Okolo Pyrenejského poloostrova

11.den - Pondělí

Jestli je nějaký rozdíl mezi Španělskem a Portugalskem z pohledu motorkáře, tak to jsou dvě zásadní věci. Ta první je, že v P je cca o půl € levnější benál, a ta druhá že v E je spousta těch Autovia cest a to v P není.
Pokud tedy v P nejedeme po placené dálnici, taháme se takovým prdelama, že jsme rádi, když nejsou kostky a je asfalt.
No krapet přehráním, ale když řeknu, že dnešních 290 km jedeme od standardních desíti a zakončili jsme to před sedmou večer.
A je v tom pouze pár přestávek na pití, tankování a jedna na jídlo - dnes to byly fazole z Lidlu ohřáté na parkovišti. Než to Milouš připravil, stačil jsem doskočit do města koupit nové kraťase, protože ty moje nějak nepřežily to moje včerejší osamocené ježdění kopečkama, prostě se mi vepředu rozervaly od pasu až po konec nohavice, takový ”veletrh” a vůbec netuším, kdy k tomu došlo. Protože byla potřeba provětrání podvozku, byl jsem pod tím naostro a trhlinu jsem detekoval až po chvíli chození po tom pobožnému místě, jak jsem včera čekal na Milana. Naštěstí jsem jel s kuframa, vytáhl jsem si rezervní a na parkovišti to přehodil. Možná se ale pár tetin křižuje ještě teď, protože viděli Ježíška (opět věřící prominou)
Dnešní ježdění bylo ze severu na jih a tím nejdůležitějším bylo projet údolí řeky Douro, což je pod Vila Real, od města Peso da Régua a tam začíná centrum Portského vína.
Kraj nádherný, kde člověk jede cca 40 km vinicemi, než se odbočí právě k těm, kde je možno používat označení Portské - Quintana do Panascal, podél řeky Rio Távora.

Než jsme k tomuto místu dojeli, krajina byla hodně zvlněná a velice často měnila ráz. Velmi častým jevem jsou kopce tvořené pouze kameny. Nejsou to ale skály jak je známe, jsou to celé hřebeny oblých balvanů naskládaných na sebe. A hned vedle toho kopec, očividně s úrodnou půdou.
Samotné portské vinice jsou velmi zařezaná údolí nad řekou, kde je každý metr úrodné půdy využit na pěstování révy, nebo olivovníků.
Teplota je tu velmi vysoká, sálavé teplo je ubíjející.
Zakončili jsme dnešek pod národním parkem Setra dá Estrela. Na ten jsem vcelku zvědavý, protože to bude v horách a budou tam obydlí propojena se skalními útvary. Zase je na co se těšit.
Dnešní kempík je u řeky, kterou přehradili dřevěnými panely a vytvořili parádní koupací místo, kolem kterého jsou hospůdky, plážičky a kemp.
Tak je dnešek za námi.
Drobná poznámka, Miloušovi se hned první den rozjel na motobotách zip. Tak nějak se snažíme cestou vyhledat motoshop kde by si koupil nové.
V Portugalsku žijí lidé malýma motorkama a tak je vidět menší, větší servisy v každé dědině. Vlezli jsme do dvou, kde byl i obchod s příslušenstvím. A co myslíte, Milouš si nevybral. No, jezdit se s tím dá, ale jak se spustí déšť, to mu teprve začne téct do bot.
Dnes najeto 311 km

12.den - Úterý

Dneska to bylo dlouhé. Ráno jsme se vypravili dříve než normálně, máme tak necelou hodinku k dobru. Vyrážíme na první dnešní cíl a to jsou Penhas Douradas. Jsou to domky, vybudované na návrší, kdy jejich majitelé využili všudypřítomné balvany, rozuměj třeba v průměru 10m, no a zbytek si dozdili. Místo jsme našli, ale bylo to tak rozlehlé, že by to chtělo nějakou tu hoďku, aby člověk na něco narazil. U cesty toho moc nebylo, tak si obrázky opět najděte na Google.

A už brbláme na nej horu Portugalska - Torre, v pohoří Sierra da Estrela, která má 1993 mnm.
A protože Portugalci chtěli, aby měla 2000, přistavili na ní 7m vysokou mohylu.
Uvařila se obědo-svačina v podobě strašné masovo, zeleninovo, klobásovo, fazolovo nedobrotové chutě, zalilo se to stejně hnusný teplým pivem, které jsme vezli s sebou a pokračujeme na Coimbru.

Město s překrásnou univerzitou a zvonici Coimbra, což v překladu má znamenat něco jako koza a to podle chraplavého zvuku zvonu.
Nacházíme, parkuje vcelku blízko, horko jak kráva a tak to pouze v rychlosti projdeme a zdrháme. Zde je nutno říci, že už standardně jezdíme bez bund, to už se nedá vydržet.
Je hodně hodin a zítra máme taky nabitý program, tedy dalších 100 km už neplánujeme žádné zastávky a přesouváme se k Lisabonu.
Ubytko máme namyšleno v Praia de São Martinho do Porto tak je to o to jednodušší.
Je to na břehu moře. Teplota spadla víc jak o 20°C. Je tu mlhavo a jemně mrholí.
Než postavíme stany, pojíme, okoupeme se, je jedenáct večer.
Teď je půl dvanácté, já píšu tady ty paměti a to ještě nemáme zítřek zadaný v navigaci. No nic, ráno si přivstaneme.

Jo a Milan si dneska už koupil nové botičky na moto a ty staré, s rozjetým zipem letěly za plot.
Koupil si Modeky a pouze o 200 kč dražší jak by je kupoval v CZ.
Poznatek dne, nikdo tu neumí anglicky a v portugalských kempech nejsou na hajzlících prkýnka a ani toaleťák.
Dnes najeto 325 km

Jak vypadá takový náš běžný cestovní den. Vstáváme tak nějak před sedmou hodinou a to se vesměs ani nemusíme navzájem budit.
Připraví se snídaně, z toho, co se nakoupilo den předem. Milan dá obvykle čaj, já kafčo a k jídlu je šunka/salám a tvrdý sýr.
Než to zevře, rozebereme vrchní díl stanů a dá se to sušit. Každé ráno jsou ty plachty mokré od kondenzátu a rosy a mokré se nám to balit nechce.
S prvním sluníčkem s tím lítáme po kempu, kde zrovna svítí.
Rutinní balení krámů a vyjíždíme vesměs do desáté dopoledne, když to zmákneme rychle, tak i dříve.
Trasa je nachystána, záchytné body vypsány. Do oběda musíme cestou nakoupit jídlo.
To dáváme tak mezi jednou a třetí. Pak musíme nakoupit před tím, než zakempujeme, aby byla večeře a další snídaně.
Do kempu vesměs dorážíme po sedmé večer, ale zrovna včera až po osmé.
Do té doby jsme stále na motorce, kromě krátkých přestávek na okouknutí toho vybraného. Ale je horko, tak se nám tam moc zdržovat nechce a na nějaké velké převlíkání není čas.
Večer pak koupit jedno točené, rozbalit stany, udělat večeři, dát si víno/pivo, sepsat paměti, pobavit se o následujícím dnu, sprcha a spát.
Někdy zbyde i čas projít okolí, ale to většinou už za soumraku.

13.den - Středa

A co dnes. Dnes míříme na Lisabon, hodně uvažujeme, že vše, co v něm máme vytipováno nevynecháme. To bychom ztratili opravdu hodně času a považujeme to za nereálné. I tak toho máme dnes vcelku dost naplánováno.
Ale bolí to, protože mám vytipovány věci jako: Tore de Belém + Památník objevitelů + Mosteiro dos Jerónimos - hrob Vasco da Gamy + Cukrovinka "Pastéis de Belém" vyrobená v Klášteře pod ochranou UNESCO, zvláštní výtah Elevador de Santa Justa a hned vedle je Convento do Carmo a další a další, uáááá, potřebuji delší dovolenou.
A tak to i dopadá. První cíl bylo město Sintra a zahrady paláce Quinta da Regaleira. Tady se pídíme především po obrácených věžích Torre invertida.

Je to celé zahradní komplex, kdy ten kdo to celé vymýšlel, musel být pěkně ujetý.
Celý komplex je protkán velkou spoustu chodníků, chodníčků, zkratek, tunelů, věžiček, různých jeskyní, vodopádů a neuvěřitelného množství uměle vybudovaných skalních útvarů a chodeb zasazených do tropickými rostlinami osazené zahrady v kopcovitém prostředí, tohle hned tak někde člověk neuvidí. To si nejde ani dobře představit (co dělat s Googlem už víte).
Jako že zarostlým chodníčkem vás to dovede k jezírku, které musíte překonat po kamenech okolo vodopádů, kde vstoupíte do podzemní chodby kde nevidíte na krok, aby jste po 20m vyšli uprostřed 15m hluboké studny, která má v průměru tak 6m a vystoupáme z ní ve stěně zasekaným schodištěm s okýnkama a oblouky a průhledy. Odtud ten název obrácené věže. Jdete po stezce a z břehu trčí skála, když se za ní nasoukáte, zjistíte, že je v ní díra a chodba, aby vás to vyplivlo na nějaké věžičce opodál. A takových výmyslů je tu spousta. Věřím, že jsme za tu hodinu, co jsme tu strávili, viděli pouze malou část všeho toho, co zahrada skrývá.
A protože jsme zase kousek od moře, podnebí tomu odpovídá. Teplota spíše chladnější, vysoká vlhkost, po zemi se převalují chuchvalce mlhy, které veškeré oblečení mění v mokré studené hadry.
Právě proto se rozhodujeme vynechat pamětihodnosti v několik km vzdáleném Lisabonu a taky proto, že doprava v něm je katastrofální (už jsme si to cestou sem zkusili), a nakonec plánujeme se mu obloukem vyhnout, navrhuji rovnou valit na vytipované místo našeho noclehu, což je v Porto Covo, kousek pod Sines.
Bohužel v tom kalupu, a to jsme na sebe hodně nasr..štvaný, jsem zapomněl na Cabo da Roca, což bylo od té zahrady jen pár km a jedná se o nejzápadnější cíp Evropy.
No co už, budeme si sem muset ještě někdy zajet.
Směrem na jih se cesta oddálila od moře, teplota okamžitě poskočila nahoru - horko jak v pekle a my valíme do kraje rovin a nekonečných sadů korkovníků.
Neměl jsem tucha, že se to tu pěstuje. Ale místní obchody jsou plné zboží právě z tohoto produktu - peněženky, propisky, kabelky, boty čepice,.... prostě všechno.

Jestli jsem někde nahoře psal, že tu nemají rozumné cesty, tak to musím poupravit. Když se krajina v Portugalsku narovná, tak nastoupí nekonečně rovné, desítky km dlouhé úseky uprostřed ničeho, kde se to dá pálit, co to jde. Tak snad nedojdou žádné pokuty.
Milan: přece jen se nám podařilo, sice nechtěně, ale projeli jsme přes nejdelší most Evropy - Vasco da Gama Bridge, spojující dvě zátoky. Je 12,3 kilometru (s nájezdy 17 kilometrů), široký 30 metrů a má šest jízdních pruhů, které mohou být rozšířeny na osm.
Dnes najeto 359 km

14.den - Čtvrtek

Dnešní den je předimenzován. Chceme urvat 680 km a při tomto máme tolik zajímavůstek k vidění.
Dnes se to má zlomit. Dopoledne pojedeme ještě tam, a odpoledne už pojedeme domů. Chápej, jakmile dosáhneme mysu Cabo de Sao Vicente, což je nejjihozápadnější cíp Evropy, dál už nemůžeme a pak už se budeme jen přibližovat k domovu.
Vstáváme vcelku brzy. Obvyklý rituál a už sedíme a odíráme pneu o dálnici. Kupodivu neplatíme ani Ň, paráda.
Ten Mys je maják na samé hraně šílené vysokých útesů, nekonečně omlacovaný vlnami. Jsme tu brzy a opět slyším Miloušovu pochvalu „Stando, zase jedno krásné místo“. Pak ale začíná přibývat lidí a to bylo načase zmizet.
Druhým cílem dne je pláž u města Tavira, kde má být hřbitov kotev.
Je to jakýsi podlouhlý ostrov kde jsou desítky ne li stovky starých lodních kotev.
S pevninou je ostrov spojeny cca 1 km dlouhým náspem, po kterém můžeme jít pěšo, nebo za cenu 1,5€ nás svezou vláčkem. A už se vezeme.
A protože ten ostrov je písečný a jsou tam hospůdky a my moc moc chtěli pivo a holky jsou nahoře bez a byl čas oběda, zakotvili jsme tam na 2 hoďky se vším všudy.

Osluněni (konečně, to bylo poprvé) a odpočatí vyrážíme na další místo. Je to město Huelva. Odtud Kolumbus vyrážel na své objevitelské výpravy. No a právě zde, je jeho muzeum, kde jsou zakotveny i  lodě - Pinta, Santa Maria a Niňa.
Za 3.5 € jsme si je mohli všechny prolézt.
Vůbec jsem si nepředstavoval, že jsou ty loďky tak malé. Já bych se v tom bál i na přehradě. Odvážní lidé ti námořníci.

Čas pokročil, je sedm večer a je jasné, že do cíle dnes nedorazíme.
Padlo rozhodnutí, potáhneme ještě stovku, do Sevilly, nakoupíme jídlo a poohlédneme se po nějakém ubytku.
Vše se zdařilo a okolo desáté bydlíme v Sevile, v hotýlku za 50 € dohromady.
Zítra se máme potkat s osádkou auta na Punta de Tarifa, což je před Gibem z naší strany a místo plánovaných 70 km si hold dáme 250 km. Bude to po dálnici, takže žádná hrůza.
Domluveno je, že se zítra odpoledne potkáme na pláži u vytypované restaurace, strávíme tam před přesunem na hotel nějaký čas sluněním a koupáním.
Dnes najeto rovných 500 km
Nazdar

15.den - Pátek

Včerejší celodenní program na nás asi dolehl. Ráno se budíme o půl desáté.
Naštěstí máme ubytko včetně snídaní, kterou zvládneme rychle a také jsme se v hotelu moc nerozkrámovali, tak jen povyhazovat prázdné plechovky od piva a to jde šup na šup.
Navigace nabízí placenou trasu na místo setkání s autem, a za dvě hoďky a nějakých 7,5 € jsme tu.
Jak se ukázalo, tak jsme s osádkou auta dorazili tak nějak nastejno.
Prostě jsme se setkali přicházejíce na smluvené místo.

Máme takovou radost, že hned otevíráme víno a pivo a krájíme meloun, skotačíme ve vlnách, teda jen motorkáři, protože pro plechovkáře co přijeli z rozpáleného východního pobřeží je to prý trochu studené.
Poležíme, pokecáme, obejdeme okolí a frčí se na hotel AC Hotel by Marriott La Linea, který máme booklý předem a je jen kousek od čáry s Gibraltarem ve městě la Linea.

Na hotelu se naskytuje jedinečná příležitost si ve vaně oprat prosolené motorifle, ze kterých by už mohla být polívka. Po velkém prádle všichni společně jdeme mrknout na vyhlášené místní letiště, které tvoří hranici mezi anglickým Gibraltarem a Španělskem.
Kdo to neví, tak informuji, že kolmo přes tuto dráhu vede jediná silnice, která spojuje oba státy, a když má přistát letadlo, musí na chvilku spustit závory a zastavit provoz a chodce.
Na chvilku tedy pěšky zavítáme do tohoto anglického zámořského území. Než tam ale vlezeme, tak přichází na řadu milanovo překvapení.
Tonda mu v autě přivezl suchý beton. Nacházíme ideální místo v přístavu, šalujeme, mícháme a tvoříme plotnu, do které vyskládáváme z mušlí nápis „VSETÍN“
Je to tu: 36°09'24.5"N 5°21'12.8"W.
A zde je naše výzva, kdo tam dojede a vyfotí nám tento nápis a pošle nám to, může pak dojet na Vsetín a dostane kalíška Slivovice.
Milan: Staňa je škrt! Kdo dojede na Vsetín s tou fotkou, tak nedostane jeden, ale několik kalíšků slivovice …
Večer sedíme na španělské straně, vychutnáváme si jakési mořské obludy a pííívo.
Dnes najeto 294 km
No a zítra těch anglických 6,5km2 musíme prolézt důkladně, máme na to celý den.

Dodatek: navečer ještě dopřejeme motorkám servis a kontrolu. Očista řetězů a proměření opotřebení.
Autem jsme si nechali dovést vše potřebné na servis a případnou výměnu řetězových sad. Přece jen je to flák cesty.
Vše se jeví OK, já zaznamenávám natažení o jeden dílek měrky, ani nemusím posouvat kolo a tak by to ty zbylé km mělo dát (snad).

16.den - Sobota

Tento volný den věnujeme The Rock, tedy opičí skále.
Milan: Název Opičí skála je od velkého počtu drzých až agresivních opic, které číhají na sebemenší nepozornost aby vás obrali o kus žvance na což jste samozřejmě neustále upozorňováni cedulemi. To by ale nebyla má nepoučitelná sestřička, která se rozhodla poblíž této chlupaté party přerovnávat věci v kabelce. V tu ránu na ni skočil asi půlmetrový opičák. Po krátkém a marném souboji přišla o BeBečka a nektarinku a odnesla si šrámy na nohou….
Tady asi nebude moc co povídat, info o ní si každý najde na netu, co by ale mohlo zajímat, je, že na hraniční přechod jsme z La Linea šli pěšky, cca 20 min. A odtud stoji bus k lanovce 3 € a to včetně zpáteční cesty. Jeden směr stál 2 €.

No a pak něco málo pěšky k lanovce a tady cena byla 34€ s kompletním vstupným, na vše co nahoře můžete navštívit - jeskyně, skywalk, vojenské tunely, lanovka nahoru a dolů, ale pokud navštívíte všechny tyto místa, už dolů vlastně lanovku nevyužijete.
Je ale možnost si koupit jen lanovku a doplácet pak to, co kdo chce navštívit.

Všechno jsme prochodili, všechno jsme snědli a vypili a vylézáme ve městě u jedné z bus zastávek směrem na čáru. Šoféři autobusů jsou zde ochotní a příjemní, sami se ptají, kam chceme a radí kolikátkou máme jet. I včera nás jeden kluk černá autobusácká u přechodu oslovil a snažil se vysvětlit celý systém dopravy a nákupu jízdenek – příjemné.
No ale teď už sedíme v červeném autobuse a blížíme se k letišti.
Odbavujeme se přes čáru do E, nějaké to regionální jídlo v restauraci a na hotel. Ale to už je tma.
V tyto dny je zde nějaká Fiesta a tak město žije muzikou, jídlem a tancem. Spousta lidí v ulicích, donesli si i židličky, stolečky, jídlo a pití a všude panuje parádní veselí.
Chvilku nasáváme atmosféru, ale je už večer a tak se těšíme do sprchy a do postýlek.
Stav tachometru stejný jako včera. Dnes najeto 0 km
Jo a mají tam i ty červené telefonní budky.
Milan: taky jsem si včera vypral rifle a dnes večer je sundávám z balkonu. Jsou suché jak pepř a krásně voní. Přesto mě zarazí 3 fleky na nohavicích. Ty kurvy racci mi je přes den posrali! Takže znova oprat a doufat, že do rána uschnou (uschly).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE