Balkánem do Athén - test Dunlop

Poslední nocleh v Řecku nacházím za opuštěným supermarketem na vyvýšeném betonu, protože jdou strašidelné mraky. Jen co přitluču poslední poličku ve stanu a prohlásím jej za zabydlený, začne se blýskat a padají první kapky. Zbaběle chytám zabydlený stan a běžím jej přemístit před market pod vstupní střechu. Sice je tam od cesty přímo vidět, ale už je tma a brzy ráno vypadnu. Déšť bije do plechu a já jsem rád, že se nemusím kroutit do spací polohy podle kapajících bodů uvnitř stanu.

Zkušenost dne: Schopnost pohlédnout ženě do očí se nezlepšuje s přibývajícími léty muže, ale s přibývajícími léty ženy.

Makedonie

Na obloze je olověná deka a nevypadá to, že by v nejbližších letech ještě mělo přestat pršet. Zážitkovou trasu Makedonie přeprogramovávám na tranzitní, protože z hor bych stejně nic neviděl. Je to hnus. Prší, auta práší vodu, mlží se plexi, od pasu dolů jsem durch, asfalt klouže jako kráva a ještě k tomu potkávám Germána na BMW GS. Valím to na Skopje a navigace mne posílá po žluté cestě s číslem přímým směrem. Super. Netušil jsem, že nebudu muset až do Gostivaru a Tetova. Fičím si to po sice rozbitých, ale hlavních cestách, pak po užších až se u nějakého jezera asfalt ztratí úplně. Jedu 10km po kamenné šotolině podél jezera a čekám až se asfalt zase vynoří. A taky že jo. Krásná široká nová cesta zasekaná do skály a u jezera je vidět rozparcelovaný svah. Budou tu asi pro Skopjany budovat rekreační střediska a příjezd bude ze strany od Skopje kam jedu. PO třech kilometrech krásné cesty přijíždím před zamknutou závoru, za kterou pokačuje uzoučká stará asfaltka. Ups. Kolem dokola příkopy, tak povoluji zrcátko a u jedné strany je cesta šikmo, tak se mi daří závoru s nahnutou motorkou podlézt. Je mi jasné, že na druhé straně bude taky závora, ale risknu 10km, než si 150km zajíždět. Cesta stoupá do hor a zase klesá. Na konci závora není. Je tam brána. Ups. Naštěstí zrovna projíždí nějaké auto, tak je pootevřená, já se jí protáhnu a dělám, že tu nejsem jak nejlépe umím. I ten výfuk nějak ztichnul se mi zdá.

Srbsko

Déšť se střídá s průtrží a v podvečer už v Srbsku horko těžko hledám přístřešek pro komáří stan. Je to problém. Jsem v horách, kolem plno kůlen na spadnutí, ale všechny obydlené. Naráz se uprostřed zeleně mezi vesnicemi vynoří postmoderní stavba zdravotního střediska s obrovskými převisy. Pod jedním stavím stan a jen co se setmí mám návštěvu. Dva kluci s baterkama se opatrně přibližuji a svítí na motorku. Když posvítí na můj otevřený stan a já se pohnu, berou okamžitě tryskem do zaječích až se baterka třepotá v dáli. Asi jim taky lepí z medvědů. Ráno musím brzy vstávat, od sedmi jsou ordinační hodiny.

Zkušenost dne: I cesty které nikam nevedou někam vedou.

Nový den začíná pochybným počasím a pochybnou cestou. V mapě krásná okreska, v reálu 15km lesem přes hory po rozblácené hlíně, což je s mýma gumama problém. Poslední kilometr se to ale lepší a občas se dokonce podaří zasunout třetí rychlostní stupeň. Najíždím na malý mostek s cedulí Most tajných přání a místo zámků jsou všude na zábradlích uvázané různobarevné igelitky. Zkrátka Srbsko. Ještě jedna sprška v horách , která mi umyje motorku a mlha, kterou by jste ani neukrojili, ale na druhé straně hor je krásně a já přijíždím k řece Uvac a jejim meandrům.

Tady se mi stala taky takový nepěkná věc. Sjedu z asfaltu a po kilometru přijedu na plácek, což by se při masivním záchvatu fantazie dalo označit jako nijak nezpevněné parkoviště pro tři auta. Pod vysokým břehem je kemp a začíná tam něco jako naučná stezka podél meandrů. Hned jsou u mne nějací ochránci národního parku a že mám zaplatit euro. Říkám, že nikam nejdu, točím motorku, jedu pryč a nic jim za nic platit nebudu. Oni se rozčilují, že národní park, ale já se rozčiluji, že do kempu, ani na naučnnou stezku, čili do toho jejich slavného parku nejdu a vjezd je tu povolen. Po drobné hádce tedy odjíždím. Asi po půl kilometru zastavím, že si dám rukavice. Ochránci jeli za mnou a jak vidí, že stojím, začnou na mne řvát a že mám platit. Znovu se ohražuji, že cedule NP nikde není a já se tu nezdržuji, nic z meandrů jsem neviděl, tak jim nebudu nic platit a sedám na motorku. Oba mne rvou z motorky dolů a dochází k regulernímu fyzickému kontaktu, ale jak ucítí můj odpor, vždy povolí. Řvou, že chtějí dokumenty, ale já říkám, že nemají nárok, protože nejsou policie. Jeden ukazuje nějaký průkaz strážce NP, ale jen se směju a říkám, že to mu nedává právo mne legitimovat. Ještě se tak hodnou chvíli dohadujeme a divadlu přihlíží Srbové v autě, které blokujeme. Nakonec vyměknu, vrazím jim to euro a to z jediného důvodu. Znají moji SPZ a kvůli dvěma magorům, kteří chtěji platit za to, že se otočím na konci cesty aniž bych slezl z motorky a jedu pryč, nehodlám mít problémy při přejíždění státní hranice. Jen pro vysvětlenou. Nešlo mi o blbých 27kč, ale o to, že nevyužiju ani kemp, ani parkování, ani naučnou stezku na kterou se poplatek vztahuje, nic z NP nevidím, otočím se a s žílou mezi očima jedu pryč.

Jedu kus dál 43.36078, 19.9617 odkud je krásná vyhlídka na meandry a kde bych zaplatil ani bych nemuknul, protože je to za něco, ale je tu pusto a prázdno, jen za chvíli přijedou Srbové co přihlíželi celému divadlu. Hned jak mne uvidí, sami říkají, že jsem neměl nic platit, že to byli blbci. Vysvětluji, že jsem nechtěl mít problémy na čáře, protože jakési pravomoci přece jen mají a být to doma, sednu a jedu pryč.

Počasí se zase kazí, tak opět upravuji trasu a mířím k Bělehradu, kam taky kolem sedmé večer dorážím. Země je promoklá, kolem široko daleko město, v dálce se blýská a nad hlavou mraky jak z katastrofického filmu od Karla Zemana. Navlékám na sebe vše co mám včetně nepromoku, protože už začíná kapat a rozhoduji se jet dál, kam až to půjde . Takhle bych spal v mokru a zítra stejně jel v dešti. Cestou místy pršelo, místy bylo sucho, ale kolem čtvrté ráno jsem to dotáhl až domů a najel tak denní rekord 1400km. 400km okreskama a zbytek z Bělehradu po dálnici.

Šatné počasí v závěru mi zkrátilo trasu asi o 2-3 dny, kdy jsem raději zvolil  tranzit, protože to nevypadalo, že by se mělo v dalších dnech zlepšit a strávil jsem na cestě 10dní. Někomu se může zdát 600km/den jako úprk, ale jel jsem v podstatě 2 dny na dálnici, což nahnalo kilometry a cestování po Řecku je díky benevolenci policie také rychlý.  Samozřejmě jsem zažil mnoho krásných okamžiků a mezi ně patřil i ten, kdy jsem doma při vybírání věcí z bundy před praním našel 50€, které jsem si tam schoval, jelikož si vždy dávám peníze na více míst. Tato taktika má i svá úskalí. Mnohdy skryjete peníze i před sebou. O to hezčí jsou pak ty nálezy. Já jsem myslel, že jsem utratil všechno.

Motorka se sama vyléčila, tak fungovala bez zaváhání. Na celkovém tachometru se pár km před domovem objevila cifra 60 000km. Spotřeba benzínu 5,1L a to jsem to pořádně honil. Žádné úsporné úseky 50km/hod v obci. Motor dosáhl přesně výměnného intervalu oleje a spotřeba byla od horní rysky ke spodní.

Najeto 6000km, finanční náklady 12 000 kč v podstatě jen benzín a trochu jídla.

Na kufrech se objevilo osm vzkazů od lidí, kteří se nějak zasloužili o privilegium něco napsat. Kromě Albánštiny, Řečtiny a Němčiny tam přibyla i pozpátku psaná hebrejština.

Test Dunlop

Ač jsou pneumatiky Dunlop Sportsmart sportovní, byly mi nabídnuty na cestování a z tohoto úhlu pohledu se k nim budu vyjadřovat. 3000km od domova si při sólo jízdě nemohu dovolit brousit slidery. Obuty byly 120/60 R17 a 160/60 R17 Na Suzuki SV 650 s hmotností asi 210kg v plné polní.

Ihned po obutí a zajetí bylo poznat jak jde motorka do zatáček mnohem ochotněji, jelikož tvar sportovní pneu je kulatější než u turistických gum. Už cestou domů jsem poznal, že s jízdou na lachtana je konec, protože v každé druhé zatáčce jsem chytal botama o zem a to jsem se nemusel ani extra snažit. Před Balkánem samotným jsem udělal zatěžkávací 700km výlet se spolujezdkyní a i když jsem se snažil občas zamachrovat, pneumatiky mne bez problému podržely.

Popravdě jsem měl obavy, jestli se domů z Balkánu nevrátím na drátech. 1000Km jsem najel před odjezdem a dalších 6000km mne čekalo. Výchozí hloubka vzorku zadního kola byla 5mm středem a 4mm zhruba 45stupňů do strany, kde se pneu běžného smrtelníka v zatáčkách nejvíce sjíždí.

Co se týče komfortu, měkká směs dobře filtruje drobné nerovnosti na vozovce, nebo dokonce šotolinu, které se na Balkáně občas nevyhnete. Na naleštěném balkánském asfaltu, který má místy přilnavost přechodu pro chodce se občas pneumatiky uvezly, ale většinou v podmínkách, kdy na to mají právo. Při dobržďování před zatáčkou se odlehčené zadní kolo občas trošku zavlnilo a naopak při výjezdu z prudké zatáčky po přidání plynu se zadek kontrolovaně uvezl do strany. Udělala by to každá guma, protože při pomalém průjezdu ostrou zatáčkou ve velkém náklonu nemají gumy potřebný přítlak a nezvládnou přenést výkon. Podstatné je, že neustřelí jako na ledě, ale je cítit pomalý pohyb do strany jako na podhuštěné pneu a máte dostatek času na korekci. Několikrát se mi stalo, že se při ideálním průjezdu zatáčkou uvezly obě kola naráz, ale opravdu to bylo asfaltem a ty dvě zatáčky z tisíců za den jsou mizivé procento. U nás jezdím podobné zatáčky mnohem rychleji bez známky driftu.

Asi nejhorší podmínky zažily na balkánském kluzkém asfaltu v dešti a zde musím vystřihnout poklonu. Celý den jsem jel po zatáčkovité silnici a hodně předjížděl, takže o riskantní situace nebyla nouze, ale i v momentě, kdy jsem ztvrdlý jako rohlík čekal, že se v nedobržděné zatáčce složím, mne pneumatiky bez zaváhání podržely.

Úhrnem tedy najeto 7000km z toho 1500km tranzitem po dálnici, 300km offroadem a zbytek převážně silně zatáčkovitými cestami ostřejším cestovatelským tempem brzda plyn. Zadní pneumatika dostala klasický tvar polovičního šestiúhelníku, ale po návratu jsem byl mile překvapen zbývajícími 2mm vzorku v obou bodech měření na zadní pneumatice a přední vykazovala na bocích 1/3 opotřebení. Zadní pneumatika se tedy opotřebovává stejnoměrně. U předešlé Michelin Pilot road mi při sjetých bocích zbývala na středu ještě 1/3 vzorku. Výhrady bych měl k vzorku přední pneumatiky. Podélné drážky způsobují, že je pneumatika v místech náklonu doskákaná. Vlivem podélného směru se v náklonu drážka rozevře, vnější část gumy se deformuje, víc se sjíždí a výsledkem je nepoměrný výškový rozdíl vzorku na levé a pravé straně drážky. Stejný problém jsem měl i u podobného vzorku na skútru. Tady má Michelinka díky spíše příčnému vzorku navrch. Po stejných kilometrech je povrch stejnorodý.

Závěrem tedy můžu říct, že očekáváná dobrá přilnavost sportovní pneumatiky se protvrdila, obzvláště v dešti a jako bonus mne velmi mile překvapil kilometrový nájezd, který odhaduji minimálně na 10, ke drátům až 12 000 km, což je na sportovní pneumatiku velmi dobrý výkon. Pokud tedy chcete při cestování užívat komfortu přilnavosti sportovní pneumatiky, stojí za to o Dunlopech Sport smart uvažovat.

Musím se ještě vyjádřit k firmě Motomiro v Českém Těšíně, která mi pneu obouvala. Vše proběhlo perfektně až na jednu věc. Přesto, že rozměr pneu byl domluven, zjistil jsem ve vedlejší ulici, že se nechali zmást a obuli mi na přední kolo gumu s vyšším profilovým číslem, která tam předtím neprávem byla. Pan majitel se mi hrozně omlouval a byl z toho celý nešťastný. Jen jsem se usmál, že vina je tak 50/50 a nic se neděje, akorát on tu bude přesčas. Vše bylo okamžitě s velkými omluvami napraveno. Za tohle má celkový dojem za jedna a není to tou čepicí, kterou jsem dostal jako náplast. V krizových situacích se poznají pravé kvality firmy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE