S pcxkou a dvěma parťáky tentokrát až do Řecka.

Rakousko, Maďarsko a Chorvatsko

  Vyrazili jsme se Zdeňkem z Prahy v neděli 26.května, cestou nám trochu káplo, na nepromok to nebylo. V Golčové Jeníkově jsme přibrali Jirku a mazali po volných silnicích okolo Znojma na Hevlín. V Rakousku podél Dyje k Marchegu a dalším zámkům na trase a k jezeru Neusiedler See. Nejdříve jsme minuli Schloss Hoff, pak Niederweiden, kde jsme nahlédli k zámku a do lovecké kuchyně, která je volně přístupná.

Po přejetí Dunaje na nás čekal ještě jeden, a to Schloss Rohrau, který jsme jen minuli. Počasí bylo pod mrakem, a tak jen krátká procházka k jezeru Neusiedler See. Vyslal jsem kluky na procházku a sám raději na doporučení místního motorkáře hlídal odložené svršky a helmy. Jo, časy se bohužel mění.

  Podél jezera k hraničnímu přechodu do Maďarska a okolo zámku ve Fertodu do Sarvaru, kde jsem objednal nocleh. Měli jsme za sebou 500 kilometrů, a tak jsme rádi zapadli do hotelu. Na návštěvu lázní už kluci neměli náladu a sám jsem nechtěl jít. Sprcha, něco ze zásob z domova povečeřet, pivečko na doplnění tekutin a na kutě.

  Ráno raníčko zase Jirka plašil a chtěl být první u nastrojené motorky. Zaškobrtnul na schodech, v prstech zaklesnutá madla tašek a zřítil se ze schodů. No ,dobitej pěkně. Přišel celej zkrvavenej se silně zhmožděným palcem. Zdeněk mu poskytl první pomoc, očistil a ovázal rány. Ledovat nechtěl, k doktorovi nechtěl, a tak se zbytek cesty dával pomalu dohromady a myslím, že ten palec ho trápí ještě teď. Prostě motorkářský tvrďák. A jak to tak bývá, stal se smolným mužem výpravy, i když vše dobře dopadlo. To ale až dále. Ještě jsme obhlédli místní hrad a vyrazili dále.

  Po krátkém extempore jsme vyrazili okolo hradu Sůmeg k budhistické stoupě v Zalaszanto .  Zajímavá podívaná na klidném místě.  Na koupání v Hevízu nebyla nálada, a tak jsem jen klukům ukázal jezero s termální vodou.

 

  Jeli jsme dál přes Barcs do krajany obývané Končanice v Chorvatsku. Pozdravit se česky s místními u Českého domu i v samoobsluze je příjemné. To samé nás čekalo i v Daruvaru, kde jsme trávili druhou noc. Přišel chlapíček v našem věku, řekl nám, kdy do Daruvaru přišli z Mělnicka jeho předci, jezdil k nám jako řidič, a že mu teď vozí, když už je v penzi, basy Kozla z Čech kamarádi, kteří jsou mladší a jezdí k nám kamiony i nyní. Dále si přišel popovídat Čech, který se tam odstěhoval asi před třemi lety. Doporučil nám dobrou hospůdku, tak jsme se Zdeňkem vyrazili na výbornou večeři a dvě Staročeška produkovaná v Daruvaru. Pak ještě procházka do místních lázní a koupit si nějaké pití na zítra.

    Bosna i Hercegovina, Černá Hora a Albánie.

   Ráno na Gradišku, přechod do Bosny a Hercegoviny. Po staré se vyhnout dálnici a pak poslední úsek po neplacené do města Banja Luka. V poskakujícím přivaděči Jirka rozčílil jednoho domorodce předjetím ze sousedního pruhu před něj, že se soustředil na nadávání a troubení, až když Jirka uhnul zpět do vedlejšího pruhu, to práskl do stojícího auta před ním. S podivem jediná dopravní nehoda, kterou jsme za celou cestu zažili! Kluky jsem protáhl tímto v minulosti trápeném městě nejen zemětřesením, ale i občanskou válkou k mešitě Ferhadija, která jediná nebyla při etnické válce zbořena a slouží jako památné místo.

 A hurá na jih podél řeky Vrbas. Nádhera jako vždy. Příroda nemá chybu a kochací zastávky stojí za to. Před Jajcema objížďka, a tak jsme museli přes Mrkonjič Grad, kde na nás vykukoval krásný, zlatem svítící nový pravoslavný Chrám sv. Sávy.  No jo, za kopcem v Jajcích už začíná muslimská komunita a houstnou minarety.

  V Jajcích jsme kupodivu po souhlasu místního skútraře projeli historické centrum a zastavili u vyhlídky na známý vodopád.

 

Za pár minutek přišla ohromná bouře, před kterou nás uchránila střecha vedlejší čerpací stanice. A do nepromoků, další deště byly nadohled. Z Jajců na jih a pak na východ do městečka Travnik. Jeho staré město je plné historických mešit a na kopci se tyčí pozůstatky hradu. Někde jsem četl, že se jedná o dříve najmuslimštější město v zemi.

  Cestou k Sarajevu byla silnice pěkně ucpaná, a tak jsem zatočil na vedlejšku přes Busovaču    do Mostarsko Raskršče, kde jsme chytli napřímo celkem levný hotel s možností parkování strojů a ucházející kuchyní. Večeře nám přišla vhod, chlazené pivko také.

   Ráno jsem kluky vytáhl předměstím Sarajeva okolo letiště a uháněli jsme krásnou silnicí směr Brod u Fočy. A pak již stále dobrodružnou cestou k přechodu do Monte Negra. Tam již k odbočce do pohoří Durmitor pěkný asfalt , mnoho tunelů, zatáček a krásných výhledů i na Pivské jezero. Celá cesta od Sarajeva je skvělá.

   Zatočili jsme vlevo do prvního tunelu a stoupali do hor. Krásné výhledy, rozkvetlé louky a stále se honící mračna. Novinkou je, že na dvou parkovištích pobíhají pracovníci národního parku a vybírají, myslím, že 5 euráků za osobu. My jsme se placení vyhnuli. Asi mají pro motorkáře pochopení. Poslední zastávka u mety 1903 mnm a již z kopečka na Žabljak. Tím jsme si splnili jeden z cílů loňskě cesty, který nám byl vzhlem k počasí vloni zapovězen. Tam jsme dali zasloužený oběd a vydali se méně známou cestou po R18 na Kolašin. 

V jednu chvíli se proti mně v protisměru vyřítil mladík s jednou rukou na telefonu, autem bez značek. Vytřeštil oči, všechno ale dobře dopadlo. Trochu opatrnosti musí být. Cesta byla zajímavá, zvlášť závěr plný zatáček a hezkých výhledů. Ubytko jsem našel v Kolašinu a po nezbytném nákupu jsme hodovali před apartmánem.

   Na další den jsem připravil trasu na Plav přes Mateševo a Andrejevici pěkně klikatou silnicí M9. Úzká, místama i dost dobrodružná silnička byla dalším

 zpestřením. Zvláště klesání na Andrejevici bylo místama terénní vložkou. Městečko Plav s jezerem a okolními horami je krásné. Nad městem se tyčí pohoří Prokletije, zasahující do Monte Negra, Albánie i Kosova. Tak krátká prohlídka, zastavení u staré mešity a nedalekým přechodem do Albanie.

 Nejdříve zastávka u kaňonu Bashkimit. Pak již dál po dobré silnici mezi horskými velikány ke krásnému stoupání, serpentinám Rapsh. Krásné pojezdění i výhledy cestou i z vyhlídky plné motocyklistů. Češi jsme byli sami. Ještě kousek nahoru na další vyhlídku na pohoří Prokletije a pak již z kopečka k jezeru a do centra Skodry.

Vyměnit pár peněz, kafe v kavárně za šedesát eurocentů , objednat ubytko a pádíme na Dures. Četl jsem, že nejlepší pláže v jeho okolí jsou nad tímto městem. Tak tam. Abychom nemuseli k objednanému ubytování přes Dures, koukl jsem do offline navigace v telefonu, a ta nás dovedla na zkratku tak pro dobré enduristy. A rozmýšlení co dál. Za chvilku přijeli dva Rakušané na bávech GS, ale i ti to vzdali a mazali 

hledat jinou cestu. My udělali totéž a po ověření u místních, že další možnost je asfaltová, jsme se vydali přes hřeben do našeho cíle, k Plazhi San Pietro. Při ubytování jeli teprve okolo rakušáci, kteří to zřejmě objížděli přes Dures. Ohřáli jsme si něco k jídlu a se Zděnkem jsme šli asi 700 metrů k písečné pláži. Jadran byl pěkně vyhřátý, tak jsme se pořádně vymáchali.

   Ráno na půl osmou odjezd přes Dures, kde jsme vynechali pro příšernou dopravní špičku centrum města a vyrazili podél pláží mezi vysokými hotely a penziony směr Vlore. Silnice dálničního typu, silný vítr. Nic moc. Za Vlore jsme sjeli na vyhlídnutou SH 8, krásnou klikatou a kopcovitou cestu do Sarande. Cesta se pomalu zužuje a prochází podél pobřeží i vnitrozemím do Sarande. Narazíte na krásné serpentiny, doky pro ponorky a dále krásné zatáčkovité silnice nad mořem i vnitrozemím. Krása na kochání i hezké poježdění, můžeme všem doporučit.

  Již doma jsem vyhlédl, že nejlepší koupání v Albánii je v Ksamilu, na samém jihu země. Po vjezdu na kraj města jsme si zaskočili na pozdní oběd, vyhlédl jsem ubytko a jeli se ubytovat. Přijemní majitelé a objednání na tři noci. Bylo již vedro, a tak jsme ráno vyrazili na koupačku. Mnoho menších plážiček, dostatek slunečníků, zázemí. Prostě paráda u Jónského průzračného moře. Jirka uvařil k večeři výborné lečo a my šli se Zdeňkem ještě do města poznat místní život a na pivko.     

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE