Na ,, OKO", aneb 21 dní šesti zeměmi východní a jihovýchodní Evropy. Slovenskem, Ukrajinou, Rumunskem, Moldávií, Polskem.

Termín: 4. 7. – 25. 7. 2017

Navštívené země: Slovensko, Ukrajina, Rumunsko, Moldávie, Ukrajina, Polsko
Ujeto: 4 868 km silnice + terén
Benzín: 9 000 Kč
Slovensko: 30 Kč
Ukrajina: 24 – 25 Kč
Rumunsko: 30 Kč
Moldávie: 15 Kč
Polsko: 28 Kč
Náklady na osobu cca: 25 000 Kč.
Moto a posádka: Honda GL 1500 SE, Milan – řidič, batůžek a navigace Eva.

Výběr pro letošní moto dovolenou byl jasně rozhodnut v rámci oboustranné domluvy jednohlasně mou manželkou. Volba padla na východní a jihovýchodní Evropu, konkrétně Ukrajinu, Rumunsko, Moldávii. No, musela mi ten seznam míst k navštívení poslat emailem, jinak by to bylo málem na knihu a potřeba tak dva roky prázdnin. Nic nového, každý rok to začíná stejně. Nejvíce práce mi dá vložit do toho také body mého zájmu tak, aby zůstala v přesvědčení, že to byl její nápad, potom probíhá schvalování rychleji a bez vážnějších připomínek. Máme září 2016, tak mám na to dostatek času. Říjen, hrubý návrh je hotov. Listopad předáno ke schválení. Prosinec vyřešení připomínek a z dvoutýdenní je najednou třítýdenní dovolená.

Ubytování se snídani zajištěno, kilometry a náklady rozpočítané. Posláno Ježíškovi a je TO pod stromečkem. V březnu jsme začali řešit konečně nákup nepromoku. Po kladném doporučení mým starším synem, který když vyjede, tak prší, jsme se rozhodli, že si je také koupíme. Jednu březnovou sobotu jsme se nepromoky jali koupit. Dilema… jednodílné, nebo dvoudílné? Zvítězily kombinézy. Manželka si koupila na místě, já si ho musel z důvodu své sportovní postavy objednat s dodací lhůtou čtrnácti dní. Nakonec se dodání prodloužilo na tři měsíce vzhledem k mé velice žádané velikosti 2XXL.                    

Problém v přípravě nastal, když si má drahá souputovnice životem přečetla některé články z cest po Ukrajině a Rumunsku a dostala z této četby hysterický záchvat, že nás někdo okrade nebo nás zavře policie a že nás tam mohou i zabít. Proto kontaktovala, snad všechny známé i neznámé, kteří měli samozřejmě k dobru samé hororové příběhy, a málem jsme cestu odpískali. Dokonce jsme měli na cestu telefonický a emailový kontakt na nějakého Serjožu, kdyby něco. Nakonec nikde nic, nikdo nás nezavřel ani nezabil a vrátili jsme se v pohodě jen s jedním zážitkem s policií a drobnou poruchou na naší „Bobině“. Červen 2017, vše ještě znovu zkontrolovat a ověřit, sundat předkopy, udělat technickou na Bobině (komedie, nic je nezajímalo, jen jestli mají světla a směrovky R v kolečku), udělat kompletní pojištění, zkontrolovat stažené mapy a můžeme vyrazit. Jedeme bez navigace, pokud nepočítám tu živou, sedící za mnou, a jen podle offline mapy.cz.

Užhorod

Úterý, středa, čtvrtek 4. 7. -  6. 7. 2017; ujeto 462 km

Směr Žilina – Martin – Prešov - Užhorod

Vše nabaleno, ještě odjezdové foto a vyrážíme směr Žilina. To jsme ale netušili, že tento úsek pojedeme z důvodu kolon 4 hodiny. Po projetí Žiliny ale už bylo vše v pořádku a cesta pěkně ubíhala. Samozřejmě, že se vždy musí objevit nějaký drobný problém. Po technické jsem si zapomněl namontovat zpět předkopy, a tak nohy jen na stupačkách, žádné „vyvalování“. Obídek na ranči u Rožumberoku, pokud jedeme tímto směrem, zastavíme se tady a jsme vždy spokojeni.

 

Další zastávka a natankování až před Prešovem, jednu benzínku jsem musel projet bez zastavení, jelikož vzadu za mnou se konala poobědová siesta (nerušit), tak nešlo zastavit. Šíravu jsme vzali jen zdálky, nezbýval čas, zácpy u Žiliny nás zdržely. Pak už jen hraniční přechod Vyšné Nemecké.
Obavy ze 4 hodinového čekání na odbavení se rozplynuly a za 40 minut jsme na Ukrajině. Žádné prohlídky a kontroly zavazadel, jen pasy a TP. Celníci usměvaví na obou hranicích, pár dotazů, kam jedeme a na jak dlouho. Akorát byrokracie… s tím lístečkem na razítka byla fakt legrace. Po vracení pasů jsem jakýsi lísteček (opravdu byl malý) vložil k TP a šup s ním do kufru, jaké překvapení, že po ujetí asi pěti metrů jej po nás (bumážku) chtěl celník sedící jen tak na židli. Ještě že jsem ho nevyhodil (myslím ten lísteček)!

Oprášili jsme už pomalu beznadějně zapadlou azbuku a ruštinu hned na hranici a první benzínce. S podivem docela tam toho zůstalo dost. Teď nám to bylo k užitku, a to nejen na Ukrajině, ale i v Moldávii. Na hranicích opět menší chybička s výměnou hřiven. „Tady to neměň, vyměníš to ve městě“, říká moje žena. Ouha, najít potom při večerní procházce v Užhorodu otevřenou směnárnu se stalo bezmála nemožné, všechny zavřené, ale naštěstí na jednu jsme narazili na rohu směrem k Lipové aleji. No, narazili. Eva, protože to „zapinkala“ na hranicích, vlítla do non stop otevřené lékárny, kterých je na Ukrajině vskutku hojně, více jak obchodů s jídlem, a tam se na výměnu peněz s úspěchem doptala. Směna proběhla v ukrajinském volném tempu a ve výhodném kurzu. Ubytování jsme byli kousek od hradu a skanzenu, do centra také kousek v super vilce a z uzamčeným parkovištěm. Užhorod jsme prošli za dva dny snad celý, včetně katedrály Cyrila a Metoděje, synagogy, hradu, skanzenu a Lipové aleje. Trochu nás mrzelo, že ,,dětský vláček“ je mimo provoz. Město je moc pěkné a opravdu stojí za návštěvu.

Dva dny jsou pryč a musíme dále.
Na benzínce mám menší problém s tankováním, ač si vždy sundávám přilbu, případně kuklu nebo šátek, pistol mi nechtěla dát palivo. Sundal jsem si dokonce i brýle, zase nic. Vyslal jsem rychlospojku, ať to vyřeší. No jo, pokud tam není obsluha, tak musíte čerpání nahlásit, a to za kolik, nebo jestli chcete plnou. Pak vám teprve zapnou stojan. Pokud tam je obsluha, tak se platí hotově u ní a kartou zase na pokladně. Opět jsme byli chytřejší. Ubytování Užhorod, Boutique Hotel Villa P, dvě noci se snídaní.

Majdan, Koločava, Siněvír, Poloniny.

Čtvrtek, pátek, sobota 6. 7 - 8. 7. 2017; ujeto 164 + 60 + 80 + 80 km

Směr Mukačevo – Volovec – Pylypec – vodopád Šipot - Maidan – Koločava – Siněvirské jezero.

Tady jsme už okusili kvalitu ukrajinských cest v plné síle a také výhodu zakoupených nepromoků. Ubytování v Maidanu, moc pěkný hotel s vlastním hlídaným parkovištěm s možností zastřešeného parkování pro moto.

A opět výhoda znalosti ruštiny při komunikaci nejen s lidmi na ubytování, ale i během cest a návštěv restaurací. Při návštěvě Koločavy jsme potkali českou skupinku s průvodcem, která šla také na hroby Eržiky a Nikoly. Bez nich bychom tyto hroby asi těžko hledali a našli. U hrobu Nikoly se průvodce, jméno jsem zapomněl, a má žena Eva předháněli, která verze vyprávění se o nejznámějším loupežníkovi více blíží pravdě. Skupinka to vyřešila při poslechu po svém, sedla si kolem údajného hrobu Nikoly, otevřela si vodku a mezitím, co ti dva vyprávěli své varianty, tak si zavdávali vodku a ředili ji džusem. Následovala prohlídka četnické stanice, k tomu oběd a potom následovala návštěva dřevěného kostelíku. Podle vyprávění se tento kostelík stal ateistickým muzeem a je dodnes v zavržení věřících. Za totality byl v něm vystaven obraz kosmonauta J. Gagarina a pod ním napsáno: ,,Byl ve vesmíru, ale boha neviděl.“

Zpět na hotel, sprcha, pořádně se vyspat, zítra Siněvir a Poloniny. Spalo se super a v pohodě až do pěti ráno. Ono se totiž špatně spí, jak vám kokrhá asi čtyřicet kohoutů, mečí deset koz, bučí asi pět krav a kvičí prase. Co naplat, jsme na vesnici. Vše nám ale nahrazuje nádherná panenská příroda, nádherné výhledy, prostě úžasné. Na Siněvirském jezeře při manželčině kávě a nějakém domácím víně, ze kterého se jí potom pletly nohy a jazyk, jsme se bavili, že bych si tady klidně koupil daču – chatku - a odstěhoval se tam, což přišlo směšné mladému českému páru sedícímu opodál, se kterými jsme potom hodili řeč a shodli se na kráse zdejší krajiny. Opravdu mne nádherná příroda, pohoda a vstřícnost lidí dostala. A to jsme ještě nebyli na Poloninách. Samozřejmě, že ukazatelem byly i ceny a jídlo. Nevím, ale my jsme masoví a sýroví po všech stránkách. Kdo jedl salám, klobásu, steak nebo sýr na Ukrajině, musí se divit, co my tady u nás jíme vesměs za nechutné hrůzy. Klidně jsme si dali jakékoliv jídlo, zmrzlinu, domácí limonády na ulici nebo v horách ve stánku. U nás se bojím koupit i něco na farmářských trzích, natož ve stánku u Kauflandu.

Jak jsem psal výše, Poloniny, Volovec, Polypec, vodopád Šipot, tak tam si představuji sedící malíře, jak štětcem zachycuji nádhernou barevnost polonin, lesního porostu při změně dopadu slunečního svitu, domorodce nesoucí plné kbelíky borůvek, košíky hřibů, pasoucí se dobytek. Polypec je také zimní středisko, svahy jak v Alpách, jen ty lanovky jsou trochu staršího ražení. Ubytování Maidan, Hotel Duet, dvě noci se snídaní.                                                                                                                           

 

Solotvyno, Sapanta, Barsana, Borsa.

Sobota 8. 7. 2017; ujeto 355 km

Směr Solotvino – Sapanta – Barsana – Borsa

Měli jsme toho naplánováno celkem hodně, tak brzy do sedla. Cesta celkem v pohodě, už se místy objevovaly náznaky, že se cesty opravují. Rychlost 80 km mimo obec nebyl problém dodržovat, ono se více ani nedalo jet. V obci jsem si dával pozor na vyznačenou rychlost, takže podle předpisů, ať nejsou problémy s policií. Ale přece jen ke kontaktu s ukrajinskou policií došlo. Oni totiž stáli na levé straně silnice a jeden z nich jen tak ledabyle mával plácačkou a my jeli dál. V druhé vesnici nás dojeli a zastavili. Nebyla to z mé strany žádná frajeřina, spíše jen špatné posouzení situace. Na dotaz, proč jsem nezastavil, aniž jsem se dostal ke slovu, Eva spustila k mému úžasu ruštinou, jako by z ní měla státnice. „Tak se u nás nesmí zastavovat, u nás policie stojí vpravo ve směru jízdy, má vztyčenou plácačku a ne jen tak ledabyle mávat z druhé strany a že jsme turisté a přijeli jsme tady podporovat ukrajinskou ekonomiku“. Policista z toho byl asi dost vyjevený, tak jen podal dotaz na mé jméno, a jestli jsem nic nepil. Po sdělení požadovaných informací nás raději s přáním příjemné a bezpečné cesty propustil. Musím dodat, že kolem dalších hlídek, i když o nás nejevily zájem, jsem jel opravdu s respektem.
 

Solotvino, solná jezera, vlastně ukrajinské Mrtvé moře, myslím to velké jsme z důvodu časové tísně nestihli jen to menší a při pohledu na lidi kolem, kteří vylezli z vody, a byli bílí od soli jak solničky, jsme vzdali i koupání a jen jsme se prošli.
Na ukrajinsko - rumunské hranici v Sighetu Marmatiei jsme se potkali se dvěma českými páry také na moto, tímto je zdravíme. Jeden z páru neměl takové štěstí s policií a za nezastavení na stopce je policie stáhla o 100 dolarů. Hranice jsme projeli do dvaceti minut. Nějaký lei jsem si vyměnil doma, tak žádný stres a jedeme směr Sapanta, veselý hřbitov.

 

Hřbitovy sice beru jako nutné zlo, ale tento stojí za shlédnutí. Nějaký oběd v přilehlé restauraci, zmrzlina a pokračujeme směr Barsana, nejstarší klášterní komplex s nádherným celodřevěným kostelíkem. Také moc pěkná podívaná, Eva si dokonce lokla nějaké vody z posvěceného pramene, já to neriskoval. Je dobře, že se takové stavby a komplexy dostávají na seznamy UNESCO a zůstávají zachovány pro další generace.

Po výjezdu z Barsany nám nastaly krušné cestovní chvíle, a to při vjezdu na DN 18, která byla celá až do Borsy totálně rozkopaná, čekal nás jen uválcovaný kamenný násyp, 50 km jsme jeli dvě hodiny, tohle byla po Ukrajině druhá terénní vložka a zatěžkávací zkouška pro pneu a Bobinu, která si na svých bedrech vezla 600 kg. Utrmácení, ale nakonec zdárně jsme dojeli na ubytování, večeře a hajdy do pelechu. Ubytování v Borse, vlastní parkoviště, Hotel Victoria, na jednu noc se snídaní.

Bicaz, Lacu Rosu, Gheorgheni

Neděle 9. 7. 2017; ujeto 264 km

Směr Bicaz - Bicazská soutěska – Lacul Rosu – Gheorgheni

Cesta na Bicaz byla také celá v rekonstrukci, místy už položený asfalt. Pokud ale dotáhnou rekonstrukci do zdárného konce, tak za dva roky to bude moc pěkné svezení. Před Bicazem zastávka u Lacul Izvorull – Montelui. Kolem této přehrady jedete bezmála 37 km a hráz je dlouhá přes 500 m. Zajímavé je její prohnutí. Od Bicazu už jsou silnice vcelku v dobré kvalitě, přes Bicazskou soutěsku kolem Lacul Rosu až do Gheorgheni. Bicazskou soutěsku jsme projeli se zastávkou na občerstvení hned někde ze začátku.

Potom jsme bez zastavení projeli celou soutěsku i kolem jezera. Tady jsem trochu oklamal Evu tím, že je tady hodně lidí a není kde zastavit, což byla i pravda, a jeli jsme přímo až na ubytování do Gheorgheni. Chtěl jsem totiž vyložit věci, odlehčit a po prázdnu si tuto cestu projet ještě jednou. Lest se zdařila a po vyložení všech věcí a návrhu, že u jezera už nebude tolik lidí, jsme si to projeli ještě jednou. Vyrazili jsme v podvečer, prošli se u jezera a užili si cestu tentokrát po prázdnu. Sjezd do Gheorgheni od jezera je moc pěkný, širší cesta, přehledné zatáčky, moc dobře se jelo. Po návratu na bydlení jen krátká procházka, večeře a spát.

Ráno jsme v Gheorgheni podle rozpočtu vyměnili lei na celý zbytek pobytu v Rumunsku. Parkování přímo před recepci. Ubytování v Gheorgheni, Astoria Hotel & Restaurant, jedna noc se snídani.

Turda, Sebes, Cobles

Pondělí, úterý, středa 10.7. – 12.7.2017; ujeto 270 + 266 km                                      

Směr Sovata - Turda – Sebes – Campeni – Cobles – Sebes.

Cesty už celkem v pohodě, v Sovatě jsme zrušili zastávku v solných lázních, počasí na koupání nebylo a zajíždět se nám tam nechtělo jen pro pohled na slanou vodu. Tak další zastávka až v Turdě, kde je více jak dva tisíce let starý solný důl. I když značení nic moc, našli jsme ho v pohodě. Vyprávět nebo psát o tomto solném dolu a jeho částech je asi zbytečné, je třeba jej navštívit a vidět na vlastní oči. Prohlídka tak na tři hodiny a myslím si, že ani přiložená fota nedají plně vyniknout úžasné kráse útrob celého dolu.

Cestou z Turdy do Sebes jsme museli jet po silnici E81, nejde se jí vyhnout. Byla dost ucpaná a my ji projeli průměrnou rychlosti 40 km/h. Bohužel druhý den jsme ji museli jet ještě jednou ze Sebes do Cobles na Catatile Ponurului, Ponorné hrady, největší skalní bránu v Evropě. Po cestě jsme viděli, že tady podnikání nic nebrání a dá se zpeněžit i voda ze studánky, kterou tam nějací maníci čepovali do plastových kanystříků a prodávali. Měli jsme na výběr, buď jít z Cobles asi 12 km, nebo z Vartop 9 km. Protože jsme ve Vartop cestu nenašli a na naše dotazy všichni otázání kroutili záporně hlavou, museli jsme jet do Cobles a odtamtud to vzít po žluté a následně po červené. Tady jsme měli třetí terénní vložku, kdy jsme jeli, co nás to pustilo po lesní cestě až na skladiště dřeva. Tam jsme Bobinu zaparkovali pod stromy do stínu a s příkazem, ať se chová slušně, nikam nejede a s nikým se nebaví, jsme ji opustili.

Musím říci, že túra to byla hrozná, když jsme po zdolání asi 11 km dorazili na místo a má drahá polovic mi výslovně zakázala lézt dolů ke skalní bráně, odbrknul jsem jí. Když jsem se dotrmácel až sem, tak tam slezu, kdybych tam měl zůstat, a stálo to zato. Shora úchvatné, dole si však člověk připadal jako trpaslík. Škoda, že vše je omezeno ztrátou času k dostání se na místo, tady je to tak na dva celé dny, aby se dalo všechno prolézt a projít. Snad někdy příště.

Legrační na tom je, že v těchto končinách nikde na mapě nenajdete jakoukoliv příjezdovou nebo lesní cestu, ale po zdolání krkolomných a liduprázdných turistických stezek a vyjíti z lesa uvidíte v nadmořské výšce 1350 metrů salaš s nějakým chovným dobytkem a u ní dvě tři auta. Zpět do Sebes se vracíme už za tmy, ač jsem zarytým odpůrcem nočních jízd, nezbyla jiná možnost. Co třetí auto jezdí s mlhovkami nebo má rozsvícenou zadní mlhovku. Prostě děs a hrůza. Ke všemu nám za městem Abrud začalo mrholit, potom proměna na slabší déšť. Plexi na moto, na přilbě a brýle k tomu, velmi špatná kombinace pro jízdu v noci. Naštěstí v pořádku a ve zdraví jsme dorazili na hotel. Večer jsme poseděli u lahvičky vína a Mirindy s bublinkovou vodou. Parkování v uzamčeném parkovišti. Ubytování Sebes, Hotel Turn Sebes, dvě noci se snídaní.

Translpina, Transfagaras

Středa, čtvrtek, pátek 12. 7. - 14. 7. 2017; ujeto 258 km

Směr Transalpina – Calimanesti – Curtea de Arges – Capatananii Ungureni

V noci byla dosti silná bouřka a ráno, když jsme šli na snídani, ještě pršelo. Po snídani do nepromoků, i když už přestalo pršet. Transalpinu jsme si moc neužili. Po noční bouřce a silném dešti byla na cestě a hlavně v zatáčkách naplavenina bláta s kamením. Tak opatrně, a kochali jsme se krajinou a panoramaty a jen občas při dobrém náhledu jsme to pustili. Za Dobrou kolem říčky Sebes a Lacul de acumulare Táu byla silnice sice ještě mokrá, ale čistá.

Tak trochu po plyně a pěkně levá pravá kolem Lacul Oasa až po Lacul Vidra asi 60 km. První zastávka na Lacul Oasa, foto a jedeme dále. Druhá u Lacul Vidra – Lotru, zase foto a pokračujeme. Jediné větší vzrušení bylo, že po výjezdu z lesa před odbočkou na Voineasa, kde najednou skončil asfalt, potom chyběl kousek silnice a půlka mostu. Po asi 500 metrech jako by nic, silnice pokračovala. Oběd v Calimanesti a přes Curtea de Arges najíždíme na Strada Principala, která nás přivedla na ubytování v Capatanenii Ungureni, kde začíná Transfagarasan.

 Vybalit, večeře a do pelechu, zítra nás čeká zlatý hřeb moto zážitků naší cesty. Můj batůžek měl ale jiný názor. „Já zítra nikam nejedu, já dnes posedím u vína a zítra až se vrátíš, tak si zajedeme na hrad Vlada Tepese.“ Na dotaz proč, odpověď. „Ty tam zase pojedeš jak blázen, tam to vypadá hrozně a bude tam zima atd.“ Avšak ráno překvápko, Eva na nohou a už pomalu oblečená. Aniž bych se ptal, vypadlo z ní: „Já tě nemohu nechat jet samého, musím jet s tebou, to bych se bála ještě více.“ Jediné ubytování bez zajištěné snídaně a ráno byl problém. Za dva krajíce chleba s máslem a marmeládou, káva a čaj 24 lei. Trochu jsme z toho rozčarování, ale průjezd Transfagarasem až po spodní stanici lanovky a zpět vše napravil.

Vyrážíme brzy, ať stihneme ještě odpoledne Drákulu. Tam jsme kolem Lacul Vidraru - Agres jen projeli, zastavili jsme se u něj až na zpáteční cestě. Napětí vzrůstá, čím více řídne les, otevírá se výhled do krajiny a v dáli se začínají objevovat skály s minimálním porostem. Člověka mrazí v zádech. Shlédnuté desítky videí, bezmála stovky fotografií a teď nás čeká vidět vše na vlastní oči a zažít na vlastní kůži. Při jízdě po Transfagarasu vzniklo za mnou vzadu nové pojmenování vracečky na „zatáčka klapačka“.
Neskutečné pohledy a výhledy na krajinu, na silnice vinoucí se pod tebou a nad tebou, to je neopakovatelný a nepopsatelný zážitek. Ten byl ještě doplněný dojmem, když před vjezdem do tunelu krásně svítilo slunce 18 až 20°C, a po průjezdu tunelem pod vrcholem vjíždíte do mraku sedícího až na silnici a teplotě pohybující se kolem 5°C, vzadu okomentované, to je jako v pekle. Sníh už tam nikde nebyl, kdyby byl, tak by to úplně překročilo můj zážitkový sen.

Zima tam byla pořádná, musel jsem pustit topení a při sjezdu se podobala naše rychlost rychlosti koňského povozu. Za neustálého lamentování ze zadního sedadla, údery do mých zad a plno komentářů, proč já tu jela, proč jsem si raději nečetla na pokoji a výkřiky - já se nedívám a zatáčka klapačka, jsme dojeli na spodní stanici lanovky. Samozřejmě, že jsem si to slíznul po zastavení pod lanovkou ještě jednou… Samé propasti, samá zatáčka, zima jak na Sibiři. Ve stáncích potom moje drahá polovička hledala vestu, čepici, rukavice, šálu a ponožky z ovčí vlny. Když si chtěla přikoupit ještě nějakou houni na přikrytí nohou, tak jsem zavelel, dost, jedeme zpět, na druhé straně bylo teplo. Ve stánku jsem jí koupil kávu, sobě věnec preclíků na drátě a k tomu asi metr klobásy. Posvačili jsme a jali se k návratu. Tentokrát Eva vzala veškerou odvahu a za jízdy nadělala spoustu hezkých fotek.

Po dojezdu na ubytování jsme vyměnili moto oblečení za sportovní a šli jsme navštívit pravý hrad - zříceninu hradu Vlada Napichovače, Drákuly, Vlado Tepese, kam je nutno vystoupat po 1480 schodech. Vyjít nahoru, prohlídnout, nafotit nějaké selfíčko a hajdy dolů.

Po tomto zážitku a výkonu jsme si zasloužili pořádnou večeři, dobrý zákusek a zmrzlinu. Parkování na uzavřeném parkovišti ve dvoře penzionu.

Ubytováni v Ungereni, Pension Bella Vista, na dvě noci bez snídaně. Hledat ráno, kde si koupit něco na zub, to se nám nelíbilo, i když druhý den před odjezdem jsme si dali snídani v nedalekém Alimentaru, čtyři koblížky, dvojitou káva a Fantu za 8 lei.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE