Okolo Pyrenejského poloostrova

29. 6. 2018 vyrážíme s kámošem Milanem na cestu okolo Pyrenejského poloostrova a to proti směru hodinových ručiček. Já na Suzuki DL 1000 a Milan na Triumphu Tiger 955i. Pokud vše půjde jak má, tak se 13.7. na Gibraltaru potkáme s auto skupinou, které šéfuje kamarád Tonda a osádku budou tvořit Tondova přítelkyně, moje manželka, Milanova sestra, …prostě 3 baby. Osádka auta vyráží pouze na 17 dnů, a bude si cestou tam i zpět užívat pláží východního pobřeží Španělska. Na Gibraltaru pak společně strávíme necelé dva dny a domů pak zase pěkně každý svým způsobem a svou trasou. Návrat plánujeme 27.7., pokud teda vše půjde jak má a to se teprve uvidí. Pár dnů si necháváme rezervu, než se půjde do práce, co kdyby. Suma sumárum více jak 9000 km za 28 dnů. Tento výjezd jsem zvažoval už nějaký ten pátek a tak jsem se především pídil po přírodních zajímavostech, národních parcích, zajímavých stavbách, a tak. Ty nej jsem pak pospojoval klikatými cestami a vytipoval si ubytování v rámci možných denních limitů. Tak vznikla hrubá kostra celé akce. V plánu je spát především po kempech ve stanech, pokud nebude zbytí tak i na divoko a nezavrhujeme sem tam ani nějaký ten penzion či hotel. Především ty první přesunové dny si penziony zajišťuji předem, aby pak zbyl čas na rekonvalescenci omačkaných částí těla. Co se stravování týče, tak jídlo na první dny bereme, máme vařiče, ešusy a pánvičku, tak to pak budeme řešit z místních surovin. Budu potěšen, když našimi poznámkami z cest alespoň trochu pomůžeme těm, kteří se do těchto končin chystají. A doufáme, že to přidá i odvahu těm, co si myslí, že tak dlouhý trip je pro ně neuskutečnitelný. Vězte, že na týden nebo na měsíc vyjde na stejno – je to pouze o volnu v práci, penězích a svolení od manželky. Nazdar.

Okolo Pyrenejského poloostrova

Kapitoly článku

1.den - Pátek, 29.7.2018

stav tachometru vynulován
Vyrážím na trasu Vsetín - Praha
První spaní máme domluveno u společného kamaráda před Prahou.
Vyrážím po práci, a těším se na plánované grilování.
Cestu do Prahy zná asi každý - a přesně taková byla.
Milouš má ještě nějaké povinnosti tak tam vyráží o něco později, ale i tak ještě nějakou tu flákotu stihne.
Posedíme, pokecáme, ale žádná hrůza, ráno chceme vyrazit brzy, tak hybaj na kutě.
Dnes najeto 329 km

 

2.den - Sobota

Tak teda dnes začíná ten výjezd. Dnešní cíl je, na jihu Německa přejet do Francie, kde v městě Milhúzy máme buklé ubytko. (Plzeň - Rozvadov - (D) Norimberk - Karlsruhe - (F) Mulhause)
Vyrážíme před osmou a navigace říká, že ve dvě tam budeme.
Na této trase není co popisovat – je to prostě jen dálniční přesun.
Nějaká přestávka na jídlo, párkrát natankovat, párkrát na záchod.
Cestou je hodně omezení a tak jsme v cíli před pátou. Ubytovat (Hôtel Kyriad Mulhouse Lutterbach), dát si pivo v recepci, ohřát jídlo na pokoji, a vyrazit omrknout supermarket.
Dnes najeto 770 km
Zážitek dne: v recepci našeho hotelu, kde se s pivkem v ruce díváme na probíhající fotbal, pojídaje meloun (francouzsky PASTY) ze supermarketu. Sedí tu také člověk, který sem dojel někde z oblasti Normandie.
Zaskočil nás otázkou, co že to máme. Meloun? Podle překladu recepční, protože týpek neumí ani slovo anglicky, ho nikdy v ýivotě neviděl a nejedl.
Dali jsme mu ochutnat a vydlabali mu do ubrousku semínka, ať si to u nich zasadí a šíří osvětu.
Doteď nevím, jestli si z nás nedělali prdel.

3.den - Neděle

Opět je den ve znamení velkého přesunu. Ale už poslední.
Cíl je v jižní části Francie, město s pevností Carcassonne. (Beaune - Macon - Lyon - Valence - Orange - Montpellier - Narbonne – Carcassonne)
Vyrážíme ráno před osmou. Nebe jako vymetené předpovídá opět pěkný pečák. A taky že jo. Na dálnici je chvílemi 59°C. na slunku. Být kompletně rozepnutý moc nepomáhá. Je to jako velký fén. Často stavíme, dáváme chlazené pití na benzinkách, protože to teplé co vezeme, se pít už nedá.
Milan: vezeme s sebou taky trochu slivovice na vypálení červa, ale za celou dobu jsme se jí nedotkli, protože po příjezdu do kempu má vždy tak 50oC. Jednou jsem se toho napil, ale málem mi to srolovalo ponožky, tak už jsem to nezkoušel. Nakonec jsme ji věnovali osádce auta.
Ubytováni jsme přímo pod pevností Carcassonne v pensionu La Rapière. Hrad jsme stihli projít ještě při západu slunka, tak pošetříme ráno nějaký ten čas. Hrad je samá ulička, samá hospůdka, spousta lidí, ale mělo to svoje kouzlo, posilněné barvami zapadajícího slunce. Vstupné je zdarma.
Obešli jsme krapet město, vrátili se na hotel, dali pivo za 6€ a jdeme naplánovat zítřek. Je půl jedenácté.
Dnes najeto 847 km

Pozn.
Celý hrad je v současné době z jedné pohledové strany zajímavě olepen pruhy žluté fólie na různých místech o různé šířce.
Pokud se na hrad díváte ze správné strany a vzdálenosti, vznikne obrazec tvořený soustřednými kruhy. A protože jsou pruhy v různé vzdálenosti od pozorovatele, musí být i různě široké, aby ve výsledku byly opticky široké stejně.
Kdo to moje vysvětlení nechápe, ať se podívá na obrázky na Google – pochopí.
My to správné pozorovací místo nenašli, v domnění, že bude někde daleko od hradu. Teď zjišťuji, že nebylo a taky to že je to celé na počest průjezdu Tour de France. To jsou ty rychlonožky co zavazí na cilnici.

4.den - Pondělí

Dnešní odjezd byl opožděn, protože jsme nepochopili, že snídaně bude ráno nachystána ve vestibulu restaurace. Žádný pohyb a tak sedíme na terase a čekání si zkracujeme chystáním rozpisu dnešní trasy. To, že snídaně tam byla už dávno nám došlo, až se tam nahrnuli jiní hosté.
Ulovíme metrovou bagetu, sýry, nějaký ten chorizo salám netuše, že toto bude hlavní skladba jídelníčku na celý následující měsíc.
Vyrážíme až před desátou. Plán je kopírovat španělskou hranici a protahovat to Pyrenejemi. Po trase zdoláváme několik horských sedel, kde se jezdí Tour de France. Milouš, jakožto velký sportovní nadšenec, je u vytržení, zná to všechno z TV a zdraví všechny cyklisty co do toho buší zdviženým palcem. Mají jeho respekt, ale mě spíš jen zavazí, šlachouni vytřepaní.
Nejznámější z projetých vrcholů je asi Col du Tourmalet - 2115 mnm.

Je to tu úplně jiné ježdění než doposud, nekonečně kroutíme řídítkama - miliony zatáček všech kategorií a typů, jedna za druhou.
Dnes je tu pod mrakem a nahoře vcelku kosa.
Dnešní trasu trefujeme přesně podle plánu (Carcassonne, Foix, Massat, Saint Gironts, Boutx, přejet na chvilku do  E, Les, pak zase do F Arreau, Arrailess). Ubytování jsme v plánovaném kempu Bergons v Luz-Saint-Sauveur a to za 12€ se vším všudy.
Nakoupili jsme pivko, vínko, jídlo a raději ještě nějaké to pivko, postavili stany, ohřáli večeři (tady musím pochválit značku ExpressMenu, což je uvařené jídlo v pytlíku, porce pro dva a je to velmi chutné a zdá se i poctivé jídlo za rozumný peníz.  Včera bylo pečené koleno, dnes krůta na slanině, k tomu pečivo - rychlé a dobré).
Dnes najeto 354 km

5.den - Úterý

Ráno je veselo. Milanovi během noci odešla dušička karimatky, a protože se bestie rozlepila ve švu, nepomohly ani jeho noční pokusy o zalepení. Naštěstí to kde spíme, je větší městečko a tak není problém v turistických potřebách koupit za litr karimámu novou. To se prostě stává. Chichi.
Dnes máme dva hlavní cíle. Lurdy s místem zázraků a starobylé vlakové nádraží Canfranc, kde vlaky vjíždí do tunelu ve Španělsku a vyjíždí ve Francii a někdy i naopak :-).
To první, křesťany hojně navštěvované místo, mělo svoje kouzlo. Parkování, vstupy, voda, … vše zdarma a vše dobře zorganizované. Nezdrželi jsme se dlouho, prošli baziliku, okoukli jeskyni zjevení a vše to důležité a jede se zase dál.

Zde však jedna poznámka, po dobu naší přítomnosti se žádný očividný zázrak nestal, kdo přijel na vozíku, tak na něm taky i odjel a i já opět pokračuji na své postarší DL 1000. Tak nevím, jestli to s těmi zázraky není nějaký podfuk.
Polední jídlo vaříme na nějakém poutním místě v lese - kafíčko, dezertík, pauzička ve stínu stromů s kalhoty na půl žerdi a už valíme na to nádraží. Tunel pro auta z F do E měřil 6,5 km a byla v něm kosa  jak na zimáku.
Než jsme zvládli pozapínat všechny větrací zipy motooblečení, už vyjíždíme ven a stáčíme to do městečka.
Bohužel oproti očekávání je na staré části nádraží téměř vše oplocené a uzavřené. Do historických nádražních budov se už nedá dostat. Prolozíme, co se dá, fotíme ze všech úhlů a valíme dále od hor směr Pamplona.
Dnes chceme zakotvit ve městečku Yeasa s přilehlou přehradou na řece Aragón.
Proběhl nezbytný nákup všeho potřebného na večer a ráno, ubytováváme se v hostelu Sierra de Leyre za nějakých 13€ na hlavu. Bylo to jedno z předem vytypovaných ubytování, a hodilo se to. Hostel žije z poutníků jdoucích z celé Evropy do Santiaga de Compostely, což je odsud ještě nějakých 700 km.
Místnosti se spoustou patrových postelí, ale asi se nechce nikomu chodit, nebo není sezóna, co já vím, ale jsme na celém hostelu s paní domácí sami. Ono to ospalé městečko budí dojem, že krom nás tří tu vůbec nikdo není.
Po ubytování jsme si na lehko vyjeli za městečko k přehradě. Je tak okolo sedmé, když po rachtání ve vodě, vaříme na pláži večeři, dáme něco málo vína (tady se to může) a všemi póry si užíváme ten relax.
Před odjezdem zpět na ubikaci ještě zdoláme přilehlý kopec, kde je vylidněná polozbořená vesnice Tiermas. Takových je tu více. Prostě asi dojde voda a městečko se vylidní a zchátrá. Má to svou atmosféru.
První nezdar oproti plánu je, že nenacházíme termální prameny Tierma Bolneario které vtékají do přehrady. Místo mám nastudované z fotek na Google, ale je velmi vysoký stav vody a tak to vypadá trochu jinak. Nevadí to ale, voda byla snesitelná i tak.
Den uzavíráme před hotýlkem na náměstíčku, kdy popíjíme cervezu (pivo) a plánujeme další den.
Dnes najeto 257 km
Od půlnoci do rána stojím u okna, protože zdejší omladina vylezla z děr, až když opadlo horko a místí sokolíci si mysleli, že budou pro děvčata neodolatelní, když se nám budou motat kolem motorek. Motky byly jediné co široko, daleko nebylo vyrobeno z kamene.

6.den - Středa

Dnešním cílem je přesunout se k Biskajskému zálivu, tedy k moři na severu Španělska. Těžko říct, jestli se to tu už dá považovat za Atlantik, ale asi jo.
Ráno pobaštíme včera nakoupené dobroty, na pokoji vaříme kafíčko a jako vždy vyrážíme před desátou, i když vstáváme před osmou.
Dnes máme cestou v plánu projet národní park Urbasa a to se daří. Cesta ubíhá rychle, protože se terén narovnal a dalo se to mastit nad sto. Okolní lesy se změnily, vysokou vzdušnou vlhkostí je vše zelené, porostlé, vypadá to spíše jako džungle. Čím víc se přibližujeme moři, tím víc se zamračuje a ochlazuje. Když přejíždíme poslední návrší, už jedeme kompletně v mlze a je jako v prádelně. Asi je to ale standardní stav, protože v cestě jsou po krajích zabudována orientační oranžová světýlka, podle kterých jsme schopni se udržet na zdejší čtyřproudové silnici.

Konečně moře. Původní záměr byl spát před klášterem Sant Juan de Gaztelugatxe (pracovně Svatý Gutalax), měníme. Dojeli jsme k němu v dobrém čase a zrovna si udělali procházku. No spíš smrtelný výšlap, protože převýšení bylo snad milión schodů po útesu dolů a pak ke klášteru na ostrově zase nahoru a to celé i nazpátky.
Zvládli jsme to, ale jsme mokří jak myši. Šlo se to v motorkářském.
Poslední kroky nám z vrchu posílají vodu, takže to dostáváme i z druhé strany. Ale žádná katastrofa. V infocentru nám radí kempík který máme po cestě a tak si dáme ještě cca 25 km nad plán a spíme pod stanem ve měst Gorliz.
Vaříme místní fazole s klobásou z plechovky a potlačujeme to dovnitř Heinekenama.
Kdo vymyslel 0,3l plechovku piva, byl hňup.
Už za tmy prozkoumáváme pobřeží a potvrdíme si, že Atlantik je opravdu studený.
Dnes najeto 282 km
Zajímavost dne: Před příjezdem do města Gorliz, jsem si u moře všimnul zvláštních budov. Slečna v recepci mi vysvětluje, že to byla jaderná elektrárna v Lemoiz.
Elektrárna byla dostavěna, ale protože chuligáni z nacionalistické ETA provedli pár teroristických útoků a pak i zavraždily nějaké stavební inženýry, v roce 1984 dílo uzavřeli a elektrárna nebyla nikdy spuštěna.

7.den - Čtvrtek

Teď se vrátím ještě k předešlé noci. Kempík vcelku fajn, písečné, stromy zakryté terásky, zabíráme jednu z nich. Poprchává, když okolo jedenácté lezeme do stanů, ale za chvilku se spustil déšť, a byla to vcelku vydatná sprcha trvající celou noc. Ale přežili jsme.
Brzy ráno balíme, sušíme stany, pojíme a vyrážíme.
Dnes směřujeme opět na západ, ale novinka - podél pobřeží. Cestou chceme zastavit na místě zvaném Playa de Gulpiyuri. Je to místo kde pobřeží tvoří cca 70 m vysoké kolmé skaliska, takže dostat se k moři je široko daleko nemožné. V jednom místě je ale průrva (tunel) cca 100 m do pobřeží a tak vznikla mini písečná pláž s mořem i s vlnami, valícími se z té průrvy a to vše uprostřed svažující se louky. (méně chápaví si opět skočí na Google obrázky).

Slunko peče jak najaté, tak vyvalíme svůj camping pytel se vším potřebným a vaříme oběd. Pak kafíčko, smočit nožky, a protože je odliv, moc vody tady není. Ale když jeskyní přiletí vlna, je tu problém na těch ostrých skalách ustát.
Po hodině cítíme oba dva svá sluncem napadená ramena a tak balíme kantýnu a frrr.
Dnes to bylo skoro pořád po Autovia, což je lepší jak naše dálnice, je to zadarmo a jezdí se tam 120km/h. Teda místní.

Milan: celkem jsme si význam značek upravili. Omezení na 120 Km/h znamenalo držet rychlost kolem 140, když byla značka konec zákazu předjíždění, tak jsme tomu naložili tak, že se okolní krajina rozmazala v barevnou šmouhu. Policajtů za celou dobu jsme viděli poskrovnu a zatím žádná pokuta nedorazila.
Tak se nám dnes podařilo nadehnat cca 150 km do plusu.
Ubytování si nacházíme za Gijónem, v kempu Santa Maria del Mar.
Mega kemp za 35E pro oba, kde jsme jediní na stanové louce připomínající fotbalové hřiště. Večeře, pivo, víno, procházka, pivo, pivo očista a spát.
No, ještě k té večeři, dnes poprvé vytahuji svou vychytanou skládací pánvičku a mydlíme tady půl kg naloženého masa z prasátka a jakési kořeněné kuřecí špízy. K tomu salátek - paprika, cibulka, rajčátko, okurek (ten se místně řekne “Pepino”) hmmmm to ale byla bašta. Usínáme sytí, spokojení a navalení.
Dnes najeto 348 km

8.den - Pátek

Máme nadehnáno, tak si prohráváme s myšlenkou, spojit dva dny do jednoho a ušetřit si tak jeden den. Uvidíme, jak to dnes půjde, rozhodně nic nebudeme lámat na silu.
Prvním dnešním cílem je pláž Playa de las Catedrales, což mají být skalní sloupy a oblouky vystupující z pláže, kde je možno se při odlivu procházet. Dorážíme tu vcelku brzy, bohužel je v moři nyní hodně vody a tak se dá procházet pouze po malé pláži a sloupy a oblouky se nekonají. Pochodit, dát si v báru kafíčko a tradá na Santiago de Compostela se svou katedrálou. Vše nacházíme rychle, a protože to bude procházka na delšo, děláme na parkovišti upocený striptýz – hodíme na sebe civil a už stoupáme do centra.
Toto místo je známé tím, že lidé ze všech koutů světa sem chodí jako že pouť (ale ne na tu s kolotočama, na tu, jak se jako že dlouho jde). Santiago je třetí nejvýznamnější křesťanské poutní centrum po Římu a Jeruzalému.
Asi proto jsme často stovky km před tímto místem viděli značky (symbol mušle hřebenatky), směřující poutníky do tohoto místa. Na této pouti jim slouží spousta hostelů, útulen a infocenter.
Myslím, že u nás nejsou takto dobře podporovány turistické stezky jako tady právě tyto stezky do Santiaga.
Euforie poutníků, kteří dorazí na nádvoří katedrály je dech beroucí. Často jsou to celé skupiny čítající desítky lidí, kteří při příchodu zpívají, bubnují, nebo hrají na nějaké nástroje, objímají se, společně se radují a pláčou. Je to hodně emotivní.
Prolézáme katedrálu, tak jako všichni poobtůláme sochu jakéhosi Emana, se svým nevyřčeným přáním a jedeme dál. (zde se omlouvám všem věřícím, on to nebyl Eman, ale jak teď na netu čtu, je to socha sv. Jakuba Většího, jednoho z apoštolů Ježíše Krista – to jsem nevěděl, tak pardón)

Santiago je ale krapet veliké a daří se nám tu tak trochu zakufrovat a ztrácíme více jak hodinu.
Začíná být zřejmé, že dva dny už nespojíme. Chvilku uvažujeme o spaní na divoko, ale Milouš asi pochopil, že když mám ke všemu výhrady, bude asi lepší se poohlédnout po posteli. Děkuji.
Kempy nikde, tak nakonec platíme pokojík v Oca de Arriba za 45€ a chrochtáme si.
Zítra už spíme v Portugalsku, a když tam bude fajn, dáme si tam ten odložený volný den.
Jo, a taky mi dnes v noci umřel můj nafukovací polštářek. Nenaskočil, ani když jsem mu v noci dával umělé dýchání. Naštěstí jsem v sámošce koupil nový, ale dokážete si to představit, když se vysvětluje neanglicky mluvící prodavačce, že chcete nafukovací polštářek? Na začátku to vypadalo, že tam chci přespat, pak mi nabídli lehátko, péřový polštářek, nafukovací límec okolo krku, ale nakonec jsme se domluvili  a dokonce to i měli - 1,6€.
Dnes najeto 386 km
Milan: to kufrování v Santiagu byla moje práce, respektive mojí navigace Navitel G550. Tady mi nezbývá, než varovat před koupí, protože po měsíčním ježdění mám tyto poznatky: někdy nejde zapnou i když je nabitá, zamrzá obrazovka, pozdě reaguje v křižovatkách, vyhazuje nějakou systémovou chybu, která nejde zrušit pouze vyp./zap., hlasové instrukce nejsou synchronní s obrazem a nakonec se přestala nabíjet z držáku na motorce. Takže její výhoda – voděodolnost je pak k ničemu, když ji vozím v kufru, bo se na ni nedá spolehnout.
A tak chudákovi Milanovi nezbývá, jak se celý měsíc dívat na mou prdel na cestě před ním.

9.den - Sobota

Zdravím vespolek.
Dnes máme díky náskoku k dosažení plánovaného cíle méně jak 200 km. Sice ztratíme to nadehnané, ale o to víc si odpoledne dáchneme. No, a pak se uvidí, jestli bude potřeba vybrat i ten odložený volný den (už konečně - ale je pravdou, že jsme se shodli, že to vlastně zatím nepotřebujeme, ale stálo by za to, to trochu roztočit, a taky už namazat řetázky).
Takže vyrážíme a plán je jasný, dnes se přesuneme horským přechodem do Portugalska. Ubytko máme vytipováno kousek za hranicemi na jezeře Cavado River před městem Braga.

Po cestě chci trefit místo zvané Portela do Homem, což je kousek za celnicí v horách a je to řeka protínající cestu a tvořící spoustu převalů, vodopádů a zajímavých míst na koupání.
Vypálenými lesy a skalnatým pohořím nezvykle tvořeným oblými balvany, vystoupáme k hraničnímu přechodu. No přechodu, je to opuštěný domeček s cedulí PORTUGAL a vedle něj asi 5x větší hospoda a spousta aut. Protože se už koupeme ve své šťávě, tak říčku opodál jen omrkneme a padáme do údolí. Je to nějakých 15 km do místa bydlení a tam se koupat dá také.
Tady stojí na mapě za povšimnutí, jak rovná je cesta v horách od přechodu k přehradě u města Bairro – na to že je to mezi dvěma horskými masivy - překrásné prostředí.
Snažíme se vybrat ten NEJ kemp a projíždíme to tu křížem, krážem, abychom se nakonec vrátili do toho prvního - Ponte Saltos - Campismo. Pro info, ubytko do 10E pro jednoho se vším všudy.
Je po poledni, dáme rybičky z plechu, něco jako veku, kukuřici v plechu, pivo z plechu a je blaženě.
Protože jsme na úpatí přehrady, ještě sem zasahuje jeden z jejích přítoků.
Vypadá to jako tatranská řeka se svým proudem, balvany a taky se svou teplotou, ale jdeme do toho. To víno nás zoceluje.
Zbytek dne trávíme rozpustile pohodově, v lehkém alko závoji a je parádně.
Jak je možné, že si ještě nejdeme na nervy? Netuším.
Dnes najeto 196 km. Jo a je tu o hodinu víc.

10.den - Neděle

Tak teda dáme ten volný den. Ono asi ani nejde jinak, bo se ze závoje stala opona v Národním a bude potřeba krapet zrelaxovat.

Milan: Stando, díky za tvou diskrétnost. No včera jsem se obul do piva s vínem (su z Valašska, tak neco vydržím né) a než jsem vlezl nadobro do stanu, který jsem si lehce pobořil, tak mě znal celý kemp. Ti co mě už znají, chápou. No a ráno jsem nebyl ve stavu, že bych mohl řídit.
Posnídáme a Milan jde zase spát. Tak to teda ne. Plán byl jít k vodě, tak balím krámy s tím, že projedu okolní hory a někde se vyplazím.
Vystoupám o nějakých 700m výškových cestou Estr. Florestal a nestačím se divit. Jmenuje se to tu asi Mirador, bo je to tu všude napsané se šipkama. Za každou zatáčkou mám nutkání zastavovat a fotit.
Takové kopce, skály, průrvy. Navíc tuto oblast zasáhl velký požár, a jak jsem se dozvěděl, bylo to tak nějak před rokem. Celá ta krajina má zajímavý nádech, jsem tu úplně sám a je to tak rozlehlé, vidím kilometry daleko.

Ejhle, za zatáčkou se vyloupla nějaká obrovská přehrada uprostřed tisícimetrových kopců, jinak pusto prázdno. Je to Rio Homem, a pozorný čtenář zachytí, že je to napájeno tou říčkou, co jsme potkali na hranici den předem. Touto krajinou jedu cca 25 km když mě to vyplivlo u nějakého církevně navštěvovaného městečka Sao Bento da Porta Aberta.
Milda mi volá že se nudí, tak ho sem navedu, je to vlastně na druhé straně té přehrady, u které kempujeme. Dám si pivo a za chvilku tu je. Projdeme to tu celé, moc toho není - starý a taky nový kostel, ve kterém probíhá mše, pár nějakých budov, stánky a spousta důchodců. Milda kupuje nové cvičky, protože mu ty staré ve vodě ruply a
hledáme místo kde se najíme. Dáváme si kuře s oblohou a hranolkama v hospodě, kde jsme sami a nabýváme dojmu, že dojídáme to, co zbylo z nějaké před nedávnem skončené oslavy – vypadá tak hospoda i to jídlo.
Jedeme na základnu. Koupání v ledovcových peřejích s vínem v ruce, večeře a volno je za náma.
Dnes jsem to odjezdil v triku a teniskách, tak mám spálené ruce a lýtka. Alespoň něco opálené.
Dnes najeto 90 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.47
Známkováno: 17x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist