Z Krkonoš na Großglockner

Pátek 9.9.2011

Ráno se probouzíme opět do mlhavého a deštivého rána, ale pokud vyjde předpověď, tak by se to mělo přes den lepšit. No uvidíme. Sbíháme dolů do přízemí, kde nás čeká výborná snídaně. Paní domácí si dala záležet, a tak máme na výběr z mnoha chutí. Děkujeme za snídani a prcháme do patra vyhlížet stříbrnou oktávii s přívěsem. Během chvíle zvoní telefon a během další krátké chvíle vidíme „stříbrného anděla“ pelášit. Je zhruba 8.30 hodin, když přijíždí na dvůr. Marián to má s překvapením, protože spolu s tátou si udělala výlet i jeho mamka – Großglockner si nechce nechat ujít. Úplně ji chápu. A hned je veselo, protože tátova hláška před naším odjezdem, že se na ten Großglockner stejně asi taky podívá, se v tuto chvíli stává aktuální. Krátce se radíme jak s výjezdem nahoru, balíme věci a zhruba v 9.15 hod. vyrážíme. Marián bohužel s rodiči v autě, ale i v autě je to zážitek. Je docela chladno, takže jsem ustrojený jak do Krkonoš v zimě, ale podceňuji návleky na boty. Sice už neprší, ale silnice je tak mokrá, že přední plášť nabírá stále dost vody a vše mi jde přesně na boty. U mýtné brány tedy navlékám návleky, platíme mýto a vyrážíme do kopce, který se zatím zvedá celkem nevině a mizí někde nahoře v mlze. Moc toho zatím nevidíme, jen kousek před sebe, ale zatáčky začínají přibývat a v každé se dá sledovat stoupající nadmořská výška. Panelka si spokojeně vrčí, jedu dvě, tři, dvě, tři a zatím nějaký úbytek výkonu nepozoruji, ale to se uvidí teprve nahoře. Dojíždíme na parkoviště pod Edelweißspitze a následný výjezd až nahoru je vlastně už jen příjemná povinnost. Mám respekt z mokrých kostek na silnici, a tak jedu krokem, vlastně to ani jinak nejde, protože poloměr zatáček je tak malý, že to spíše připomíná otáčení na místě. Začínám chápat smysl dopravní značky se zákazem vjezdu autobusů a obytných přívěsů... Nahoře toho moc ke koukání ještě není, protože většina vrcholů je v mrakách, ale fouká vítr a počasí se začíná celkem rychle měnit. Zalézáme do shopu se suvenýry a než koupíme pár dárků pro potěšení rodiny, tak je venku o poznání lepší počasí. Dalším cílem naší cesty je výlet na ledovec, takže pokračujeme na Kaiser Franz Josefs Höhe. To už začíná svítit sluníčko, ale jinak je zima, což ani nevnímám, protože jedeme pomalu a kocháme se krajinou. Panelka budí zaslouženou pozornost a když přijedu na centrální parkoviště k ledovci, tak s pobavením sleduji překvapené výrazy dalších motorkářů, kteří mě s palcem nahoru zdraví. Je mi líto Mariána, protože to by teprve viděli pořádnýho veterána. Jawa je u našich alpských sousedů celkem známá a dávám se do řeči se starším Rakušanem, který se zájmem obchází můj stroj a vzpomíná, že jako mladý měl též Jawu.Fotíme řadu „kýčovitých“ fotek, prolézáme štoly nad ledovcem, ale nad druhou štolou se do nás dává taková zima, že se točíme na patě a prcháme zpět. Stejně je poledne a my máme docela hlad, takže se domlouváme na sjezdu do obce Heiligenblut. Už jsem skoro venku z parkoviště a najednou si proti mně pobrukuje podezřele známý stroj. Zrak ani sluch mě neklame, opravdu to je Jawa, 350 kývačka s přívěsným vozíkem. Paráda, tak už tu nejsem sám jako exot. Hoch na mě mává, zastavuje, chvíli klábosíme a děláme památeční foto. Přijíždí z Bruntálu a těší mě to, že i někdo další našel odvahu k této cestě. Loučíme se a sjíždíme do Heiligenblutu, kde nacházíme restauraci s parádním výhledem na vodopády. Už bychom i jeli, když přijíždí parta motorkářů. Jeden se zvedá a jde k nám s dotazem, kdo je ten statečný na panelce... Když ho ujistím, že z Krkonoš jsem tu skutečně po ose, tak nevěřícně kroutí hlavou. Však proč ne? Vždyť princip pohybu mého stroje je naprosto totožný... Hoši jsou z Brna a zvou nás, ať s nimi jedeme na motosraz do Villachu. Ten mumraj motorek by stál zato vidět, ale časově nám to bohužel nedává, takže třeba příště. Startujeme, otáčíme to zpět k průjezdu Heiligenblutem a v euforii si dáváme znovu výjezd na Edelweißspitze, kde nás vítá odpolední slunce s azurovou oblohou. Výhledy na okolní vrcholky hor jsou impozantní, do toho příjemně hřejivé slunce a nám se najednou vůbec nechce jet dolů. Mezitím ke mně přichází postarší motorkář, Němec s BMW GS, okouknout stroj. Příjemně si povídáme, hodnotíme stroje a cestu, ale čas je neúprosný. Bude skoro 18.00 hod. a je nejvyšší čas k odjezdu. Slunce zatím pomalu mizí za třítisícovými vrcholy hor a začíná do údolí kreslit dlouhé stíny. Velíme k návratu a začínáme pomalu sjíždět dolů. Vypínám motor a jedu jako na kole. Užívám si každou zatáčku a střídavě brzdím přední a zadní brzdou, abych odlehčil paknám, ale i tak dole pod mýtnou bránou se nedá na bubnech nechat prst. Rozpálené jsou jako pětník. Do Griesu dojíždíme zhruba v 18.40 hod. plní dojmů z nádherného dne a na tachometru máme dnes 147 km. Dáváme si večeři, nakládáme na přívěs Mariánovu pětistovku a já jdu balit, protože zítra nás čeká dlouhá cesta domů.

Sobota 10.9.2011

Ráno vstávám před pátou a už v 5.15 hod. stojím v garáži. Kurtuji batoh k nosiči a mezitím přichází paní domácí s manželem. Loučíme se a v 5.20 hod. startuji a vyjíždím směrem na Bischofshofen. Je chladno, ale obloha je plná hvězd a i předpověď slibuje krásný slunečný den. Panelka si spokojeně vrní a svojí šestivoltovou bludičkou drtí ranní tmu. Jedu na pohodu, nespěchám, protože to ani v té tmě nejde a po 10 km vjíždím do mlhy. Nic příjemného, ale jsem klidnější při představě, že lepší jet po tmě a v mlze ráno než unavený večer. Bischofshofen míjím a pokračuji směrem na Salzburg. To už začíná obzor pomalu modrat a cesta je rázem veselejší. No veselejší? Byl bych radši, kdyby přede mnou teď bublal čtyřtakt Mariána... ve dvou se přece jen jede lépe. Salzburg mě vítá se sluníčkem na obzoru, takže okolní kopce jsou krásně zbarvené do růžova. Nádhera, ale to ještě netuším, že za chvíli vjedu do mlhy a vyjedu z ní až před Linzem. Za Salzburgem se těším na Mondsee a Attersee, ale mlha je poctivá a nevidím vůbec nic. Tankuji plnou a znovu se nořím do mlhy. Chvíli se snažím stírat plexi, ale rukavice začíná být mokrá a přestává mě to bavit, takže zvedám hledí a doufám, že mouchy, vosy a jiná havěť se mi bude vyhýbat.
Z mlhy vyjíždím až před Linzem, odkud už je pak jen pěkné slunečné počasí. Provoz je mírný a je 10.00 hod. a já stojím na benzínce v Dolním Dvořišti. Posílám SMS Mariánovi a volám domů, že jsem v půlce cesty, a když půjde vše hladce, tak jsem odpoledne doma. Za mnou stojí dva hoši, ladí svá endura BMW a na půl ucha poslouchají hovor, protože jednomu nedá zvědavost a jde ke mně s dotazem, odkud že to vlastně jedu, když jsem teď teprve v půlce cesty? Dávám se do smíchu, popisuji mu cestu a baví mě jeho nechápavý pohled na panelku. Chvíli ještě pokračujeme v přátelském rozhovoru, mezitím dostavám žihadlo od vosy přímo do hlavy, takže dojídám svačinu, beru plnou a pokračuji směr České Budějovice, Tábor a Benešov. Provoz houstne, asfalt začíná drncat a předjíždí mě pár expertů, o kterých pochybuji, jestli mají vůbec řidičák. Vítej doma...
V Benešově dostávám zdánlivě dobrý nápad minout Prahu přes Český Šternberk, ale protože nemám autoatlas místních luhů a hájů, tak spoléhám na směrovky, což se ukazuje během chvíle jako chyba. Lituji cizince za volantem na našich okreskách... První křižovatky vypadají nadějně, ale dostávám se pár kilometrů za Benešov a zde je česká klasika dopravního značení. Křižovatka a u ní najednou žádná značka. A do toho mi ještě zhasíná motor. A sakra, v Benešově jsem zapomněl natankovat, takže přepínám na rezervu a mávám na protijedoucí auto, které mi ochotně zastavuje. Řešíme směr cesty a na můj dotaz na benzínku mi bohužel hoch nedokáže poradit. Nemůžu riskovat dojezd do Šternberka, kde bych případně nemohl natankovat, protože dále na Kolín to je ještě daleko a zpět do Benešova by mi to asi také nedalo..
Obracím se tedy a vracím se do Benešova, kde tankuji a dále už pokračuji rovnou na Prahu, protože na další bloudění nemám náladu. Beru to na D1, projíždím Prahou a po dálnici elegantně svištím na Mladou Boleslav, kde sjíždím a mířím na Jičín, Novou Paku a je 16.30 hod. a jsem doma. Na tachometru mám dnes úctyhodných 629 km a přemýšlím, kdo podal lepší výkon, jestli panelka, nebo moje tělo. V každém případě jsem do této chvíle moc nevěřil, že je možné v takové pohodě ujet tolik kilometrů na staré dvěstěpadesátce. Tak teď už to vím, možné to je! A pak vím ještě jednu věc. Na Großglockner se rád podívám znovu a zase s Mariánem, abychom mohli naši expedici dokončit tak, jak byla původně plánována - pouze po vlastní ose.