Sbírání prvních alpských zkušeností

Pátek ráno, vše nabaleno, vyrážím z Brna. Mám naplánovanou trasu podle Mapy.cz nejkratší cestou k prameni Salzy. I když osobně vlastně nemám s dálnicí nijak hrozné zkušenosti, nechávám si poradit od zkušenějších a na mapy.cz vybírám variantu "Krátká". Prý se tím vyhnu nepříjemným dopravním tepnám s velkým provozem a protáhne mě to romantickými malými vesničkami. Ok, proč to nezkusit.

Po dvaceti kilometrech poprvé zastavuju. Držák na mobil se klepe jak starý diesel a hází mi odlesky oblohy do očí. Pije mi to krev. Přešroubovávám ho z hrazdy nad tachometrem na řídítko a otáčím ho tak, abych neviděl ty odlesky, to znamená tak, abych neviděl na displej.

Státní hranici překračuju ve vinohradu u nějakých Jaroslavic. Fakt srandovní místo, kde na první pohled ani liška nedává dobrou noc, ale kupodivu za těch 5 minut, co tam stojím a vyprazdňuju močový měchýř, kolem mě projíždí 5 aut. Kromě nečekaně velkého provozu je tu ještě jedno překvapení: asfalt na české straně čáry je v mnohem lepším stavu než na té rakouské. Chytám první kapky deště, ale nepromok nevytahuju, těch pár kapek nestojí za řeč. V tu chvíli to ještě nevím, ale bude to jediný deštík, který za tento výlet schytám.

Teď se musím vrátit k tomu držáku na telefon otočenému displejem ode mě tak, aby mi nemohl házet do očí odlesky. Nečekal jsem, že v tom bude problém. Autem jezdím zásadně bez navigace. I když jedu 1.000 km, podívám se doma do mapy kudy pojedu, a pak jedu podle cedulí nebo podle sluníčka nebo podle čeho, ani vlastně nevím. Přijde mi to tak zábavnější, člověk aspoň víc vnímá okolí kudy jede, a za posledních 20 let si nepamatuju, že bych zabloudil. No jenže tady mi došlo, že autem jezdím po dálnici, kde stačí si pamatovat na tisíci kilometrech tři odbočky, a navíc vedle mě většinou sedí někdo, kdo se v nouzi do té navigace v mobilu mrkne a poradí. Ale tady, v rakouském vnitrozemí, se ukazuje, že cedule zde moc nefungují. Vím, že někde 20 km přede mnou je Hollabrunn a po dalších 20 km bude Tulln, tam to dobře znám, jel jsem tam stokrát autem. Jenže ani Hollabrunn ani Tulln není napsaný na jediné ceduli! Na všech značkách je vždy jen nejbližší ves. Když projíždím asi pátým Něco-něco-dorfem a třetím Něco-něco-brunnem, mám už za sebou asi čtyři zastávky, kde jsem musel sundat rukavice, vyndat telefon z držáku, zorientovat se, vrátit telefon do držáku a ruce do rukavic. Pěkný opruz. Později už na držák kašlu a telefon dávám do kapsy.

Zkušenost první: Je potřeba mít pořádnej držák na mobil.

A rovnou zkušenost druhá: Jet podle navigace "nejkratší cesta" je blbost. Příště dát "nejrychlejší" a třeba zaškrtnout "vyhýbat se dálnicím". Protože těch tisíc vesnic za sebou je pruda a nuda a otrava. Žádná romantika.

Když se konečně prokoušu k Tullnu, je to už lepší. Biologická navigace v hlavě zase začíná fungovat, už nemusím zastavovat (a sundávat rukavice a vyndávat mobil a vracet mobil a natahovat rukavice) kvůli mrknutí do mapy. Navíc se roztrhaly mraky. Pokračuju Tulln-Neulengbach-Hainfeld-Lilienfeld. Mezi Neulengbachem a Hainfeld to začíná být docela pěkné. Úsek Hainfeld-Lilienfeld je ale naopak za trest. Nepřeháním, dvacet kilometrů vesnice nalepená na vesnici jedna za druhou. Kvůli tomuhle jsme těma klíčema necinkali, pánové ☹️

Za Lilienfeldem to ale konečně doopravdy začíná. Krása. Honí se mi hlavou, jestli by příště nešlo těch prvních 200 km přeskočit a začít až tady. V Annabergu si dávám zastávku, abych se pokochal nádherným výhledem do údolí (poprvé zastávka kvůli jinému důvodu než podívání do mapy 😎). A taky začínám cítit, že mě tlačí helma. O tom ještě bude řeč.

O čtvrthodinku později zastavuju u odbočky do lesa, kde mě čeká 1,5 km procházka k prameni Salzy. Mezitím se z černé oblohy udělalo čisté modro a docela vedro, takže se nemůžu dočkat, až se vysvleču do trička, a lituju, že si s sebou nevezu tenisky. Musím jít na procházku ve vysokých čižmách.

Zkušenost třetí: Vozit si s sebou tenisky na procházky po okolí.

Zatímco se vysvlékám, profrčí kolem mě do zákazu vjezdu tři auta, nechávají za sebou oblak prachu, já poprvé namáčím ruku do Salzy (tady je to metr široký potůček) a pak už šlapu do lesa. Po kilometru přicházím do soutěsky, kde stojí ta tři auta, nastartovaný bagr a asi deset lidí. Docela pěkná manažerka je komanduje, co mají dělat. Není kudy to obejít, takže se musím nějak protáhnout mezi nimi, doufaje, že mi bagr nenasype kubík hlíny na nohu nebo mě nevezme lžící po hlavě. Když přijdu blíž, manažerka na mě překvapeně hledí a říká: "Oh der Motorradfahrer!" Původně jsem si ani moc povídat nechtěl, ale je trochu trapas projít půl metru kolem nich a tvářit se, že tam nejsem, a tak říkám: "Servus, ich suche den Quelle des Salza Flusses. Wissen Sie ob er hier ist?" a ona na to: "Umíš česky?" 🤣 Takže jsme česky pokecali o tom, že jim tam pořád lezou nějací hledačí romantiky, ale že tam žádný pramen není. Já jsem ho nakonec našel 😉 ale upřímně: kdybyste se mě ptali, jestli za to ta procházka stála, tak bych to asi zkusil nějak zamluvit.

Po sestupu zpět k motorce už mě čeká jen 80 km klikatice údolím Salzy do cílového kempu v Palfau. V Mariazell kupuju benzín a zmrzlinu (chtěl jsem projet přes náves a projít se tam, ale je tam jakási sláva, Straße gesperrt, tak na ně kašlu, dobře jim tak) a pak ještě přibrzdím v kempu ve Wildalpenu oživit nějaké vodácké vzpomínky. Přijíždím do Palfau, slunce už klesá k horizontu, já mám za sebou 327 km (můj nový jednodenní rekord) a mám toho teda docela dost. Poslední kilometry jsem odpočítával minuty, kdy si konečně budu moct sundat helmu. Pěkně mě z ní bolí palice. V kempu je kromě mě jen asi 5 karavanů a jeden stan. Odpoledne tam ještě dělá hluk skupinka lidí, kteří si tady u profesionálů zaplatili sjezd Salzy na raftu, ale než se setmí, vypadnou a bude ticho. V kempu jsou pěkné čisté sprchy (v ceně) a non-stop bar bez obsluhy. Na papírek si sami píšete, co jste vypili (piva, radlery, nealko, kávovar) a snědli (nanuky, nějaké tyčinky) a ráno při check-outu zaplatíte.

Zkušenost čtvrtá: Nezapomenout si gumové pantofle do sprchy. Jít do sprchy ve vysokých botách je naprd.

Spinkání a probuzení žádná sláva. Moje fungl nová nafukovací karimatka z Decathlonu se moc nepředvedla. Je sice perfektně skladná (po vyfouknutí váleček do kapsy), ale když ji nafouknete moc, je tvrdá jak beton, a když nafouknete málo, kosti se protlačí na zem. A hlavně klouže jak *****, takže i když se louka svažuje jen malinko, noc trávím posouváním se zpátky do správné polohy. Taková drobnost, ale my princezny na hrášku... Říkám si, že je možná dobře, že jsem nejel na čtyři dny ale jen na dva, přemýšlím, proč jsem se vlastně tak těšil na ty vodácké kempy, a předběžně se začínám těšit na domácí postel.

Zkušenost pátá: Vozit si staromódní pěnovou karimatku. Zabírá sice 10x víc místa než ultra-kompaktní nafukovačka, ale zato se na ní dá spát.

Ráno kontroluju věštbu počasí na další den. Rosničkáři trvají na tom, že dneska bude krásně, ale zítřejších 10 mm mariazellských srážek ještě přitvrdili na 12 mm. Tak na to kašlu, Obertauern tentokrát nebude, pojedu domů, dokud je sucho. Ještě než sbalím stan, zajedu se podívat na místo, kde se Salza vlévá do Enže. Z Palfau je to pěkný 30 km okruh. Soutok nezklamal. Těsně za ním je přehrada, takže Salza i Enže tady dělají společné dvou-ramenné jezero. Voda v Salze je čistá, že je vidět několik metrů hluboko, a klidná jako zrcadlo. Úplně jiná řeka, než jakou ji znají vodáci. Naopak Enže je kalná jak kafe. Vracím se do kempu, balím svoji plátěnou domácnost a se zajížďkou přes Hochkar vyrážím po B25 na sever na Lunz am See a ukládám si do bio-paměti, že asi po 30 km by měla být odbočka doprava na B71 směr Mariazell.

Kousek před Lunzem dojíždím dvě motorky, tak se na ně zavěsím a jedeme chvilku spolu. Najednou se kolem mě něco přežene (myslím že velké Varadero) a předjede i moje dva "parťáky". Ti zrychlí, tak já taky, co jiného mi zbývá. Všichni odbočují na Mariazall, tak, jak jsem měl naplánováno, takže pokračujeme ve čtyřčlenné formaci. Náš vůdce jede tak, že do některých zatáček podle mě nemůže vidět, a když pak už vidí, tak pozdě na to, aby stihl případně zastavit, kdyby tam stál napříč třeba traktor. Sám bych takhle nejel, ale když mám 100 metrů před sebou prodloužené oči ve formě tří předjezdců, a když vidím, že všichni tři jeden za druhým padají za roh a ani jeden nezačne ani na poslední chvíli brzdit, tak už mi to přijde jako dost přesvědčivý důkaz toho, že za rohem bude bezpečno. Přizpůsobím se, nechávám se vést a celkem si to užívám.

Zkušenost šestá: Se zkušenějšími kolegy se jede vlastně docela příjemně. I když jedou rychleji, než já normálně jezdím, není asi potřeba se toho bát. S devadesáti-koňovým litrem udržím tempo bez problémů, a to i když nemá ani sebemenší důvod jet kvůli mě pomalu.

Měl jsem v plánu dojet po B71 až do Mariazell, měla tam být nějaká odbočka doprava z kopce a pak zas do kopce. Ale nějak jsem se zasnil a v rozporu s plánem se najednou ocitáme u nějakého jezera. Nádhera, to si musím vyfotit. Zastavuju, nechávám parťáky jet, v duchu děkuju za perfektní svezení a koukám do mapy, kde to vlastně jsem. Prý Erlaufsee.

Je tady nádherně. Spousta slunících se lidí, voda čistá jakou jsem snad nikdy neviděl. Mám strašnou chuť do ní skočit a brečím, že nemám plavky. Vím jistě, že sem se musím brzo vrátit.

Zkušenost sedmá: Přibalit plavky, i když to před odjezdem vypadá, že počasí bude leda tak na nepromok.

Utírám slzu a vyrážím po B20 na sever, pak odbočím doleva na B28 a pak doprava na B39 na Sankt Pölten. Krásně se to vlní, kupodivu tady mají i použitelné značení, takže nemusím ani jednou zastavovat kvůli mapě. Počasí jak má být, no hřeje to na srdíčku jedna radost. Asi v půlce cesty mezi Mariazell a St. Pölten na mě protijedoucí motorkáři mávají, točí prstem nad hlavou. Chápu jasné gesto "otoč to". Ale co, jsem tady přece proto, abych se projel, a tak pokračuju rovně i když tuším, že se možná budu vracet. Anebo to třeba mezitím zprůjezdní. Ještě dvě zatáčky a už to stojí. Silnice je zabarikádovaná hasičským autem a vrtulníkem. Ptám se pana feuerwehrmanna, co se děje a jak dlouho to bude trvat. Nehoda, půl hodiny. Dávám se do řeči s týpkem na BMW S1000R, který zastavil za mnou. Místňák ze St. Pöltenu, jezdí tady asi časo. Prý proti nám je pěkná zatáčka, která nejdřív vypadá jako hodně rychlá, ale v půlce se utahuje a kdo to tady nezná, lehce může skončit v potoce. Po avizované půlhodině se znovu ptáme hasiče, tentokrát říká, že ještě hodinu. Kolega rozhoduje, že nebudeme čekat, protože to asi bude hodně vážné, prý kdyby tam motorkář jen jednoduše ležel na zemi, tak ho vrtulník dávno naložil a odletěl. Chce, abych jel za ním, že mi ukáže cestu. Snažím se mu vysvětlit, že mi nic ukazovat nemusí, že chápu že se tady musím kilometr vrátit a vzít to po úzké klikaté silničce přes hřeben do vedlejšího údolí a tam po B20 přes Lilienfeld až do St. Pöltenu. Ale trvá na tom, že mě povede, tak jedeme. A je to opět nádherný let ve formaci, jako dopoledne s těmi třemi.

Zkušenost osmá: Na á-dvojkové motorce se dá udržet krok nejenom s 90-koňovým Varaderem, ale i se 160-koňovou raketou.

Po nějakých 20 kilometrech ale musím zastavit a nechat kolegu jet. Pekelně mě tlačí helma a teď už i chránič v rukavici. Musím aspoň na pár minut zastavit a promasírovat si lebku a hřbet dlaně. Následuje opět otravně dlouhý Lilienfeld, pak Wilhelmsburg, pak Sankt Pölten, dohromady neuvěřitelných nepřetržitých 30 km obcí. Před Kremsem zastavuju u kláštera Göttweig. Ne že bych měl chuť zkoumat historické památky, ale musím zase na chvíli sundat helmu a rukavice, jinak mi imploduje hlava a exploduje ruka. Rukavice vypadají stejně, levá je bez problému, v pravé se nedá vydržet. Zajímavé, že tu helmu i rukavice mám dvě sezóny a do teď s nimi nebyl žádný problém. Jenže do teď jsem jezdil výlety maximálně dvě hodiny kolem komína, ještě nikdy jsem je neměl na sobě dva dny v kuse. Mezi Kremsem a Znojmem ještě snad pětkrát zastavuju kvůli helmě, rukavici a zase té mapě. Jsem totiž zpět v rakouské pohraniční nížině, kde nefunguje směrové značení, jak jsme zjistili už včera.

Zkušenost devátá: Vykašlat se na elegantní okruhářské rukavice s chráničema, koupit si nějaké hlavně měkké a pohodlné. A obejít všechny moto-obchody v Brně a zkusit nasadit na hlavu úplně všechny 2XL helmy, které tam budou mít.

Kupodivu od Znojma domů už to zvládnu bez zastávky. Možná že lebka a zápěstní kůstky konečně vzdaly nerovný boj s pevnějšími materiály a vytvarovaly se tak, aby se vešly.

A jsem doma, je to za mnou. Ani mě nemrzí, že jsem to Chorvatsko vzdal, i když to počasí tam asi nakonec bylo celkem v pohodě, navzdory hrůzostrašným věštbám jen pár kapek. Takhle to bylo sice kratší, ale i tak mi to nalilo do žil spoustu pozitivní energie. Na poslední chvíli koupené nepromoky jsem nepoužil, motorka šlapala jedna radost, počasí vyšlo perfektně. Obohacen o spoustu zkušeností, příští rok si můžu -- s novou helmou, novými rukavicemi a starou karimatkou --  troufnout na něco většího 😎

Po návratu domů procházím rakouské noviny, jestlipak se někde bude psát, proč jsem tam půl hodiny stál. Bohužel se píše. Dočítám se, že v údolí řeky Pielach dnes došlo ke tragické nehodě 26-leté motorkářky ☹️ fireworld.at, ff-frankenfels.at, facebook.com

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE