sumoto_leden



Balkánem do Athén - test Dunlop

Kapitoly článku

Černá hora

Tentokrát je počasí v Durmitoru jako z fotek renomované cestovní kanceláře, které vás dokonale navnadí a na místě pak destinace zklame. Dnes ale ne. Konečně vidím čím jsem posledně v mlze a dešti projížděl. U nejznámějšího symbolu svisle pruhované skály potkávám Čechy.Dozvídám se, že v Kosovu neplatí pojistka a musím si ji za 40€ koupit. Tak na to jim prdím i když mi později Skotové tvrdí, že za mtotorku chtějí 15€. Potkávám Germány na BMW GS. Přes Žabljak jedu mrknout na most přes Taru ze kterého důvěrně znám jen půl prvního oblouku trčícího z mléka, ale tentokrát je krásně nasvícen měkkým odpoledním sluncem nejen most, ale i pózující Rusky v minišatech podle poslední módy. Asi satisfakce za to minule. Jsou tu taky samozřejmě Germáni na BMW GS.

Kaňon Tary mám projetý, tak se vracím zpět do Žabljaku a vydávám se směr Šavnik. Poblíž je Jeden z desítek zaručeně nejhlubších kaňonů v Evropě jménem Nevidio. Název docela sedí, protože ač jedete po hraně, moc z něj nevidíte. Ale to nevadí. Přejel jsem totiž z hlavní silnice na jeho druhou stranu 42.98556, 19.05754 a toulám se uzoučkou asfaltkou po vnější straně Durmitoru. Krásná příroda do které se na silniční motorce jen tak nedostanete......... Alpy Karle, ty Tě vohroměj, ale todle, todle  Tě dojme....... Dojetí končí asi v polovině, protože dojedete na konec asfaltu a následuje sem tam kamenitá šotolina. Pro enduráře hračka, pro ostřílené nudisty s šusplechem jako jsem já taky žádný problém. Problém je akorát ten, že nevím, jestli taková bude i druhá půlka, která potom padá na dno kaňonu a zase stoupá nahoru. Jestli to bude stejné, bude cesta od vody pořádně rozbitá. Naštěstí po 5km naskakuje v jedné osadě opět asfaltka a ta mne dovede až na druhou stranu kaňonu, kde na náhorních pláních rozkládám stan mezi krokusy.

Tak jo,Durmitor je za mnou, sbírám odvahu a vytahuji špunty z uší i s běžícím motorem. První jeden, aby to nebyl šok, ale když nenásleduje žádný rachot, jde ven i druhý. Nic. Motor klape jako obvykle. Asi jsem jej opravil tím několikahodinovým dálničním režimem v otáčkách. Ještě zkontroluji tečící vidlici a taky nic. Motorka zaprášená a všude sucho. Zřejmě nějaká regenerační funce či co.

Zkušenost dne: Problém lze vyřešit i ignorací.

Ta rána v horách! To je nádhera jak nahoře svítí slunce a v údolích se převaluje mlha. Sjíždím na hlavní a pak přes Nikšič dolů ke Kotoru. Najednou jsem na hranici a chtějí doklady ….. Pane doktore, vy jste se zase kochal ….. Taky že jo. Minul jsem odbočku a zajel si jen pár minut cesty. Přes Kotorskou úžinu se nechám převézt trajektem, protože bych se rád podíval do Tivatu, kde jsem byl kdysi vlastně na mém jediném zájezdu s CK. Vojenský dok ze kterého se tehdy táhly po moři olejové skvrny, že jste po koupání ani nepotřebovali krém je pryč, areál koupil Rus a udělal z něj luxusní uzavřený přístav pro miliardáře. Naštěstí pozapomenutá písčitá zátoka zůstala pořád pozapomenutá a tak se tam můžu společně s partou důchodců vykoupat. Doufám, že ještě udrží moč, moře je tu jako sklo. Dal jsem si letos závazek, že tentokrát už do nějakého moře opravdu vlezu a pod bundou se snažím převléct plavky. Předemnou leží důchodkyně, zcela bez krytí mi hledí pod bundu a evidentně se snaží rozvzpomenout, kde už něco takového kdysi viděla.

Do historického centra Kotoru se mi nechce, když jsem jej viděl už dvakrát, ale z nějakých mě neznámých důvodů kličkuji kolem v zácpě a jdu dovnitř. V zápětí jsou mi důvody jasné. Taková koncentrace hééééreček kolem se jen tak nevidí a tohle se na rozdíl od těch odrbaných zdí nikdy neohledí.

Úzkýma zalamovacíma serpentýnama, kterých je kolem čtyřiceti stoupám nad záliv a v tom kolona. Nechápu jak se sem dostaly dva autobusy. Tady  v těch zatáčkách by se musel snad zlomit i chopper. Na jedné rovince se ale jeden autobus šprajcnul při vyhýbání s autem a opřel bok o skálu. Projedu dopředu a fičím do Lovčenu k mauzoleu Nieguše.42.39915, 18.8185 Vjezd do parku je za 2€, což je v pohodě a v horku šlapu ty stovky schodů nahoru. Ještě že jsou převážně v tunelu. Je tu parta germánů na BMW GS. Dochází mi benzín, ale volím delší, hezčí cestu do Cetinje. Posledně jsem tam taky dojížděl na výpary a dojel jsem, tak proč by ne dnes. Cestou dolů dojíždím auta šinoucí se krokem. Někomu po kilometru dojde, že bych jej rád předjel a na vhodném místě uhne, jinému to nedojde ani když má zamlžené zadní okno jak mu na něj dýchám a uhne až po zatroubení, ale dederónovi s Passatem to nedojde ani když má opocený z mého dechu i zátylek a hrozně se pak diví, že jej beru na křižovatce zprava. Má žíla nasranosti co mám na čele už totiž vystoupla na maximum.V Cetinje  se proti mě hrne spousta aut a vůbec jim nevadí, že jsou v mém pruhu a na poslední chvíli se zařazují. Sakra jsou normální? Jeden mne málem trefil a žíla na čele opět pulzuje. Jsou normální. Po pár metrech zjišťuji, že si to díky nějaké časoprostorové smyčce fičím protisměrem rychlého pruhu dvouproudé jednosměrky. Jinak nevím jak jsem se tam mohl dostat.

Albánie

 Cetinje jedu do Podgorici, kde už evidentně přestali na vrakovišti podpalovat auta a zanedlouho jsem V Albánii. Mé hlavní cílové zemi. Plán byl projet SH20 nahoru , pak přes plav do Kosova a do Valbony. Kvůli pojištění ale plán přehodnocuji. Na SH20 se jedu podívat jen na konec asfaltu a pak zpátky, protože už ji mám projetou ještě na šutrech. Albáncům se musí nechat, že i když asfaltují takovéto přírodní cesty, dělají to citlivě. Odpočívadla a doplňky jsou z dřevěných přírodních větví a moderní skleněná vyhlídka tu taky zapadne.Večer mám špatný pocit. Motorka se opravila sama a všechno jde jako po másle. To bude následovat nějaká morda. Jak se mi nic neděje, je to podezřelé.

Zkušenost dne: Když se uprostřed Černé Hory objeví haniční přechod do Hercegoviny, je něco špatně a přechodem to nebude.

Ráno přehodnocuji plán a raději než za pojistku v Kosovu ty peníze vrazím do trajektu na Komani. Cesta SH25 se zhoršuje úměrně tomu, jak se vzdaluje od civilizace. Doháním Rakušáka s plně vybavenou expediční Toyotou Land cruiser a jen co mne uvidí v zrcátku, háže pravý blinkr a pouští mne. Mávnu jako dík a valím to po dírách, záplatách a kamení dál. Zastavuji až u trubky s vodou, abych nabral a očistil plexi. Rakušák mne opět dohání a předjíždí. Jen se usmějeme a mávneme na pozdrav. Když jej dojedu podruhé, práší jako na Dakaru, ale i tak mne pouští jak je to možné. K jezeru dorazí chvíli po mně a už se ke mně hrne. Pro jistotu jdu hned do ofenzívy a nadávám, že ten závod nebyl fér, protože použil prachovou clonu a on se směje typickým německým hlučným smíchem přes celé přístaviště. Je před devátou a už tu čekají pěší, cyklisté, automobily, dodávky a kupodivu žádný germán na BMW GS. Asi je to na ně brzy.

Všichni se hrnou na větší, krásnější a novější trajekt, takže nahoře na vyhlídkové palubě se mačkají jako sardinky. Já, toyoťák a kosovská rodinka se naloďujeme na postarší menší trajekt , který máme celý jen pro sebe. Kapitán mi po chvíli plavby nabízí haš, který s plavčíky zdatně pokuřuje. Mám trochu obavu z toho, jestli to nedělá proto, aby mne umrtvil a nebál jsem se, až to někde načadí do břehu.

Otevírám kufr a jen co vezmu do ruky flašku coly, začne stříkat všude kolem dokola lepkavý gejzír a v kufru už plavou nějaké věci v dobrém litru hnědé tekutiny. Sice laciný fór jako z Troškova filmu, ale Mám z toho radost jako malé děcko. To jsem já, konečně se mi zase dějí věci a vše je jak má být. Jak jsem skákal po té rozbité cestě, petka se prodřela o matku držící zámek. Z toyoťáka se vyklube Thomas s Ute a pomáhají mi s katastrofou. Nesbírám vlaječky projetých států na kufry, ale založil jsem novou tradici. Koupil jsem tlustou tužku píšící barvou a každý s kým se více skamarádím, nebo mi nějak pomůže, má právo tam ve své rodné řeči cokoliv napsat a Thomas je první.

Thomas založil softwarovou firmu, před pár lety ji prodal, tak do smrti už jen užívá a cestuje. Na svém BMW GS už projel kus světa a teď se s Ute vydali do Dubaje autem. Pak na pár měsíců poletí domů a až se jim bude chtít, sednou do odstaveného auta a budou pokračovat kolem světa přes Čínu, Indonézii, Austrálii a kdoví kde ještě. Má sebou i expresovar , tak dám do frcu sušenky a uděláme si piknik. Kosovská rodinka bydlí v Americe. Za války tam dostali azyl a on ač inženýr si tam otevřel kadeřnický salón, protože jeho děda byl holič a vždy se mu to líbilo. Ovšem zlatým hřebem byla asi 25letá opravdu nádherná dcerka po které jsme šilhali všichni. Když ji sleduji, přemýšlím, jestli vypustit Kosovo nebyla chyba, ale ani ne. To nejzajímavější z Kosova jsem vlastně viděl a těžko to už něco trumfne. Několikrát jsem musel dokonce mávat na kapitána, aby hleděl z můstku na cestu a ne pořád po ní. Kapitán Byl sotva třicetiletý Albánec, který má Češku z Dvora Králové. Za čtyři dny to tu zapíchne, protože je po sezoně a jede do Česka. Trochu jsem mu pohanil trajekt, že to není žádná loď, když to nemá klasické kormidlení kolo, ale volant z Mercedesu a motor z Iveca. Překvapilo mne jak je jezero dlouhé a jedeme tuším tři a půl hodiny. Ute vytáhla Thomasovi křeslo a do paluby zapíchla deštník. Všichni jsme mrtví smíchy a celá osádka jeden po druhém se pod ním fotíme.

I v Albánii bylo sucho,voda v jezeře je nízko a v některých místech se musí opatrně správnou trasou, abychom neštrejchli. Druhá nevýhoda je, že je vysoký břeh a ve Fierze se špatně vyjíždí. Molo je obsazeno krásnějším větším trajektem, tak přirážíme vedle. Z trajektu vede prudký břeh s volnými kameny. Thomas s Toyotou to dal na redučku v pohodě, ale když ostatní čekající na opačnou cestu vidí, že tam jsem i já s cesťákem, schází se obecenstvo. To bude ostuda až to položím. Dělám, že tam nejsem a ta motorka mi ani náhodou nepatří. Nakonec ale jdu do toho. Precizní prací spojky a plynu to po šutrech ve stoje trialovým způsobem bez zaváhání vyskáču nahoru, jen kameny za mnou lítají. Místo potlesku se zklamaně rozcházejí. To je teda vděk za divadlo.

Jedu do údolí Valbone, ale jsem celkem zklamán. Samozřejmě je tu nová široká sfaltka a kolem roste plno turistických objektů. Na konci otáčím a jedu zpět netuše co mne čeká. Čekala mne totiž SH22 a SH5 z Fierze do Kukes a to bylo to úplně nejvíc nejlepší, co jsem poslední dobou viděl. Serpentýnama jsem se vydrápal na úbočí jezera a pak 120km po hezké uzoučké asfaltce, která samýma zatáčkama kopírovala úbočí a nabízela překrásné výhledy na hornatou krajinu a jezero hluboko podemnou. Zase jsem si připomenul, proč mne nebaví jezdit po ČR. Město, pole, město, pole, město, křoví, pole. Obec na obci s 50km/hod a mezi nima pár km s hutným provozem. Tady jsem potkal jedno auto a dva germány na BMW GS.

Projedu Kukes a po SH31 nabírám směr Peshkopi. Krásná, nová široká cesta zatesaná do úbočí plná serpentýn a zatáček. Už je ale pozdě a nedaří se najít místo na spaní. Všude prudký svah, nebo civilizace. Nakonec najdu plácek na louce a nahoře nad ní vidím svítit dva domky. Můj výfuk nelze přeslechnout a než stihnu vybalit věci, je u mne Ajetlashi. Je to 29 letý Albánec a že přece nebudu spát tady, ale že mám jít k němu domů. Znám místní náturu, tak se moc nebráním, vím, že bych jej zklamal. Host je pro ně svátek a zvláště z takové dálky. Parkuji na dvoře a komunikace dost vázne, protože Ajetlaši vládne jen albánštinou a řečtinou. Nějak to ale zvládáme a já se učím, že ahoj je albánsky foneticky psáno pršendetje a děkuji je falimderit. Od té doby to všude používám a Albánci se můžou smíchy podělat. ….pokud tedy poznají, že je to Albánština.

Nastává to, čeho jsem se obával nejvíce a ukáže se, že právem. Bude večeře. Já ta cizokrajná jídla prostě nedávám. Zlatý guláš s pěti. Paní domu uvařila nějakou polívku z rozvařených červených paprik a rajčat. To jsou věci, které nedám ani čerstvé, natož v takovémto použitém stavu. Zvedá se mi kufr jen ucítím ten zápach. Odmítnout nelze a tak mi s první lžičkou naskakuje husí kůže po celém těle a zatínám každý sval jako by mnou projel elektrický proud. Celá rodinka mne sleduje jak mi chutná. Podávám herecký výkon zasložilého umělce Petra Haničince, usmívám se a vztyčuji palec nahoru. Snad přesvědčím i sebe. Je to podruhé v životě, co musím jíst nejodpornější jídlo, co může být. Podobné trauma ve mně před 25 lety u podobné příležitosti zanechala koprovka. Tu jsem si ale mohl opepřit a přesolit tak, až mi hrkly slzy do očí a já jsem skoro nic necítil. Tady nic takového není. U druhé lžičky ale vychytávám strategii. Vložit co nejhlouběji do pusy, nalít skoro až do krku téměř bez dotyku s jazykem, bez kousání polknout a zajíst pořádným kusem chleba. Talíř je bezedný a pot na čele už mi začíná stékat po spáncích. Když mi zbývají poslední lžičky, paní domu bere hrnec a že mi přidá. Tomu musím zabránit i kdybych měl ten talíř rozbít. Vehementní gestikulací se mi daří katastrofu odvrátit. Následuje sprcha a já si více než zuby drhnu jazyk, protože pořád cítím tu pachuť.Ulevilo se mi a po chvíli jdeme spát. Někdy po půlnoci mne probudily křeče v žaludku a byl jsem rád, že paprikorajčata opustila mé tělo správným koncem a tak rychle.

Zkušenost dne: Když vám nabízejí hašiš, neodmítejte, ale uschovejte. Možná jej při večeři budete potřebovat.

Ranní strategie je jasná. Vypadnout dříve, než stihnou nachystat něco na snídani. Daří se s odřenýma ušima. Hned jak se probudím, hážu na sebe motohadry, soukám se na motorku, načež paní domu vyběhne a lamentuje, že jsem měl ještě počkat na snídani. Nezbytný vzkaz na kufr nevypsanou rukou třicetiletého prvňáka a jedu dál. Albánci jsou úžasně pohostinní a vstřícní lidé. Proto sem jezdím tak rád a někdy ještě raději prchám.

V Peshkopi se dávám na SH6 a u Shupenze odbočuji s obavami na cestičku směrem na Librazhd. S obavami proto, že nemá číslo a je to jen tenká bílá čára, přičemž i žluté občas postrádají asfalt. Samozřejmě okamžitě sjíždím z asfaltu a projíždím prachem a kamením vesnicí. Za vesničkou se ale cesta rozšiřuje a ukazuje se, že je prohrnutá do šířky dálnice a připravená na asfalt. Pořád lepší varianta. Na šotolině se dá jet ve stoje i 60km/hod, jen v klesání a stoupání jsou vymletá koryta od vody a trčící šutry. Cesta je dlouhá 60km a potkávám na ní kluky z Tirany na lehkých kroskách. Ostatně jako každý se i oni diví jak tu můžu jet na takové motorce s obutými sliky a jako výraz uznání dostávám Snickersku. Příští rok už tu bude nový široký asfalt.

Albánie se za uplynulé dva roky opravdu velmi změnila. Odněkud tu tečou obrovské peníze do investic a soudě podle množství velmi drahých aut, jich hodně zůstane za nehtama místních bossů. Ale nejen to. Všechno je tu tak nějak jiné. Staré Mercedesy Piano už uvidíte zřídka. Nahradily je mnohem modernější modely. Také už nejsou tak dominantní značkou a ztrácejí se v záplavě ostatních značek dotáhnutých z celé Evropy. Mnohé z nich mají na kufru stále MPZ Itálie, Rakouska, Německa a vyjímkou nejsou ani pravostranně řízená auta z Anglie. Provoz už tu není tak chaotický jako kdysi, ale nabývá evropských norem a holky už nejsou takové šmudly, ale promenádují se po městech upravené a v krásných šatičkách. I na bunkr, kterých tu byly tisíce už téměř nenarazíte.

Před Perrenjasem odbočuji z SH3 omrknout Scanderberg table 41.09502, 20.51977, který taky můžete nalézt pod názvem Pishkash. Je to skála jaké známe z amerického Monument valey. Hned pod viaduktem začímá offroadové stoupání. Skála není od hlavní příliž daleko, tak se to dá zvládnout. Na Y se dejte vlevo a až vystoupáte serpentýny a minete žluté auto jedoucí z protisměru,  je potřeba vyskočit na břeh, kde je louka a krásný výhled.

Další zastávka je samotný Perrenjas. Je zde 41.06751, 20.54831 na opuštěném nádraží odstaveno 29 českých lokomotiv z ČKD a celé to hlídají dva policajti. Prý aby to někdo neukradl. (….. Hujere! Šlajs ví o lokomotivě, kdybychom ji odvezli, budeme první ve sběru! …....) Policajti před důchodem vypadají spíš jako tragikomické postavičky z Kosturicova filmu než hrozivě a místo odznaku pyšně ukazují na lampas na kalhotech. Zbytek uniformy chybí, o kvéru, želízkách, pendreku nebo alespoň opasku nemůže být řeč. Somrují bír, ale to je jediné anglické slovo které znají. Mají smůlu, narazili na abstinenta.

Pokračuji po SH3 kolem Ohridu na Pogradec. Mám trochu pokušení se jít vykoupat a několik vteřin o tom dokonce uvažuji ale i přes kříšťálovou vodu odolávám. Jedu po pobřeží a kochám se výhledy, které jsou dechberoucí. No posuďte sami.

Za Podgradcem je Špičatá skála Gurj i Kamjes 40.83805, 20.61388 i tady jak je dobrým zvykem se silnička zužuje až se mění v kamenitou místy vymletou. Poradím si i s výjezdy a jak pojedu dolů neřeším. Na to je ještě dvacet minut čas. Mám štěstí. Skála je nasvícena ze správné strany měkkým odpoledním světlem. Doufám, že tolik štěstí nebude zase vykoupeno nějakou červenou večeří. Cestou zpět potkávám Germány, jenže tentokrát ne na BMW GS, ale jednoho na starém XT a druhého světe div se na starém Enfieldu 350. K tomu má doladěné i dobové hadry a dojem kazí jen hliníkové kufry. Jen co si ho vyfotím, startuje a dává plný plyn. V první zatáčce je naplavený hluboký písek, tak chytá pořádný highsider, ale asi to ustál, protože motor prdí za stromy dál.

Kousek za Korce je další bod mé cesty. Opět krásná skála Gurj i Capit 40.58962, 20.8486 , tak odbočuji, ale po pětikilometrovém boji v nepříjemném offroadu to před kamenným polem vzdávám. Tohle je už hrana. Kdyby šlo jen o tenhle úsek, tak to přeskáču, ale cesta dál evidentně pokračuje korytem vyschlého potoka. Musím myslet nejen na motorku, ale i na sebe. Jsem tu sám a zůstat tu někde pod motorkou by nebylo až tak složité. Dobrodruhové se od bláznů liší tím, že ví, kde je rozumná hranice a já chci projednou zkusit jaké je to být dobrodruhem.

Nasedám na SH75, což je zase jedna s krásných horských asfaltových silniček pro jedno auto šplhající se úbočími nahoru a dolů. Po dlouhých kilometrech pustiny se naráz objeví na jediné rovince v horách vesnička Leskovik a stejně rychle zmizí. Je čas najít nocleh a tady to bude ořech. Všude hory a svahy, že není možno udělat ani krok mimo asfalt. Nakonec se daří na poslední chvíli najít plácek kousek od cesty. Je teplo i když jsem 1500m vysoko. Dnes budu spát pod hvězdami.

Jen co dojím večeři, vidím, že to byl omyl. Dnes budu spát pod blesky. Z leva i z prava se blíží černé mraky a téměř nepřetržitý proud blesků mi svítí na stavbu stanu. Jen ulehnu, je to tady. Vítr cloumá stanem a déšť bije o stěny. Ještě, že jsem tehdy investoval a koupil kvalitní expediční stan. Záhy ale počítám kdy že bylo to tehdy, protože kapky prolétají mým stanem ze všech stran téměř bez odporu stejně jako kosmická neutrina naší planetou. Naštěstí je celý ekosystém vyvážen a co projde opláštěním, vsákne se přes podlážku do země. Utonutí ve spánku tudíž nehrozí. Kroutím polohu spaní tak, aby mi nekapalo na spacák. Je to nepohodlné, ale suché. Hlavně sebou v noci moc neházet. Dopočítal jsem se, že za těch dvacet let poměrně častého používání je látka stanu rozlámaná a ochranný zátěr vzal za své. Ráno je přes něj dokonce vidět. Nezbývá než weather proof přeformulovat na mosquito proof. Vždy se snažím nocovat poblíž civilizace, nebo frekventované cesty, protože mám trochu obavy z divé zvěře a pepřák jsem zapomněl doma. Dnes jsem ale uprostřed hor poblíž cesty kde projedou tři auta za den. Trochu mne uklidňuje, že je počasí kdy by jsi ani medvěda ven nevyhnal.

Zkušenost dne: S věkem zraje jen víno a muži.

Ráno ještě za šera mne budí zvuky lomcování větvemi a rány padajícího dřeva. Marně přemýšlím jak medvědovi vysvětlit, že jsem se tu chtěl jen vyspat, když už jsem si večer vydatně vyznačil své teritorium, což při jeho čichových schopnostech nemohl nezaregistrovat. Z medvěda se vyklube domorodec, který se rozhodl shodit si poblíž vlašské ořechy a hází klackem do větví. Jeho čich je mizivý, tak mu nemusím nic vysvětlovat, balím a pokračuji na Sarande. Je to turistické letovisko, které by jste od vyhlášených letovisek Řecka či Jadranu nepoznali. V Albánii jsou naprosto nesmyslné rychlostní omezení, které nerespektuje vůbec nikdo. V omezení 50km/hod jede policejní auto 100km/hod a Albánec jej předjíždí. No co, jedu taky. Mým cílem je dnes Butrint 39.74535, 20.01816, kde je oblast s archeologickými vykopávkami. Pokud se chcete mrknout na Akropolis a nechce se vám štrachat až na jih Řecka, jednoznačně doporučuji. Je tu vše, co takové ruiny mají mít. Od vroubkovaných sloupů, přes arénu až po věže.

Přejíždím hranici do Řecka a jako obvykle mezi okýnky tlačím bez nastartování. Vykuchaný výfuk v přístřešcích duní a nechce se mi pořád startovat a hledat neutrál. Dotlačím to až k řeckým celníkům. Klasické otázky. Máš alkohol, cigarety, drogy? Vypadají sympaticky, tak odpovídám, že jestli má chuť, má smůlu. Žádné mu nedám, protože jsem nekuřák a abstinent. Kluci mají huby od ucha k uchu a prý whatś life? But I fuck! Dorážím je. To už jsou v křeči a neznaje můj výfuk gestikulují, abych pořádně okouřil motorku. Nastartuju, každý kvalt vytočím k omezovači a v zrcátku vidím jak jásají. Jak málo nám chlapům stačí ke štěstí.

Řecko

Řecko to je jiná liga. Krásné široké asfaltové cesty i do těch nejodlehlejších částí a jedna taková mne dovede až k obrovskému kaňonu Vikos. 39.90697, 20.75323 Je to opět úchvatné. Bohužel už není ideální světlo na fotky a ještě ke všemu začíná pršet. Nacházím přístřešek s kohoutkem na vodu přesně o půdorysu mého stanu. Vedle jsou úly a kde jsou úly nejsou medvědi, tak jsem v klidu. I přesto, že je tu teď na konci září ještě loňský sníh, je docela teplo.

Zkušenost dne: Sousedi v ulici jsou asi jediní, kdo nemá rád můj výfuk.

Ráno prohodím pár slov se Švýcarem na BMW GS, který se včera připlavil z Benátek a pokračuji NP Tzoumerka omrknout starobylé mosty. 39.86209, 20.77498 a 39.86192, 20.78628 Tihle stavitelé byli machři, když dokázali postavit mosty samosvorně z pár kamení a i po tolika letech pořád stojí. Ještě se chvíli motám klikatými cestičkami a pak se vydávám na jih směrem na Artu. Těší mne, že ani zde si nikdo s rychlostními limity hlavu neláme, ale Řekové mají taky několik dopravních specialit. Téměř neznají přerušovanou čáru a to ani na rovných úsecích, kde vidite stovky metrů před sebe. Naopak všude dominuje rovnou dvojitá plná a oni ji opravdu dodržuji. Zvláštní nadání mají taky pro to, udělat jakoukoliv křižovatku co nejsložitější a pokud možno ji osadit semafory. Tak i kvůli odbočce do pole jsou na cestě speciální ostrůvky s šipkami připomínající bludiště, které zabere více pozornosti, než samotná dopravní situace. Pro mne kluka z téměř vesnice je vrcholem silničního provozu kruhový objezd a i s pomocí navigace mám na viaduktech, dálničních přivaděčích a exitech zhruba 50% úspěšnost, což zanedlouho v Athénách řeším přeskokem přes tramvajový ostrůvek.

Míjím vykopávky v Dodoni. Je to všude stejné a upaluji na jih podél pobřeží. Vystoupám do horského městečka Arachova a jakmile sjedu dolů do vnitrozemí, valí se proti mně deka černých mraků a z nich temná stěna deště až k zemi. Což o to, už je pomalu čas na nocleh, ale s mým indoorovým stanem musím najít něco krytého. S prvními kapkami za krkem nacházím polorozbořenou opuštěnou dílnu a stavím stan na beton vedle traktoru. Karimatka je na tom podobně jako stan a po těch letech izoluje maximálně tak elektrický proud, nikoliv však chlad proudící z betonu do mých ledvin. Usínám se špatným pocitem. Už se zase dlouho nic nestalo.

Zkušenost dne: Když se nic neděje, nejsou zkušenosti.

Ráno pokračuji do Corinthského zálivu omrknout průplav 37.92709, 22.99445. Moře je mezi skály zařezáno jako tanga mezi půlky a plavba, kterou si můžete koupit musí být zážitek. Nakoupím v mém oblíbeném Lídlu důvěrně známé zboží a jak jej cpu do kufru, rozzáří se mi oči štěstím. U výfuku praskl nosič kufrů. Přežil už jednu Albánii, nějaké pády i loňské Rumunsko. Svařil jsem jej bytelně, ale jak jsem se snažil svár vybrousit do ladných tvarů, moc materiálu nezbylo. Asi s tím jedu už z Albánie.

Míjím jeden servis za druhým a žádný mi není dost dobrý. Všechno jsou to značkové servisy a mám obavu, že by k mému home made nosiči neměli příslušný manuál. Pak vidím obyčejnou dílnu a v ní ušmudlané všehoschopné mechaniky. To je má cílová skupina. Mladej zvládá angličtinu. Než přinesou invertor, mám kufr dole a odpojenou baterii. Pár blesků , nutný autogram na kufr a místo částky jen mávnutí rukou a přání šťastné cesty. V Protisměru potkávám Rakušáky na BMW GS.

Atény jsou rájem semaforů. Mnohdy jsou od sebe jen pár desítek metrů, takže i když máte zelenou, nemůžete jet, protože za křižovatkou je fronta s předešlého semaforu. Všude mezi pruhy se míhají motorky a cpou se do každé skulinky. Klasický jižní mumraj. Uchvátí mne tříproudá, přeplněná jednosměrka a žene na úplně opačnou stranu než potřebuji. Přitom můj cíl už jsem viděl, jen v opačném směru. Navigace mi ukazuje, že musím ujet 2km plných semaforů, abych mohl odbočit vlevo a pak to samé zpět. To je tak na hodinu a už teď umírám horkem. Najedu do levého pruhu a na první červené to skáču přes koleje kam potřebuji.

Zapíchnu to do slepého ramene na chodníku k pěší zóně k ostatním domorodým motorkám, kterých je všude plno a jdu do nedalekého obchůdku poprosit o pohlídání hadrů s přilbou. Po mé žádosti mi paní sděluje, že tady není parkoviště. Znovu opakuji žádost o uložení pouze bundy s přilbou, nikoliv celé motorky a divoce gestikuluji hadrama směrem k prázdnému rohu, ale paní se nenechá gestikulací zmást a pořád si myslí, že ji chci zaparkovat motorku doprostřed krámu mezi trička Greece a Acropolis s čímž teda vehementně nesouhlasí a posílá mne kamsi na ofiko parking. To víš že jo, aby mne zase zachvátil provoz a vyplivnul někde v Turecku. Vzdávám to a jdu omrknonut Akropolis i s hadrama. Je to jako by jste chtěli udat hadry na Václaváku. Jak z toho nečouhají peníze, ochotou tu nikdo nepřekypuje. Jo kdybych si chtěl koupit přiléhavé tričko s flitry, to by byla jiná.

U vstupu do areálu Akropole si vystojím čtvrthodinovou frontu tří lidí předemnou a když se přiblížím k okýnku vím proč. Páreček předemnou přišel na řadu a začal louskat všemožné nápisy kolem okýnka. Když se k ničemu nemají a mě dojde trpělivost, strčím peníze do okýnka s van tikit plís já, ale prodavač trvá na obsloužení těch předemnou. Naštěstí po hodné chvíli dojde trpělivost i prodavači a už stoupám k Pantheonu. I když je po sezoně, je tu na můj vkus dost lidí a potkávám i mladé Čechy. Část památek je pod lešením. Sakra tolik roků od položení základního kamene a ještě pořád to nemají hotovo. …..inu Řekové.

Nejsem z těch, kteří by strnule stáli úžasem a nechali na sebe působit umění předešlých civilizací, ale plynule procházím hlavními památkami. Dostavuje se zklamání. Čekal jsem to tak nějak větší, majestátnější, zachovalejší, ale je to v pořádku. Už klasik Cimrman věděl, že každé očekávání následuje zklamání. Hned pod hradbami je postaveno moderní muzeum pro které taktéž platí vstupenka, ale vypouštím jej. Kamenů, střepů a ulomených nosů ve vitrínkách jsem za svůj život viděl dost a tyhle se nijak lišit nebudou. Jdu ješte mrknout na stadion kde se konaly první olympijské hry. Pak točím motorku kolem nohy, protože jsem na konci cesty a od teď už se vracím. Hlavně rychle z toho mumraje pryč.

Vyrážím směr Olymp. Je to dlouhá cesta, protože dálnice nepoužívám, ale celou dobu si uvědomuji jak mne Řecko nadchlo. Krásná hornatá příroda, smaragdově modrozelené moře a kvalitní asfalt všude kam se podíváš. Když se k tomu připočte národní kolorit ignorace rychlostních limitů, je to ráj pro motorkáře. I cestování mimo dálnice není o moc pomalejší, za to mnohem zábavnější. Nějakou krizi tady neuvidíte ani omylem. Angela jim financuje výstavbu dálnic kde se jen vrtnu a to není jako u nás trochu makadamu, svodidla a asfalt. Tady se přemísťují celé hory a zaváží se s nimi údolí. Náklaďáky na těch megastavbách vypadají jako hračky a vyklopená hromádka kamení na obrovském náspu jako plivanec v moři. To jsou jiné investice.

Zkušenost dne: Zákaz odbočení, otáčení a tramvajový ostrůvek nejsou zeď.

Dopoledne je krásně, já projíždím vesničkou Olympiada a stoupám serpentýnami do sedla 2900m vysokého Olympu 40.03734, 22.33348, nejvyšší hory Řecka. Cesta končí závorou, zátarasy s barely a vojákem se samopalem. Je zde vojenská základna a vstup zakázán. Po družném rozhovoru mne zapisuje do návštěvní knihy, dostávám osobní eskortu a jde se na základnu na kafe. Dozvídám se, že před dvěmi dny tu zahynul turista, který uklouznul a někam spadnul. Před týdnem dalšímu vlk ošklivě pokousal nohu, když spal na divoko. … ten člověk spal na divoko. Vlk je divoký, ten spí na divoko pořád. Vidím, že mé spací zásady jsou oprávněné. Srdečně se loučíme, autogram na kufr a při cestě dolů si připadám jako v letadle. Přes cestu se valí mraky, pak zase modrá obloha, pár metrů mlhou mraku, modro. Zastavuji v potoku umýt alespoň motorku, když už já vypadám jako houmles. Albánie nám dala vojenské maskování a v Aténách jsem si připadal dost nepatřičně.

Další cíl nedaleká Meteora 39.72623, 21.62714. Velké pískovcové skalní město s kláštery na vrcholcích. Jsou tu nejen Germáni na BMW GS, ale taky plno Holanďanů s obytňáky a nepochybně sádrovými trpaslíky uvnitř, které pak v kempu rozestaví kolem, jak jsem to kdysi v Rakousku viděl. Dávám se do řeči s rumunským párem mého věku. Teda spíš s mužskou částí. Ta druhá poměrně atraktivní polovička je totiž evidentně nahoře na volno, sem tam foukne chladný větřík a já, snad že už jsem několik dní na cestě jí nedokážu pohlédnout do očí.

V podvečer jsem u Makedonské hranice, ale chci zůstat ještě v Řecku a nakoupit zásoby na pár následujících dnů. Nemám v úmyslu měnit peníze a kartou v Makedonii zaplatíte zřídka. Navíc se mi stal takový nepěkná věc. Před odjezdem jsem koupil nový foťák a cestou zjistil, že nejde dobíjet z motorky, protože USB má výstup 0,5A a já potřebuji 1,5A.  Dosud jsem to řešil řetězcem motorka nabíjí powerbanku, ta nabíjí foťák, ale powerbanka zřejmě otřesy klekla. Jedu teda do příhraničního Fiorina, na bulváru si dám kávu, nechávám si nabít foťák a pasu oči. Řekyně mají takový pevnější základ, to jo, ale zase se musí uznat, že i v pozdějším věku se to málokteré vymkne z ruky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (49x):
Motokatalog.cz


TOPlist