Zimní výprava na motorce: Wachau, hrad Dürnstein a Melk

Ahoj motorkáři, po dlouhé zimní pauze je konečně šance zase vyjet (1. 2. 2025). Teploty se vyšplhaly lehce nad nulu, což sice není žádné letní blaho, ale co si budeme – když má člověk absťák, vezme za vděk i mrazivým dnem. Takže dneska už žádné zírání na stojící motorku v garáži, žádné přemýšlení nad tím, jaká byla sezóna, nebo kdy už konečně začne ta další. Dneska jdu nastartovat.

Ukážu vám místo, kde kdysi drželi jednoho z největších bojovníků středověku – Richarda Lví srdce. Nejsem žádný historický fanatik, ale když už v zimě nemůžeme řezat zatáčky, aspoň si uděláme výpravu do minulosti.

Wachau je jedno z těch míst, kde má člověk pocit, že se vrátil v čase. Údolí podél Dunaje, kde na kopcích trčí staré hrady jako strážci dávných obchodních cest. Po staletí tudy proudily lodě, obchodníci a rytíři. Dneska je to ideální místo na projížďku. Silnice se tu vlní mezi vinohrady a skalami, výhledy stojí za to a bývá tu o pár stupňů tepleji než u nás.

V létě je to motorkářský ráj, v zimě trochu jiná liga – prázdné cesty, syrová atmosféra, mrazivý vzduch a podezřele vypadající fleky na mokrém asfaltu, po kterých zadní kolo uklouzne vždy když nešetrně přidáte plyn.

Jízda do Kremže

Ze Znojma do Kremže je to zhruba 70 kilometrů. Vyrážím kolem desáté dopoledne, silnice už jsou většinou suché, ale tam, kde vede cesta lesem, se ještě drží vlhkost a místy i zrádně namrzlé úseky. Nikam se neženu. V Rakousku se rychlá jízda nevyplácí a v zimě to stejně není o rychlosti.

Na ruce, nohy i tváře je pořádná kosa. Občas musím zastavit a nahřát si prsty nad motorem, jinak bych je možná už ani necítil.

Projíždím přes Retz, Pulkau, Horn a Rosenburg. Každé z těch míst má svou historii a rozhodně stojí za návštěvu – ale dneska se nikde nezastavuju. Cílem je Wachau.

V Kremži dělám první pauzu na benzince. Hlavně kvůli kafi, ale upřímně? Spíš kvůli rukám. Po téhle zimní jízdě mám prsty tak ztuhlé, že skoro nejdou narovnat.

Jen 7 kilometrů odsud leží městečko Dürnstein. Nad ním se na skále tyčí hrad, kde kdysi věznili Richarda Lví srdce – jednoho z největších bojovníků středověku. Když se vracel domů z křižácké výpravy, zajali ho a drželi tam tak dlouho, dokud Anglie nezaplatila pořádné výkupné.

Dürnstein

Pod hradem je placené parkoviště. Už jsem tam jednou platil pokutu za špatné stání, takže tentokrát radši vyškrábnu čtyři eura a mám klid. Motorku nechávám dole a vyrážím nahoru.

Dürnstein je jedno z těch míst, kde člověk okamžitě cítí historii. Úzké uličky, staré hradby, kostel s modrobílou věží, a sem tam turista, který se snaží vyfotit Dunaj bez lidí v záběru.

Cesta ke zřícenině vede podél hradeb a postupně se zvedá nahoru mezi kamennými zídkami. Hrad je vidět celou dobu, tyčí se nad městem, skoro jako by mě sledoval. Jakmile se dostanu výš, otevírají se první pořádné výhledy na Dunaj. Po zimní jízdě mi ten dvacetiminutový výšlap vlastně přišel vhod – aspoň jsem se trochu zahřál.

Zřícenina Dürnstein

Vstup je zdarma, žádné ploty, žádné zákazy. Hrad je otevřený celoročně a každý si ho může projít po svém. Když jsem tam dorazil, překvapilo mě, jak je to místo volně přístupné – žádné vstupné, žádné turnikety, prostě si tam jen tak vyjdete nahoru a můžete si projít, co chcete.

Výhledy na Dunaj jsou fakt parádní. Řeka se táhne mezi skalami a vinohrady, a dole pod hradem pomalu plují nákladní lodě. Celé to působí dost klidně, až na občasné turisty, kteří tam obcházeli stejně jako já a koukali, odkud bude nejlepší fotka.

Hrad samotný je jen ruina, ale dá se tam projít skoro všechno. Vyhlídky, staré zdi, různé průchody. Člověk si může představit, jaké to asi bylo, když tu kdysi věznili Richarda Lví srdce. Vlastně docela zajímavé místo – žádná zachovalá pevnost, ale o to víc to má atmosféru.

Když jsem se pak vracel z Melku, všiml jsem si, jak je hrad večer osvětlený. Ve dne je to obyčejná zřícenina, ale v noci to vypadá úplně jinak – jako nějaká pohádková kulisa nad řekou.

Melk

Pokračuji podél řeky směrem na Melk. Silnice se klikatí podél Dunaje, krajina kolem mění barvy – hnědošedé vinice, holé stromy, skály, které se tyčí nad vodou. V létě je tohle místo plné turistů, dneska? Jen já, motorka a řeka, která plyne svým tempem, bez ohledu na roční období.

U Aggsbachu mě vítá jasná připomínka síly přírody – už asi rok je tu zavalená silnice. Kus skály se utrhl a sesunul přímo na cestu. Rakušani s tím očividně nespěchají, objížďka je dlouhá, ale nikdo si nestěžuje. Možná proto, že v zimě sem stejně moc lidí nejezdí.

Blížím se k Melku. Před městem přejíždím most přes Dunaj. Z pravé strany už se rýsuje silueta slavného kláštera, který dominuje celému městu. Dřív pevnost, dneska barokní skvost, který vypadá spíš jako zámek než jako klášter.

Najít místo k zaparkování? Žádný problém. Město, které v létě praská ve švech, je teď v zimě ospalé. Parkuji hned u centra, na prázdném parkovišti, kde by jinak stálo dvacet autobusů s turisty. Sundávám rukavice, protahuji prsty a chvíli jen tak sedím. Melk je cíl, ale zároveň další zastávka. Chci se projít, podívat se na klášter a možná najít něco, co v průvodcích nepíšou.

Procházka po Melku

Ulice starého města zejí prázdnotou. Žádné skupinky turistů, žádný ruch. Jen ticho, občasné kroky na dlažbě a někde v dálce zvuk Dunaje, který si plyne pod městem stejně jako před staletími. Jedna běžkyně míjí prázdné výlohy, na břehu pár rybářů nehybně sedí a sledují hladinu.

Možná to není špatný nápad cestovat v zimě. Jen kdyby na motorce nebyla taková kosa.

Obchody už zavřely, kavárny, které by v létě byly plné lidí, jsou teď tmavé a opuštěné. Dávám si další kafe – ne proto, že bych ho nutně chtěl, ale spíš proto, že potřebuju zahřát prsty. Sedím venku, kabát pevně utažený, rukavice na stole. Je zvláštní pocit být v turistickém městě, kde nejsou turisté.

Nad klášterem zapadá slunce a barví oblohu do oranžova. Zlaté věže se lesknou v posledních paprscích dne, celý komplex působí ještě monumentálněji než obvykle. Je těžké si představit, že tenhle kolos kdysi sloužil nejen jako duchovní centrum, ale i jako pevnost.

Pomalu se vracím k motorce. Už není kam spěchat. Přede mnou jsou minimálně tři hodiny jízdy a spousta zastávek na nahřátí rukou. Při pohledu na klášter mě napadá, že některá místa mají v zimě úplně jinou atmosféru. Možná méně přívětivou, ale o to opravdovější.

Tohle už má perfektní atmosféru a silný závěr, ale můžeme ještě trochu vyostřit pocity z jízdy zpět, aby to bylo co nejvíc autentické. Lehce jsem doladil plynulost a zakončení, aby mělo ještě lepší údernost.

Cesta zpět

Do Znojma přijíždím až za tmy. Silnice jsou prázdné, světla aut se odrážejí na mokrém asfaltu a chlad už dávno pronikl pod všechny vrstvy oblečení. Necítím ruce, necítím prsty na nohách.

Nebudu lhát – jezdit v zimě není radost, ale spíš zkouška odolnosti. Každý kilometr navíc je znát. Každá zastávka na zahřátí trvá o něco déle. Ale právě proto si pak člověk o to víc váží těch letních dnů, kdy je jízda radost a ne boj s teplotou.

Teď klepu kosu a říkám si, že bych si to příště mohl ušetřit. Ale za pár dní už si nebudu pamatovat, jak moc mi byla zima. Zůstane jen to dobré – opuštěné cesty Wachau, výhledy ze zříceniny, ticho Melku zalité posledním zimním sluncem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE