Do Rumunska sám a bez plánu - tzv. na pankáče

20. sprna (ne)

Konečně jsem se dostal k cíli – k moři na pláž a trochu povegetil.

Tento den jsem i byl v budce – recepci, zaplatit další dvě noci, čili do úterního rána. Zase s tim, že si kdyžtak pobyt prodloužim (nejdýl do pátku). Byl tam nějakej cikán s přítelkyní. Ofotil si mou občanku, napsal si registračku skútru a moje telefonní číslo, chtěl po mě 180 lei a vystavil mi účtenku. Bylo mi divný, že 180 lei a ne 240, ale řikal jsem si, že asi víkend bude dražší, tak proto. Pochopil jsem od něj, že jsem před tim ubytování řešil s jeho bratrem, ale s ohledem na jazykovou bariéru těžko říct, jak dobře jsme se chápali.

Ještě bych taky měl říct, jak vypadaly záchody a umejvárky. Jedno stavení, zvlášť sektor pro muže a zvlášť pro ženy. Záchody byly turecké (kdo je mladej a neznalej, nechť si to najde, co to je). Nepřijde mi nápad tureckejch záchodů špatnej. Je potřeba nebejt asi moc stár a s fyzickou nedostatečností, protože pak je to samozřejmě problém se na takovym záchodě vyprázdňovat. Byly tam koše, kam se házely použité toaleťáky, ale ne všude byl koš a možná taky proto byly toaleťáky pomuchlané a odložené i na vrchu přepážek oddělujících „budky“. Ale tak co, trocha divočiny na „vypadnutí ze stereotypu“ taky dobrá :-D Ale spláchli jste a teklo vám to na boty a ven z budky. Stav příšernej všeho. Všude všechno teklo, nebál bych se říct havarijní stav, za kterej by jim u nás sebrali i rodný listy. Asi tam nikdo od vybudování před mnoha desítkami let na nic nešáhnul. A sprchy to samé, žádná krása, ale taky se daly strpět (pro slabší nátury to tam ale teda vůbec nebylo). Nejlepší byla umyvadla. Ta byla v nejlepším stavu. Není se čemu divit, protože kdo by si myl po záchodě ruce, že jo – si vlezte někdy v ČR třeba i v nemocnici na záchod do budky a poslouchejte, kolik lidí si po použití WC myje ruce, tak co pak chcete po Rumunech v kempu (sorry za předsudky).

Z 20. na 21. srpna (z ne na po) budíček o půlnoci – platba

Po půlnoci mě vzbudilo auto zastavivší vedle mýho stanu. Podle zvuku diesel. Blesklo mi hlavou, že to bude ta 2,5 diesel Jaguar toho cikána, co mě ubytoval, ale taky nemusí. Hned mi naběhla pumpa. Motor ztichnul, bouchly dveře a slyšim volání „Friend! Friend! Hey, friend!“. Tak řikám, že moment, připravil jsem si něco na obranu a vylezl jsem. Venku ten cikán s Jaguarem. A že prej jsme si přece domluvili jednu noc. Tak jsem mu řikal, že jsem na recepci platil další dvě noci. Nějak to nechtěl pochopit. Nakonec jsem mu ukázal účtenku, tu vypadalo, že vidí snad prvně něco takovýho. Tvrdil, že potřebuje, abych zaplatil celej pobyt, do kdy tam chci bejt. Říkal jsem mu, že si to přece zase kdyžtak prodloužim. Opáčil, že potřebuje zaplatit hned, protože má přijet hodně lidí, tak abych měl kdyžtak zajištěný místo. Ptal jsem se ho, proč kvůli tomu jede v noci, když může přes den a mají na mě telefonní číslo. Že prej má víc kempů a neměl čas. Řekl jsem mu, že jsem policajt (jsem to řekl proto, aby kdyby měl v úmyslu násilí, aby počítal s nějakou nadstandardní obranou) a že se mi to nezdá a že teda raději odjedu. Odvětil, že je mu jedno, jestli jsem policajt nebo třeba státní zástupce, že jsem na jeho pozemku, on je šéf a potřebuje obstarat hodně lidí a věcí, že přijede hodně lidí do kempu a přijedou mu jeho děti a že prostě už nebude mít čas to se mnou vyřídit a že s týpkem v recepci to vyřídí, že je to jeho zaměstnanec (kontakt v telefonu na něj měl) a všechno bude v pořádku. Dal jsem mu znovu najevo, že se mi to nelíbí. Řikal, ať si vyfotim registračku jeho auta, že přece můžu bejt v klidu. „No to by mi tak k něčemu v tomhle případě bylo...“, pomyslel jsem si. Nakonec si auto vyfotil sám a poslal mi to na WhatsApp. Ptal jsem se ho, jak prokážu, že mám zaplaceno, když někdo přijde a bude chtít zaplatit, když mi nedá teď v noci účtenku. Tak prej to vyřešíme tak, že tu mou účtenku vyfotí a pošle mi ji na WA s tim, že k tomu napíše, že mám zaplaceno do pátečního rána (jsem řikal, že nejdýl do pátku). Ptal jsem se ho, proč chce za každou další noc 120 lei, když mám účtenku na 180 lei za dvě noci a ne na 240. Tak prej proto, že na účtenku nedávaj plnou částku kvůli odvodům. No jo, jenomže já opravdu platil 180 za dvě další noci, a ne tak, že bych platil 240 a měl účtenku na 180. Usoudil jsem, že než v noci něco riskovat, těch nějakejch na naše patnáct stovek zaplatim a nějak tam do toho pátka vydržim.

Peníze jsem měl zrovna schovaný ve skútru, takže i viděl, kam si jdu pro peníze. Zaplatil jsem mu, byl spokojenej, podal mi ruku, popřál dobrou noc a odjel. Já už se ale popravdě moc nevyspal teda.

No nezdálo se mi to, i když částečně to vysvětlil, argumenty měl, i když zkrátka budit někoho o půlnoci je divný. Hlídal jsem si okolí, ale jestli měl někoho v autě nebylo vidět. Byla tma, nejsem si už jistej, jestli měl zatmavený nějaký skla, ale prostě nebylo jasný, jestli je sám.

Holt jsem zaplatil, abych neriskoval a i tak jsem si ještě říkal, že snad jde jenom o jazykovou bariéru a nějaký nepochopení jejich zvyklostí a že tam opravdu do toho pátku vydržim.

21. sprna (po)

Dnes, po částečnym vyspání po tom půlnočnim budíčku s týpkem, co moh bejt něco jako „Vrchní, prchni!“, se mi to pořád honilo hlavou, necejtil jsem se dobře, bezpečně. Ale dlouho jsem si řikal, že tam opravdu do toho pátka budu.

Nakonec jsem si ale začal klázt otázky: „Je to tady opravdu šéf ten týpek s Jaguarem? Jakej je opravdu vztah mezi nim a pracovníkem tý rádoby recepce? Nepřijde znova někdo, že jsem nezaplatil a nebudu platit znova? Co ten rozpor (obrácenej, než by člověk eventuálně čekal) mezi částkou přes účtenku a částkou na ruku?“.

Odpoledne/v podvečer se kemp docela vyprázdnil (a neni to malej kemp). Zůstalo tam tak deset 10 aut, což bylo skoro nikdo na to, jak to tam vypadalo o víkendu. Žádnej nájezd novejch kempistů. Asi 10 metrů ode mě kempovali rumunský důchodci, jinak všichni byli dost daleko ode mě a já s důchodci jsme ještě byli kvůli stínu pod tůjemi, takže celkem schovaný.

Začal jsem si klást další otázky: „Kde jsou ty nájezdy lidí a potřeba mít vyřešený místo, aby na mě zůstalo?“ I kdyby mu přijely 4 autobusy, tak tady je místa pořád dost. „Co když bude v noci zase nějakej problém?“ Jak říkám, něco jsem měl s sebou na obranu, něco umim, ale musim nejdřív vystrčit hlavu ze stanu a to je hodně špatná výchozí situace. Navíc jedni nějaký důchodci na dohled, jinak nic, a vzhledem k tomu, jak netečný jsou ke krizovejm situacím Češi (čest výjimkám), tak jsem si nedělal iluze o nějaké pomoci u Rumunů v kempu (zase sorry za předsudky).

A další věc, co podpořila to hlodání byla ta, že ač měl „big boss“ nastavenej interval automatickýho mazání zpráv z našeho WA chatu na 24 h, tak tu fotku svýho auta manuálně smazal dřív. Proč sakra? A taky jsem byl v kempu jedinej cizinec. Co když ve mně viděli důl na „Klondajku“?

Protože bych se už opravdu nevyspal - a to jsem si zkusil při šlofíku po obědě (a to jsem byl při své první letecké cestě schopen prospat i start Airbusu A380), rozhodl jsem se, že si seženu jiné ubytování. Tentokrát už ne kemp, ale penzion nebo hotel. Šlo o hotel asi 4 km od tohoto divnýho kempu. S ohledem na zástavbu a spoustu uliček to bylo docela „daleko“ od kempu, než by se někomu mohlo zdát. Začal jsem si balit nenápadně věci s tím, že ve finále budu nastrojen k odjezdu, pak už „jenom“ sbalim stan a zmizim. A co se stalo? To byla poslední indicie, že mám fakt zmizet. Směrem k vedlejšímu rohu šel borec z kvazi-recepce a za chvilku k tomu rohu přijel náš známej Jaguar. Takže „big boss“, co neměl mít na nic čas, se tam objevil. On to vůbec byl typově takovej ten pocmrndávač, co jede tamhle na cigárko, kafíčko (obrazně řečeno, nevim, co kde dělal přesně), popojede, zase někde něco a tak celej den asi. Tak jsem čekal, až zmizí, abychom nemuseli už komunikovat, a pak jsem zmizel (zdržení asi hodinu). S důchodci jsem se byl rozloučit, protože jsme se každej den pozdravili, popřáli dobrou chuť atp., pán mi půjčil kladivo na kolíky, když jsem se stěhoval se stanem ze slunce pod ty túje. Řekl jsem jim, že jedu do Vama Veche (což jak víte už, je úplně jinde, u hranic s Bulharskem), což byl jenom zastírací manévr kvůli těm dvoum (big boss a recepční), co se mi nezdáli.

Někoho třeba napadne, že v tu půlnoc, jak mě vzbudil, jsem mohl zavolat k řešení a potvrzení kompetence toho „big bosse“ policajty. No ale stejně by bylo všechno slovo proti slovu, navíc by tam se mnou težko zůstali do odjezdu a ještě mě pohlídali na odjezdu. To fakt ne. A zůstat tam po zavolání policie, pak by mi mohli kluci udělat do rána peklo. Myslim, že jsem situaci vyřešil z taktickýho a bezpečnostního hlediska dobře.

Jedu do hotelu. Google ani Waze, jak se zdálo, mi nebyly schopný najít přesnou adresu. Říkal jsem si že ok, tak je to nová zástavba, Rumunsko (zase sorry za předsudky), tak jsem v ulici a budu hledat. Hrozný vedro, nabalenej v motohadrech, už zase hladovej….. No vyřízenej docela. Našel jsem všechna možná čísla popisná, různý hotely, penziony, ale ne to, co jsem hledal. Tak tam volám. Mimochodem, byla to moje první osobní zkušenost s vlastní rezervací přes Booking.com. Pán neuměl jinak, než rumunsky (to je v Rumunsku evidentně standard, mluvit jenom a jenom rumunsky), ale pochopil jsem od něj, že mi zavolá syn. Tak chvilku čekám a skutečně volal jeho syn. Ten mluvil anglicky. No to byla taky věc. Jak bychom se mohli domluvit, jak najdu hotel, když hotel na sobě neměl to číslo popisný (takovejch dokončenejch užívanejch budov tam bylo víc) a ještě k tomu se jmenoval jinak, než mi hlásil Booking.com. Z 5minutový cesty byla zase asi hodina. Název a adresa hotelu jsou Hotel Cochet, Strada D20 1, Mamaia-Sat 905701.

Když jsem se dostal k hotelu, dostal jsem vstupní kód a na recepci jsem si mohl vzít klíč. Z prvního pokoje mě po nanošení pár věcí odvolali do jinýho. Tam byla špinavá podlaha, spaní bez veškerýho povlečení, odpadky zůstaly, nějaký zbytky v lednici… No nepřipravenej pokoj, ale já si potřeboval obstarat něco k jídlu a jít spát. Řek jsem si, že přespim na tý posteli ve spacáku a pořešim to ráno. Podle odpadků tam přede mnou byla blond ženská do středního věku, s nemocnou slinivkou, tak jsem si řikal, že takovej neuklizenej pokoj ještě snesu na přespání.

22. sprna (út)

Ráno jdu na recepci a tam týpek, syn majitele, co jsme spolu mluvili po telefonu. Ještě tam měl bráchu nebo nějakou výpomoc. Oba mladý kluci. Vypadali diametrálně odlišně od většiny lidí, se kterejma jsem v Rumunsku přišel do styku. Mluvili anglicky, šli se na pokoj podívat a omluvili se a dali mi jinej pokoj (tentokrát už konečnej), kterej byl větší, měl manželskou postel a byl připravenej. Takže jsem byl v lepšim, než jsem měl bejt, takže fajn bonus (i když po peripetiích).

23. srpna (st)

Co jsem se bavil s klukama z recepce (syn majitele a tentokrát jinej mladej týpek), tak říkali, že do kempů je v Rumunsku lepší nejezdit. Sami jsou prej Rumuni, ale styděj se za svou zemi (flastenci, neježte se, taky určitě najdete, za co se stydět za naší zemi). A hodně prej dělaj tu špatnou pověst rumunský cikáni. Nedivěj se, že jsem z kempu „utek“. Tamní policajti by prej stejně nic nevyřešili.

Taky jsem se jich ptal, proč skoro nikdo nemluví alespoň trochu nějakou další řečí, jestli nemaj na školách druhej jazyk. Prej maj, ale jsou líný, nechtěj se ho učit, nechoděj do hodin, jsou na mobilech… Co se týče turistů ze zahraničí, tak ty prej nejezděj kvůli pověsti Rumunska a taky proto, že za stejný peníze prej dostanou větší kvalitu všeho např. v Řecku, tak proč jezdit do Rumunska.

Šel jsem si pak zkusit pokecat s jednou buchtou, co dělala tetování hennou na pláži, proti restauraci, kde jsem byl včera na burgeru. Říkám si, že vypadá taky jinak na místní poměry, je mladá, tak že bude umět anglicky. No pochopila, že si s ní chci povídat a že Black Sea bude asi to jejich moře. No víc nedávala, takže jsem zase šel. Mě už docela chybělo nějaký povídání totiž, ale chtěl jsem se co nejvíc držet toho jednoho „cíle“, bejt co nejvíc offline a odstřižen od svojí sociální bubliny.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE