Do Rumunska sám a bez plánu - tzv. na pankáče

25. sprna (pá)

Vyjel jsem cca v 7 hodin z Konstanty se stavem tachometru 7562 km. Mířil jsem na Gladnu Romanu. Cesta byla dlouhá, protažená kolonama. Na odjezdu od benzinky na mě vyběhli tři malý raťafáci, co tam asi poblíž žili, ale ujel jsem jim :-) Na této cestě jsem měl nepříjemnej nebezpečnej zážitek. Dodávce přede mnou (ten typ, co si řikaj kinder-kamioňáci) uletěla rezerva (nebo jestli měla na každý straně nápravy dvě kola nevim, spíš ta rezerva). Najdnou kvík, začouzení, rána, všechno hrozně ve mžiku, jak se chytla o vozovku, tak vyletěla asi 3 m do vzduchu a rotovala. Šel jsem na brzdy, ale to jsem si hned rozmyslel, kvůli autům za mnou, jejichž řidiči by nemuseli tak rychle reagovat. Jak letěla vysoko a dopředu, tak jsem odhadl, že bude ve vzduchu relativně dlouho na to, abych udělal úhybnej manévr vpravo a předjel ji. To jsem udělal dopadla na střed vozovky možná na mojí úrovni, možná trochu za mnou. Uff. Myslím, že ještě auto po mě ji po jejím dalším skoku podjelo a další auto s ní možná mělo kolizi. Řidič tý dodávky zastavil, ale asi netušil, co přesně se stalo.

Dojel jsem večer kolem 21. hodiny do penzionu, kde jsem měl od 20. srpna přes Booking.com potvrzenou rezervaci (moje druhá vlastní zkušenost s Booking.com). Nechtěl jsem na zpáteční cestě spaní podcenit. Zase tady byl problém s angličtinou. Nakonec paní, že jestli neumím německy. Zamyslel jsem se, jestli ze sebe vyplodim, kdo jsem, že mám rezervaci na přespání do rána přes Booking.com. Zvládnul jsem to v němčině říct, pani se rozsvítily oči a spustila na mě německy, tak jsem jí musel zastavit a říct, že německy nerozumim (což se asi musela divit, když jsem řekl souvětí v němčině). Sehnali někoho, kdo mluví anglicky. Ten mi sdělil, že se nastala nějaká chyba a ubytování pro mě nemaj a maj plno. Řikam jim, že mám několik dní potvrzený ubytování, mám za sebou 700 km na tom skútru a potřebuju se ubytovat.

Doporučili mi hotel ve vesnici (tohle bylo trochu odstrčený bokem od Gladne Romany), tak jsem tam jel. Volal jsem na číslo z cedule, ale zase angličtina nula. Ani slova jako „accommodation“, „free room“, „zimmer frei“, prostě nic. Všechno zopakovala pani a ke všemu říkala „nou“. No tak jsem se rozloučil a šel skoro marně googlit, protože dostupnost dat byla mizerná, jako ostatně po celou dobu mýho pobytu v Rumunsku. Byla už tma, vesnice plná cikánů, toulavejch psů, cestou pastevci, ovce a pastevecký psi (a ty uměj bejt hustý). Nechtěl jsem stanovat. Navíc by tu mohli bejt i ty medvědi. Už jsem skoro chtěl najít nejbližší policejní stanici, jestli mě nenechají přespat klidně někde v cele.

Objevil se během několika minut mlaďas v trenkách. Nastoupil zase google překladač (jemu to makalo na dosah wifi). Prej že je syn majitelů a jestli potřebuju přespat. Tak mu řikám, že potřebuju, že mám za sebou dlouhou cestu, že jsem měl v tamtom penzionu přes Booking.com několik dní potvrzenou rezervaci, ale neubytovali mě a poslali mě k nim, ale že jsem volal na to číslo, co mají na ceduli a bylo mi sděleno, že nemají místo. Mlaďas mi sdělil, že rodiče neumějí jinak než rumunsky a vůbec netušili, na co mi odpovídaj.

Ptám se ho, kolik za ubytování. Tak prý 200 lei. Neměl jsem už tolik lei (původní ubytko se mělo strhnout samo přes Booking.com a měl jsem nějaký drobný, který už jsem měl jenom na cestu na malý občerstvení, abych tu jejich měnu utratil do zbytku) a karty nebrali. Měl jsem eura ale. Ptal jsem se, jestli je možnost se ještě takhle večer občerstvit. Prý mi něco uvaří. Tak jsem mu dal 45 euro a byl spokojenej. A já vlastně taky.

Skútr za plot na chodník k terase u baráku, uvařil, dostal jsem polívku, zeleninu, pečivo, sýr, pokecali jsme přes translator, dostal jsem panáky nějaký domácí švestkový pálenky. Byl borec hrozně spokojenej, jak se mi tam líbí a posílal mámě screeny toho, co jsem mu psal. Musím říct, že si nejsem vůbec jistej, jestli jsem byl někdy ubytovanej v čistšim prostředí. Fakt pecka, uklizeno, čisto, vyluxováno, naleštěno, no neuvěřitelný. A pod okny potok, takže bílej šum na spaní. Borec mi říká, že ráno bude snídaně. Ptám se ho v kolik. On na to, že v kolik řeknu, v tolik bude. Tak jsme se domluvili na půl sedmou.

Jak jsme kecali, tak z něj vypadlo, že jsem dobrej a že je rád, že jsem si vybral na dovolenou Rumunsko. Že je to země, která nemá dobrou pověst a že je to hlavně kvůli cikánům. I oni tady prej moc cizinců nemaj. Nedávno tam byli dva německý motorkáři, jinak dlouho jinej cizinec ne.

Ještě se jeho máma zajímala o to, jestli mi tamten penzion nedluží peníze, že by to kdyžtak nějak pořešili, znali se s nima samozřejmě. Zkrátka tady byli fakt empatický profíci.

26. srpna (so)

Ráno přijdu v 6:29 na terasu, nikde nic a ticho. Přesně v 6:30 přišel se snídaní. Prostě borec. Tady to byla fakt příjemná ubytovací tečka.

No po snídani a krátkym pokecu razim směr Slovensko, kam chci do šestý večer dojet. Vypadá to nadějně. Navigace mě dovedla na hraniční přechod RO-HU, kde zrovna pouštěli z kontroly nějaký auto a na mě mávli ať rovnou jedu. Projel jsem, najednou řev, tak zastavim, kouknu se, a ať jedu k nim. Asi nečekali týpka z ČR. Angličtina tentokrát na stupnici 1-10 ne na nule, ale tak na 0,5. Prej je to pouze pro místní a mě nemohou pustit. Tak se snažim borce navíst k tomu, aby mi ukázal, kam mám jet na jinej přechod. Ukázal mi na mapě navigace vesnici asi 4 km vedle, tak si řikám, že tam asi teda nějakej přechod bude, kde mě pustěj. Jedu tam, a nic. Nemůžu žádnej přechod najít. Bylo mi to tam ale trochu povědomý, mi tak přišlo. Možná jsem tam někudy jel v noci směrem do Rumunska na počátku dovolený. No nic, zase hrozný vedro, 35 a víc, jak jsem hledal a nejel rychle, tak fakt šílenej hic v těch hadrech. Koukám do mapy a říkam si, že na to kašlu, že to projedu do Maďarska někudy polema a lesama a kašlu na to. Zkusil jsem to, ale nakonec jsem nic průjezdnýho nenašel, něco raději nezkoušel. Tak co dál? Jet škemrat, aby mě pustili? Nikde žádná cedule, že třeba tenhle směr je Maďarsko nebo tak něco. Takže intuitivně si řikám, že pojedu takhle a takhle, a pak to natlačim pozdějc na sever. Tak jedu, navigace se po chvíli přepočítala na jinou trasu a vedla mě na další přechod.

Tento přechod vypadal podobně. Tentokrát policejní hraničář, Rumun, mluvil pěkně anglicky. Řikal, že mě nemůže pustit. Že je to jenom pro místní. Pozn. - potkal jsem kousek zpátky např. traktor s maďarskou značkou, takže to je asi pro zemědělce, rodiny, co jsou na obou stranách, a tak, bych řek. No a já mu říkám, že už jsou druhej přechod, co mě nechce pustit. Ptal se odkud jedu. Tak mu řikám, že od nich z dovolený domů do Čech. No nakonec jsem započal speciální přesvědčování (bez lží ale), což zafungovalo. Řekl, že jemu je to jedno, že on mě od nich klidně pustí, ale že neví, co Maďaři (ti byli o 40 m dál). Prý ať jdu s ním, že se přimluví. Zafungovalo to a pustili mě do Maďarska. Jak já byl rád. Kvůli těmhle peripetiím jsem strávil hodinu navíc v Rumunsku. Zní to, jako bych Rumunskem asi uplně opovrhoval. To zase ne, ale rozhodně nemůžu říct, že by na mě zanechalo dobrej dojem. Nutno tady ještě říct, že Rumunsko není v „Schengenu“, takže není volnej pohyb osob a věcí, proto tyhle kontroly na hranicích. A upřímně doufám, že v tom Schengenu ještě nějakou dobu nebudou.

Večer přesně na 18. hodinu jsem dojel k Dubnici n. V. na Slovensku. kde jsem měl opět zajištěn nocleh a stravu, jako na počátku této celé cesty. Opět příjemné, chutné, prostě takové milé a rodinné. Pořádně jsem se vyspal, nikam se už nehnal a vyrazil jsem, nevim, kolem jedenáctý nebo půl dvanáctý. Ještě jsem dostal od paní domu tip na cestu přes Červený Kameň s překročením hranice do ČR v Nedašově Lhotě. Tak jsem se tam projel, což bylo „pár“ km navíc a cesta pěkná.

Čekalo mě pak asi 400 km domů. Jel jsem půlku po dálnici a to rychlostí kamionu. Proto mě pak rozhodil týpek, co na mě troubil. Asi měl pocit, že jedu pomalu. No holt za mnou strávil asi 20 vteřin, než se mohl zařadit do levýho pruhu a předjet mě. Ono se na těch našich dálnicích jezdí docela rychle, to je pravda. 90-95 km je celkem pomalejch. To uznávám. Ale tak jeden skútr ho snad nerozhodí, ne? Nebo asi jo….. Tak jsem taky zatroubil a to mě Kalouskovym gestem typu „Topolánku, jsi jednička.“, počastovalo dítě tohoto řidiče. Musel jsem pak sjet natankovat. Kus před sebou v kýženym směru, bylo vidět, že prší.

Vzal jsem si nepromoky a vyhodnotil jsem, že v dešti bude lepší jet po vedlejškách. Tak holt se mi to časově prodlouží, ale bude to jistější. Střídala se mi docela silná mlha, mrholení a déšť. Domů jsem dojel v asi 8 hodin večer.

Doplňující a sumarizační info na základě nejen zážitků a dojmů

• Celkový nájezd 4071 km za 7 jízdních dnů (cca 581 km / 1 jízdní den).
• Rumuni mluvěj jenom rumunsky.
• Pozor, kde kempujete.
• Skoro nemají zahraniční turisty.
• Medvěda jsem žádnýho neviděl.
• V Gerníku nečekejte, že každej mluví česky a mějte zásoby jídla a vody raději.
• Rumunovi (ani když jede v kamionu), neujedeš osmdesátkou v obci ani na třicítce.
• Silnice – kolikrát proláklina, docela nebezpečná, neznačená (jindy značená), obec nebo menší město kolikrát celý rozfrézovaný. I když jinde třeba zase jen část, tak kolikrát taky neznačena. Jedete si za tmy a najednou vletíte do rozjebaný vozovky.
• Trochu víc trouběj, ale tak nějak to má něco do sebe – dát o sobě vědět při tom způsobu jejich jízdy.
• Hodně toulavejch psů, ale většinou vypadali neagresivně. Ale v tom vedru sotva lezli teda.
• 24. čtvrtek nic neuvádím, asi byl běžnej den a nestálo nic za vypisování.
• Černý moře mi nepřišlo tolik slaný, jako např. Jaderský nebo oceán.
• Rumuni jezděj jako hovada, ale neviděl jsem tam jedinou nehodu. Ale skútry po chodníku, auta na přechodech, na chodníkách, prostě parkování a rychlost jak se zrovna chce.
• Data na mobilu přes mou SIM buď skoro nebyla nebo byla moc pomalá, a to skoro všude v Rumunsku.
• Nepořádek, mají různě poházené odpadky, je tam toho dost.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE