Nordkapp 22

Den 4. (pondělí 18. 7. 2022) ujeto 260 km

Dopoledne Frankie nakupuje šusťáky, já čekám na parkovišti a sleduji cvrkot. Taxíky pendlují tam a zpět, nakupující přijíždí, mladí i starší nepřetržitě leští skla mobilů, oblečení jsou podle poslední módy i postsovětsky (čím víc pruhů, tím víc….). Ale stále mně něco nesedí, jen nemůžu přijít na to, co…

Jedeme se lodit…. podle značek, návěstí a šipek přijíždíme k budce, kde sice slečně cpu vytištěnou rezervaci, ale tu to nezajímá. Má z kamery načtenou RZ a jen si podle občanky odklikne, že jsem to já (helma nasazená, jen hledí zvednuté). Vytiskne dva lístky s QR kódem (jeden pro moto a druhý pro osobu) a oznámí číslo fronty, do které se máme zařadit. Ty lístky ani občanku už po nás nikdy nikdo nechtěl ani v Helsinkách. Motorky jsou staženy bokem, lodí se jako první… za 30 min. máme odplouvat a zatím pořád vyjíždí auta, autobusy a trucky ven z břicha té obludy.  No nic, bude zpoždění, ale v poho, nikam nespěcháme – dovolená začíná. Chlapík ve vestě dává pokyn motorkám, je nás tu tak třicet. Jedeme dovnitř. Další vesta nás navádí uvnitř a další vesta čeká u motopostů. Vyrovnat, tady máte kurty a sami si přikurtovat…. někdo s tím bojuje, někdo pomáhá a za pár minut jsou motky zafixované. Mezitím pokračuje lodění aut, než my přikurtujeme, jsou paluby plné a budeme zavírat… Vyplouváme se zpožděním tak 2 minuty. Je slunečné poledne, zabíráme lavičku na venkovní palubě a kocháme se. Vedlejší lavičku obsadí trio Slováků. Taky na Nordkapp? Kam jinam, že. Tlacháme o kdečem a najednou mě dochází, co bylo na pevnině jinak. Shodujeme se na tom, že lidé zde jsou takoví neosobní, uhýbají pohledem, nesmějí se…. jaký rozdíl oproti Balkánu…

Dvě hodinky plavby uběhly jako voda, řadíme se do kolony aut a krokem projíždíme helsinským přístavem. Policejní hlídky a kamery vše monitorují, ale jinak nic. Chceme na OH stadion, kde Emil Zátopek slavil svoje úspěchy, navigace je zmatená a končíme na výjezdu u dálnice. To nechceme, tak zpět přes celé město, znovu a lépe. Na potřetí  trefujeme správnou uličku a přijíždíme před bílý obdélník budovy stadionu. Představoval jsem si ho mnohem větší…..  Z recepce návštěvnického centra pozorujeme plochu s oválem. Dráha už je dávno jiná a trávník uprostřed hustší, ale tyhle tribuny to vše pamatují….

Vyjíždíme směrem na Tampere, zanedlouho opouštíme dálnici a bereme vedlejší cesty silnice 66. Provoz minimální, počasí proměnlivé, končíme v nemocích a rozhodujeme o nocování pod střechou. Končíme v opotřebovaném, ale příjemném kempu. Chatka za 40E, kuchyňka vybavená, sociálky přijatelný, spoustu ohnišť, pláž (v tom počasí asi pro eskymáky).

Den 5. (úterý 19. 7. 2022) ujeto 640 km

Dnes víceméně transferová etapa s cílem dosáhnout Rovaniemi. Když to jde, bereme vedlejší cesty. Někde uprostřed narážíme na lyžařský svah s rozhlednou. Možná jedno z nejvyšších míst ve Finsku, ale hlavně výhled, který nám dává představu o rčení „země tisíců jezer“. Já bych si dovolil ho opravit na „země velkého jezera s miliardou ostrůvků“. A protože předpověď není optimistická a peněženky ještě nepohubly, velkopansky bereme na předměstí  Rovaniemi pokoj v chatě (společná kuchyň a sociálky a 4 pokoje, 1 pokoj až pro čtyři za 40E). Chvíli po nás dorazí i Španěl, který už se z Nordkappu vrací, tak čerpáme informace. Je tam krásně, slunko, v poledne 24°C. V noci se poprvé setkávám s polárním dnem. O půl druhé v noci je jen mírné šero. Baterku nebo světlo netřeba.

Den 6. (středa 20. 7. 2022) ujeto 570 km

Ráno návštěva St.Claus Village – disneylandský skanzen na turisty. I když v zimě pod sněhem to musí být pro děcka pecka. Stánky se suvenýry, specielní pošta, restaurace, Husky farma, kde máte možnost se jen podívat do kotců nebo se projet na spřežení – a vše řádně zpoplatněno…  Po hodince zevlování odjíždíme. Kousek zpět a bereme boční silnici č.934. Napřed podél řeky pár domků, uhýbáme na č.952 , domky jen občas a nakonec jen šotolina bez živáčka. Frankie v intercomu slyší někoho hulákat „zvíře, zvíře..“   U cesty se líně popásá sob, o kousek dál další a další…. Vrčení našich motorek je naprosto nevzrušuje. Na konci se napojujeme na silnici č.80 a za chvilku jsme zpět na nudné E72. Pokračujeme na sever k norským hranicím. Za mostem je už Norsko, my ale točíme doprava na č.970 a podél řeky se stáčíme na severovýchod. Je čas pohledat nocleh…Fero se chtěl vždy na hranicích fotit u cedule s názvem státu, tady to ale nikdo neřeší…. Jedeme, jedeme a najednou jsou u domků norské vlajky. Tak jsme asi v Norsku. Cestou narážíme na Tana Familie Camping – malý obchůdek, který nabízí zejména čínské zboží včetně rozpustných jídel  společně s recepcí, bereme chatku pro 4 (nebo 2 dospělý) za 525 NOK. Kuchyň i prádelna u nosu, sociálky hned vedle.  Káva v recepci/obchůdku je zdarma a přesto Frankiemu nechutnala..

Den 7. (čtvrtek 21. 7. 2022) ujeto 420 km

Z „číňanského“ kempu vyrážíme zavčas. Směr Ifjord a dále na Gamvik. Za Ifjordem už tak řidká doprava ještě prořídne. Silnice se klikatí kamenitým terénem, povrch je často nový, dlouhé táhlé zatáčky, krásné svezení. Na losy už jsme si zvykli, takže občas se v intercomu ozve jen lakonické „zvíře na cestě“. Oni tam postávají a nic nedbají provozu…. Maximálně se natočí zadkem, aby dali najevo, co si o vás myslí…. Sobi už nás neudivují, zato odstavené sněžné skútry …. Jsou tu odstaveny na krajích cest nebo parkovištích. Prostě sníh roztál, tak pár týdnů počkáme, napadne nový…. kdo by se s nimi kam pachtil. Samotná vesnička Gamvik si žije svým klidem a ani pár turistů, kteří míří na maják (Slettnes fyr), ji nevytrhne. U majáku a na vyhlídce pár turistů důchodového věku, jeden pozorovatel ptactva a u otevřených dveří do věže majáku cedulka, že vstupné se platí v muzeu…. Tak zase zpět na jih do Ifjord. Předpověď říká, že poledních 20°C už nebude, naopak, čeká nás norské klima. Po cestě podél řeky Borselvy zastavujeme u kaňonu Sylfar. Zastrčené písčité parkovišťátko, asi sto metrů pěšinou k vodě. Na ní potkáváme skupinku dětí… mokré hlavy, pantofle, zmáčená trička a na zádech navěšené „hračky“, co se používají na pláži u moře.  Já bych v motohadrech snesl klidně o tričko víc a oni se byli koupat v řece. Norové jsou jiní…. Volíme zase chatku v nějakém rybářském kempu. Přijíždíme s prvními kapkami a než se vybalíme, chčije a chčije…. Chatka má už nejlepší léta dávno za sebou, pro vodu se musí na sociálky, ale hlavně že jsme pod střechou….

 

Den 8. (pátek 22. 7. 2022) ujeto 500 km

Ráno startujeme zavčas, zdravíme se s Němkou, která je tu na staré Kawasaki. Na Nordkappu byla předevčírem. Prý zmar a zima… uvidíme. Jedeme kolem fjordu na jih a pak zase po druhém břehu na sever. Posledních cca 120 km je to vlastně slepá silnice. Je tu poslední pumpa, ověřuju stav paliva – hlásí dojezd 280 km, tak pohoda. Doberu až na zpáteční cestě. Doprava je oproti „majáku“ citelně hustší. Posledních asi 13 km je odbočka z hlavní cesty na vyhlídku „Nordkapp“.  Silnice stoupá a jako mávnutím kouzelného proutku se počasí mění. Vítr už byl, navíc mlha a občas mžení, teplota okolo 8°C.

Vjezd na parkoviště přes „budku“. Slečna prodává vstupenku do budovy (restaurace, muzeum, suvenýry) za 310 NOK nebo jen registrační lístek na parkoviště zdarma. Bereme parkoviště zdarma, jsme přece Češi….. Parkujeme, uděláme dvě tři fotky a už jen matně zahlédnu vodní hladinu pod útesem. Mlha během pár sekund vše schová. Tak to bychom měli….  lelkujeme kolem globu a snažíme se vychytat pár sekund pro foto, kdy mlha povolí. Dost zevlování, jdeme pro suvenýry… ale ouha. Kde se vzala, tu se vzala jiná slečna uvnitř haly a kontroluje vstupenky. Nemáš? Tak koupit nebo ven. Rozdělujeme se, jedna vstupenka a dobrovolník nakoupí nálepku pro oba. Já zevluju kolem a na parkovišti prohlížím motorky. Skupinka italských „Vespařů“ byla na evropském srazu v Portugalsku a nebyl lepší nápad, než se odtam vydat na Nordkapp – jsou na cestě deset týdnů, domů daleko, zima, ale všichni happy.  Vedle stojí plnokrevná mašina s espézetkou, co mi nic neříká. Dostává se mi odpovědi, že moto je z Indie. A aby toho nebylo dost, jede na něm paní – odhadem 40 – z Jihoafrické republiky na sever. Teď má natočeno  55.000 km a 9 měsíců na cestě. Se svým výletem si připadám trapně…. Frankie se vrátil z obchodu a má pro mě překvapení….“pojď se podívat, to tě pobaví“ …. o kousek dál parkují motky „olomoučáků“, co jsme je potkali v Polsku. Oni sedí v bufetu a srkají horké kafe, děvčatům se prý to počasí móóóc líbí…..

Mlha zhoustla, tak co tady. Vyrážíme nazpět. Nemálo aut v tom počasí používá stále jen denní svícení… jednomu kempru čtu zadní espézetku hodně zblízka….jakmile najíždíme na pobřežní hlavní silnici, mlha mizí.. Po pár kilometrech se mi rozsvěcuje hladové oko. Dojezd 100, k pumpě 100. Klid neblbnout a ono to vyjde….nevyšlo. Asi 7km před pumpou stroj pocukává, pak už cuká, stavíme. Zkouším odsát něco z Ferovy nádrže, ale ten už je taky na dně…bere bidon od vody a jede k pumpě. Za 10 minut je tu půllitr a já v klidu dojíždím a čepuju plnou. Až tudy pojedu příště, vezmu plnou už cestou tam.

Nepotěšeni počasím, dojíždíme až do Alty. Zkoušíme kempy podél řeky (ty u fjordu byly přeplněné) a bereme ten poslední v řadě. Milá slečna v recepci, pár zdvořilostních frází a účtuje nám kolo a stan za 160 NOK.  Prostoru habaděj, super vytápěné zázemí (sociálky a kuchyň), krytá ohniště a silná wi-fi.  Dobrá náplast na mlhu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE