázněné kyjevské řidiče jsme už zvyklí z minulého roku, takže proplést se hustou dopravou až k našemu penzionu nebyl problém. Většinu nocí trávíme pod stany v přírodě, ale čas od času je potřeba dobít elektroniku a dát se trochu do kupy. A v Kyjevě se ubytováváme hlavně kvůli hlídání motorek, až budeme v zóně. Hned po ubytování odstrojíme motorky a uděláme důkladný servis a seřízení všeho co je potřeba. Motorky v posledních dnech dostaly pořádně zabrat, obzvlášť na těch kamenitých cestách, takže si zaslouží trochu té péče. Teprve až jsou motorky ošetřeny, tak se jdeme věnovat sobě. Na pokoji máme pračku, takže všechno oblečení do ní a vyprat. Byl to trošku oříšek, protože pračka má ovládáni v azbuce, ale poradili jsme si. Odpoledne vyrážíme na prohlídku Kyjeva. Přijeli jsme sem o den dřív, takže budeme mít na prohlídku i celý další den. Kyjev je krásné město, ale ostatně skoro jako každá metropole, kterou jsme navštívili. Ale přesto má své osobité kouzlo. Všudypřítomné pravoslavné chrámy dávají městu jiný ráz, než na co jsme zvyklí. Velké zdobené kopule jsou jak z ruských pohádek. Městu nejvíce dominují chrámy svatého Michala a chrám svaté Sofie. Nelze opomenout ostatní dominanty města, které lákají davy turistů. Patří mezi ně monumentální Oblouk přátelství národů, nebo obří socha Matka vlast (neplést si ji s tou z ruského Volgogradu). Socha s podstavcem, vysoká 102 metrů, se majestátně tyčí nad Kyjevem. V jejich útrobách se nachází muzeum války, které určitě stojí za prohlídku. A v neposlední řadě musíte navštívit náměstí Nezávislosti, známé jako Majdan. Na tomto náměstí proběhl teprve před několika lety krvavý převrat, který stál desítky lidí život. To je jen malý výčet toho, co se dá v Kyjevě vidět. Bylo by toho tu ještě spousta co objevovat, ale my už další den mířili do zakázané zóny Černobylu.

 

Ráno nasedáme do mikrobusu agentury organizující dvoudenní výlet do zakázané zóny. Před oficiální vstup do zakázané zóny, který se nachází v obci Dytyatky, se dostáváme kolem desáté hodiny dopoledne. Aby vás vojáci hlídající zónu pustili dovnitř, musíte splnit několik podmínek. Musí vám být víc jak 18 let, potřebujete platný cestovní pas a musíte vlastnit povolení pro vstup, které vám vystaví ukrajinské úřady. Po vstupu se musíte řídit jistými pravidly. Je nařízeno mít dlouhé rukávy a nohavice. Nesmí se jíst, pít a kouřit mimo vyznačená místa. A nesmí se chodit mimo povolené trasy a vstupovat do budov. Zákaz vstupu do budov není z důvodu, že by byly nějak silně kontaminované, ale protože víc jak 30 let chátrají a tak se někde propadají podlahy, stropy, nebo padají celé části domů. Certifikovaný průvodce, který vás má po celou dobu na starost, obdrží od strážců GPS lokátor. Díky němu mohou strážci hlídat, kde se skupiny pohybují a zda neporušují vstupy do budov. Samozřejmě co by to bylo za návštěvu Černobylu, když byste se nemohli podívat do domů. Když máte průvodce, který zónu zná a ví kde je to bezpečné a kde už ne, tak není problém si prohlédnout domy uvnitř. No ale co s GPS lokátorem, který má průvodce u sebe? Na to stačí obyčejný selský rozum. Lokátor se dá řidiči mikrobusu, ten si chodí kolem a skupina s průvodcem je v budově. Takové malé porušení zákona, které většina místních vojáků toleruje. Najdou se samozřejmě tací, kteří by se snažili dělat problémy. Ale ramena hází jen proto, aby dostali úplatek. Takže průvodce sebou vozí láhev vodky, kterou se zde vyřeší vše.

 

Ve většině míst zóny nepřekračuje radiace hodnoty, které lze běžně naměřít třeba ve vašem městě. Najdou se ale místa, kde je dávka záření větší, nebo dokonce mnohonásobně převyšuje povolený průměr. Taková místa jsou označena a říká se jim hotspoty. Turisté si mohou změřit sílu záření dozimetry, které dostanou hned po vstupu do zóny. Není však dobré se u hotspotů déle zdržovat a průvodce vám to ani nedovolí. Každopádně ani vy u takovýchto míst nechcete zůstat déle, protože na vás dozimetr křičí a upozorňuje na zvýšenou radiaci. V zóně se nachází několik míst, která jsou člověku smrtelně nebezpečná. Patří mezi ně třeba Červený les, suterén nemocnice v Pripjati, nebo hřbitov techniky. Pod samotným sarkofágem v prostorách pod havarovaným čtvrtým reaktorem se dokonce nachází nejradioaktivnější místo na světě. V zóně jsme přespali a na prohlídku jsme měli dva dny, takže jsme toho viděli poměrně dost od Pripjati, přes radar Duga až po samotnou elektrárnu a onen nechvalně známý čtvrtý reaktor. Nebudu tady dělat přednášku o Černobylu, tak aspoň mrkněte na pár fotek a krátké video, které jsme natočili v zóně. Možná bych ještě vypíchnul naše dvě ukrajinské průvodkyně Halinu a Natálii. No nebavila by vás s nimi taky prohlídka.

(Pro upřesnění. Ty bílé obleky nepotřebujete. Já je nafasoval v práci a vlekli jsme je celou cestu až do Černobylu, jen kvůli týhle fotce. Pak jsme s nima ještě natáčeli nějaké blbosti. Každopádně normální člověk se tam fotí v civilu.)

V Kyjevě nasedáme na motorky, na které jsme se už fakt těšili. Toho chození bylo moc, tak teď zase pár dní jízdy. Z Kyjeva vyrážíme dolu na jih. Další zastávku máme až v raketovém muzeu Pervomajsk. Do muzea, které mapuje vývoj raketové techniky a vystavuje veškerou vojenskou techniku, dorážíme po dvou dnech jízdy. Motorky šlapaly bezchybně a dovezly nás až do místa, které bylo za dob studené války obávanou raketovou základnou, která mířila jadernými zbraněmi na USA. Tato bývalá sovětská základna strategických raketových sil je jediná svého druhu, která je přístupná veřejnosti. Uvidíte spoustu exponátů raket a další vojenskou techniku, jako jsou tanky nebo stíhačky. Největším lákadlem je jaderná raketa SS 18 Satan, která byla ve své době největší atomovou raketou světa. A když si připlatíte, můžete se podívat do podzemního velína, ze kterého měly být rakety odpalovány. Zvednete si červený telefon, kterým přišel rozkaz z Moskvy, a zmáčknete tlačítko a odpálíte jím Satana na New York. Dnes je vše samozřejmě nefunkční a slouží to pouze jako muzeum. Ve své době to bylo ovšem obávané místo.

Tady se můžete podívat na video, ve kterém uvidíte, co se stane, když zůstaneme na chvilku sami v raketovém velínu.

 

V Pervomajsku se láme naše cesta a vydáváme se k domovu. Najíždíme na hlavní tah na Lvov a polské hranice. Cesta je o dost horší než severní, kterou jsme jeli do Kyjeva. Tady je patrné, jaké jsou rozdíly v regionech. Čím bohatší region, tím lepší cesta a opačně. A tak se nám pod koly střídá zcela nový asfalt s parádním tankodromem z vyjetých kolejí a asfaltových ostrůvků. Ty asfaltové kry nedělají dobrotu projíždějícím autům. V těchto úsecích to vypadá jak v pneuservisu, nebo autodílně. Podél cest různě postávají auta s defekty. Po pár hodinách se k nim přidáváme také. Pionýru upadl celý výfuk. Není to nic vážného a za chvilku opět vyrážíme.

 

Nevím, jestli to bylo tím, že Pionýr byl naštvaný na hroznou cestu, nebo že se mu ještě nechtělo domu, ale každopádně začal zlobit. Nic hrozného, ale každou chvíli se zastavovalo vyčistit trysku, vyměnit svíčku apod. Při jedné takové zastávce kolem nás profrčela Afrika s českou spz. Pán se u nás na chvíli zastavil. Prý dopoledne vyrážel z Oděsy. To my bychom tam z tohoto místa jeli minimálně dva dny. Další den přišlo docela velké horko a motorka začala stávkovat ještě víc. Teď už se jí nechtělo ani pořádně jet. Párkrát za den se rozhodla, že prostě chvílema nepojede, nebo mě aspoň potrápí škubavou jízdou, jako kdyby trpěla epilepsií. Ladil se karburátor, zapalování, předstih, kontroloval se válec a píst. Nic, prostě na nic jsme nepřišli a trvalo to i druhý den. K večeru se však Pionýr umoudřil a z ničeho nic vše přestalo a jel opět parádně. Asi se zalekl celníků, protože jsme v podvečer dorazili k hranicím. Ukrajinská strana hranice byla zase v pohodě, ale za to Poláci jsou opravdu důslední. Není se čemu divit, střeží hranice EU. Většině lidí kontrolují veškeré věci. Vše z aut ven a vše ukázat. Dokonce jsme viděli, jak jedné slečně prohmatává celnice prsa, ale to byl už asi nadstandard. My naštěstí dostali celníka, který byl docela v pohodě. Když po nás chtěl ukázat bagáž, tak jsme oba otevřeli nejprve brašny se špinavým prádlem. Po tom odéru co se z nich vznesl, do nich ani nešáhnul a mávnul, že ok. I tak nám polská hranice trvala kolem dvou hodin.

 

Tak jsme zase v Polsku, už jen pár dní od domova. Jak jsem psal na začátku, tak Polsko je jen tranzit a rovina a asfalt a nuda a nuda a nuda. Tak jsme si řekli, že budem cestou fotit alespoň nějaké kokotiny. Myslím, že se nám to i povedlo. Polsko přelítneme během tří dnů a po 17 dnech a 3303 kilometrech dorážíme do Chocně na náměstí. Další cíl splněn, další ročník za námi.

Další mé cesty, můžete sledovat na sociálních sítích: S Jawou na cestách

• Facebook: https://www.facebook.com/sjawounacestach
• Instagram: https://www.instagram.com/sjawounacestach
• YouTube: https://www.youtube.com/sjawounacestach

A pokud máte ještě chuť, tak si můžete přečíst cestopis z cesty, kdy jsme na Pionýrech dojeli do Moskvy.

Na Pionýrech až na Rudé náměstí

Nebo jak jsme projeli na Pionýrech Balkán.

Na fichtlech po Balkánu

A nebo o návštěvě Jawa klubu na Kubě.

Jawy v Karibiku

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE