Nordkapp: sněžení, mráz a sobi

6.den, neděle

Vstali jsme, bylo pěkně, nabrali ve městě benzín a rozjeli se zpátky do Finska. Ve městě před hranicí, Karasjok, jsme navštívili místní skanzen a podívali se, jak žili v dřívějších dobách místí lidé. Kůlny, zemljanky, oblečení z kůže, nářadí, až po hračky nebo dětskou kolíbku. U muzea byly zaparkované dvě bawora, od Belgičanů.
Přejeli jsme kousek na Finskou hranici a jeli dál stále po stejné silnici, po které jsme přijeli. Cestou jsem ještě fotil přírodu, řeky, jezera, výletní místa, soby, autobusové zastávky, které byly v této části země všechny stejné a nebo také pomník z války, prostřílený pancíř z r.1944. Také jsme zahlédli cestou teploměr, 6°C odpoledne, takže v pohodě. Hlavně že nepršelo :-)
Dál jsme přejeli přes nějaké hory, kde toho porostu bylo méně a sjeli do údolí. Navštívili jsme přírodní park Ilmakkiaapa, kde se jde přes močály po lávkách, až k vyhlídkové věži, ze které mohou návštěvníci pozorovat různé vodní ptáky.
O kus dál lemovaly cestu zase typicky červené stavení a zase jsme potkali na cestě další rodinku sobů.
Ve městě Sodankila jsme změnili směr, odbočili jsme k východní části Finska a směřovali na jih. Tentokrát nás při překročení polárního kruhu nečekala žádná vesnička Santy Clause, ani žádný zábavní park, pouze u restaurace se sněhulákem byla informační cedule (Napapiiri Artic circle). Už byl večer, tak jsme po chvíli odbočili do lesa a našli další hezké místo ke stanování. O půlnoci tu bylo světla jak přes den :-)

7.den, pondělí

Tento den jsme si dost pospali, vstali jsme až po desáté. A bylo krásně, slunce už svítilo z vysoka. Rozjeli jsme se po E63 na jih, na Kusamo, dál na Kajami a tam jsme odbočili na město Nurmesk, kde měl být někde park Keli, ale nenašli jsme ho. Naopak jsme neplánovaně navštívili snowpark Ruka, kde byly sjezdovky, plno hotelů a různé atrakce i pro období bez sněhu. Cestou dál, u Ruských hranic jsme také zahlédli rozhlednu, tedy byla to asi vojenská hláška, která nebyla moc dobře zabezpečena, tak jsme na ni vylezli. Výhled za to rozhodně stál. O kus dál bylo u jezera odpočívadlo, kde dokonce tekla teplá voda. A o kus dál jsme zas u cesty uviděli "umělecké dílo" Mlčící lidé, které by si člověk mohl lehce splést s hlukem strašáků na jedné louce :-) Nejkrásnější v tento den byla ale návštěva rozhledny Puijon torni ve městě Kuopio. Z té byl výhled přímo nádherný, neboť v okolí nebyly jenom lesy a lesy, ale také plno jezer. Město Kuopio je navíc v okolí univerzitním městem a sportovním centrem, takže v lesích poblíž rozhledny může člověk vidět různé sportoviště.
Navečer jsme to zapíchli někde za městem Rantasalmi, abychom to měli další den blízko do dalšího známého města. V lese jsme našli pěkné místo, na měkké trávě.

8.den, úterý hrad Olavinlinna

Vstali jsme a opět svítilo slunce, paráda. Po chvíli jsme přijeli do města Savonlinna a navštívili vodní hrad Olavinlinna. Vstupné bylo asi kolem 4€. Hrad jsme si prošli a kromě masivních zdí, děl a předmětů v interiérech nás zaujalo také zastřešené pódium s hledištěm na nádvoří, kdy masivní střecha zakrývala celou plochu nádvoří. Nemohli jsme se shodnout, jestli je to přiměřená stavba na tomto hradě nebo ne.
Ještě jsme se chtěli podívat na přírodní park Pokanharju ale nenašli jsme po cestě nějaké konkrétní místo s cedulí a nějaký výhled.... asi to byla celá jezerní oblast, bez jednoho konkrétního turistického bodu. Cestou dál jsme se ještě zajeli podívat na hranici s Ruskem, odbočili jsme na ruský Svetogorsk a zajeli se podívat na přechod. Samozřejmě jen na Finskou stranu a i když tam je zákaz focení, tak jsme si jeden snímek na památku udělali. Někde dál u odpočívadla Jára zjistil, že už zbývá jen 3,5 hodiny do zavření okýnka té stejné přepravní společnosti v Helsinkách, takže jestli chceme s nimi plout další den ráno, musíme si lístky koupit ještě dnes do 19,30 hod. Tak jsme nasadili stíhací tempo a jeli už přímo na Helsinky. Ve městě jsme si to namířili přímo do centra a pomocí jednoho dotazu celkem rychle přijeli na stejný port, kde jsme se vylodili. K okýnku jsme přišli dokonce o 3/4 hodiny dříve, ale už měli zavřeno.... podle letáku z Tallinnu měli zavírat v 19,30, ale paní co zrovna odcházela, tak řekla, že to jsou staré letáky a že zavřeli již v 18,30…
Tak jsme šli k dalšímu okýnku, byla to společnost Satama, cena člověk+moto za 39€/1069,-Kč, vzali jsme to. Trajekt vyplouval už ten večer ve 21.hod. takže jsme na prohlídku města měli tak necelou hodinku, to byla nevýhoda. Z celých Helsinek jsme si tak vybrali návštěvu olympijského stadionu, protože zde v roce 1952 exceloval náš (kopřivnický) nejslavnější rodák, několikanásobný olympijský vítěz Emil Zátopek. Stadion jsme našli rychle, přímo na stadion jsme se nedostali, ale aspoň jsme si jej ve sportovním areálu obešli a vyfotili si na budově olympijské kruhy s letopočtem 1952.
Nalodili jsme se na trajekt a šli si dát jídlo na horní otevřenou palubu. Tady nás pobavil Rumunský řidič autobusu, který si z naší mapy chtěl opsat názvy měst, přes které má jet do Rumunska.... (zřejmě neměl ani na mapu). Z Helsinek jsme vypluli ve 21 a v Tallinnu byli už ve 23 hodin. Předtím nám do Finska plavba trvala 3,5 hodiny tím levnějším trajektem, teď už jen 2 hodiny. Všimli jsme si ale, že všechny trajekty plují na jih o 1/2 hodiny méně, než na sever, zřejmě mořské proudy. Jinak tato loď byla nejen rychlejší, ale také luxusnější a obsazena jen z části. Studenti a důchodci jedoucí za alko-nákupem do Estonska zde nebyli :-)

Tallinn

Vylodili jsme se v Tallinnu a přivítala nás nejen tma, ale také pořádná mlha... vidět bylo tak na 100 metrů! Nemělo cenu jet někam daleko z města, popojeli jsme jen kousek, našli takový městský park, kam v té mlze nebylo ani moc vidět. V noci sice Járu probudili lidi, co šli z hospody domů, ale nás si nevšimli, bylo to v pohodě. Spali jsme do sedmi hodin.

9.den, středa

Ráno jsme se sbalili a vyrazili do centra Tallinnu. Zaparkovali jsme u hradeb a po schodech vylezli na hradby. Prohlédli jsme si myslím celé staré historické centrum a také se z hradeb podívali na město kolem. Město nám tak trochu svými uličkami připomnělo Prahu. Také tam bylo dost turistů, většinou s průvodci.
Po prohlédnutí centra jsme se rozjeli k údajně druhému nejčastěji navštěvovanému místu Estonska, k městečku Kunda. Cestou jsme dali ještě pauzu na jídlo u jedné řeky v rekreační oblasti. Dál na Kundu bohužel mraky tvořily černou stěnu, bylo jasné, že jedeme do deště. A taky že jo. To ale ještě nebylo nejhorší, po odbočení na Kundu byla celá cesta rozestavěná, auta jezdila krokem, byl to takový hrbolatý podklad, po kterém se nedalo plynule jet ani na jedničku, tedy já jel těch asi 15km krokem :-( a Jára si to na Varaderu jen prosvištěl a pak mě dlouho čekal v Kundě, na benzínce.

Kunda a Kundí deník

Pořád pršelo, v Kundě bylo tedy pořádně mokro :-) s návštěvou centra tohoto hornického městečka jsme se tedy nezdržovali a jeli jsme hledat rovnou ceduli města na druhé straně a tzv. "Kundí deník", krabičku s deníkem se vzkazy českých cestovatelů. Najít jej nebyl vůbec žádný problém, sám bych ho raději více schoval. Prohlédli jsme si oba dva deníky, ale protože pršelo, tak jsme rychle napsali vzkaz (na vymýšlení veršů nebyl čas :-) přilepili jsme nálepku z Nordkappu, ještě jsem nafotil stránky z 2.deníku, všechno jsme to dobře dali zpátky do krabice, zabalili do igelitového pytle, zatížili kamenem a vyrazili jsme dál, ujet tomu dešti.
Další cíle v Estonsku jsme vynechali a namířili si to přímo k západnímu pobřeží, k Parnu. Cestou měli ještě jednou rozkopanou cestou, ale postupně přestalo pršet. Taky jsme vlezli do supermarketu (jako každý den) a poprvé si všimli té výrazné změny, totiž že cestou od severu k jihu jsou ženské čím dál hezčí ;-)
Dál jsem jeli opět po cestě kolem pobřeží, stejně jako na sever. Vjeli jsme do Lotyšska a předjeli dva plně naložené cyklisty se slovenskou vlaječkou a tak jsme se dali do řeči. Také se vraceli směrem ke konci své cesty, cestovali celkem 2 týdny a během toho chtěli po Pobaltských republikách ujet 1200km. A dokonce jeli také z města Kunda, ale o deníku nic nevěděli, nezapsali se.
Jak jsme se blížili k Rize, tak jsme někde u Saulkrasti sjeli na starou cestu k pobřeží, tady byla to spíš taková rekreační zóna. A i když bylo teprve kolem osmé, tak jsme už hledali místo pro stanování. Našli jsme jej celkem rychle. Povečeřeli jsme, popíjeli pivo a sledovali pěkný západ slunce. Jo a taky jsem poprvé za celý výlet vlezl do moře.

10.den, čtvrtek Hora Křížů

Ráno nás přivítalo slunce. Vyrazili jsme do Litvy, směrem Šiauliai první zastávka byla u Hory Křížů [Kryžiu kalnas]. Odbočku jsme na té dlouhé rovině málem prošvihli. Na parkovišti byla většina autobusů z Polska, pak stánky a u nich začínaly ty kříže. Tedy tisíce křížů postavených na dvojitém pahorku, u řady z nich byly i vzkazy, věnování, nebo jen cedulky, od koho pocházejí. Z různých zemí. Opravdu fascinující místo.
První kříže zde byly postaveny již v 1.polovině 19.stolení a v minulém režimu bylo toto poutní místo věřících trnem v oku Sovětské moci a ta nechala toto místo několikrát zničit buldozery, ale vždy to bylo zbytečné, lidé zde kříže vždy znovu a znovu postavili.

Kurská kosa

Jako další místo k navštívení jsme si vybrali Kurskou kosu [Kuršiu nerija, jednoduše Neringa]. Přijeli jsme do města Klaipeda, bez problému našli trajekt, ten jezdil každou chvilku, zaplatili 18LTL/140Kč a během chvíle jsme byli na protějším břehu. Nejdříve jsme si zajeli na druhou stranu, k moři. Po schodech jsme vylezli na písečnou dunu a pak se před námi objevila nekonečná písečná pláž, opravdu pěkné místo, prý krásnější než na Malorce...
Plavání jsme nechali na později a rozjeli se po Kurské kose na jih. Po chvilce překvapení, mýtnice - platba myslím za vjezd do parku (20LTL/156Kč). Cestou po Kose jsme si prohlédli jednu rybářskou vesničku se sochami z rákosí. A pak tu nejznámější, co je na jihu Litevské části, Nida. Staré dřevěné malované chaloupky, střechy z rákosů, přístav. A také plno turistů.
Na hlavní silnici jsme také zahlídli směrovník, do Kaliningradu v ruské části to je jen 86km (škoda že s tím ruským vízem toho tolik nadělají). Pak jsme se vrátili na pláž na severu Kosy a skočil jsem do moře.
Cestou nazpět jedno příjemné překvapení, za trajekt zpátky na pevninu se už neplatí, ta cena tedy byla za oba dva směry. Projeli jsme si centrum Klaipedy, stavili se do supermarketu (teorie severu a jihu se nám opět potvrdila :-) a rozjeli se směrem na východ. Asi po 30km jsme sjeli z dálnice a zapíchli to u lesa.

11.den, pátek

Ráno jsme vstali a... mrholilo. No nic, aspoň většina dnů byla bez deště, takže teď nás to, kousek od domova, už nerozháže :-) Tak jsme se sbalili a vyrazili. Dnes jsme chtěli navštívit vodní hrad Trakai. Pro přesun na východ se přímo nabízí dálnice, takže trochu nuda... Zpestřením tak byl pěkný park u jednoho odpočívadla a jak jsme z dálnice sjeli před Vilniusem a odbočili k Trakai-i, tak dálnici vystřídala pěkná silnice s hravými zatáčkami, takže jsme si hned zpravili chuť :-)

hrad Trakai

Červený ostrovní hrad Trakai a přilehlé městečko je nejvíce navštěvované místo v Litvě. Našli jsme místo na zaparkování, asi 0,5km od lávky k hradu. Cestou nám dřevěnice připomněly tak trochu náš Štramberk. Všude bylo plno lidí, jak na Václaváků. Místní nabízeli zboží ve stánkách, nebo plavbu v loďkách (prostě byznys, placení parkoviště, placené wc, placené všechno). Po dvou lávkách jsme přišli k hradu, k pokladně a zjistili, že neberou ani eura a ani karty, jen místní měnu. Zpátky se nám nechtělo, naštěstí jsme ale eura směnili s jedním polákem, který pohotově vytáhl z tašky velkou kalkulačku, aby přepočítal kurs (holt poláci=obchodníci se nezapřou :-) ).
Hrad je pěkný a rozhodně stojí za návštěvu. K projití je přístupných hodně místností jak zadní, vyšší části hradu, tak i přední boční části. A hlavně v místnostech je hodně expozic, hodně výstav z historie hradu a okolí, např. mince z různých období, kůže zvířat, dobové fajky, dobové nádobí, 3D obraz jednoho z panovníků, nebo počítačová simulace jak hrad vypadal v jednotlivých stoletích, atd. atd.
Po prohlídce hradu jsme se vydali na závěrečnou trasu našeho výletů, směrem domů. Cestou nám ještě sprchlo, ale čím víc se po tolika dnech člověk blíží k domovu, tím míň to vadí :-) Déšť netrval dlouho, do Polska jsme vjeli už za sucha a o něco později nás překvapilo citelné oteplení, přesto že už bylo po šesté hodině v předvečer. Asi tu měli celý den krásně a zem byla vyhřátá. Jeli jsme ještě asi do devíti, směrem k Waršawě a pak odbočili do lesa a u pole si postavili stan. Kolem ještě projeli zemědělci, celá rodina v traktoru, dcera řídila, otec nás rukou pozdravil, takže pohoda.

12.den, sobota

Tak tento den to byl už jenom dojezd domů. Rozjeli jsme se, asi po 100km dorazili do Waršawy, všechno v pohodě. Pak ale začalo pršet, tedy pořádně lít a taky se o dost ochladilo. Někde před Katowicemi přestalo a od Bielsko-Bialej jsme se blížili k naším hranicí za sluníčka a za tepla..... a po třetí hodině jsme překročili hranici.
A po čtvrté přijeli do Kopřivnice. Náš výlet byl u konce.
(a nastal čas přemýšlet, kam vyrazit příště ;-)

Závěrem:

Parádní výlet. Samozřejmě že by bylo lepší mít na výlet na Nordkapp aspoň 3-4 týdny a jednou cestou to vzít přes Švédsko a celé Norsko, souhlasím. My jsme ale jeli tak, jak nám to čas a okolnosti dovolily. A nelituji toho. Zase jsme třeba zažili to sněžení za jízdy ;-)

Video:

Náklady:

Celkem jsem během výletu utratil 15.798,-Kč
Z toho 8670,-Kč placeno kartou, zbytek hotově v eurech.
(částka je za vše: benzín, jídlo, trajekty, vstupy, dárky)
Kolik z celkové částky padlo na benzín nevím. Varadero tankovalo vždy tak o litr na 100km více.
Celkem jsme ujeli 7186 km.
Naše stránky: www.koprivnicti-motorkari.xf.cz
Kompletní fotogalerie (přes 300 fotek):
1. část motofoto.rajce.idnes.cz/20090602-13_Nordkapp_1.cesta_tam/
2. část motofoto.rajce.idnes.cz/20090602-13_Nordkapp_2.cesta_zpet/
Kunda a Kundodeník

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE