Lone Rider in Scandinavia – aneb Nordkapp a další norské nástrahy

6. Den

Ráno samozřejmě liják pokračoval a na slibovaný výhled na mostní konstrukci jsem si tak mohl nechat zajít chuť. Měl jsem v plánu přejet Lofoty, ale v tomhle počasí jsem z toho úplně nadšený nebyl. Navíc díky vytrvalému dešti a vichru, také celkem znatelně klesla teplota a hefty už jsem chvílemi zapínal i na maximální výkon (takže dlaně jsem měl v ohni a klouby zmrzlé). Co se dá dělat, když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, takže po tradiční snídani z adventure meny (překvapivě chutný rýžový nákyp) jsem nabalil mokrou motorku a vyrazil si objet fjord a přejet ten slibovaný most směrem od Narviku zpět. Déšť ani vítr neslábly, takže jsem za odbočkou na letiště Harstad/Narvik zakotvil na benzínce a dal si na zahřátí XXL kapučíno a domácího burgera (ty tady grilují v podstatě na každé čerpačce a s tím, co se prodává u nás ve fasfoodech, se to nedá srovnat). Kupodivu déšť pomalu přešel z lijavce do standardního mrholení a já tak mohl s lehoučkým optimismem vyrazit hlouběji na Lofoty.

 Z nějakého důvodu jsem měl zafixováno, že trajekt z posledního městečka v Å odjíždí kolem čtvrté hodiny, a tak jsem si přejezd naplánoval tak, abych ho zhruba stíhal. Nocovat už jsem plánoval zpět na pevnině. Naštěstí se po pár kilometrech začalo počasí otáčet, sluníčko vykouklo a silnice oschnuly, a tak jsem si mohl začít užívat krásu ostrovů v plné motorkářské parádě. Ani nevím jak, ale na konec silnice to uteklo jako voda, takže jsem si vyšlápnul na vyhlídku kousek od parkoviště na „konci světa“. Omrknul suvenýry v místním obchůdku a před čtvrtou hodinou se pomalu přesunul do přístaviště. Bohužel až tady jsem zjistil, že trajekt jede až v osm večer. Vzhledem k tomu, že cesta přes vodu trvá kolem čtyřech hodin, tak jsem se pomalu smiřoval s tím, že vyhřátá chatička v kempu se dnes na spaní konat nebude. Alespoň jsem si tedy mohl trochu déle užít místních krás, i když do sedla už jsem znovu nesedal. Rozbalil jsem základnu na přilehlé lavičce a relaxoval jsem na severním sluníčku, které ani v podvečerních hodinách neubírá na intenzitě.

Loď dorazila na čas a poprvé jsem zažil důkladnou instruktáž vázání motorek. Překvapivě nám zakazovali poutat stroje přes sedlo, ale popruhy se chytaly za rám u zadních stupaček. Evidentně to měli vyladěné podle GS, kterých bylo na severu bezpečně nejvíce – na trajektu jsem byl ještě s jedním dobrodruhem na nové Africe, jediným vlastníkem jiného stroje. To byl kámen úrazu, jelikož moje NC, ještě navíc oproti sérii snížené, má úchyty zadních stupaček na kousku hliníkové příruby, navíc dost nízko nad zemí. Jednak jsem tedy nemohl na stahovák tlačit moc velkou silou, aby hlína nerupnula, ale nebylo ani jednoduché dosáhnout rovnováhy oproti úchytům v podlaze. Nakonec se však přeci jen zadařilo a odcházel jsem dříve než vedle stojící bezradný Němec s GS, nad kterým docházela trpělivost i členu posádky, který nám s kurtováním pomáhal. Po zkušenosti z minulé skandinávské dovolené, kde cestou z Lofot v bouřce kolem nás všude zvraceli cestující, co seděli u okýnek, jsem zabral strategické místo v podélné ose lodi, kde by výkyvy měly být nejnižší a po pár fotkách z odjezdu jsem zkusil nahnat něco málo spánku.

Do Bodø jsme dorazili těsně po půlnoci a musím říct, že překvapivě v pohodě. I přes silný vítr, byla plavba klidná a nový typ trajektu evidentně s nějakou tou větší vlnou počítal. Po příjezdu jsem na konci města dotankoval a vyrazil do šera hledat nějaké to místo k přespání. Poté co jsem kolem jedné hodiny málem trefil losa, který se mi vydal zkřížit dráhu (je to opravdu ohromná potvora), jsem slevil ze svých nároků a řekl si, že beru první plac, co potkám. I tak jsem dojel až na hlavní E6 a zalomil to až za městečkem Drageid, v lesíku kousek od řeky. Na hodinkách jsem měl půl druhé a už se zase pomalu rozednívalo.

Najeto: 517 km

7. Den

Dnes jsem měl v plánu přejet polární kruh a přiblížit se co nejvíce Throndheimu. Ze stanu jsem se vypotácel kolem deváté hodiny a pochválil se za dobrou volbu místa pro přespání. Takhle na hlavním tahu jsem to ani nečekal. Posnídal jsem něco málo sušeného masa domácí výroby, ranní hygienu odložil na nejbližší benzínku a vyrazil konečně do pěkného, i když stále chladného, počasí.

       Na polární kruh to bylo už jen kousek, takže jsem se ani nenadál a už jsem parkoval před nízkou budovou Arctic Circle Centre plnou suvenýrů na náhorní plošině. Všude okolo byl sníh, ale na motorce jsem tam nebyl sám, což mě trochu uklidnilo. Nakoupil jsem nějaké drobnosti na památku, zkulturnil se v umývárně a pak raději rychle zamířil někam do nižších nadmořských výšek za trochou tepla.

Kolem poledního jsem byl v městečku Mo i Rana, kde jsem dal klasicky kávičku a burger k obědu a užíval si po dlouhé době parádní slunečné počasí. Silnice směrem na jih se krásně vlnila kolem fjordů, asfalt neměl chybu, a hlavně byl minimální provoz, kdy jsem dlouhé desítky minut nikoho nepotkával. Prostě motorkářská nirvána. O výhledech na místní „panorámata“ ani nemluvě. Přesto, že jsem se tohohle relativně hluchého úseku bál nejvíce, tak jsem si ho nakonec parádně užil a ani nevím jak, ocitnul jsem se kolem osmé hodiny večer v Throndheimu. Přibrzdil jsem u místní katedrály, udělal nějaké to foto a podíval se do mapy, kde by se to dalo zalomit dnes. Asi 80 km pod městem jsem našel kemp akorát pro mě, kam jsem přijel asi za hodinku. Vzhledem k počasí jsem chatku neřešil a rozbalil stan hned u protékající říčky na kraji kempu. Kolem jen nějaké to obytné auto a jedna polská rodinka také ve stanu.

       K večeři na břehu říčky, jsem ohřál kuřecí křídla na medu a zapil je pivkem, z poslední benzínky před kempem. Prostě povedená tečka za povedeným dnem

Najeto: 720 km

8. Den

Jelikož jsem měl najeto trochu do rezervy, tak jsem se rozhodl, udělat si dnes malou zajížďku mimo původní plánovaný úprk směrem na Lillehammer a vydal jsem se na nedalekou Trolí stezku a pojezdit ještě trochu po fjordech, než se od nich definitivně vzdálím. V městečku Oppdal jsem tedy uhnul z hlavní doprava na silnici číslo 70 a zamířil na Sunndalsøra, kde jsem se napojil na silnici podél pobřeží. Cestou občas prolétla nějaká kapka a teplota se stále nechtěla přehoupnout přes deset stupňů, takže jsem raději v Åndalsnes nahodil nepromok a vydal se na to slavné norské „Stelvio“. Nahoře jsem si ještě udělal procházku nad vodopád (v tom nepromoku to nebyl úplně nejlepší nápad, jelikož jsem byl za chvíli zpocený a mokrý i zevnitř). Dokoupil jsem ještě zbylé suvenýry a přejel přes další údolí a trajekt na Geiranger fjord, údajně jeden z nejhezčích v Norsku. Samozřejmě jsem nemohl vynechat vyhlídku Dalsnibba za mýtnou branou. Tady ještě regulérně vládlo zimní období, což dokladovalo i přilehlé zamrzlé jezero. Nahoře tedy jen nějaká ta nutná fotečka a rychle dolů do tepla.

Cestou jsem si chtěl projet ještě vyhlídkovou cestu přes Gamle Strynefjellsvegen. Bohužel mě v půlce u sjezdovky zastavila závora. Takže otočka a cestou vyfrézovanou ve dvoumetrových horách sněhu jsem se vrátil na hlavní a vyrazil konečně na Lillehammer. Bohužel útěk do nížiny za teplem se nekonal. Po pár kilometrech byla najednou kolona aut, kterou jsem sice po motorkářsku předjel, ale končila bohužel u sanitek a policejních aut. Na silnici došlo k vážné nehodě tří aut. Po chvilce kousek přede mnou přistál vrtulník se záchranáři a přihlížející policista mě varoval, že je to ještě tak na dvě hodiny. Zmrzlý jako drozd jsem tedy sednul na svodidla a sledoval cvrkot záchranářů. Po chvíli se u mě stavil pilot vrtulníku, jelikož čekal až mu naloží zraněného a dali jsme se chvilku do řeči o tom, co se stalo. Bylo tam devět zraněných, z toho tři těžce a jeden měl dokonce zástavu srdce, takže ho museli oživovat. Nic moc, musím říct. Nevím, co tam ti řidiči dělali, jelikož šlo o přehledný úsek s táhlou zatáčkou, ale kdo ví. Chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě.

       Nicméně asi po hodině, když odletěl vrtulník, na mě policista mávnul, že mohu s motorkou projet. Snažil jsem se raději moc nedívat kolem sebe, ale podle stavu aut co jsem koutkem oka zahlédl, to musela být strašná rána. Na další benzínce jsem do sebe hodil hotdog a velký hrnek horkého čaje na zahřátí a rozhodl se, že to dnes už nijak hrotit nebudu a někde po nájezdu na E6 se ubytuji v prvním kempu. To se mi tedy úplně nepovedlo, jelikož ten první kemp byl zjevně delší dobu opuštěný, nicméně hned druhá zastávka už byla úspěšná. Byl to nějaký raftařský kemp plný mladých vodáků, ale chatičku u lesa tam pro mě ještě volnou měli. Jelikož začalo opět vydatně pršet, tak jsem to docela ocenil. Topení jsem dal na plný knedlík a šel si uvařit večeři a trochu se zkulturnit do umývány s kuchyňkou. Pod ní byla dokonce i roztopená venkovní sauna, ale tu jsem nakonec raději oželel a zalehl spánkem spravedlivých.

Najeto: 594 km

9. Den

Ráno bohužel déšť neustával, spíše naopak, tak jsem si ještě vychutnal horký štrůdl a čaj na kryté terásce před chatou, poté se navlíkl do nepromoku a vyrazil směr Lillehammer. Tam jsem zamířil omrknout místní skokanské můstky, kde byla v roce 1994 olympiáda, na kterou je zde stále velké množství odkazů. Jelikož počasí se stále nechtělo umoudřit, tak jsem chvíli jen pochodil okolo a dal se na chvilku do řeči s jedním německým postarším párem, který údajně před dvaceti lety absolvoval podobnou trasu co já, jen na starší Yamaze ještě s karburátorem. Vzpomínal na to dosud, takže jsem asi vybral dobrou dovolenkovou destinaci. Po Lillehammeru jsem měl ještě v plánu navštívit Holmenkolen v Oslu. Ten jsem našel poměrně rychle i když počasí stále nějakým panorámatům nepřálo, jak jsme se shodli s dalšími motorkáři z Německa na tradičních GS. Bohužel cestou zpět přes město jsem trefil několik uzavírek, což navigace odmítala vzít na vědomí, a tak jsem dobré dvě hodiny bloudil v kolonách centrem, než se mi podařilo vymotat na výpadovku E6 směrem na jih. Naštěstí se konečně umoudřilo počasí a mohl jsem cestou trochu roztát. Po přejezdu švédských hranic jsem na benzínce vybral dnešní cíl cesty a nasměroval navigaci kousek pod Göteborg, kde se mi zalíbil jeden kemp hned na pobřeží. Dojel jsem tam kolem deváté, což sice nevadilo ohledně slunečního svitu, ale bohužel byla zavřená recepce. Naštěstí telefon mi majitelka zvedla a navedla mě, kde mají uložené kartičky od sprchy a kam se mohu se stanem rozložit. Takže to nakonec dobře dopadlo a já si mohl vychutnat nádherný západ slunce na pláži u moře i s pivkem za odměnu.

Najeto: 623 km

10. Den

Dnes byl plán jednoduchý, a to přiblížit se co nejblíže k domovu a přespat někde v Německu. Nikam jsem nespěchal, takže jsem si po ranní hygieně ještě jednou zašel na pláž a až kolem desáté zabalil stan, zaplatil nocleh a vyrazil na snídani na první benzínku po cestě. Počasí bylo parádní a kromě pár zúžení na dálnici byl příjemný i mírný provoz, takže cesta překvapivě rychle ubíhala. V poledne jsem byl na mostě spojujícím Švédsko a Dánsko, který jsem si nemohl nechat ujít. Přejezd přes něj je na motorce stejně lepší zážitek než v plechovce. Dánskem jsem také prolétl bez komplikací, takže jsem byl po druhé hodině v přístavišti a ve tři už měl přikurtovanou motorku na trajektu směr Rostock. Tady musím ocenit zdaleka nejlepší systém na uchycení motorek. V podstatě se jen ze stěny přehodí jeden háček přes moto do oka na podlaze a na zdi se dotáhne kurta. Jednoduché, rychlé a funkční řešení.

V kabině jsem se pak rozvalil, abych nabral trochu sil na zbytek cesty a přitom sledoval frkot v místním krámku, kde, jakmile jsme se vzdálili od břehu, otevřeli duty free. Dánové tam nakupovali akční produkty, jako u nás důchodci v Kauflandu. Samozřejmě jsem neodolal a také si balíček s rodinným balením „Fishermans Friend“ na cestu koupil.

Za necelé dvě hodinky jsme byli díky příznivému větru v Rostocku, a jelikož ještě nebylo ani pět hodin, tak padlo rozhodnutí, že další noc už strávím v domácí posteli. Vzal jsem tedy za heft a vyrazil po autobahnu směr Praha. Bohužel mě trochu vypekla nízká hustota čerpacích stanic, které jsem se obával spíše na severu Norska. V nádrži mi zablikala jedna čárka pod půlkou hned, jak jsem minul první benzínku a tak jsem začal vyhlížet, kde doplním palivo. Bohužel další pumpa byla až za hromadu kilometrů a navíc jen pro elektroauta, což překvapilo více motorkářů, kteří smutně koukali do vyschlých nádrží svých strojů, samozřejmě včetně mě. Nicméně na hrdinství nebyl čas, a protože jsem sem dojížděl již na hladové oko, tak jsem podruhé na této výpravě odkurtoval kanystry z kufrů a dolil je do vyprahlé motorky. Že na ně dojde zrovna na německé dálnici, by mě před odjezdem ani nenapadlo. Další tankovací extempore už se naštěstí nekonalo, takže jsem ukrajoval kilometry a pomalu se blížil k hranicím. Jen byl zase trochu nezvyk, jak se tady brzy stmívalo a že na benzinkách občerstvení po šesté hodině také nemělo nic teplého do žaludku. Nedalo se nic dělat, do Čech už jsem tedy dojížděl za tmy. Nakonec jsem to domů stihl ještě před půl nocí, takže o půl dvanácté byla motorka v garáži a chvíli na to já ve sprše a hned potom v posteli.

Najeto: 1 063 km

Závěr

I když se hlavní cíl cesty, který jsem měl, tedy Nordkapp, přede mnou schoval do mlhy, tak ostatní zážitky (ať už pozitivní nebo negativní, hlavně že byly silné) to rozhodně vyvážily. Myslím, že podobnou cestu už asi nespáchám, a tak jsem hrozně rád, že jsem si sen splnil a i přes omezené časové možnosti, tuto cestu absolvoval. Samozřejmě moje doporučení každému je, nechte si, pokud plánujete podobnou trasu, určitě více času. Plné dva týdny včetně víkendů (nebo rovnou tři), by byly určitě lepší volbou, ale já už jsem měl takhle problém s propustkou doma, jelikož přítelkyně čekala v létě dvojčata, která, jak známo, chodí dříve. Tak jsem si dva měsíce před termínem nemohl moc vyskakovat. No, a jelikož i přes dramatické okolnosti vše nakonec dobře dopadlo (to je zase na jiný příběh), tak budu rád, když sem vezmu příště už celou rodinku, jelikož Skandinávie se prostě neomrzí a severně nad polárním kruhem je to pořád úplně jiný svět, který stojí za to vidět a ukázat ho budoucím motorkářským (doufám) generacím.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE