Alpy místo Skandinávie

Den 7.

Silvretta – Landeck – Fern pass – Ga-Pa – Maurach –  kemp Hüttendörfl  03.07.2020 (196 km)

Dneska mě zase budí déšť. V nějakých 1800 m nad mořem to není úplně to, co bych chtěl ráno slyšet. Když si představím to balení stanu a všech věcí v dešti, tak se mi vůbec nechce ze spacáku. Nakonec se ale kolem poledne déšť přesune jinam, a já mám možnost udělat fotku, která mi tuhle dovolenou bude dlouho připomínat.

Krátce po poledni se balíme a chystáme k odjezdu. Na recepci ještě dostáváme tip, že pokud nocujeme v jejich kempu, máme nárok na volný průjezd Silvrettou. Když ale vrtím hlavou, že už jsme ji projeli, zjišťujeme že ani to není problém, neboť nám peníze vrátí v informačním centru v blízké vesnici Galtur. Údolím divoké řeky Trisanna pokračujeme v dnešní etapě. Rozhlížím se a koukám po okolních vrcholcích s ledovcovými špičkami. Je mi krásně. Dokonce i sluníčko vysvitlo, vlastně svítí hned od doby, kdy jsme sjeli do Galturu. U Landecku zase najíždíme na dálnici, kde obdivujeme jedoucího youngtimera, pravděpodobně Opel Kadett C. Řídi ho mladý kluk, vedle něj starý pan, který ho předpokládám kupoval jako fungovku. Parádní zážitek, tak kolem nej projíždím a mávám a ukazuju palec hore, což oba automobilisty pobaví a taky mávají. Sjíždíme asi po 50 km směr Ehrwald a passo Fern. Měl jsem asi přehnaná očekávaní, když mě tenhle průsmyk dost zklamal – v podstatě souvisle jedoucí štrůdl aut a nic moc výhledy. Dojíždíme do Garmisch-Partenkirchen, kde si dáváme oběd na náměstí. Nacpaný hamburgerem sedám na motorku a zase vyrážíme směr Wallgau, kde odbočujeme kolem řeky Isar. Na konci vesnice nás překvapuje mýtná brána. Majitel cesty si od nás vyžádal příspěvek 2x5E. Slušný podnikatelsky záměr 😊. Cele údolíčko je součásti nějakého chráněného hnízdiště pro ptáky, takže jeho projížďka je balzám na oči a nervy.

Pokračujeme do města Maurach na břehu Achensee. Bohužel někdo (že Hondo) vybrala kemp Hüttendörfl, který je asi jediný dál od vody, což mě tedy dost mrzí, usínání za šumění vln je prostě úžasné. No, pro dnešek to tedy zvládnu i bez těch zvukových efektů.

Honda edit: Ale že den před tím vybrala kemp v 1800 m n.m., za to pochvalu nikde nevidím… V rámci bezpečnostních opatření proti nákaze zákeřným čínským virem měl výběrčí mýtného velmi sofistikovanou pomůcku. Peníze od pocestných vybíral do síťky na motýly. Sbírání eurobankovek věru není špatnej koníček 😊

Den 8.

Maurach – Woergl – St. Johan in Tirol – St. Johan im Pongau – kemp Mauterndorf 04.07.2020 (214 km)

Večer jsem mel trochu obavy, jestli jsme nepostavili stan na špatné straně kempu (kousek od nás bylo dost živo, nějaký pivíčka a kytara…) ale nakonec úplně v pohodě. Jednak jim ta kytara dost šla, a flámování se nekonalo, protože ráno brzo vstávali a podle vybaveni se chystali na skály. Takže vlastně palec nahoru.

Po ranním stereotypu skáčeme na motorky a vyrážíme směr dálnice A12 a po ní na severovýchod, do Worglu. Po sjezdu na B178 potkáváme kolonu snad třiceti starých Porsche. Pomalu se jejich kolonou probíjím dopředu a dost se u toho kochám, tyhle starší kousky mám hodně rád (rozmezí od staré 911 po Carreru RS), takže uznale mávám a nevím, po kterém autě koukat dřív. Kousek před St. Johan in Tirol zastavíme s tím, že si je natočíme. Bohužel došla baterka, takže se o ně s vámi nemůžu podělit ☹. Naštěstí to nebyla poslední kolona nadšenců do youngtimerů, které jsme po cestě potkali.

Musím vyzdvihnout úsek B164 mezi Saalfelden Am Steinernen Meer a Mittelberghutten – Hochkoenig Strasse. Naprosto parádní průjezd skalním masivem, pořád bylo na co koukat a ani asfalt nebyl z nejhorších.  Dneska docela svítí sluníčko, tak si říkám, že by bylo fajn, až budeme stavět na jídlo nebo tankování, osprchovat naše brambory. Přece jen týden nemytá brambora… není nic lákavého 😊. Naštěstí v Rakousku jsou samoobslužné boxy snad v každé druhé vesnici, takže jídlo i mytí (brambor) máme za chvíli splněno. Bohužel to ale neřeší problém s tankováním, do cíle to sice není daleko, ale na výpary nedojedeme. Zastavuji u nějaké lokální benziny, tankujeme do obou motorek a najednou se objeví taková babizna, že jako chce zaplatit. Není problém, platím kartou, nasazuji přilbu, že pojedeme, když v tom mi Honda říká, jestli jsem si jistý, že babizna patřila k té benzince, protože jak dostala zaplaceno, okamžitě zmizela 😊 Ale pátraní po nás (asi) vyhlášeno nebylo, takže dobrý.

O kousek dál najíždíme na B99, což je souběžná cesta s naším oblíbeným Soelk passem a na jejím vrcholu je Radstädter Tauern pass a více na jih cíl dnešní cesty, kemp Schizentrum Grosseck – Speiereck. Na recepci dostáváme školení co a jak a taky slevovou kartu snad na celé Rakousko, mimo jiné 100% sleva na lanovku, která je asi 100m od kempu. Dneska ale už nejezdi, tak se projdeme jen kousek kolem Sudliche Taurach říčky a pak si vychutnáme naprosto luxusní sociálku. Pochopitelně Honda už se nemohla dočkat a musela nacpat prádlo do pračky a následně sušičky, jen proto, abych musel studovat, jak se zmíněné spotřebiče zapínají a nastavují. Naštěstí jsem to zvládl :D

Honda edit: Řekla bych, že na obsluhu výše zmíněných elektrospotřebičů máme naprosto opačné vzpomínky 😊 Ale kemp to byl opravdu luxusní, krásné prostředí, suprové vybavení, prostě maximální spokojenost. Když jsem se vracela ze sociálek ke stanu, oslovil mě nějaký Švýcar, který, jak se později ukázalo, měl vytříbený vkus na motorky. Chválil nám naše (čerstvě umyté) brambory a vypadlo z něj, že má doma taky R1200R 😊

Den 9.

Mauterndorf – Nockalmstrasse – Murau – Judenburg – Liezen – Punzau – kemp Mondseeland 05.07.2020 (350 km)

Ráno nemůžu dospat, těším se na lanovku jak malej. Honda má pomalejší starty a navíc bez kafe je trochu útočná, takže na ni vůbec nenaléhám a neříkám, že je brzda… chci se k lanovce (a na kopec) dostat dřív, než ostatní, hlavně kvůli tomu, že nemám rád lidi. To se nakonec i podaří, jako jedni z prvních sedáme do kabinky a stoupáme o skoro 1000 výškových metru pod vrchol Grosseck. Nahoře trochu profukuje a skoro bych i zalitoval, že mám jen šortky a tričko, ale dělám, že mi to nevadí a navrhuju, že půjdeme až na Grosseck (žádná velká výzva, 150 výškových a asi kilometr dálka).  A to je báječné rozhodnutí, výhledy jsou úžasné. Chvíli tam jen tak sedíme a čumíme do údolí. Tohle v ČR fakt neuvidíme.

Plní dojmů se vracíme do kempu, balíme a skáčeme na motorky. O výhledech kecáme i za jízdy, až mi navigátorka zapomene říct, že mám odbočit. Tak to musíme při nejbližší příležitosti otáčet. Pokračujeme po B99 na jih, přes Katschberg Pass a pak dál k St. Nikolai, kde odbočujeme na L19, na Nockel. K tomu nemá moc cenu něco psát, pro mě je to nejkrásnější passo v Alpách. Koukáme po krajině a chválíme výhledy tak intenzivně, až mi začíná interkom pískat, že je vybitý a z otáčení hlavy mě bolí za krkem. Tentokrát jsme ani nestavěli, takže nemám ani fotky. Ale Nockel se musí zažít. Naprostým vrcholem (minimálně pro Hondu) byla skupinka dalších automobilních nadšenců, mezi kterými byl i její milovaný Bully T1 v moc hezkém stavu.

Pravda, já si taky přisel na své…

Aby naše cesty nebyly jen sezení na motorkách, zastavili jsme v Grundalm, což je něco mezi přírodním muzeem a skanzenem pohanského kultu. Ale zajímavé, líbilo se mi tam. A Honda, ta byla jako ve svém živlu.

Po výjezdu z Nockelu točíme do kopce, na Turacher Hohe. Jede za námi i maník na nějakém customu (asi) od HD. Normálně se nás drží jako klíště, a i když jedeme už trochu přes můj limit, nejsme schopni mu ujet. Nakonec to zbaběle vzdávám a ve městě se nechám předjet 😊 Cesta na sever, na Predlitz je na alpské poměry špatná, samý had a nerovný povrch, tak tam zase zpomalíme na běžné rychlosti. Po tom ranním výstupu mám hlad, tak z paměti doluji informaci o Mekáči v Judenburgu, kde jsme stavěli i vloni. Po dalším standardním fast-foodu pokračujeme dále na sever po B114, přes passo Triebener Tauern a pak souběžně s dálnicí A9 směr Liezen dále k trojici „See“ – Wolfgangsee, Attersee a Mondsee. Trochu mě varuji kolony, které se směrem na Salzburg dělají, ale říkám si, že to nemusí nic znamenat, že je neděle večer a všichni turisté jedou domů. Bohužel první i druhý camp u Wolfgangsee potvrzuje můj nepříjemný pocit – mají plno, bez šance na ubytovaní. Nakonec do navi zadávám „nějaký kemp v okolí nějakého See“ a navigace nás vede po postupně se zhoršující, či spíše zužující se cestě až do kempu MondSeeLand, kde jsme naštěstí místo na stan sehnali. V plánu sice dnes byl ještě výjezd na Schafbergspitze nad Wolfgangsee, ale na to už nevyšla síla a čas ☹ Takže do pelechu a jdeme chrnět.

Honda edit: Za celou dovolenou jsme nepotkali tolik Čechů, kolik jich kolem nás bydlelo v tomhle kempu. Ale není se co divit, je tam hezky, a přitom pár kilometrů od hranic.

Den 10.

Punzau – Lipno – C. Krumlov – Tyn n. Vltavou – Pisek 06.07.2020 (315 km)

Celkem odpočatý, i když trochu rozlámaný, vstávám a začínám se balit. Se šikovností mě vlastní si balím baterku do spacáku, na což přijdu až ve chvíli, kdy už jsem ji oplakal, objednal a vyzvednul novou. No co, teď ji mam na kole místo blikátka 😊 Musím říct, že trať, kterou jsme dnes jeli, jsem si nijak extra dobře nezapamatoval. Ala tak je to pokaždé, když sjedu z Alp do údolí, najednou nejsou výhledy tak fascinující, ale spíše obyčejné.

Na radu kamaráda míříme na Stezku v oblacích kousek od Lipna. Vyhýbáme se hlavním tahům, jedeme přes vesničky, užívám si tu čistotu a upravenost, která mi v Čechách chybí. Místy to ale s vesničkami přeháníme, když mám pocit, že za chvíli končí asfalt a budeme pokračovat po polňačce. Nevím, asi špatně nastavená navi.

Byť jsem chtěl otestovat přívoz na Lipně, tak jsem špatně odbočil, a proto jsme se projeli po přehradní hrázi. Po asi kilometru dojíždíme na parkoviště pod Stezkou. Jen co jsem uviděl ty davy lidi, které tím směrem směřovaly, kategoricky tuto atrakci odmítám, a protože Honda vypadá trochu nakrknutě, snažím se ji usmířit pozváním na oběd, tentokrát ne na burgera, ale na normální jídlo. Po dobrém jídle dostavám brilantní nápad, že bych mohl zavolat kamarádovi z Prahy, jestli nechce vytáhnout svoji 1190 a někde se potkat. Měl dovolenou, zrovna si dával odpoledního šlofíka, ale nadšeně souhlasil a prohlásil, že hned vyrazí a bere i paní Colombovou, svou přítelkyni. Po asi hodince se potkáváme, pochopitelně on ujel daleko vetší úsek než my, ale s tím jsem smířen. Paní Colombová je příjemné překvapení, takže sedíme a kecáme chvíli v Týně na náměstí, pak na benzině, loučíme se až dost pozdě večer. Já jsem nechal hledání spaní na Hondě s tím, jestli nechce někam do penzionu. Podle toho, jak ji zasvítily oči, jí ten nápad nebyl proti srsti. Vyrážíme směr Písek, do nějakého malého hotýlku, kde se ubytujeme, když přichází zpráva od kamaráda, že stojí někde na dálnici směr Praha s píchlou gumou. Byť už skoro nevidím, nabízím, že aspoň odvezu Colombovou do Prahy, ať se tam ještě nepohádají, ale odmítá. Neprotestuji a padám do peřin.  Poslední myšlenka dne je, že kvalita silnic kolem Týna, Písku a vůbec v cele té oblasti mě velmi příjemně překvapila.

Den 11

Písek – Hrotovice – Olomouc 07.07.2020 (310 km)

Ráno po výborných míchaných vejcích vyrážíme zpátky do Týna a dál na Moravu. Notujeme si jaký je parádní asfalt, a že ho trochu závidíme. Cestou se toho příliš zajímavého neděje, po ČR už toho máme najeto docela dost, taky nás trochu zmáhá únava, i když jsem se vyspal královsky v měkké posteli. I když mi tedy stan a spacák ani v nejmenším nevadí, možná už stárnu nebo co 😊

Dojíždíme do Kardašovy Řečice, kde mě Honda totálně rozbourá připomenutím článku o srazu motorkářů v Kardašově Řečici (tenhle vtípek ale znají spíše starší, není to nic nového). Takže projíždíme městečkem a já se tlemím jak malej.

Padá rozhodnutí navštívit kamaráda kousek od Jaroměřic nad Rokytnou, tak najíždíme na silnici 152 a docela v hustým provozu fičíme směr východ. Přijeli jsme, pokecali, a valili dál směr Dukovany a Brno. Bohužel se kousek před Dukovany rekonstruuje silnice a my čekáme u nějakého semaforu asi rok, než nás milostivě pustí naším směrem. Značení objížďky se ale cestou nějak vytratilo, což Hondu trochu rozlítilo. Brno podjíždíme jižně, a pak po staré na Olomouc. Protože se Hondina motorka blížila k zajímavé cifře na tachometru a Honda tohle dost prožívá (naposledy když jsme jeli a najednou mi řve do ucha tak, že málem padám z motorky, protože koukla na tachák a svítilo ji tam 55000 km), tak mě varuje předem, a oznamuje, že prostě chce z tohohle výročí další fotku. Naštěstí je po ruce malé parkoviště, takže zastavujeme a dokumentujeme tuhle „cennou“ vzpomínku 8-)

Den 12.

Olomouc 08.07.2020 (10 km)

Dnešek je ve znamení odpočinku v Olomouci, takže se nic moc neděje. Honda jela na svojí bramboře nakupovat, a já potřeboval do centra, takže jsme se potkali u garáže, kde jsem dostal nabídku, ať si půjčím její bramboru, když už je zahřátá a venku z garáže. Tak jsem skočil na eRko a jel do města. Panečku, to je úplně jiný stroj než ten můj autobus RS. Po návratu volám kamarádovi z BMW Motorrad, jestli náhodou nemá nějaké eRko skladem. Měl… Tak jsem se nahlásil, že se zítra přijedeme podívat.

Honda edit: To byl ale blbej nápad, půjčovat MedWedovi motorku :-D Ale aspoň má konečně taky pěknej stroj :-P

Den 13.

Olomouc – Pardubice – Szczecin 09.07.2020 (623 km)

Z tohohle dne si pamatuju málo. Jen, že jsme přijeli do Pardubic, kde na mě čekala úžasná R1250R ve Sport edici. Takže zbytek dovolené jsem dojel na ní 😊

Celkem 13 dní, 3945 km, na mé soukromé stupnici je to zatím asi nejslabší dovolená, a asi je to cítit i z tohohle cestopisu, takže vlastně lituju každého, kdo to dočetl až sem 😊.

Příští rok už definitivně bude Skandinávie!! (Honda edit: No to jsem zvědavá! :-D)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE