Z Krkonoš na Großglockner

Čtvrtek 8.9.2011

Probouzíme se do deštivého a chladného rána. Silný vítr s deštěm a mlhou nedávají moc velkou naději na vyhlídku lepšího počasí. Bolí me v krku a cítím, že mám slabou horečku. Potím se, a i když je snídaně luxusní, tak sotva do sebe soukám dva rohlíky. Plánujeme cestu na dnešní den, ale cítím, že odjezd nebude jednoduchý. Zachraňuje mě zázračný Ibalgin 400. Házím do sebe půlku tablety a jdu si ještě na hodinu lehnout do pokoje. Klimbám a průběžně mě rozesmívá Marián, který po chvilkách posedává v okně, kochá se mlhavými kopci a otevřeným oknem na mě pouští chladný horský vzduch. Je na něm vidět nadšení z představy dalších kilometrů v sedle motorky, což se o mně říct nedá, protože mi je fakt blbě a vnitřně se peru sám se sebou. Ibalgin a horské povětří však dělají zázraky, protože po hodině cítím výraznou úlevu a začínám tedy také pomalu balit na cestu. Během půl hodiny máme vše připraveno, a tak se loučíme s personálem a kompletně zabalení do nepromoků vyrážíme do deště. Cíl naší dnešní cesty je vesnička Gries, kde bychom měli nocovat. Sjíždíme zpět do Bad Mitterndorfu a přes Pürgg, Schladming a Radstadt dojíždíme do Bischofshofenu a pokračujeme směrem na Zell am See. Obloha se jasní, chvilkami vykoukne i sluníčko a cesta po suchém asfaltu je rázem veselejší. Projíždíme městečkem Taxenbach a Marián se mi náhle ztrácí v zrcátkách. Okamžitě se otáčím a dojíždím ho, když se pokouší nastartovat. Nedaří se mu to, takže ho roztlačuji a po pár metrech pětistovka chytá. Potíže hádáme na docházející benzín, takže se kousek vracíme k benzínce a bereme plnou nádrž. Koukáme do mapy a od Griesu už nejsme moc daleko. Startujeme a během chvilky už vesničkou Gries projíždíme. Zpomalujeme tempo na minimum a plynule přejíždíme do vesničky St. Georgen. Kontakt na penzion nemám, pouze mám pod fólií tankvaku fotku z netu, podle které se snažíme dům najít. Jedná se o typický horský penzion s balkónem a muškáty, kterých tu jsou desítky. Zajíždíme tedy mezi domy a pomalu se rozhlížíme. V ten moment se rozhodne vzdorovat Mariánova pětistovka. Začíná chcípat a chytat se jí chce pouze na roztlačení. Zastavujeme uprostřed obce na malém plácku před radnicí a Marián se rozhoduje vyměnit svíčky. Během chvíle máme hotovo, takže balíme nářadí a startujeme. Pětistovce se moc nechce, ale nakonec chytá, a tak se vracíme zpět do Griesu, kde se nám celkem rychle daří nalézt hledaný penzion. Stojí sám sto metrů od silnice hned z kraje obce a my jsme ho krásně míjeli...Zajíždíme k domu a vítá nás usměvavá paní domácí a za chvíli i její manžel, který nám bez mrknutí oka dává k dispozici garáž pro motorky. Ubytování je parádní s výhledem na Alpy. Vybalujeme věci a protože je 15.30 hodin, tak zvažujeme ještě dnes výjezd na Großglockner. Jdu tedy za panem domácím a domlouvám s ním časovou náročnost cesty a vyhlídku počasí. Znaleckým okem kouká k vrcholkům Alp a dnešní výjezd nám doporučuje. Dobrá tedy, jdeme do toho! Marián začíná být z motorky lehce nervózní, a tak ještě jednou kontrolujeme svíčky a čistíme optický snímač zapalování. Daří se nám celkem bez problémů nastartovat, takže tedy vyrážíme směrem Fusch a dále k mýtné bráně. Cestou se projevuje občasné vynechání motoru pětistovky, zejména jí začínají vadit zapnutá světla, takže Marián světla vypíná a takto dorážíme k mýtné bráně. Vypínáme motory a chystáme se zaplatit mýto. Ještě předtím zkoušíme znovu startovat a dobře děláme, protože 19 Eur za vjezd by bylo dnes vyhozených. Pětistovka se prostě rozhodne, že dnes už nikam nepojede. Ale pojede! To uvidíte dále...
Začínáme cítit závažnější problém než jsou svíčky, a tak se hned pouštíme do rozborky a zaměřujeme se na kontrolu všech kabelů. Vše vypadá OK. Zaměřujeme se tedy na optický snímač a dostáváme se k jádru problému. Jiskru si dává na principu náhodných výbuchů a to je prostě zrovna pro tento stroj žalostně málo. Montujeme, demontujeme, čistíme a běháme se strojem po parkovišti a zároveň smutně jedním okem pokukujeme po vrcholcích hor, kam se už dnes bohužel nepodíváme. Takto si „hrajeme“ zhruba dvě hodiny, během kterých nám pětistovka chytá pouze jednou. Je nám jasné, že jsme v kopru. Začíná se stmívat a je na čase vymyslet další plán.
První nápad je nechat zde někde v penzionu motorku s tím, že se vrátíme druhý den a budeme řešit odtah. Jdu tedy za paní na mýtnou bránu a vysvětluji ji náš problém. Bohužel se nic veselého nedozvídám. Všechny penziony u mýtné brány jsou zavřené a nabízí nám parkování do rána u brány. Naivně si myslím, že paní je tedy na bráně celou noc, ale bohužel mi s úsměvem na tváři sděluje, že ve 21.45 končí a jde domů. Takže nic. Takto se nám parkovat vůbec nechce. Pak je tu prý ještě jedna možnost, sjet z kopce dolů do obce Fusch, kde je řada otevřených penzionů. To už zní celkem reálně, takže vymýšlíme plán jak se dolů dostat. Samospádem, to je jasné, ale bohužel celá cesta z kopce nefrčí. Zkoušíme se volně rozjet a snažím se do Mariána strkat, ale váhu stroje spolu s ním nemám absolutně šanci přetlačit. Zastavujeme a Marián sundává popruh z tankvaku. Když nejde tlačit, tak budeme tahat. Vážeme popruh na nosič mé panelky, Marián si bere popruh do levé ruky a vyrážíme na zkušební jízdu. Ještě že už je tma, nejsme tak nápadní, protože jestli nás drapnou místni Polizei, tak nás asi zavřou i s motorkama...
S chirurgickou přesností najíždím vedle Mariána, podávám mu popruh, ten si ho omotává kolem dlaně, dávám za dvě a už jedeme. Projíždíme obcí Fusch, cesta je mírně z kopce, takže se jede docela dobře, zejména je to dobré pro Mariána, který drží v tahu na jedné ruce nějakých 270 kg. Když už jsme v obci Fusch, tak se domlouváme, že to riskneme až do Griesu. Máme docela kliku, že i přes páteční večer je na silnici klid. Aut potkáváme skutečně minimum a takto dojíždíme až pod Fusch na hlavní křižovatku. Vlevo Zell am See, vpravo Salzburg. Potřebujeme doprava, ale dělám chybu a najíždím do protisměru. Zastavujeme, nechávám Mariána na křižovatce a vracím se zjistit správný směr. Pokoušíme se znovu rozjet, ale na rovině se nejsme schopni rozjet. Tlačíme tedy stroje ke sjezdu do křižovatky, mírně se odstrkujeme a hurá, jedeme!
Radost nám však kazí zhruba 400 metrů dlouhý mírný kopeček, který je těsně před Griesem a kde si Marián doslova „sahá na dno“. Drží se z posledních sil, ale statečně bojuje o každý metr, protože další rozjezd by už byl nemožný. Oddechneme si až na rovince ke Griesu a když vidíme odbočku k našemu penzionu, tak nám padá ohromný balvan ze srdce. Zajíždíme na dvůr a mám smíšené pocity. Na jedné straně radost, že jsme dojeli až sem, ale na druhé smutek z nepojízdného stroje. Je zhruba 20.30 hodin a na tachometru máme pro dnešek 196 km, z toho 20 km se špagátem...
Jdeme se převléknout, něco spolknout, s paní domácí domlouvám ranní budíček a čas snídaně a vracíme se ke strojům. Z garáže se v tuto chvíli stává dobrý bonus, protože na nás nefouká, svítíme si, a tak se znovu pouštíme do rozborky. Bohužel marně, protože zapalování je nefunkční a ve 21.45 hodin to vzdáváme a Marián zvedá telefon a volá domů tátovi, aby domluvil zítřejší odvoz. Tátu má fakt zlatýho, protože je v podstatě připraven vyrazit okamžitě na noc, aby byl ráno u nás. Vše je domluveno, takže uklízíme, dáváme lehkou večeři, řešíme technický stav našich veteránů, ale únava je veliká, takže tak nějak usínáme v půli věty.