Motoekspedycja Polska 2021 #motoradosti

Příprava – rok, měsíc a týden před cestou

Rozhodli jsme se, že si uděláme výjimečný výlet. Máme rodiny a každý své starosti, a na motorky se ve čtyřech dostaneme opravdu jen párkrát do roka a maximálně na jednu dvě noci. Týdenní cestu do Polska jsme začali plánovat už v roce 2020, v itineráři jsme dlouho měli jen Vlčí doupě a Baltské moře. Petr ale (HD FXDB 1600, Letohrad) nastudoval různé cestopisy a sestavil trasu, která měla celkem 2500 km a vedla přes body, které se již v cestopisech opakovaly a byly pro jejich autory něčím zajímavé - Mazurská jezera, pláže na Helské Kose, přístav a Muzeum 2. světové války v Gdaňsku, bývalá vojenská základna na Lebě, starý maják ve Swinoujscie, socha Ježíše Krista ve Swiebodzinu. Trasa vycházela na 9 dní – pátek až další neděle s dvoudenní rezervou, denně 200 až 300 km. Stanovili jsme si termín a asi měsíc před odjezdem jsme se sešli, abychom se shodli na termínu, trase a jaká máme očekávání a představy. Jestli budeme spát v kempech, chatkách, stanech nebo nadivoko. Shodli jsme se rychle, že bereme spacáky a stany, spát budeme v kempech pod širákem nebo ve stanu, jen v případě silnějšího deště jsme měli záložní plán zkusit sehnat chatku. Později se ukázalo, že záložní plán byl čirá utopie. Na penziony ani hotely jsme ale ani nepomysleli, jsme přece motorkáři :)   

Poslední aktiv byl týden před odjezdem, kde jsme probrali všechny důležitosti a rozebrali si úkoly - kdo co vezme, kdo všem vymění koruny za zloté, kdo všem zařídí cestovní pojištění, kde vezme jaké nářadí, kdo si vezme na starosti navigaci, kolik budeme potřebovat stanů a další podstatné detaily. Nechtěli jsme brát nic zbytečně dvakrát nebo dokonce čtyřikrát a přitom nepodcenit rizika. Všechno jsme pěkně sepsali a odsouhlasili, aby bylo jasno a už se jen těšili. Možná to zní trochu pošetile, když se čtyři velký chlapi na něco těší jako malý děti, ale my jsme věděli, že to bude krásný, jen jsme ještě nevěděli proč.

První den, pátek (Náchod – Poznaň, 377 km)

Celý týden jsme se modlili, aby se něco nepodělalo, mlčky sledovali předpověď počasí, která byla nejdřív super, pak úplně děsná a pak tak napůl. Řekli jsme si, že to nebudeme řešit a prostě vyrazíme a uvidíme, protože se to pořád měnilo a stejně bude úplně jinak, než říká předpověď. A taky bylo. Každý z nás připravil, co měl za úkol, udělal v práci, co musel, rozloučil se s rodinou a vyrazil tak, aby byl v pátek před 12 hod. v Klenech u České Skalice, kde bydlí Radek (Honda CB 750, Kleny) a kde byl právě v poledne start. Po vydatném obědě, který nám připravila Radkova a taky trochu už i naše zlatá Maruška, jsme na pohodu vyrazili směr Náchod a Poznaň, kde byla naše první zastávka na nocleh. Cestu jsme naplánovali tak, abychom za první dva dny, tedy pátek a sobotu, umazali co nejvíc kilometrů, dostali se až k Vlčímu doupěti a pak zvolnili a zbytek cesty pokračovali už v klidu. Nemáme pohodlná endura a každý, kdo jezdí na motorce, ví, že autem se dá ujet 650 km za jedno odpoledne, ale na motocyklu je potřeba dělat přestávky, nespěchat a pořád se soustředit na jízdu, jet v klidu a bezpečně. Proto jsme tento úsek rozplánovali na jeden a půl dne. První tankování u Vysokova, abychom si srovnali hladinky v nádržích, a už v Náchodě na semaforech jsme si vychutnávali ten opojný pocit, že to celé vyšlo, všechno klaplo, slunce svítí a my opravdu sedíme na naložených a spokojeně brumlajících motocyklech a jedeme vstříc nějakému zatím nejasnému dobrodružství.

Jelo se sice celkem dobře, nějaké zastávky na odpočinek, kolony ve městech, kterým jsme se sice snažili vyhýbat, ale nějak se nám pořád pletly do cesty. Nebudeme popisovat přesně trasu, jet jsme mohli o fous jinudy a třeba by bylo všechno jinak. A ty můžeš jet taky jinudy. Ale jedno je jistý. V polských větších městech nevědí, co je zelená vlna. Pořád červená, pořád, pořád. Vedro kolem třicítky, kolony, postávání, motorku máš skoro upečenou, olej na „cébéčku“ ukazoval 145°C a hrozilo, že to špatně dopadne hned první den. Trochu nervy, řidiči osobáků, dodávek i kamionů motorkám v kolonách moc neuhýbají, naopak ještě „trestají“ vytlačením na levou krajnici.

Dobrá rada č.1:  Pokud to půjde, vyhýbejte se průjezdům městem. Jinak ztratíte spoustu času a nervů, je riziko přehřátí motoru i vašeho mozku a nic tím nezískáte. Srazí vám to náladu a to nechcete. Nic pěkného na vidění kolem těch průjezdů stejně není.

No a proč jsme jeli přes ta města? Protože Martin (Yamaha XVS 650, Lázně Bohdaneč), osoba odpovědná za navigaci, si na ní nepřenastavila, že už zase chce jet i po dálnicích. V Čechách jezdí rád po okreskách i do práce, ale teď už se to moc nehodilo. Takže si zaškrtnul „i dálnice“, naskočili jsme na celkem volnou autostrádu, schladili motory i hlavy a na poslední pumpě před Poznaní laborovali, jestli dotankujeme všichni nebo to necháme až na ráno. Nechali jsme to na ráno. Vnímavý čtenář již tuší, že to byla velká chyba.

V Poznani, těsně před dojezdem do cíle a při kličkování mezi auty v kolonách, jeden z nás (nemusíme ho jmenovat, mohlo se to stát každému z nás) vyrobil nepatrný šrám na zadním nárazníku služebního auta mladého Poláka, který trval na asistenci policie. Tudíž dobrodružství začíná. My zbývající jsme se ubytovali v kempu Malta a dohodli se, že až bude vše s nehodou vyřešeno, vrátí se pro našeho „smolaře“ Martin, jelikož má stejně málo benzínu a může si v klidu cestou někde dotankovat. Vyřídilo se to nakonec relativně rychle i bez té policie, a Martin vyrazil do města na záchrannou misi. Ručička nádrže na nule, ale ještě zbývala rezerva. Na tu došlo záhy. Ale tahle motorka nikdy na rezervu nejela. Tedy – ani tady nejela. A navíc uprostřed docela velké křižovatky. Takže rychlá komunikace mezi základnou na Maltě, která už seděla na pivě a zdatně dělala co mohla, aby už nikam nemusela, a také mezi smolařem s celkem poloprázdnou peněženkou, který už lítal po městě a hledal cestu na Maltu. Hadička na benzín, kterou si dáváš do kastlíku s pocitem, že TOHLE snad teda nebudeme nikdy potřebovat, se tedy hodila hned první den, a láhev na litr benzínu, nezbytná pro vycucnutí z nádrže, se naštěstí dokoupila v blízké multi prodejně Žabka. Dotankování na nejbližší pumpě a málem další kolize při odbočování, kdy vychází najevo, že Martinovi odešla žárovka v pravém zadním blinkru. Ale to budeme řešit ráno, teď má samozřejmě prioritu dostat se do kempu a spláchnout prach z cesty. Výsledek je ale krásný. Smolař bez peněz zachránil smolaře bez benzínu a ten jej za to dovedl do kempu, i když tam nakonec dojel jako poslední, ale všichni jsme se ve zdraví a s úsměvem na lících sešli.

Dobrá rada č. 2: Pokud tankuje jeden, tankují všichni (pokud to není vyloženě nesmysl). Třeba konkrétně v Polsku nejsou ty pumpy nijak často a se suchou nádrží daleko nedojedeš. I tak si ale zabal na cestu hadičku a měj také v záloze petku na vodu, abys měl do čeho vytáhnout benzín. Z nádrže do nádrže to fakt nejde.

Kemp Malta byl v cestopisech celkem doporučovaný a vychvalovaný. Je pravda, že je to obrovský a asi i celkem moderní areál včetně plochy pro závody plachetnic, tobogánu a všeho možného, co vám spolehlivě vytahuje peníze z peněženky, aniž byste si toho všimli. Ale čecháček očekává v kempu co? Stánek s pivem a klobásou. Tak ten tam nebyl. Byla tam sice v provozu jídelna, ale byla vyhrazená pouze pro ubytované děti ze sportovního příměšťáku, vstup zakázán. Takže když je na internetu napsáno občerstvení na místě, nemusí to být úplně pravda. Předsunutá jednotka, která dosud jela s benzínem v nádržích a bez kolizí v kolonách, ale splnila svůj úkol dne a našla u přilehlého mola na pěkném místě se zapadajícím sluncem stánek s kebabem, pivem a velmi ochotným Indem Sandym, který je v Polsku už 14 let a přijímal platbu kartou. Ideální. Vypili jsme, co jsme stihli, nafutrovali se výborným kebabem, vykouřili doutníky, vyhodnotili zážitky z prvního dne, roztáhli spacáky na drahý tenký nafukovací karimatky a okamžitě usnuli. Pod stromama ani k ránu nepadla rosa. Fanda (Honda VTX 1300, Černilov) má krátký spaní, a každý ráno začíná čištěním motorky a testováním funkčnosti a čistoty místní infrastruktury. V 6.00 bývá připraven na cestu, ale ne tak my ostatní. Tak tiše sedí na lavičce a trpělivě čeká, až se dospíme. Martin si pochvaluje noc v hamace, kterou polské kempy nemají v ceníkách, takže první noc měl zadarmo. Jen se mu špatně v noci vylézalo ven na malou a pak hlavně zase zpátky a do spacáku. Jó, pohodlí si musíš zasloužit.    

Druhý den, sobota (Poznaň – Mikolajki 435 km)

Ráno jsme se tiše vytratili, abychom nebudili ostatní spáče, co nikam nespěchají, protože jsou na dovolené. Motorky jsme odtlačili (ale fakt!) za roh a nastartovali až jak to šlo co nejdál. První ráno je trochu jiné než ta další - balíš ještě trochu v chaosu, hledáš ještě lepší rozložení věcí v zavazadlech s ohledem na jejich dostupnost a dobu, kdy přijdou na řadu. Přemýšlíš, poučuješ se z chyb při prvním balení, nikdo u toho moc nemluví, takže je u toho takové zvláštní ticho a klid.

Snídani a žárovku řešíme na první pumpě. Výborná nabídka rychlého občerstvení, rozpečená bagetka s čerstvými grilovanými kousky masa a zeleninou, Petr dává kefír s okurkou, neb tuší, že se se asi bude potřebovat odšpuntovat. Později se ukázalo, že na to pomáhá spíš ta bageta s tím „čerstvým“ masem, jak zjistil Martin o kus dál v lese. Ukázalo se taky, že to nebyla poslední pumpa, na které tu žárovku neměli. Ale ujal se nás velmi hodný kluk, kterému bylo sympatické, že vidí Čechy na motorkách a měl opravdu velkou snahu nám pomoct. Byli jsme z toho dost v šoku, hlavně při vzpomínce, jak Poláky vnímáme my, když se s nimi potkáme doma na dálnici, třeba v kamionu.

Úplně jsme tedy vyrazili asi v 9 hodin směr Mazurská jezera, cíl kemp Wagabunda ve městě Mikolajki. Mnoho Čechů to místo zná, je to známý turistický cíl a není divu. Už když se tam blížíš, máš kolem sebe takovou jinou krajinu, víc severskou, zvlněnou a porostlou travou. Je to krásná oblast plná jezer, kde je pořád na co koukat. Ale nebudeme předbíhat, ještě tam zdaleka nejsme. Jedeme a prostě jedeme. Jede to pěkně, roviny, žádná dálnice ale rovná pěkná silnice. Než začneš něco potřebovat.  Třeba benzín nebo jídlo, nebo obojí. Minimum zatáček, jen silnice v polích a žádná obchodní příležitost znamená minimum benzínek a žádné obchody natož hospody. Nula. Jen obzor, žízeň a hlad před sebou i v zrcátku. Je to na nás vidět, všichni máme hlad a žízeň a myslíme na to, že takhle zase někomu akorát dojde benzín. Nekonečná, trochu stresující cesta a ty tušíš, že se něco stane. A stalo se. Přijedeš do malé vesnice, zblikneš ceduli doleva pumpa. Asi v tom JZD, protože žádnou pumpu ze silnice není vidět. Váhavě se vrátíš, zahneš a bojíš se, co na tebe vyjede ze vrat. Na dvoře jen dva staré stojany, benzín a nafta. Takže doufáš, že bude fungovat aspoň ten benzin. Jako bys někde blízko tušil toho chlapíka s harmonikou, ale obsluha nikde. Aha, sedí asi v tom sklepě (obchodě) hned vedle. Vejdeš dovnitř a tam se to stalo. Je tam hezká, milá, usměvavá blondýna a jmenuje se Marta. Zdrželi jsme se s ní určitě a rádi téměř hodinku, dobře se najedli, natankovali, popovídali a také se moderně zkamarádili (výměna profilů na FB). Po té dlouhé cestě pro nás byla jako víla v pohádce. Ale detaily si necháme pro sebe jako hezkou vzpomínku. I to, kde to bylo :)

Hltáme další kilometry, potkáváme výjimečně motorest, kde si dáme tradiční polský žurek, birell a mastíme dál. Jsme už víc na severu, začíná se i trochu kazit počasí, silnice je mokrá, vlhneme odspod ale už nezastavujeme, blížíme se do cíle. Posledních 40 km jedeme pomalu a opatrně, nechceme už žádné problémy na dojezdu. Chyby jsou v pohodě, když se z nich poučíš. Vjíždíme do kempu Wagabunda, který jsme si vybrali, protože je velký a neměl by být problém najít místo pro dva stany a hamaku. Byl samozřejmě úplně plný, neb je sobota večer a dole v přístavu se koná festival námořnických kapel. Hm… Rychlá a srozumitelná dohoda s obsluhou na recepci vyústila v přijatelné řešení: stany si můžeme rozdělat na trávníčku přímo na vrátnici, jediná možnost. Ale platba pouze v hotovosti. Stan 15 zl, osoba 20, motorka přímo u stanu 15. Později se ukázalo, že je to celkem běžná taxa. Nesmlouváme, jsme rádi, že už nemusíme nic hledat a ptáme se, kde si můžeme dát pivo a klobásu. Jsme Češi, že. Trochu dežaví, protože v kempu prý nic takového není. Ani nás to moc nepřekvapilo, jen trochu nas…štvalo. Hodíme se do gala, což znamená, že vytáhneme trika s nápisem Motoekspedycija POLSKA 2021 a vyrážíme do víru vášní. Kemp je u jednoho z největších mazurských jezer, přes vodu vede krásný nasvícený most, je hezký podvečer, všude místní turisti, kteří nám ani moc nevadí, protože hezky a mile reagují na naše trika, procházíme městečko, testujeme hospůdky a pivo (málem také se sirupem) a kotvíme na večeři v hospodě, kde, jak jsme zjistili, nepřinášejí pivo a neodnášejí půllitry. Jiný kraj, jiné zvyky. Večeře ale dobrá a vydatná. Pokecali jsme, měli se spolu moc dobře a cestou do kempu jsme učinili zkušenost, že zkusit v nouzi toitoiku v polském letovisku není dobrý nápad. Vlezeme si všichni čtyři do stanu pro dva, kouříme doutníky, pijeme kořalku, kterou vzal Radek (Martin tu svoji rozbil, když vyndával spacák z báglu, ano, pozorný čtenář u Martina zaznamenal už prázdnou nádrž, prasklou žárovku, rozhašenou navigaci a rozbitou kořalku – je to magnet na nešťastné náhody). Spíme ve stanech, protože hlásí déšť. Dnes vše proběhlo, jak mělo, takže ani nebude potřeba žádná dobrá rada :) Snad jen jedna drobná:

Dobrá rada č. 3: Vem si náhradní žárovku do předního světlometu, do blinkru a zadního světla, velmi pravděpodobně se ti bude aspoň jedna z nich hodit. A když si ji nevezmeš, budeš ji potřebovat zcela určitě.

Třetí den, neděle (Mikolajki – Vlčí doupě, 127 km)

Dnešek je naplánovaný jako odpočinkový, ale také jako vzdělávací. Nebalíme, jen se ustrojíme a jedeme podle plánu k našemu hlavnímu cíli. Ukrojili jsme kus, který jsme chtěli a dnes máme před sebou jen výlet do Vlčího doupěte. Z Mikolajek je to jen cca 27 km, takže k tomu ještě přidáme projížďku kolem těch krásných Mazurských jezer. V noci sprchlo, stany máme mokré, ale necháme je vyschnout a věci vyvětrat (ručníky a ponožky na plotě), když jsme přímo u té vrátnice. Jsme přece na moto-dovolené.

Vlčí doupě je obrovský vojenský komplex v lesích, který nechal během 4 posledních let války vystavět Hitler a odkud chtěl řídit invazi na východ. Pak se mu ty dějiny nějak zvrtly a v lednu roku 1945 ho okolnosti donutily zdrhnout zpět do Berlína potažmo do Rakouska na Orlí hnízdo a celý areál zničit. Dnes vás tam přivítá vrátnice, boxy na helmy a bundy zdarma, parkoviště pro motorky, vybavený cyklopoint na opravu kol, kvalitní hospoda s dobrým pivem a spousta betonových rozvalin, ze kterých na vás ten průser teprve pořádně dýchne. A protože se tam i odehrál proslulý neúspěšný atentát, po kterém následovala nadějná ale neméně neúspěšná operace Valkýra, najdete tam i betonové základy domu, ve kterém se to všechno stalo. U vrátnice je pak muzeum všech atentátů na Hitlera a expozice, ze které je vidět, kde při výbuchu stál a co ho zachránilo. O všem tom najdete spoustu informací na internetu, takže tam můžete přijet už náležitě poučeni, nicméně ten zážitek na vlastní kůži opravdu stojí za to. Doporučujeme k návštěvě. Nic nás tam nezklamalo, spíš nás překvapilo, že je to celé pojaté tak komerčně, ale asi to je tak v pořádku. Mělo by se připomínat zvlášť mladším generacím, čeho je člověk schopen. Takže maličko zamyšlení, nicméně spokojení se vracíme k našim motorkám a vyrážíme.

Projížďka zpátky do kempu mezi jezery začala terénní vložkou v podobě zkratky lesem. Navigace zase trochu žertovala, ale nakonec najíždíme na silnici a kocháme se pohledem na klidné hladiny Mazurek. Máme taky trochu hlad, takže u jednoho z jezer zastavujeme, všichni si dáváme v hospůdce u liduplné pláže kebab a velikánskou zmrzlinu. No co, kdoví co bude večer. Nicméně po návratu do kempu jsme přece jen objevili jeden malý stánek s kulečníkem a lahvovým pivem, který zavíral v 18 hodin. Takže jsme na ty lahváče trochu zabrali a pokecali s jedním polským motorkářem, který nám konečně pořádně vysvětlil pojem Spjardolany swiat. No a pak se nebe zavřelo, začalo pršet, my zalezli do stanů a spali a spali až do rána.

Čtvrtý den, pondělí (Mikolajki – Frombork 179 km)

Ráno je opět mokro po dešti a hlad po pivu. Radek pojal utkvělou myšlenku, že bude snídat vajíčka na slanině. Hledali jsme, hledali jsme usilovně, prošli celé nábřeží, ale bylo pondělí ráno, takže nic. Až jsme objevili Barbaru. Barbara je sympatická majitelka jedné z krásných přístavních hospůdek se snídaní, měla od 8 h. otevřeno a udělala nám pomyšlení v podobě kávy, obloženého talíře a… vajíček na slanině. Byla moc milá a veselá a bylo to další hezké setkání, kvůli kterým je tahle cesta tak krásná. V kempu jsme se sbalili, zaplatili po chvíli domlouvání rovnou na účet, ještě zakoupili rozkládací mapu polských kempů, kterou jsme pak měli mockrát v ruce a vyrazili směr sever. Věděli jsme, že když to dobře půjde, odpoledne uvidíme a ucítíme moře. Cestu si moc nepamatujeme, jelikož byla plná stromořadí, zatáček, průjezdů malými městy a my byli najednou tam. A dojeli jsme konkrétně do Fromborku, malého městečka přímo u moře. Bylo kolem 17 h., našli jsme velké parkoviště, kde jsme nechali motorky a šli jsme se podívat k moři. Divoké Baltské moře nám sice ukázalo krásné vlny, ale bylo pod mrakem, dul silný vítr plný slané vody, my věděli, že dál už nepojedeme a spaní bude možná trochu krušné. Správce parkoviště nás stáhnul o zlotky a my byli rádi, že nás odtud aspoň nikdo nevyhodí. Doporučil nám na jídlo v místní hospůdce Zlatá rybka, ale to jsme netušili, že to bude nejhorší zážitek ever. Filé bez chuti z mražáku do friťáku, slečna zaměstnaná asi na roznášku jídel neuměla otevřít normálním otvírákem lahváče (držela ho obráceně a pořád se jí to smekalo), všechny obsluhovatelky se tam tvářily jako dúry, nenechaly nás přespat na otevřené terase a všechno tak drahé, že bys to prostě nechtěl.

 

Ale pak se trochu rozhlídneš po pláži, najdeš malý stánek s kebabem a pivem, u něj stan s lavičkama, vevnitř moc hodný Čenda, teda Czadek, který se sice na všechno musí zeptat manželky, ale ta je taky moc hodná, nechají tě přespat v tom stanu, ještě ti udělají zadarmo večeři a ráno přijedou udělat snídani, i když by normálně přijeli až na poledne. To pak jen koukáš a nestačíš se divit. Tedy opět zvítězil pocit, že je v Polsku krásně a jsou tu fajn lidi.

Pátý den, úterý (Frombork – Gdaňsk – Jestřebí Hora – Jastarnia 228 km)

Takže další krásné setkání, další krásná noc plná piva, muziky a takový tý pánský srandy, ráno rychlá ale opravdu rychlá koupačka v tom studeným moři bez plavek a je ti krásně. Ještě kafe od Čendy a jeho klasický přístup Čendo máš kafe? Nemám…  a jaký bys chtěl? No a mažeme dál směr Gdaňsk. Cesta v pohodě, dálnice, pumpa, počasí akorát, ale možná se něco přižene. V Gdaňku chceme navštívit Muzeum 2. světové války. Strašná fronta. Ptáme se staršího chlapíka, který tam organizuje parkování a ten nám krásnou plynulou angličtinou vysvětlil, že jsme si vybrali špatný den, protože dnes je vstup zdarma a celé Polsko toho chce využít. Rušíme akci, škoda, Petr se moc těšil, a tak aspoň po krátkém dešti vyrazíme na procházku na Goru Gradowu, velký kříž na kopci, odkud je pěkný výhled na přístav. V dálce tušíme monument Westerplatte, kde je další památník 2. světové války, a jedeme tam. Ale přepadl nás liják, chvíli čekáme na pumpě, pak navlíkáme nepromoky a jedeme k pomníku. Cestou projíždíme pod akvaduktem, nad námi teče kanál, kudy projíždí lodě. Přestalo sice pršet, ale nemáme si kam dát věci, takže po krátkém občerstvení u stánku na parkovišti vyrážíme pěšky k pomníku, v nepromokách a děsně bulíme, jaká je to pakárna, protože ještě nevíme, co nás čeká hned druhý den. Pomník vypadá trochu komunisticky ale nechceme hanět vzpomínku na ty, co bránili skoro holýma rukama místní překladiště a obětovali své životy, proto s pokorou opouštíme místo a vyrážíme dál po pobřeží na nejsevernější bod Polska v Jestřebí Hoře. Příjezd bylo veliké zklamání. Neuvěřitelné množství lidí proudilo ulicemi tam a zpět, zřejmě je to pro Poláky opravdu atraktivní místo. Zaparkovali jsme, mrkli u zábradlí nad mořem směr Švédsko, otočili se a mazali na Helskou Kosu. A to je zvláštní místo, na které jsme se těšili. Je to dlouhý poloostrov ve tvaru kosy, který začíná kousek od Jestřebí Hory. Cestou jsme míjeli asi 15 km dlouhou stojící kolonu aut, vracejících se z krásných pláží, kterých je, jak jsme druhý den zjistili, Kosa plná. Dorazili jsme do vesničky Jastarnia, která se nám líbila hned na první průjezd. Kempy byly (samozřejmě) plné, ale našli jsme stanovou loučku, která byla sice taky plná, ale vecpali jsme se. Slečna Patricija byla, jak taky jinak, milá a vtipná, postavili jsme stany a šli na pobřeží do hospody, kterých je tam plno. Cestou jsme na kruháku potkali dva Čechy na endurech, kteří hledali místo na přespání a netušili jsme, že je nevidíme naposledy.

Dali jsme český Žatec a dobroty z mexické, americké a italské kuchyně, a otevřeli jsme velké téma „jízda ve formaci na jejich rychlostních silnicích za vysokého provozu“. Samozřejmě zkušení motorkáři se teď usmívají, ale my neměli dosud moc zkušeností a pravda je, že dnes byla ta jízda pro nás jiná. Silnice byla plná aut a jízda ve čtyřech tak, abychom všichni byli v pohodě, musí mít svá pravidla. Je důležité vědět, jak jízdu vnímá první, druhý, třetí i čtvrtý, každý to má jinak, má jiné zkušenosti, něco jiného vidí a tak dále. Je důležité si říct, jak a kdy předjíždět, aby se formace netrhala a jela jako jeden organizmus. To nikde nevyčteš, to si musíš vyzkoušet a pak si o tom promluvit. To jsme udělali, vypili u toho pár piv, naplánovali druhý den, pak procházka k moři okouknout lodě, trochu srandy a šli jsme spát.

Dobrá rada č. 4 – Určete si pořadí, ve kterém pojedete a to dodržujte, jak jen to půjde. Každý má svoji roli, první určuje tempo a kdy se předjíždí, druhý visí těsně na prvním, třetí může krásně spolupracovat s prvním a pomáhat mu při předjíždění, protože líp vidí situaci za sebou. Samozřejmě každá parta funguje jinak, ale měla by fungovat nejen večer u piva, ale i přes den v sedle.       

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE