Nejen bohové musejí být šílení, hlavně na Balkáně

První část příběhu o naší cestě kolem Balkánu je tu! Chceš se zasmát Migelovi, jak mu ulítlo plexi z autovlaku, přišel o navigaci a ztratil kufr z motorky? Kde pankáči dostali poprvé opravdovej strach? Jak Migela málem sežral medvěd? Zažít trochu jehněčí erotiky? Poznat Bulharsko trochu jinak? Ochutnat to pravý Řecko?

Kapitoly článku

Je to tu zase! Otevírám lahvinku moldavského vína, pouštim muziku, zahrnuju se fotkami a jdu psát. Respektive šmátrat v paměti, co že jsme to v létě 2018 vyváděli...

Balkán? Balkánský sýr? Ne! Respektive nejen to. Chci „ho ochutnat“, projet všechny země, a kde se mi bude líbit, tam se časem podívám znovu.

„Chceš jet na Balkán?“ „Do Albánie? Tvl tam tě někde zabijou, nebo přinejmenším okradou!“ „Do Bosny? Vždyť tam jsou všude minový pole a válčí se tam!“ „Do Rumunska? Tam jsou medvědi! Neblázni!“ Tak zněly slova okolí před naším odjezdem. Ale to už jsem měl vše poctivě naplánovano.

 

Den 0., sobota 11. 8. 2018

Autovlakem do Košic

Ačkoliv jsem donedávna autovlak zavrhoval, letos této služby od ČD využijeme a scházíme se s parťákem Jarcem v sobotu večer za Hlavním nádražím v Praze. Odbavení probíhá v klidu a pohodě. Řadíme se rovnou do fronty Košice, takže nemůže vzniknout žádnej problém, maj to tu celkem vychytaný. Po chvilce nás týpek, co má nakládku na starosti, žene do odbavovací kanceláře, odevzdat a vyplnit papíry. 

Jarec vše zařizuje a já se zatím seznamuju s partičkou motorkářů, co jedou do Rumunska přes Ukrajinu. Po necelé hodince čekání dostáváme povel k nakládce. Trochu nervózně nasedám na motorku a vyjíždím na rampu. Jelikož mám dva metry a spodní patro nákladního vagónu je celkem nízký, mám obavy, kdy si tu svou kebuli urazim. Zvládli jsme to. Kurtujeme motorky (na přikurtování stačí tři kurty – dvě na přední vidlici a třetí přes sedlo), a vracíme se zpátky na čekací lavičky, kde otevíráme plecháče a rumíka. Po chvíli nám přistavili lůžkový vagón a můžeme nastupovat.

Času máme dost, tak prozatím vegetíme venku a klábosíme s anglickou rodinkou výletící po Česku a Slovensku. Týpek, co má vše na starosti tu zmateně pobíhá a cosi řeší. Podle seznamu má mít na vagónu naloženo o jedno auto méně. My a anglická rodinka se tím celkem bavíme do chvíle, než ze situace vyplyne, že auto, které je naložené navíc, je právě těchto angličanů. Týpek neumí ani trochu anglicky, takže Jarec dělá překladatele. Rum už lejeme i do anglánů. Chvíli se dohadují do vysílaček, poté šibují vagóny a přistavují k rampě ten špatně naložený. Hlava anglické rodinky sedá do auta a snaží se zcouvat dolů. Možná je to nervozitou, možná tím rumem, ale moc mu to nejde. Posunovačovy nervy už jsou na pochodu. Snad nezmerčí tu naší lahev. Chvíle napětí a vše je zase tak jak má. Loučíme se, a jdeme hledat svoje lóže. Klucí na motorkách se vyprdli na nákup v supermárketu, kam se původně chystali a pro úsporu času radši vykoupili stewardce minibar. Vše, co obsahovalo alkohol, je fuč. Stewardka je moc fajn. Na ráno nám slíbila kafe a včasné probuzení, abychom nepřejeli Košice a zbytečně nemuseli spěchat. Tak pokračujeme v prvovečerním mejdanu ve dvou a těšíme se na dobrodružství, které nás čeká.

 

Den 1., neděle 12. 8. 2018

Do růžova

Ráno se probouzíme dřív, než se začla vlakem šířit vůně kávy. Ponoukám Jarce, ať za tou milou paní zajde a donese nám slíbenou kávu. Stewardka se omlouvá, že na nás zapomněla, ale že nás určitě přijde včas upozornit na výstup a vykládku. Přijíždíme do Košic.

Jarec: „Hele, to už jsou Košice.“

Migel: „A nemáme tady náhodou vystupovat?“

Jarec:“ Jasný, ale tohle bude nádraží něco jako v Praze Libeň, a Hlavák bude až později.“

Vlak zastavuje u cedule Košice. S chladnou hlavou se začínám oblékat do motohadrů a balit věci, že jako na ten „Hlavák“ je to ještě jednu stanici. V tom do kupéčka přilítne stewardka a uječeným hlasem nás žene ven, že jinak vystoupíme až v další stanici. Ale bez motorek samozřejmě. Kde je to její: „Nebojte chalani, zavčasu vás prijděm upozorniť.“ Poslal bych jí nejradši někam, ale měl jsem starosti sám se sebou se z vlaku vypotácet se všemi věcmi.

Dvě rány pod pás: Z eFJéeRka naháč

Cestou k motorkám řešíme s Jarcem jejich nakládku.

Migel: „ Jestli ty motorky jedou na vagónu pozadu, tak moje plexi určitě ten tlak vzduchu nevydrželo. Neni stavěný na takovou rychlost.“

Jarec: „ Vždyť s tim normálně jezdíš přes dvě kila, tak v čem je problém?“

Migel: „No jasně, ale popředu, né na zpátečku.“

Jarec: „Tak pojedeš Balkán na naháčovi nó, aspoň ti nebude takový vedro.“

Přicházíme k vlaku a moje obavy se potvrdily. Mám z eFjéeRka naháče. Trochu mi to kazí náladu. Kluci rozvazující vedlejší motorky říkají, že už se to na Motorkářích řešilo. Škoda, že jsem se k tomu nedočetl. Tak bacha na to! Vykoupenej minibar se podepsal i na jejich náladě a síle. Tak snad projeli tu ukrajinu v pořádku a nezavřeli je zkorumpovaní fízli. Ptám se dvou nádražákú, jestli se dá s tím utrženým plexi něco dělat. Nedá? Nedá. Co nadělám, moc jsem si ho neužil, pouze necelejch tisíc kiláků. Sedáme na motorky a vyrážíme.

Dvě rány pod pás: Ztracená navigace

Vyjedu z vrat a řikám si: „kde mám navigaci?!“ Hledám v batohu, v tankvaku, všude... Tomtom nikde. Mám sto chutí vyrazit domů. Nejde ani tak o přístroj jako takovej, ale měl jsem v něm naplánovanou trasu a spoustu zajímavejcgh míst. Jarec už mě zná a bere situaci do svých rukou. Utíká na nádraží a na infostánku vysvětluje „ženě za pultem“ naší situaci.

Prosí ji o zavolání do vlaku, ona ho odmítá a na papírku mu předává číslo, kam si má zavolat sám. Jarec vysvětluje, že nemá mobil a prosí ji, aby tam zavolala ona. Ne. Tak se ptá na telefonní budku. Žena mu ironckým tónem a se škodolibým úsměvem odvětí: „viděl jste někde v Košicích telefonní budku?“ „A co na poště?“, ptá se Jarec. Žena se stejným tónem a zlým úsměvem odvětí:“ myslím si, že ani pošta neposkytuje tyto služby.“

Ještě že jsem to nešel vyřizovat já, bych mohl ještě skončit na policejní stanici za výtržnosti. Nicméně Jarec přichází jako pán, s telefonním číslem v ruce. Já už mezitím začal znovu kouřit. Jarec telefonuje a dostává další kontakt, kam má volat. Volá na další číslo, kde příjemná paní slibuje, že do vlaku stewardce zavolá a máme si zavolat za půl hoďky, co a jak. Jarec po sedmi minutách bere znovu mobil do ruky a svým až přehnaně sladkým hlasem promlouvá k drážní zaměstnankyni.

Jarec: Dobrý den zlatíčko, to jsem zase já, Jarda. Tak jak to vypadá s tou mou navigací“?

Žena z ČD: „Teď tam jdu akorát volat. Zavolejte si za půl hodinky.“

Jarec(na Migela): „Čtvrt hodiny pryč a ona tam ještě nevolala! Vidiš to, za pět minut jí volám znovu.“

Po pěti minutách se dozvídáme pouze, že už volala do vlaku a že se stewardka jde podívat. Následuje další telefonát, po kterém mi padá kámen ze srdce a navigace se našla. Trvalo ještě další tři hovory, než jsme se domluvili, co a jak. Tomtoma nám nechali na další zastávce na pokladně , v Trebišově.

Ahoj Maďarsko!

Po šťastném shledání s Tomtomem, se ve mně opět probudil cestovatelský duch. Vyrážíme svižným tempem z Trebišova k hraničnímu přechodu Slovenské Nové Město a Maďarsko máme jako na dlani. Krom maďarských nápisů na cedulích, by člověk ani nepoznal, že je v jiné zemi. Tomtom nás vede na jihovýchod, nejrychlejší cestou, bez dálnic. Víc a víc přibývá vinic, kukuřičných polí a ubývá lesů.

Přejíždíme přes řeku Tisu, kde by se dalo určitě vykoupat, ale vidina blížícího se Rumunska, nás žene kupředu. Je takové vedro a nikde ani kousek stínu, kde se schovat. Tisu přejíždíme již podruhé. Tentokrát je z mostku vidět písčitá pláž plná místní omladiny. Jenže my jsme tvrďáci a z motorek neslezeme. Při pohledu na aquapark Atlantika Vizividámpark, vzdálený jen kousek od řeky, už mi vysychá huba a jazyk se mi lepí na patro.

Miguel: „Hlavně že sme řikali, že letos pojedem víc kochačku a koupačky, viď?“

Jarec: „Já se koupu ve vlastní šťávě, ty ne?“

Dal bych si pivo. Projíždíme vesnicí Gulacs, ale guláš ani pivo nikde nemaj.

Na táhlé rovince z ničeho nic ztrácím Jarce. Otáčím řídítky a valím zpět. Došel mu benzín. V tento moment musím pochválit ochotu Maďarů, kteří staví a ptají se, zda je vše ok. Tedy aspoň si to myslíme, protože maďarsky rozumíme pouze slovo petrol. Anglicky mluvící mladík jdoucí z koupaliště nám nabízí, že se za 20 minut vrátí s kanystrem. Souhlasíme. Protože podle navigace není široko daleko žádná pumpa. V tom Jarec zjišťuje, že nemá kohoutek otočen na rezervu, takže otáčí pacičkou a startuje. Jedeeeem. Máváme na týpka, co nám šel pro petrol a s díky pokračujem dál, na hranice Rumunska.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (20x):
Motokatalog.cz


TOPlist