Z Krkonoš na Großglockner

Pevný termín cesty stanoven nebyl, v podstatě jsme chtěli s ohledem na počasí vyrazit v duchu hesla: „dneska by to šlo...“ Bohužel prázdninové počasí bylo nadprůměrně deštivé, dny běžely a v půli srpna už nám oběma bylo jasné, že musíme vyrazit v první půlce září, pokud nechceme riskovat uzavřenou Alpenstraße kvůli sněhu. Co se týká motocyklů, tak Marián zvolil pro cestu Jawa 500 OHC, r.v. 1956 a já sedlám celý rok panelku, takže Jawa 250, model 559/04, r.v. 1968. Přípravu strojů asi ani nemá cenu dlouze popisovat, protože každému, kdo jezdí veterána, je jasné, že bez poctivé přípravy a hromady náhradních dílů se na tak dlouhou cestu vyrazit snad ani nedá. Když pominu náhradní lanka, duši a svíčky, tak jsem vezl hlavně díly k zapalování, protože moje panelka stále jezdí s klasickým kladívkovým zapalováním. Marián byl o tyto „retro“ součástky lehčí, protože po renovaci své pětistovky nahradil kladívka bezkontaktním zapalováním, což se na první pohled jevilo jako velká výhoda, ale jak se dočtete dále, tak největší dobrodružství jsme v Rakousku zažili právě s touto nejmodernější součástkou...

Den 1 - středa 7.9.2011

Nastal domluvený termín k odjezdu a je 8.20 hodin, když z Horní Branné ke mně do Studence u Horek doráží Marián. Ač se předpověď počasí tváří celkem optimisticky, tak stejně od západu přicházejí první dešťové přeháňky. Začínám mírně pochybovat jestli nebude lepší odložit odjezd na čtvrtek, ale Marián mě přesvědčuje, že dešti ujedeme... Takže je rozhodnuto... Jedeme! Zvedám tedy telefon a rezervuji ubytování v Rakousku v horském středisku Tauplitz-Alm, kam bychom chtěli večer dorazit. Vše je zařízeno, hodinky ukazují 9.00 hod a my vyrážíme směr Jičín. Už po pěti kilometrech vjíždíme do hustého deště, a tak jsme v Nové Pace nuceni poprvé navléknout nepromoky. Déšť sice trvá až do Poděbrad, ale v nepromokách si docela lebedím. Konečně chápu ten pocit „sucha a jistoty“, který jsem zaslech večer z televize... Prostě se mi jede docela fajn. Vadí mi jen trošku klouzající návleky na rukavice, takže musím pevněji držet plyn, což má za následek, že křeč v dlani je čímdál větší a při prvním suchém asfaltu návleky sundávám. Bohužel za Kolínem vjíždíme do dalšího deště, opět oblékáme návleky, dnešní den naštěstí naposled.
Před Táborem se jasní obloha a s ní i naše nálada. Vjíždíme do centra Tábora a na náměstí si dáváme krátký oběd. Prohodíme pár slov s příchozími motorkáři a vyrážíme směrem na České Budějovice. Na výjezdu z Tábora ještě tankujeme a dojíždí nás luxusní H-D, hoch a slečna, kteří mají namířeno na motosraz ve Villachu. Krátce probíráme cíl naší cesty a pokračujeme dále. Přijíždíme v pohodě do Dolního Dvořiště, kde se však marně snažíme sehnat rakouskou dálniční známku. Běžně se tady sehnat dá, ale paní nám sděluje, že dnes jezdí hodně motorek a všechny vyprodala – prý je někde motosraz. No jasně, Villach... Přejíždíme tedy hranice do městečka Freistadt, kde známku kupujeme na první benzínce a zároveň doplňujeme nádrže. Doposud jel Marián se svým krásně bublajícím čtyřtaktem v čele, aby byl ušetřen kouzlu mého dvoutaktu a nedusil se, ale tady už se nedá nic dělat. Mám nastudovanou trasu, a tak vedu cestu přes Linz, dále směrem na Graz až do města Liezen. Cestou po dálnici striktně dodržujeme dohodnutých 80 km/hod., což je optimální rychlost pro to, aby se moje panelka minimálně chvěla a neutavil se motor. Chvěju se však já sám, aby ten motor skutečně vydržel, protože přece jen panelka není žádný dálniční polykač kilometrů a konstantní rychlost po dlouhých rakouských dálnicích úplně ideální není. Uklidňuje mě trochu olej, který mi doporučil mistr opravář, pan Kuchař z Vrchlabí, a kterým již druhým rokem mažu – Denicol Super HP 2, nekouřivý syntetický olej, který ředím 1:40. Panu Kuchařovi jsem vděčný, zejména pak v sobotu při návratu domů, kdy panelka předvede mimořádný výkon... A vděčný je asi i Marián, který za mnou tiše trpí v kopcích (objem ničím nenahradíš) a tvrdí mi, že mi to kouří minimálně, takže mu věřím a doufám, že večer dorazí do cíle stejně čerstvý jako já... Cestou projíždíme řadu různě strašidelnch tunelů. Jednosměrné jsou v pohodě, ale obousměrné v nás vyvolávají obavy při představě nenadálé poruchy. Hustý provoz spolu s prachem a nepříjemně vysokou teplotou moc příjemný není, takže s každým průjezdem cítíme velkou úlevu, ale jinak jsou tunely jediným zpestřením na dlouhé a celkem nudné dálnici.
Příjemným okamžikem je pak až pohled na blížící se Alpy. Počasí se celkem vybírá, dokonce chvílemi svítí i sluníčko. Čas je však neúprosný a při pohledu na hodinky začínám pochybovat, že do Tauplitz-Alm dorazíme za světla. Představa jízdy v noci se šestivoltovou bludičkou mě docela děsí. Projíždíme poslední tunel, platíme mýto a po krátkém pohledu do mapy odbočujeme na Liezen, kde musíme natankovat. Projíždíme městem už za šera a začínám být už celkem nervózní, protože protijedoucí auta nás začínají oslňovat a panelka mi svítí dost nahoru, takže před sebou toho moc nevidím. Odbočujeme na benzínku a bliká na mě protijedoucí auto. Asi se mu mé svícení fakt nelíbí. Nedá se nic dělat, musím s tím něco udělat. Seřizovací šroub paraboly je na doraz, takže mě zachraňuje krabička od baterií do foťáku. Daří se mi vymáčknout spodní hranu paraboly z rámečku, kam hned cpu složenou krabičku. No sláva! Na první dobrou... tlumené světlo svítí celkem ideálně před motocykl. Začínám být klidnější a vyrážíme do tmy směr Salzburg. Zvolňujeme tempo, svícení je výrazně lepší, takže cesta je i jistější a dorážíme do vesničky Bad Mitterndorf, kde by měla být odbočka na horskou silnici Alpenstraße. Kvalitní rakouské značení cest nás opět neklame a už z dálky na nás svítí velký podsvícený ukazatel. Odbočujeme a zastavujeme u mýtné brány. Nikde nikdo, závora je nahoře, takže vyjíždíme po mokré silnici do lesa. Silnice se prudce zvedá a začíná být plná zatáček. Jedna dvě, jedna dvě, pomalu si to prdíme do kopce a cesta se zdá být nekonečná. Najednou jsme na parkovišti, ze kterého vede dále nahoru uzká asfaltka. Stojíme však před závorou a nad námi na kopci svítí hotel. V duchu se těším, že už jsme konečně u cíle, ale úplně jistý si nejsem, a tak volám paní správcové, určuji naši polohu a ta nás hned vyvádí z omylu, že do hotelu to je ještě kus cesty. Vysvětluje nám cestu a dozvídáme se, že nás čeká motokros po šotolinové cestě. Dostáváme kód závory a loučíme s nadějí, že konečně snad už bude teplá večeře. Mačkám kód závory a sláva! Závora zabliká a začíná se zvedat. Marián projíždí a než si nandám rukavice, tak je zase dole. Zkouším to znovu v rukavicích, titěrná klávesnice ovladače trošku vzdoruje, ale nakonec se mi daří a závorou projíždím také.
Pokračujeme a zhruba po půl kilometru stojíme na křižovatce, kde odbočujeme vlevo a sjíždíme k dalšímu svitícímu hotelu. Zde však děláme chybu a za „odměnu“ nás následně čeká dost drsné motokrosové zpestření... šotolina na cestě se podezřele zvětšuje a cesta náhle prudce padá dolů. Jedu první, v mlze před sebou toho moc nevidím, za sebou slyším bublat pětistovku s Mariánem a začínám silně pochybovat o správném směru k hotelu. Držím obě brzdy, ale sjezd je tak prudký, že občas jedu smykem. Volám na Mariána, jestli je v pořádku. Odpovídá že ano, ale mám o něj trochu strach, protože jeho stroj je jiná váhová kategorie a výjezd zpět asi nebude jednoduchý. Dojíždíme na dno údolí k nějaké stanici lanovky, kde si ještě Marián stíhá všimnout jezera. Otáčíme se a ladíme formu na krosový výjezd. Kupodivu to probíhá jednodušeji než jsem si myslel, ale oddechnemi si až nahoře na asfaltu. Hledám znovu směr a zkoušíme dojet k dalšímu hotelu. Zase špatně, takže zvedám do třetice telefon a opět využívám „přítele na telefonu“. Prý jsme už jen kousek od hotelu. Bereme správný směr a konečně dorážíme na místo. Je 21.00 hodin a na tachometru dnes máme 508 km. Je až s podivem, že nás nic nebolí, ale únava po 12hodinovém cestování trochu znát je. Příjemným zpestřením je pro nás český personál hotelu. Jdeme se ubytovat a než se vrátíme, tak je připravená večeře a jako bonus nefalšované plzeňské pivo. Chceme ještě naplánovat cestu na druhý den, ale po výborné večeři na nás únava dopadá v plné síle, takže mám pocit, že neusínám, ale upadám do bezvědomí.