Vysněná cesta Lisabon – Frýdlant nad Ostravicí, cesta tam, část první

Na tento road trip můžu klidně použít všechny možné superlativy, můžu a chci přehánět, protože celá cesta v reálu mnohonásobně předčila veškerá moje očekávání a to v tom dobrém i špatném smyslu. V mnoha geografických faktech budu určitě nepřesná, mnoho věcí si pamatuju pravděpodobně trochu jinak, než se možná staly, a v mnoha věcech mám mnohem větší oči. Všimla jsem si, že se mi většina lidí víceméně trochu směje, kdykoliv o tom výletu vyprávím, a já se jim nedivím, protože sama sebe vidím, jak nadšeně mluvím a gestikuluju o každém šutru na silnici, o každém stádu krav, které jsme cestou potkali, hlasitě vykřikuju soudy na hlavy bezohledných řidičů, kterým jsme se připletli do cesty...prostě kdokoliv se mě na tu cestu zeptá, dostane daleko více informací, než o kolik stál :-D.
Tento mega výlet stál za to a já se pořád nemůžu vzpamatovat a uvědomit si, že jsem to vážně ujela, přežila a že i nadále mám pořád chuť na tu mašinu sednout :-).

Plány na cestu jsme nosili v hlavě už delší dobu, tedy, především já, protože můj drahý tuhle štreku už párkrát jel a na rozdíl ode mě si uměl velmi dobře představit, co nás čeká. Pro mě to byl dost tvrdý střet s realitou, naštěstí ne s asfaltem.
Na moto cestu do ČR jsem pomýšlela už od doby, kdy jsem začala s papírama na motorku, to bylo v únoru 2013, kdy začalo byrokratické kolečko s výměnou českého řidičáku B za ten samý portugalský, následný zápis do autoškoly, čekání na dalších x papírů a konečně start samotných jízd. Papíry na motorku mám od listopadu 2013, a přesně v té době začal svým způsobem trénink, cesty všude možně po Portugalsku, nejdelší vyjížďka byla do Aveira, cca. 600 km za jeden den. Jak na to teď s odstupem času koukám, měla jsem dost naivní představy o tom, že skutečně „trénuju“ na cestu přes půl Evropy :-). Je fakt, že jsem za těch pár měsíců měla aspoň trochu šanci poznat svoji motorku a naučit se aspoň něco.
Reálné kontury začala celá cesta mít tak měsíc a něco před samotným začátkem, který jsme si stanovili na 7.6. 2014. Dva týdny dovolené, woow, nemohla jsem se dočkat. Navíc první týden padl na dva státní svátky v PT, plus jeden bridge day mého zaměstnavatele, takže všehovšudy 7 dní pryč z dovolené, to se hodilo. Plány na trasu, rozpočet, prostě na všechno jsem se zabývala týdny, pořád jsem cestovala po google maps a měnila trasu, podle toho, co jsem zrovna chtěla vidět. Ani nevím, kolik printscreenů jsem vytvořila a poslala jednak svému drahému,  jednak všem, kteří o to měli zájem (nebo neměli, ale stejně byli nuceni mé nadšení sdílet, haha). Poctivě jsem si propočítala ceny benzínu po cestě, velmi nepřekvapivě jsem zjistila, že v Portugalsku je opravdu nejdráž, je to hnus, velebnosti, i v Německu se dá natankovat levněji, ve Francii taky. Dražší gasolina byla jen ve Švýcarsku, logicky.

Plány jsem měla pěkné, dobře vymyšlené a rovněž velmi naivní :-), ale na to jsem přišla skutečně až cestou.
Naplánováno bylo, že vyrazíme v sobotu, denně ujedeme mezi 600-700 km, prosím pěkně skoro žádné dálnice, a budeme spát v pěkných, ale relativně levných místech. Noclehy byly předběžně naplánovány takto: Toledo, Andorra, Grenoble, Heilbronn, kousek od Pelhřimova, hurrráááá a ve čtvrtek budu u svých rodičů ve Frýdlantě nad Ostravicí. Jasně. Kromě prvního noclehu kousek od Toleda nevyšlo podle plánu vůbec, ale vůbec nic :-).
Ono je vlastně fuk, že skoro nic neběželo podle plánu. Ta cesta byla „kulervoucí“ :-).

Takže v sobotu 7.6. ráno balíme věci na motorky, já nakonec jedu jenom s top casem a batůžkem připevněným k němu síťkou. Myšlenku na postranní kufry jsem na poslední chvíli zavrhla, prostě s nima neumím jezdit, nejsem na ně zvyklá a asi by nebyl nejlepší nápad učit se na ně 3500 km v kuse. Podstatně více je nabalená Peťova Guzzi řečená Vraník, top case, kufry a batoh se síťkou.

Motorky jsou připravené excelentně (díky klukům v Luzeiru, kteří se výborně starají o moji Hondu, ačkoliv je jejich servis určený primárně Guzzi a Apriliím atd.), čerstvě obuté do Dunlop Sportmax, v mém případě kombinace starého a nového modelu. Nad pneu jsem nějakou dobu váhala, ale aspoň v tomto jsem si nechala poradit a nelituju. Stejně mám dodatečně radost, že už nejsem tak velký žabař a pneu sjíždím už pěkně rovnoměrně a nejenom v prostředku.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE