Alpy místo Skandinávie

Letošní rok zatočil plány asi všem, kteří nějaké (moto)dovolené plánovali. Snad jen jeden odvážný moto cestovatel si dal Island tak, jak si ho začátkem roku naplánoval. My jsme takové štěstí neměli. V plánu byla na rok 2020 Skandinávie, nicméně protože jak Dánsko, tak Norsko zavřelo své hranice, museli jsme letošní dovolenou přeplánovat. Upřímně musím říct, že jsem se na severské státy velmi těšil, a tak finální podobu dovolené beru jako značné zklamaní. Protože se ani mně a ani Hondě (manželka) nechtělo příliš řešit novou trasu, použili jsme par záchytných bodů z loňského roku. Což musím s odstupem hodnotit jako věc, která významně snížila zajímavost celého letošního výletu.

Den 1.

Szcecin – Zielona Gora – Praha – Plzeň – kemp Babylon – 27.06.2020 (684 km)

Tak jako loni, musíme i letos řešit první den dovolené každý jinak. Honda vyjela o pár dní dřív z Hané, zatímco já jedu od pobřeží Baltu. Děsně nerad jezdím sám, navíc na tak dlouhé trati, takže mi parťák chybí. Velká část dnešního úseku je po dálnici, z čehož nemám radost ani já a ani motorka. Oproti plánu tedy sjíždím mimo rychlostní silnici S3 (která je mimochodem pro auta super, parádně se na ní vždy za volantem vyspím 😊 ) a k českým hranicím pokračuji po okreskách směrem k Jelenie Góre. Tam dělám druhou zastávku na tankování, pití a oběd. Na mobilu čtu, že Honda už vyjela, což je trochu nečekané, protože obvykle vyjíždí sice ve smluvenou hodinu, ale v časové zóně  +2. Cesta kolem hranic s ČR konečně začala být trochu zajímavá, úsek mezi Szklarskou Porebou a Harrachovem mám moc rád. Pokračuji na Železný Brod, abych se vyhnul dálnici a v jednom úseku na mě blikne místní název „Ve Sladké díře“.

To mi to tedy hezky začíná. Přesun k Plzni je velká nuda, jako místo setkání máme určen Tymákov, kam jedeme za příbuznými. Bez nějaké extra koordinace dojíždí Honda asi 15 minut po mě. Po moc příjemném pokecu vyrážíme na cestu, nicméně už chvíli po odjezdu sledujeme mračna s blesky kousek na východ od našeho cíle. Naštěstí se s nimi nepotkáme a do kempu dojíždíme před půlnocí.

Honda edit: Já nejsem nedochvilná, já jen ráda lidi napínám :-D

Den 2.

kemp Babylon – Landau an der Isar – Waging am See – Pindig – kemp Staufeneck 28.6.2020 (222 km)

Po rozevření stanu mám parádní výhled na motorku BMW… ale ne na tu moji, nýbrž  na moc hezké R9T, na kterém za chvíli po našem probuzení odjíždí mladý hipster na svůj trip. Pochopitelně je to správný jezdec BMW, takže na sebe ani nekývneme a děláme, že ten druhý neexistuje 😊. Ranní vstávaní mě trochu bolí. Před dovolenou jsem nasadil nové sedlo od DDT Custom a už chápu, proč na něm doporučovali najet cca 1000 km před delší cestou. Původně jsme dnes chtěli projet trio vesnic Kissing, Petting a Fucking (ještě tedy existuje Wedding, ale kdo by tam chtěl jet?! 😊) a kolem oběda se zastavit v muzeu BMW v München, ale vzhledem k výše zmíněnému jedeme napřímo. Po Polsku, které je k dodržovaní rychlosti v obcích a mimo ně vyloženě nepřátelské a po Čechách, které jsou spíše neutrální, jsem měl trochu potíže dodržovat to, co po mě litera zákona chce. Naštěstí navigace a Honda v interkomu mě občas upozornily na to, že trochu letím (ale podle GPS záznamu mám maximálku z toho dne jen 138 km/h, takže žádný stress). Cílem dne je camp Staufeneck na břehu Saalachu. Budu v něm spát už potřetí a vždy jsem z něj měl příjemný pocit. Letos se to trochu pokazilo. Jednak mojí chybou, když jsem šel platit bez roušky (hrdelní zločin!) a jednak protože odpoledne začalo pršet. A pršelo s přestávkami až do poledne druhého dne. Jdeme si spravit chuť do Burger Kinga (a zase nemám roušku! ☹). Po cestě tam koukáme na pozůstatky Palace Staufeneck, po cestě zpátky zase nakukujeme do výlohy prodejce motorek BMW. Asi 6km procházka příjemně protáhla moje ztuhlé sedací svalstvo. Večer skáču do spacáku a poslouchám bubnovaní deště na stan. Asi tak 2 sekundy, než usnu.

Den 3.

Pindig – Unken – Zell am See – Taxenbach – kemp Oberhasenberghof 29.06.2020 (89 km)

Ráno se probudím a už vím, že je to špatný. Bubnování, které mě včera tak hezky uspalo, trvá stále.

V plánu máme Orlí hnízdo, které je ale kvůli Coroně zavřené. Záložní variantou je okruh na vysokohorské silnici B999, Roßfeldhöhenring, který ale odpískáme vzhledem k dešti. Dneska chceme dojet někam k Mariazell, nicméně je jasné, že tohle dnes nedáme. Čekáme a kecáme až do poledne, kdy na chvíli přestává pršet. V rychlosti se rozhodujeme, balíme krámy a stan a skáčeme na motorky. Po povinné zastávce na jídlo (ahoj BK) se operativně, podle stupně zamračenosti na jednotlivých světových stranách, rozhodujeme pro jih a pokračujeme směr Zell am See. Trochu trpím, protože vidím, jak se moje obvykle čistá motorka špiní víc a víc. Déšť jako takový by nevadil, ale špína z cesty se prostě neptá a usadí se na obvykle nejhůře přístupná místa na motorce ☹.

Další déšť nás chytá při vjezdu do ZaS. Naštěstí vjíždíme do tunelu, kde mu utečeme. Při výjezdu už vyloženě prasím, abychom dešti pokud možno ujeli, a spoléhám na vrozenou slušnost našich jižních sousedů, tedy že nepojedou na krev, v odstavném, nebo přímo na středové čáře. Nejsem na to extra hrdý, ale moknout už se mi nechce. Mířím do našeho oblíbeného kempu Oberhasenberghof v kopcích nad Taxbergem. Protože mám nepříjemný pocit, že nebudou mít volné místo (zdravím spike-cz), tak nahoru jedu jako první a nechávám Hondu nakoupit něco k jídlu v Bille v údolí. Naštěstí místo mají, takže se ženu postavit stan, než začne pršet. To se mi i daří a můžu jít na recepci vyřídit placení. A přichází drobná nepříjemnost, když mi paní domácí řekne, že nebere karty. Volám Hondě, ale ta pro jistotu nebere telefon. Nevím, co ty ženský s tím nebraním mají... 😊 Čekám tedy, až přijede z nákupu, abych jí obratem oznámil, že se jdeme projít ty 4 km a asi 400 výškových metru dolů k bankomatu.

Honda to překvapivě bere s úsměvem (nejspíš ji taky bolí sedací svaly 😊), zatímco já už cestou dolů přemýšlím, jak moc to bude nahoru těžký. Nakonec z toho bylo i nějaké courání po městě, a tak za 3 hodinky docházíme do kempu a vrháme se konečně na večeři. Tenhle camp jsme navštívili na každé alpské dovolené a vždy s nejlepším možným hodnocením. Ale nejezděte tam, ať mají příště místo!

Honda edit: Na dnešním ránu nebyl ani tak nejhorší ten déšť, ale to, když jsem otevřela stan a zjistila jsem, že mám moje nový motoboty plný slimáků!

Den 4.

Taxenbach – Grossglockner – Lienz – Bruneck – Bolzano – Lago di Garda – kemp Nanzel 30.06.2020 (358 km)

Co by to bylo za výlet do Alp (navíc v sekci Cestopisy?!), kdyby se nezajelo na Glockner? 😊 Takže jsme podlehli i my. Z Taxenbachu je to kousek, v podstatě samospádem dojedeme až k mýtné bráně na severní straně. Zaplatíme příslušný poplatek (v podstatě jako vždy, jen svou špatnou němčinou řeknu, že „dva a kartou prosím“) a už jedeme. Obvykle nám vstávaní trvá nějakou chvíli, k tomu balení stanu a tak… no prostě sami jsme tam nebyli (oblíbená to mantra skřivanů, že čím dříve se jede, tím méně je lidí). Cesta je tak známá, že ji nemá cenu popisovat. Nechal jsem Hondu jet chvíli první, ať si připadá, že v tomhle rychlostním závodě vede… baví mě na ni koukat, jak je to útlý tělíčko v kontrastu s do šířky rozpláclým boxerem.

V půli kopce zpozorním – začínám cítit spálený olej. Že by jí eRko bralo olej? Ale ne, byla to jen dvojice dvoutaktních Jaw, pro které byl kopec víc než jen průměrná výzva. Ale kluci vypadali odhodlaně, možná neměli na výběr. Na tyhle stroje nemám nejlepší vzpomínky, proto po chvíli pokecu nahodím BMW způsoby a mizíme v dáli 😊

Při každé návštěvě Glockneru mě překvapí, kolik cyklistů si to šlape nahoru. Stačí na ně ale kouknout pořádně a je jasné, že podvádí. Aspoň se nemusím cítit blbě. Edelweiss letos vynecháváme, jak je vidět z fotek, nebyla úplně ideální viditelnost a nechtěl jsem hnát Hondu na slizkých kostkách nahoru a dolů. Po projetí tunelu na jižní stranu se ochladilo ještě víc. Aspoň jsem mohl otestovat mlhová světla a vyhřívání rukojetí. Škoda, že si nepamatuji, kolik bylo nahoře stupňů.

Nejedeme na Franz-Josef Hohe, neotáčíme se zpět směr Zell am See jako vždy dříve, ale jedeme na jih, na Winklern. Kousek pod Pockhornem zastavujeme, Honda mi dělá obložené bulky na sváču a já skládám dron k jeho jedinému letu během dovolené. Ale aspoň jsem si natočil prima záběry vodopádu Jungfernsprung. Pak jsem dron uklidil, aby mi celý zbytek dovolené jen překážel v kufru. Unáhlená koupě, to jsem celý já 😊 Pokračujeme ale dál a sjíždíme po B107 do Lienzu, kde už je pro změnu celkem hezky teplo, tak se Honda odstrojuje (nedostal jsem svolení fotku sdílet 😊).

Údolím Drau pokračujeme směr Itálie. Když to porovnám s passem di Stalle, které je kousek severně (asi 20 km vzdušnou čarou), tak je tenhle průsmyk velká nuda s poměrně silným provozem. Stále se držíme silnice E66, passo Kniepass, které ani nepoznáme a po chvíli projíždíme kolem nějaké polo zříceninky. Na každé naší dovolené prostě musíme navštívit nějaké místo s vojenskou historií. Takže letos máme splněno, když jsme navštívili Mühlbacher Klause, pozůstatek vojenské celnice z 16. století. Protože už na mě začalo být dost horko, zalezl jsem si pod stromy do stínu a chvilku tam tiše chladnul jak mrtvolka v chlaďáku 😊

Najezený a odpočatý sedám plný optimismu znova na eReSo. Bohužel horko mě zase rychle dohoní. Technická poznámka – jedeme v nových textilních kompletech od PSI Hubík, které jsou výborné do zimy a do deště (což se bude později hodit), ale ve velkém teple nejsou i přes množství ventilaci úplně ideálním řešením. Takže jako blesk prolétneme Bolzanem a míříme na Trento a na Rivu del Garda. Kousek před Rivou míjíme Castel Toblino, velkou budovu na malém ostrůvku. Bohužel jsem nestihl někde rozumně zastavit a vyfotit (třeba tady), takže nemám pořádnou dokumentaci. A ještě víc mě mrzí, že jsem bez fotky minul Castello di Arco, takže aspoň dodám něco ukradeného z internetu. Jde o majestátní zříceninu, která dominantně stoji nad městem Arco, kousek severně od Gardy.

Průjezd Rivou je standardní tlačenice a i cesta z Rivy na Limeone del Garda mě kvůli lidem a autům nebaví, byť je plná krásných výhledů na Lago di Garda. V Limeone jedeme do známého campu Nanzel, kde jsme vloni trávili 2 dny (a já se tam dost solidně spálil 😊). Cestou se tedy stavíme nakoupit na večeři a zítřejší snídani. Z toho se stala taková Hondina tradice, já ji do nakupovaní nekecám. V campu vládne Covid-free atmosféra, takže si v klídečku stavíme stan par metrů od vody a užíváme si příjemného večera. Přestože jsem byl za celý den slušně přehřátý, tak jsem tam letos neskočil. Nečekám ani na soumrak a valím na kutě.

Den 5.

Limeone – Caldes – Marcena – Merano – Mals – kemp Mals 01.07.2020 (238 km)

Po malé snídani, mojí další studené sprše (takzvaně „do zásoby“) a balení věcí se zase vrháme na cestu. Mám už předem osypky z toho, že pojedeme zase přes Rivu. Snad to, či snad osmapadesátá vyšší inteligence spikla se proti ubohému navigátorovi, každopádně místo cesty SS421 jsem zvolil zase cestu přes Arco. Útěchou mi je opět parádní výhled na Castello di Arco a krátký úsek po odbočení u Sarche po SS237. Krásné utažené vracečky s minimálním provozem v protisměru. Bohužel v poslední zatáčce mi došlo proč – semafor a kyvadlový provoz. S trochou drzosti jsem se ale v pohodě zařadil do fronty jako třetí, za jiné dvě motorky. Jen Honda s tím měla nějakou potíž. Pokračujeme údolím řeky Sarca, kde si užívám stínu, malého provozu aut a hezkého asfaltu. Pěkný usek! V Tione di Trento odbočujeme na SS239 směr Campo Carlo Magno. Cesta stoupá a hezky se klikatí, dnes to vypadá na dobry jízdní zážitek. Dojedeme na vrcholek passa a přejedeme ho, protože to je poměrně nenápadná rovinka s výhledem na protisvah na východní straně. Po krátkém interkomovém dialogu se obracíme a jedeme udělat fotku.

Chvíli se na přilehlém parkovišti koukáme a kocháme krajinou, když se pozvolna zvedá vítr a přináší naše oblíbená černá mračna. V rychlosti se oblékáme a s dopadem prvních kapek mažeme na sever, podle plánu na passo Gavia. Když ale sjíždíme do Dimara, vidím, že je na západě, čili ve směru, kterým máme jet, solidní peklo. Po rychlé konzultaci s navigací a Hondou volím objížďku přes Merano, kde podle všeho ještě neprší. Ale nemůžeme přes Bolzano, protože tam ještě pořád prší. Proste paráda, prstenec deště s námi ve středu a hlavní roli. Sjíždím na silnice horší a horší kvality, kličkuji a už jedu spíš podle barvy oblaků (vybírám co nejméně tmavou). Nepomohlo to, takže sjíždíme na krajnici a oblékáme nepromoky. Začíná pršet víc a víc. Passem Castrin jen prolétneme, nemám chuť ani zpomalit. Nakonec ale zastavit musím před Hofmanh tunelem, který je v rekonstrukci a je průjezdný jen kyvadlově. Takže ve slejváku jako kráva stojíme 20 m před tunelem a toužebně do něj koukáme. To není úplně situace, která se dá snadno představit a už vůbec zažít. Nejspíš je to karmou. Hondinou! Prší opravdu hodně. Cestu, která by i mohla být zajímavá (LS/SP9) si vůbec neužívám. Jsem rád, že jedu. Bohužel je i dost silný provoz, tak si říkám, že bych vlastně dost rád někde zastavil a přečkal to. Takže sjíždíme do města Lana, kde parkujeme stroje pod širší střechu nějaké kancelářské/výrobní budovy.

Po asi hodince přestává pršet a mezi šedými mraky se ukazuje i sluníčko. Čekáme ještě nějakou chvíli, než uschnou cesty (byť asi úplně zbytečně, po 40 km v pořádné průtrži), a vyjíždíme směr nejbližší fastfood. Po výživném obědě se mi chce spíš spát než jet, ale překonám se a vyrážíme směr Landeck. Timmelsjoch je bohužel zavřený a neprůjezdný, takže vybírám SS38 kolem Laas. Někde u Burgeis, pár kilometrů od hranic s Rakouskem zastavujeme. Na severu před námi je opět černo. Dneska už opravdu nemám chuť znova moknout, takže otáčíme motorky a sjíždíme do nejbližší vesnice Mals a do náhodně vybraného kempu „Mals“. Což o to, hodnocením byl velmi dobrý a realita potvrdila, že si tam recenze nepíšou majitelé sami. V čem jsem ale selhal bylo to, že jsem nekouknul na nejbližší okolí kempu, který je pár desítek metrů od místní železniční stanice. Musím uznat, že i ve středu večer italské vlaky jezdí často 😊 Nicméně si večer dávám parádně teplou sprchu a provoněné záchody s hudbou, to si taky nechám líbit 😊Večer upadám do kómatu ve standardních třech sekundách.

Honda edit: Při odjezdu z Limeone jsem neměla potíž s předjížděním kolony, ale jaksi nebylo kudy. Řidič dodávky v protisměru potkal v koloně kamaráda nebo bratrance švagrové od sestřenice manžela z matčiny strany a chtěli si trochu pokecat. S okufrovanou motorkou se mezi auty s otevřenými dveřmi blbě projíždí.

Den 6.

Mals – Landeck – St. Anton – Damuls – Bludenz – Silvretta – kemp Zeinisee 02.07.2020 (265 km)

Ráno po probuzeni kontroluju hlavně Windy, moji novou nejlepší kamarádku. Ukazuje aktuálně žádné srážky, jen potrhanou oblačnost v širokém okolí. Počkám, až se probere Honda, posnídáme, pobalíme a vyrážíme prvně na benzínku, protože jsme včera oba dojeli na výpary. Po doplnění životadárné tekutiny pro naše boxery to točíme směr Landeck. Jako první si užíváme par hezkých zatáček v kopci mezi Mals a Reschensee na silnici SS40 („… vy perete na 40? My pereme na 1940!” 😊). Vloni jsme tuto trasu jeli také, jen v opačném gardu. Ale už od Landecku lilo jako z konve, takže jsme tehdy v rychlosti minuli velmi zajímavou scenérii.

Jedná se o věž zatopeného kostela obce Reschen, která se stala obětí propojení dvou menších jezer v první polovině dvacátého století. Tentokrát nám počasí přálo, takže jsme zastavili a nacvakali pár obrázků. Zastavili jsme ale tak trochu na místě stání pro autobusy, a tak naše zastávka nemohla trvat příliš dlouho. Po několika kilometrech jízdy na sever jsme narazili na úsek s řízenou dopravou, kde před námi ve frontě stál pár na R1200R LC. (Honda edit: Já bych jen podotkla, že ten pár na té motorce seděl, nestál :-P) To zase měla moje drahá kecy, že jsme konečně potkali znalce krásných motorek. K tomu musím zmínit, že na našich dovolených je taková hezká tradice, kdy počítáme kolik jsme potkali R1200RS a kolik R1200R. Minulý rok to bylo vzácně nerozhodně. Prozradím, že letos vyhrála Honda (11:10 ☹).

Kolem Landecku jen proletíme a najedeme na dálnici na západ. Počasí nám výjimečně přeje, takže vítám každý tunel, kterým projíždíme. Naštěstí je jich po cestě celkem dost. Sjíždíme na Arlberský průsmyk, malé a nenápadné passo, které má necelých 1800 m. Nahoře stavíme, musíme koupit nálepky na kufry, magnetku na lednici a Honda mě začne ukecávat, že by ráda fotku. Což je s jejím odporem k focení velká výjimka, tedy neotálím a vytahuji foťák. Prý z toho bude produktová fotka, buď na BMW nebo na PSI. Tak nevím, ale výhledy tam byly pěkné!

Dnešním cílem je malý kemp na východní straně horské silnice Silvretta. Máme dvě možnosti, jak se na Silvrettu dostat, buďto údolím řeky Alfenz nebo kousek severněji přes Schroecken a Fontanellu. Ta se nám líbí víc (je delší a víc se kroutí), takže zvolíme ji.

Tím pádem jedeme přes Hahnenkoepflegalerie (to jsem prostě musel napsat) a malé passíčko Faschina, přes které jsme se přehoupli bez toho, že bychom jej postřehli.

Protože nás Windy varuje, že se k Silvrettě blíží nějaké drobné přeháňky, přidáváme a jedeme směr Bludenz na nákup jídla na večer a zítřejší ráno. K západní mýtné bráně dojíždíme s prvními kapkami deště, což paní, která nás zkasíruje o 27E, okomentuje poměrně pobaveně, že za tohoto počasí nahoru motorky obvykle nejezdí. Co jí mám říct? Tak se jen usměju, schovám prkenici a vyrážíme do série stoupavých zatáček. Co jsem četl cestopisy, většina se shoduje, že je lepší zážitek jet ji ze západní strany. Musím rozhodně souhlasit. I když nás (zase) pronásleduje solidní černý mrak, užívám si tu cestu naplno.

Jako cíl dnešního dne Honda vybrala kemp Zeinissee, na břehu stejnojmenného horského plesa. Přijíždíme tam zase v dešti a musím říct, že mi byla i trochu zima. Svůj díl na tom tedy má i to, že jsem si nějak zapomněl zapnout všechny ventilace na oblečení 😊. Jdu se na recepci zeptat, zda mají volno. Původně jsem myslel na stan, ale když si vzpomenu, jak vypadala po sesednutí Honda, ptám se na volný pokoj. Ten ale bohužel není žádný k dispozici, ale místo na stan se na jednu noc najde. Přemisťujeme tedy motorky a rozkládáme naše skromné ubytovaní. Hondě to moc nejde, je nějaká zmrzlá nebo co, ale odpouštím jí to. Večer přestává pršet, tak se jdeme kousek projít. Náhodou dojdeme až na rozvodí Rýna a Dunaje. To, že jsme cestou sem přejeli i Zeinisjoch jsem se dozvěděl až večer, když jsem koukal na mapu.

Honda edit: Hondě šlo stavění stanu v pohodě, ale to by se nesměl někdo vztekat :-D Co mě ale mrzí a asi ještě dlouho bude, že nás během stavění stanu v tom slejváku a komplet oblečený i s přilbami natočil nějaký turista. Když jsem si nosila věci z kufrů na motorce do stanu, tak mě zastavil a video mi ukazoval. Říkal, že jeho kamarád taky jezdí a že se mu to bude určitě moc líbit, proto nás natáčel. Jenže já místo toho, abych mu nadiktovala email, aby mi to poslal, myslela jsem jen na teplo a sucho ve spacáku. Achjo ☹

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE