Lepší už to nebude

Po obvyklých ranních nezbytnostech se vracíme zpět do Nago – Torbole . Je oblačno a vrcholky okolních kopců mizí v mlhavém závoji, přes který jen stěží pronikají první paprsky slunce. Toho si dnes zřejmě již tolik neužijeme, alespoň že nekonečné zácpy včerejšího večera jsou pondělním ránem zapomenuty a my tak projíždíme městem jako Road Train australskou buší. Až ve stoupání dojíždíme několik aut a náš minivláček se opět trochu brzdí. Těsně pod vrcholem, dřív než silnice přeskočí horizont, se posledním máčknutím fotoaparátu loučím s údolím a hladinou jezera hluboko pod námi a definitivně opouštíme tenhle nádherný kout země. Čeká nás Rovereto a slimáčí tempo tamního provozu na výpadovce k Trentu. Za odbočkou na lyžařské středisko Folgária máme opět volno a v úžasných serpentinách prázdné silnice šplhající strmě vzhůru si můžeme po delší době opět dopřát trochu té záplavy adrenelinu. Svezení je to natolik parádní, až zapomínám sledovat cedule a desítky kilometrů si proto zajíždíme. Tady je to zase trochu jiná krajina. Pohybujeme se na jakési vrchovině, je pod mrakem a kopečky kolem mi nepřijdou tolik zajímavé jako tornanty přede mnou. Nejsou to žádné pomalé vracečky, ale v obdivuhodné pravidelnosti se opakující čtvrtotáčky jedna za druhou kopírující vrstevnici. Užívám si to a v duchu velebím italské silničáře, kteří nám zde připravili tak dokonalou zábavu. Dostatečně ukojeni čipernou jízdou se spouštíme k jezeru Caldonazzo a neplacenou dálnicí v hlubokém údolí řeky Brenta míříme na východ. Další příjemné svezení nás čeká ve stoupání na Passo Rolle a později i Valles.

 Počasí sice žádná sláva, ale cesta je zatím suchá, a protože jsou i okolní titáni v mracích, alespoň není nic, co by nás od řidítek rozptylovalo, snad jen kdyby bylo o fous tepleji. Posledním, víc jak dvoukilometrovým průsmykem, je pro dnešek Giau. Tady už je vážně zima a na vrcholu nás čeká i bílá tma, není tedy důvodu zde prodlužovat bytí, pořizuji jednu dokumentární a mizíme. Částečně se oteplí až za Cortinou směrem na Toblach. Sluníčka si ale dlouho neužíváme, před Lienz chytáme docela slušnou průtrž a stále provázeni drobnými přeháňkami stoupáme údolím Tauerntal až k tunelu. Za ním se to na štěstí lepší už definitivně.

Ještě že tak, je totiž před osmou a nás stále ještě čeká pár stovek kilometrů k Attersee, které nám později znepříjemní už jen oprava dálnice před Salzburgem. Máme toho všichni plný kecky, když za tmy dojíždíme k známé boudě, kterou jsme před třemi dny opustili. Mlčky rozděláváme spaní, bezeslova sykne i pár plechovek a už se kulíme na karimatky k zaslouženému odpočinku.  Únava včerejšího dne upadá slunným ránem brzy v zapomnění. Škoda jen, že vzácné chvíle na cestách se chýlí ke svému závěru. Posledních pár kilometrů mimo dálnici si proto ještě hodláme prodloužit kolem Dunaje až do městečka Sarmingstein, kde se několika rychlými vracečkami loučíme s evropským veletokem a příjemně zvlněnou krajinou rakouského venkova míříme domů.Tím náš výlet končí, zůstala jen spousta fotek a v mysli trvalá vzpomínka neobyčejných dnů na cestách se správnými lidmi. Díky hoši!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE