Lepší už to nebude

Sjíždíme do údolí řeky Drávy do města, jež leží pod skalní stěnou, přímo před námi. Příjemně se otepluje, ale i aut na silnici přibývá. V ulicích už je docela slušné vedro, ještě že pumpa je klimatizovaná. Bereme tedy do plnejch a uháníme zpět do hor. Při stoupaní do hraničního sedla Staller Sattel se stíny zvolna prodlužují a slunko mizí za kopečky. Nejvyšší  čas se porozhlédnout, kde dnes složíme hlavu. V průsmyku je liduprázdno, okolní kopce zadržují poslední zbytky sněhu a nám zbývá pár minut, abychom přejeli do Itálie. My to stihli, ale několik motorek v protisměru  jelo zespoda evidentně na červenou. Chytit je někde za skalou, nevím, jak by to dopadlo…Restaurace a palouk u jezera jsou taky nějak vybydlený, přesto flek na spaní nacházíme až o kousek dál. Stolek a lavička přímo u jezera je nám dostatečným komfortem, sjet se dá až k vodě, takže bereme.  V noci je chladno, to v péřovém spacáku vždy ocením a k ránu trochu pod mrakem, přesto když po osmé vyrážíme, je opět nádherný den. Míříme na jih a za Brunekem odbočujeme z hlavního tahu na St. Martin. Cesta se v nespočtu zatáček sympaticky kroutí kolem řeky, projíždíme několika tunely a brzy se nad hlavami poprvé objevují skaliska italských Dolomit. Ve stínu jedné ze skalních stěn, později pak prosluněným svahem s občasnými ostrůvky posledních zbytků sněhu, stoupáme k malému parkovišti pod sedlo Valparola. Tady to snad ani nejde nezastavit. Severní stranou shlížíme do širokého údolí, kterým jsme právě přijeli a na jih se nám přes malé jezírko nabízí pohled na vrcholky Dolomit s tím nejzasněženějším v pozadí. Chvíli nám trvá, než zas cvrnkneme o startér, pak ještě v jedné ideální vracečce procvičuji rychlost ostření digitální zrcadlovky a teprve potom míjíme velký bunkr a kamennou plání sjíždíme do sedla Falzarego. Tady už ani nezastavujeme a ve zdánlivě nekonečných serpentinách vaříme brzdovky ( v mém případě doslova ), dokud se silnice nenarovná. Dalším z mnoha průsmyků, který nám na pomyslné pažbě ještě chybí, je Fedáia pod Marmoládou. Kouzelně zelené údolí se kaskádou několika zákrut mění v obrovskou masu Dolomitu, na jehož zasněžených svazích můžeme pozorovat nejen stožáry lanovek, ale i mravenčí postavičky skalních příznivců zimních radovánek, kteří se s milovanou sezonou patrně nehodlají rozloučit. Od přehrady působí nejvyšší kopec v okolí impozantním dojmem, a když  ještě vykoukne slunko, které se nám při stoupání do sedla na chvíli schovalo, to je pak teprve pokoukáníčko.

 Cestou dolů, na malém odpočívadle, opět rozděláváme naše provianttašky a držíme polední pauzu. Je tu skvěle, na motorce zvlášť,  ale nějak jsme zasněžených kopců přesyceni. Je třeba to něčím zpestřit a tak po kratší debatě, jež neměla víc jak pár vteřin dostává naše cesta opět nový impuls - Lago di Garda.  Sjíždíme do Canazei a s Dolomity za zády uháníme údolími Fassa  a Fiemme na jih. Znatelně se otepluje a zevnějšky domů se podstatně mění, neklamná známka, že opouštíme vyšperkované Tyrolsko. Za městečkem Cavalese odbočujeme z hlavní silnice k jezeru Stramentizzo v údolí Cembra. Volíme levou stranu a užíváme si parádní klikatice nejen kolem jezera, ale až do městečka Segonzáno vzdáleného přes dvacet kilometrů. Tady se zalesněná úbočí, z nichž  tu a tam vykukuje malá vesnička rozestupují, částečně mizí stromy a nahrazují je terasovitá  políčka vinic. Bez zastavení míjíme skalní pyramidy s čepcema a přehoupneme se mezi domy na protějším svahu. Je nedělní odpoledne a na ulicích to podle toho vypadá - nikde nikdo. Úspěšně okupujeme místní  benzinový automat a posléze opět užíváme doporučeníhodné  to cesty lemované kilometry vinic téměř bez vozidel. Romantika končí sjezdem do městské aglomerace Trenta, kterou nás provede jedna z rychlostních komunikací. Následuje krátká zastávka na pumpě a už se objevují první poutače na Riva del Garda. Cesta se opět vyšvihne do kopců, ale aut je tu už o poznání víc, takže žádný blbosti. Stavíme u  jezera Toblino, s jakýmsi zámečkem na hladině. Okolní kopce šplhají v místy kolmých stěnách do závratných výšek a vytvářejí tak nad jezerem neobyčejnou kulisu.  Na břehu se opaluje několik Italů, ale ve vodě není jediný, to je v tomhle hicu dost podezřelé. Za okamžik víme proč…Voda je totiž snesitelná na minutu, maximálně dvě, ale osvěží dokonale. Údolí starobylého Arca, jehož věžičky na skalním ostrohu pozorujeme již zdaleka, nás konečně přivádí  k malému italskému moři. V městečku Riva na jeho březích je v nedělním podvečeru docela narváno a honosné vily, ulice lemované palmami a měkké večerní slunce dodávají městu půvabnou atmosféru italské riviéry. Míjíme malý přístav, pak tunelem a opět podél přístaviště a rozlehlých plážích předjíždíme  kolonu desítek aut do nedalekého Nago- Torbole a v přeplněných ulicích hledáme klidné místečko s výhledem na jezero. To se nabízí až při výjezdu z města za jachtařským klubem. Parkujeme na krajnici těsně při zábradlí a jdeme se kochat. Našemu výhledu dominuje dramatická siluetu členitých hor protějšího břehu, jež se proti slunci krášlí jemným oparem. Od jezera vane silný vítr, na zčeřenou hladinu vyhání desítky skotačících padáků a plachet a za námi se jako líný had pomalu sune nekonečná kolona vozidel směřujících do města. Vnímáme tu vzácnou podvečerní atmosféru s nádechem přímořského letoviska a užíváme si to. Opět nastává čas dlouhých stínů a hledání místečka, kam bychom jen tak nadivoko složili hlavu. Kolem jezera to bude asi problém. Svahy východního břehu sice nejsou tak příkré jako ty protilehlé, přesto a možná právě proto jsou využity do posledního místečka. Alespoň že svezení je příjemné a stále je za čím se otáčet. Nakonec parkujeme mezi stromy přímo u cesty na štěrkotravnatém pásu dělící silnici od chodníku a oblázkové  pláže. Příliš soukromí to sice neskýtá, ale lavička na posezení tu je a to nám stačí. Nakonec se z toho vyklubalo docela fajn místo. Voda, přesto že dokáže vychladit i vyhřáté plechovky, je na koupání překvapivě teplá, korzujících Italů taky není moc, takže si můžeme nerušeně užívat klidného večera na břehu největšího z italských jezer. Kupodivu i noc u silnice byla fajn, za což ale jistě vděčíme také drobátko zvýšené hladině alkoholu v žíle.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE