sumoto_duben



Od Baltu k Jadranu a Alpami křížem krážem

Alpy tu byly a jistě i budou minimálně 1000x. Tak přidáváme zase jiný úhel pohledu a možná pro někoho pár tipů na kempy a zajímavá místa.

Kapitoly článku

Letošní motodovolená měla několik zvratů dávno před tím, než jsme vůbec vyrazili. Protože jsme tento rok vyráželi z polského Štětína, měli jsme původně namířeno na sever. Přes Dánsko do Norska, následně do Švédska trajektem zpět do Polska. Z časových důvodů jsme ale museli plány přehodnotit. Nějakou chvíli to vypadalo, že se stejně jako loni podíváme do Rumunska, tentokrát ale až k Černému moři. Nicméně ani u toho plánu nezůstalo. Nakonec a téměř i na poslední chvíli jsme se rozhodli pro Alpy. Ty byly vlastně před dvěma lety kromě jednoho víkendového Slovenska naše vůbec první motodovolená. Ani plánování trasy nebylo „na první dobrou“. První nástřel směřoval spíš na východ – Rakousko – Slovinsko – Chorvatsko – Srbsko – Maďarsko a zpět. Ve finále jsme se rozhodli projet Alpy víceméně od západu. Ve zkratce tedy Polsko – Česko – Rakousko – Itálie – Švýcarsko – Lichtenštejnsko – Švýcarsko – Itálie – Slovinsko – Rakousko – Česko – Polsko.

Kvůli lepší organizaci a úspoře času jsme se z Polska do Olomouce přesouvali na etapy. V květnu jsem musela na operaci a zhruba 14 dní na to jsem se ambiciózně přihlásila na MDŽ (Motocyklový den žen) ve Vysokém Mýtě. Na převoz motorky jsem se necítila úplně fit, proto mi ji těsně před akcí přivezl MedWed. MDŽ jsem zdárně odjela, ačkoliv místo 2 dnů na okruhu jsem zvládla jen jeden, ale i za to jsem byla ráda. Tahle akce je výborná, protože relativně zkraje sezóny se může člověk trošku oťukat a rozhýbat. Motorka tedy zůstala i s kufry připravená v Olomouci a čekala na konec června, až vyrazíme za tím skvělým dobrodružstvím (pro větší cestovatele to může vypadat vtipně, ale pro nás je kvůli mému zdravotnímu stavu prakticky cokoliv mimo Evropu passé, takže jsem vděčná i za ty Alpy). Asi týden před plánovaným odjezdem jsem v Polsku naložila do auta svoje věci, kempingové věci a oba naše psy a znovu se vydala směr Olomouc. Ještě zajistit hlídání pro chlupáče u babiček, oběhnout doktory, abychom se utvrdili, že už jsem zase fit a počkat na muže, který přijede z Polska pár dní po mě.

Den 1. (sobota 29.6.)

Všechny provozní věci jsou vyřešené a zajištěné a nastává den D. Skoro na poslední chvíli jsme se rozhodli vyrazit o den dřív, a sice v sobotu 29.6. První noc nebudeme spát v Rakousku, ale někde v okolí Vranovské přehrady. Prostě pohoda, klídek a leháro. Dopoledne naházíme věci na motorky, zkontrolujeme, že máme nejnutnější (co nemáme, nepotřebujeme, i když já potřebuju všechno!! :D) a jedeme. Začátek cesty volíme po dálnici. Aspoň si můžu vyzkoušet funkčnost vyššího štítku, který jsem si právě kvůli delším cestám a případným dálničním přesunům pořídila. První dojmy pravda nejsou nic moc. Jednak zatím nějak necítím rozdíl a druhá a horší věc byla, že jsem vnímala mnohem větší hluk v už tak poměrně hlučné přilbě (Shoei NXR) :/ Jsem z toho malinko kyselá, ale dávám štítku ještě šanci a prostě závěr udělám až na konci dovolené. Mimochodem moudré rozhodnutí… 😊

První tankování je v Pohořelicích. Ještě probíráme detaily ohledně štítku a MedWed mi radí špunty. Dáváme si malé osvěžení v podobě nanuku a pozorujeme místního sekáče na litrovým SS, pózujícího na benzince. Je celkem horko, a tak sedáme na motorky a pokračujeme směr Vranovská přehrada. U Znojma dojíždíme na kruháč, kde nostalgicky vzpomínáme, že jsme tady před 2 roky taky začínali dovolenou v Alpách. Díky interkomům jsme se naučili žvanit prakticky celou dobu, co jezdíme. Krom toho je to pro mě výborná pomůcka, když potřebujeme předjíždět a MedWed mi říká, jestli mám volno nebo ne i v místech, kde já nevidím. Některým účastníkům silničního provozu pak pravděpodobně připadám jako to největší motorkářský hovado, když je předjíždím v pravotočivé zatáčce přes plnou čáru. Jenže oni neví, že já vím 😊

Těsně před odbočkou, která směřuje k vranovské pláži MedWed zahlídne billboard s reklamou na kemp Bítov, kde je bazén a je jasno. Jedeme na Bítov. Bazén! Hurá! V první chvíli jsem to nebrala jako příliš vítanou změnu, protože mě (zase!) z nějakého důvodu tlačila helma a už jsem se celkem dost těšila, až ji sundám. Ale není to daleko, tak se hecnu a jedu. Koupání mi to vynahradí, těším se. Přijíždíme do kempu, vybíráme místo a začneme vybalovat a stavět stan. Pak honem do plavek a ochladit se do bazénu. Voda je na náš vkus celkem studená, ale nenecháme se dlouho přemlouvat a už se cachtáme. Opalovačka na lehátku, těžce nezdravá večeře v místním okénku, ještě jedno ošplouchnutí a zpátky do stanu. Rozhodnu se ještě vyrazit na průzkum okolí, jestli je otevřený nějaký obchůdek s potravinami, ať máme nějakou snídani. Průzkum byl nad míru úspěšný, ulovila jsem pár dalších nezdravých dobrot a od prodavačky zjistila, že budou mít otevřeno i v neděli a hlavně, že budou mít čerstvé sladké pečivo. Ale musíme prý přijít brzy, protože během první hodiny je většinou všechno pryč. Předávám jídlo i informace a po rutinní hygieně uleháme do spacáků.

Den 2. (neděle 30.6.)

Cílem naší cesty bylo jezero Attersee. Vzpomínky na průzračnou vodu, ač poměrně studenou, v nás byly hluboko a popravdě je to jedno z (mnoha a mnoha) našich oblíbených míst v Rakousku, potažmo Alpách. Z Bítova to čítalo pohodových 280 km, takže jsme očekávali poměrně brzký příjezd do kempu a těšili jsme se, že si užijeme koupání v jezeře.

Nedaleko za hranicemi s Rakouskem jsme narazili na pár pěkných zatáček. A protože jsme před dovolenou pořídili stativ na foťák s vyhlídkou na několik akčního záběrů, jak projíždíme horské vracáky a průsmyky, jali jsme se zkusit natočit první videa. Vrátili jsme se kousek zpět pod kopec. Já měla čekat, až si MedWed nachystá aparát a pak vyrazit. Kvůli delší vzdálenosti jsme ztratili signál v interkomech, s čímž jsme ovšem tak nějak počítali. Instrukce zněly následovně: „Jedu si nachystat foťák. Ty tu počkej, než ti zavolám nebo 5 minut, podle toho, jestli bude signál.“ Informaci přijímám a kontroluji čas. Z tankvaku vytáhnu mobil a vidím, že s voláním to nebude nijak valné. Ani na jedné simce nemám signál. Čekám smluvených 5 minut a jedu. Projíždím kolem MedWeda jako největší závodník TT a k tomu se snažím vypadat jako Miss World. Raduju se, že by to nemuselo vypadat špatně. Vyjedu mobil, výjezd na kopec je vyústěním takové pěkné levotočivé zatáčky. Nebude to žádná topovka, ale úplně k zahození by to být nemuselo. Klečím v zatáčce, mobil připravený a uši jako netopýr, kdy uslyším burácení boxera. Dlouho se nic neděje. Pak slyším motor, jako boxer to úplně nezní, ale co kdyby. Zapínám kameru a mířím. Auto. Toto se opakovalo ještě mnohokrát. Začínám mít blbý pocit, jestli se něco nestalo. Uklízím mobil a chystám se vyrazit zpět, když v tom přijíždí přinas..ný MedWed. „Můžeš mi vysvětlit, kde jako seš?!“, spustí na mě. Ani nemá cenu, cokoliv vysvětlovat. Instrukce prostě nebyly tak přesné, jak jsme si oba mysleli. Jednak 5 minut nemělo být 5 minut, ale prostě chvíle a druhak je přece jasný, že když jdeme točit, tak se průjezdů natočí víc, aby bylo z čeho vybírat. No není to jasný! Takže nejen, že byla málem hádka, ale nakonec nebylo ani to jedno video. Když si MedWed začal balit foťák, poté, co mu došlo, že už podruhé asi neprojedu, zastavili u něj policajti v civilním autě a po důrazném vysvětlení, že v Rakousku je natáčení domácího road racingu zakázáno, musel video smazat. A tak jsme pokračovali dál, bez videa a naštěstí už i s vychladlými emocemi.

Cesta už pokračuje bez trampot, počasí nám přeje, teplo je možná až moc. Odpoledne přijíždíme do kempu Grabner u Attersee, dostáváme přiděleno místo, kde stavíme stan, oblékáme plavky a jdeme se osvěžit do jezera.

Voda je podle očekávání studená, ale ani tentokrát nám to nezabrání. Po skvělém relaxu jdeme ulovit něco k pití a snědku do místního krámku spojeného s bufetem. Zaplácneme se mraženou pizzou, která ale po celém dnu přijde k duhu a po sprše ve velmi pěkných a čistých sociálkách uleháme.

Den 3. (pondělí 1.7.)

Po ranní kávě, čaji a snídani z vlastních zásob, balíme stan a jedeme zlehka prozkoumávat první passa. Ta první dvě jsou poměrně dost nenápadná a nebýt mapy, zřejmě bychom ani nepostřehli, že jsme nějaká projeli. Jedná se o Pötschen Pass a Radstädter Tauern. 

Třetí horský přejezd dnešního dne je nám už známý, ačkoliv jsme si to zprvu vůbec neuvědomili. Jeli jsme jej totiž z druhé strany než prvně. Až po příjezdu nahoru s jistotou poznáváme Sölkpass. Já, stejně jako všude, musím otestovat zdejší turistické toalety. Jdeme si napustit vynikající horskou vodu do lahví a cestou narážíme na menší firnové pole. Necháme se zlákat ke stavění sněhuláka a něco jako koulované v poměrně teplém letním dni a jdeme posvačit. Blíží se k nám podezřelý mrak a snažíme se odhadnout jeho směr vůči směru naší další cesty. Odhady nám poměrně brzy ulehčily první dešťové kapky, a tak raději na nic nečekáme a odjíždíme. 

Menší sprška nás cestou dolů sice neminula, ale nic zásadního. Máme před sebou už jen pár kilometrů do kempu a cesta utíká dobře. Dnes spíme v krásném a námi oblíbeném kempu Oberhasenberghof v Taxenbachu nedaleko Zell am See. Z kempu je překrásný výhled do údolí, a protože se jedná zároveň o rodinnou farmu, není nouze ani o nějaké to zvířátko. Načasování nám vyšlo na výbornou. Stihli jsme po příjezdu postavit stan a otočit se ještě pro večeři a snídani dole v Taxenbergu, než začalo pršet.

Sice tentokrát nevyužijeme bazén, ale nevadí. Po vydatné večeři funíme spokojeně ve stanu a posloucháme bubnovaní kapek na plachtu stanu. Je nám dobře.

Den 4. (úterý 2.7.)

Ráno je kouzelné, sluníčko se pomalu klube nad hory a údolím pod námi se pomalu valí mraky. Ještě před snídaní musíme udělat pár fotek toho dechberoucího okamžiku, dokud zbytek kempu ještě spí. 

Nedaleko od našeho stanu se utábořil český pár na GéeSu. Při odjezdu na sebe mávneme na pozdrav. Dnešek bude už trochu náročnější, čeká nás 6 horských průsmyků a cesta do Itálie a zpět do Rakouska. Večer máme v plánu končit v Söldenu a stejnojmenném kempu.

První část cesty bude trochu nuda, musíme projet údolím a přes několik měst směrem ke Krimmelským vodopádům. Rovná cesta a časté omezení rychlosti, které se snažíme aspoň jakž takž dodržovat je prostě malinko ubíjející. Jenže hned po sjetí z kempu k hlavní cestě to vypadá, že se zas tak moc nudit nebudeme a projedeme se znovu na vodě. Oblíkáme nepromoky. Po pár kilometrech nás vcelku překvapují dozvuky včerejšího deště. Silnice je naštěstí dobře průjezdná, ale některé pastviny a pole kolem jsou zaplavené. Ještě před Krimmlem přestává pršet a po chvíli usychají nepromoky natolik, že je můžeme sundat a sbalit zpět do kufrů.

U vodopádů se tentokrát nezastavíme, čeká nás ještě dlouhá cesta a vody si v následujících dnech ještě užijeme víc než dost. Ale to zatím netušíme. Za Krimmlem projíždíme mýtnou bránou a těšíme se z krásných výhledů, které nám Gerlos Alpenstrasse nabízí. Míjíme přehradu Gerlos a jedeme dál na západ podél řeky do Zell am Ziller a odtud směrem na Innsbruck.

Teplota vystoupala dost přes 30 °C a dnes to na déšť rozhodně nevypadá. Stavíme u řeky Inn, kde jsme se rozhodli posvačit (či poobědvat) ve společnosti neznámé mladé Rakušanky a jejích dvou staffíčků. Vydávám se přes silnici nakoupit jídlo a vidím povědomou motorku. V obchodě už bylo jasno, potkávám se s dvojicí z kempu. Taky míří do Itálie, ale trošku jiným směrem. Sluníčko i teplota jsou dost neúprosní a raději sedáme na motorky a pokračujeme v cestě. Škoda, že si někdo zapomněla znovu zapnout stopaře na mobilu a chybí kus trasy. Navíc se mi cestou vybil interkom. Řešení naštěstí obstaral můj chytrý muž a powerbanka v ledvince na pasu. Klika, bez interkomu by to nejen byl o dost chudší zážitek, ale i komunikace by se poměrně zkomplikovala a přišla bych o cenného navigátora před sebou.

Přijíždíme do Itálie a zřejmě se stává (ne příliš dobrou) tradicí, že nás vítá deštěm. Zastavujeme prakticky na stejném místě jako před dvěma lety, ale tentokrát to nevzdáme, oblékáme nepromoky a vyrážíme směrem ke 4 horským průsmykům. V prvním kopci začíná lít jako z konve a díky tomu první dva průsmyky projíždíme bez povšimnutí, bez zastavení a bez obdivného kochání se výhledy. Jde o Janfenpass a Passo del Rombo.

Teprve až na Passo Giovo se počasí umoudří a přestává pršet. Zastavujeme mokří, ale šťastní a dech nám vyráží druhá strana průsmyku, kde je slunce a jen sem tam neškodný mráček. Hurá! Nebyla to marná cesta. S novou energií sedáme znovu na motorky a pokračujeme na Timmelsjoch. Tam nás čeká opravdová odměna za vytrvalost. Je krásně, výhledy jsou znovu nepopsatelné, silnice suchá, prostě paráda. A bonus navíc, vzhledem k pokročilejší hodině, je, že jsme tam téměř sami.

Motorek naprosto minimum a nahoru vyjíždíme jen my a posádka jedné Tesly. Cestu dolů už sjíždíme sami a užíváme si to opravdu dosyta. Fotíme se na prázdné silnici, na několikametrových sněhových stěnách a do kempu už to máme co by kamenem dohodil. Taky zaplať pán Bůh, oběma nám už pěknou chvíli svítí rezerva a jsme z toho malinko nervózní. Je tam sice krásně, ale na nocování to ještě úplně nebude.

Skoro se nám ani z Timmelsjochu nechtělo a k večeru přijíždíme do Söldenu. Tak tak, že stíháme ještě v doslova v posledních minutách nakoupit večeři a snídani, natankovat a můžeme do kempu. Tady potkáváme další české motorkáře, ti mají pro změnu namířeno do Švýcarska. Kemp je pěkný, čistý a příjemný. Hned vedle šumí řeka a nás už čeká jen odpočinek na další den.

Den 5. (středa 3.7.)

Ranní rutina – snídaně, hygiena, sbalit věci a stan, sednout na motorky a pokračovat. Dnes máme v podstatě jediný cíl (kromě toho, abychom se celí i s motorkami dostali do předem vytýčeného kempu), a sice Stelvio. Jsem na něj zvědavá, na jednu stranu se těším, na druhou stranu mě trochu odrazují informace o motorkářském Václaváku apod. Ale přece ho nevynecháme, to by byla škoda. Myslím, že jsou místa, která by měl člověk aspoň jednou navštívit. A Stelvio mezi ně patří. Taky tam údajně v zatáčkách sedí místní fotografové a fotí projíždějící a fotky je možné si následně koupit na internetu. Jo, je to pravda, ale o tom až později.

Cestou do Itálie vyjíždíme na pěknou vyhlídku nedaleko Landecku v menším horském sedle Pillerhöhe. Pokocháme se, uděláme pár fotek a sjíždíme dolů k řece Inn, podél které pokračujeme téměř až k italským hranicím. Co je tak trochu nepříjemné, že nám začalo chvíli po sjezdu z Pillehöhe pršet a déšť se nás drží dobrých 60 km. Navíc neprší zrovna málo a moje boty už nápor deště nevydrží a teče do nich. Děkujeme za každý tunel, kterým projíždíme a aspoň na chvíli si od vody odpočineme. Trochu nás mrzí, že kvůli počasí přicházíme o zastávky u celkem zajímavých a pěkných míst, jako je třeba zatopený kostel v přehradě Lago di Resia. Naštěstí nic netrvá věčně, a i počasí se umoudřilo. Po nějaké době sundáváme nepromoky.

Bohužel ne na dlouho. Pod Stelviem nás dešťové mraky opět dohání. Jak pokračujeme dál, motorek v našem směru rychle ubývá, a naopak přibývá těch, kteří to raději otáčí a mizí pryč. My se vzdávat nechceme a rozhodli jsme se pokračovat dál. Asi ve třetí zatáčce potkáváme partu tří Němců na báwech. Jeden z nich, shodou okolností na R1200RS, má celkem dost potíže a zatáčku málem nevybral. Teda vlastně ne málem, prostě nevybral, ale naštěstí to ustál a podařilo se mu zastavit bez pádu. Snad. My projíždíme kolem dál a myslím, že právě ubyly další tři motorky z těch, které míří nahoru. Vlastně když tak koukám kolem sebe, začínám nabývat dojmu, že na motorkách jsme asi jediní, kdo ještě jede nahoru. No co, aspoň nebude tlačenice 😊 Ale ani pro mě není cesta jednoduchá, prší celkem dost, vracečky projíždím na jedničku, na rovinkách řadím dvojku, víc si netroufám. Palivovou mapu mám nastavenou na „rain“ a jsem sakra vděčná za rozhodnutí ještě před dovolenou přezout gumy. Michelin Pilot Road 5 na vodě drží jak židovská víra, ale pokoušet to rozhodně nějak víc nehodlám. MedWed mi celou cestu nahoru pomáhá a do interkomu mi hlásí, jestli je shora v protisměru volno nebo ne. Díky tomu můžu většinu cesty využívat celou šířku silnice, případně si před zatáčkou zastavit a počkat, až se cesta uvolní. Jak stoupáme nahoru, tak déšť mírně polevuje, ale teplota nepříjemně klesá. Kousek pod vrcholem se voda mění v led. No to si z nás tam nahoře dělají srandu? Fakt kroupy? Bubnování do motorky, do helmy a do nás nám ani tak nevadí, kroupy nejsou moc velké. Ale sakra jet po ledu se nám zrovna nechce. Jedeme dál, nezastavujeme, musíme výš, nad mraky. Vjíždíme do poslední zatáčky pod vrcholem a zastavujeme. Už neprší, ani nepadají kroupy. Je 6 °C, ale hřeje nás pocit vítězství. Máme neskutečnou radost, že jsme to vyjeli. Adrenalin tryská všemi póry a je to skvělý! Chvíli si odpočineme, uděláme vítězné foto a popojedeme na vrchol Passo del Stelvio.

Jsme tam skoro sami, dokonce i zmiňovaní místní fotografové to vzdali. Není se co divit. Nemůžeme se zdržovat dlouho, žene se další mrak. Jedeme směr Švýcarsko a tentokrát máme zase trochu kliku. Nejspíš odměna za to, že jsme se nevzdali. Ve Švýcarsku už je zase parádně a vítá nás sluníčko.

Hraničním přechodem je další průsmyk, a to Umbrail Pass. Přes něj pokračujeme dál a klesáme do nadmořské výšky okolo 1500 m n.m. Zdá se to naprosto neuvěřitelné, ale ačkoliv jsme ujeli jen pár kilometrů, příroda okolo na mě působí úplně jiným dojmem než v Itálii. Množství smrkových lesů, průzračné horské řeky a mezi tím klikatící se silnice s dokonalým asfaltem mi připomíná záběry kanadské divočiny. Už jen čekám, kdy uvidím v řece grizzlyho lovit lososy. Dostáváme se do posledního průsmyku dnešního dne, Fuorn Pass, kde si užíváme tepla a sluníčka. Už mi ani to mokro v botách tolik nevadí. Odtud už je to necelých 20 km do kempu Cul ve městě Zernez.

V kempu bez se problému ubytujeme, stavíme stan a jdeme příjemnou procházkou do města pro snídani. Večeři si plánujeme dát v bufetu patřícímu nejspíš ke kempu, ale bohužel jsme nepochodili. Vaří se až od čtvrtka (??). No co, ztrestáme něco ze zítřejších zásob a nabíráme síly na další den. Protože tuším, že by mi boty do druhého dne nevyschly, beru fén (ano, vozím ho celou dobu s sebou, včetně žehličky na vlasy :D) a jdu do umýváren sušit. Jenže na mě čeká zrada v podobě švýcarských zásuvek a fén si můžu strčit leda tak do …. boty. Ale nezapnu ho. Nouzové řešení nabízí sušák na ruce. Snad nikdo nepřijde. Po několikaminutovém snažení mě to přestává bavit a o zbytek se bude muset postarat sluníčko.

Den 6. (čtvrtek 4.7.)

Ráno je poměrně chladné, ale ustupující mlha a jasná obloha dnes slibuje dobré počasí. Doufáme, že vydrží a pokračujeme v cestě po Švýcarsku s plánovanou návštěvou Lichtenštejnska.

Jen nedaleko Zarnezu nás čekalo první sedlo – Pass dal Flüela – s částečně zamrzlým plesem i začátkem července. Kromě horské krajiny a zatáček, jsme měli možnost pokochat se nádherným veteránem Triumph TR6.

Kocháme se úchvatnou švýcarskou krajinou. Chvílemi možná až příliš, když jsem místo sledování cesty sledovala okolní krajinu a podařilo se mi vyjet do protisměru, což mě poměrně rychle vrátilo do reality. S obrovskou klikou byl protisměr volný a nic se nestalo.

Pokračujeme směrem k Davosu, který míjíme jen na jeho severním okraji a podél řeky Lanquard se dostáváme do stejnojmenného města, odkud pokračujeme na sever do Lichtenštejnska. Cestou nás malinko zdrží oprava silnice. Není to nic velkého, asi 300 m. V pravém pruhu se pokládá nový asfalt a levý pruh je čerstvě vyfrézovaný. Ale chvíli si počkáme na semaforu. U něj je omluvná cedule, že zde dnes probíhá oprava silnice. V posledním městě na území Švýcarska si na poslední chvíli všimneme radaru narafičeného přímo na náměstí, kde je třicítka a vsázíme se, komu z nás přijde domů pozdrav a vzpomínka na letošní dovolenou. Vyjíždíme z města, projíždíme vinohrady, z ničeho nic vjíždíme do jakýchsi hradeb a hned zase vyjíždíme a za nedlouho se ocitáme v Lichtenštejnsku. Což jsme v té chvíli ani nepostřehli a nebýt znaků na registračních značkách aut, tak ani nepostřehneme. Vzhledem k provázanosti Švýcarska a Lichtenštejnska ale není ani tento poznávací znak úplně stoprocentní. Po krátké pauze a obědu v místním mekáči pokračujeme dál podle našich navigací.

Mírně klikatící se jednosměrka nás vede do kopce směrem k Vaduzskému hradu. Bohužel se nám podaří minout jediné místo vhodné k zaparkování, a tak zastavujeme až na vyhlídce nad hradem, který ale odtud bohužel není vidět. Dostáváme se k tunelu řízenému semaforem, protože není dostatečně široký pro dvě auta a jednosměrka už zde není. Ani být nemůže, za tunelem je konec. Teda alespoň konec Lichtenštejnska. Což nás zprvu trochu zmátlo. Zdá se, že jsme zabloudili. Ano, v Lichtenštejnsku, a ještě k tomu se dvěma navigacemi. Byla by to celkem komická situace, ale pro mě ne. Chtěli jsme se otočit na sjezdu z komunikace, kam se najíždělo přes chodník. Jenže mně se podařilo najet předním kolem normálně na nájezd na chodník, ale zadním kolem už ne. Byla jsem málo kolmo k chodníku a nevšimla jsem si, že zadním kolem najíždím na obrubník. Ztrácím pevnou půdu pod nohama, motorka se naklání a už vím, že je zle. Kurva! To bylo jediné, co jsem stihla zařvat do interkomu a už jsem ležela i s motorkou. MedWed pohotově běží ke mně a rychle zvedáme motorku, naštěstí motor chcípl ve stejné chvíli, kdy jsem s ní spadla. Zjišťujeme škody. Kromě odřeného kufru a pořádného šrámu na mém egu ani škrábnutí. Všechno vzal kufr a ochranný kryt na válci. Motorka bez problému chytne a mě padá kámen za srdce s větší ránou než před chvílí moje milované eRko. Oklepu se a táhlými serpentinami se pomalu vydáváme zpět do země sýrů, čokolády a hodinek.

Při odjezdu ještě zastavíme na nenápadné lichtenštejnsko-švýcarské hranici, kterou tvoří pouze vlajky a znaky obou států. Uděláme pár fotek na památku, na kufry nalepíme novou nálepku navštívené země a jedeme. Tentokrát už víme, kde se skrývá automatizovaný měřící systém rychlosti a předpisovou rychlostí ho míjíme. Znovu projíždíme opravovaným úsekem a nestačíme se divit. Tam, kde se dopoledne pokládal asfalt už projíždí auta a v druhém pruhu se položení nového asfaltu právě dokončuje. Oprava asi 300 m silnice, od vyfrézování až po kompletní položení nové vrstvy za jediný den. Žádné látání děr nebo zasypávání štěrkovou směsí. Máme se ještě hodně co učit. Neděláme si iluze, že cena bude nějak razantně vyšší než u nás. Jen půjde celá částka na opravu silnice. No nic, to je zase jiný příběh a my máme před sebou ještě kus cesty.

Vydáváme se tedy na jih, směrem do Itálie. Před námi je docela černo a moc se nám nechce znovu moknout, ale potřebujeme se dostat do Livigna. Po nějaké době váhání, si pro jistotu oblečeme nepromoky, ale vcelku zbytečně. Zdá se, že bouřka je tentokrát rychlejší a drží se pořád před námi. Vzhledem k vysokým teplotám jsme po pár kilometrech slušně spaření a nepromoky jdou zpět do kufrů. Je to sice s podivem, ale zdá se, že prokletí Itálie je prolomeno a my přijíždíme do kempu v suchu. Po postavení stanu sice trochu zaprší, ale to už nás nemůže rozhodit a vydáváme se do města na večeři. Jsme přece v Itálii, tak si musíme dát pořádnýho burgera :D Restaurace moc příjemná, obsluha i jídlo dobré, dokonce ani s angličtinou není problém. Jde vidět, že je to turistické město. Sytí a spokojení se vracíme do kempu a já se těším na sprchu. MedWed jde první, mně zabere hygiena přece jen trochu víc času. Asi tak 6x víc času. Dneska se ale vrací i na něj v rekordně krátkém čase a tuším z toho nějakou zradu. A taky jo. Sprchy jsou na 1€ mince a ty nemáme, všude platíme kartou. Recepce zavřená, bankomat se nám hledat nechce. Dáváme dohromady asi 5 euro, ale eurovka mezi nimi ani jedna. Jdu zkusit štěstí, třeba to někde vyměním. Ale ani já nejsem úspěšná. Chvíli bezradně stepuju v koupelně, nutně bych si potřebovala umýt vlasy, ale tu moji hřívu do umyvadla prostě nenacpu. No nic, tak provedu aspoň základní hygienu a po další chvilce přemítání a ujištění se, že jsem v umývárnách už sama, hodím do umyvadla u nohy. Víc nenadělám, jsem z toho lehce nesvá a už vím, co bude první, po čem se budu pídit v zítřejším kempu. Vracím se do stanu a MedWed si ode mě bere vlhčené ubrousky, aby taky udělal aspoň základní očistu. Po vybalení prvního ubrousku na něj zkoumavě hledí a naznává, že jsou na něj nějaký malý, což mě pobaví tak, že zapomínám na zklamání ze sprch a neumyté vlasy a usínám opět s dobrou náladou.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):
Motokatalog.cz


TOPlist