sumoto_duben



Lone Rider in Scandinavia – aneb Nordkapp a další norské nástrahy

Jelikož letos bylo jasné, že se batůžek moto dovolené nezúčastní, tak jsem oprášil svůj dávný sen podívat se na nejsevernější silnici Evropy, legendární Nordkapp. Bohužel jsem měl na dovolenou jen hodně málo času, takže jsem ani neříkal nikomu dalšímu, jelikož bych si netroufnul někoho nutit drtit hefty většinu dne. Rozhodl jsem se tedy pojmout cestu jako cíl a užívat si spíše samotnou jízdu na úkor zážitků v okolí. Zároveň mě lákalo trochu si vyluxovat hlavu a cestou se spoléhat jen na sebe a svůj stroj. Podobnou sólo výpravu jsem ještě nikdy nedal a vyzkoušet se má přeci všechno. Na motorku jsem tedy nandal kufry, přidal jeden vodotěsný pytel na sedlo, do kterého šly neskladné věci jako stan, boty a podobně, v práci nahlásil dovolenou a do navigace klepnul pár míst, která jsem chtěl cestou navštívit. Přesný časový harmonogram jsem neměl, jelikož jsem netušil, jaké dávky kilometrů budu denně schopen absolvovat. Přeci jen NC není úplně typický dálniční rychlík, obzvláště s plnou cestovatelskou náloží. Ze stejného důvodu jsem ani nebookoval trajekty a ubytování. Ve středu ráno tedy nadešel ten Den a já byl připravený ke startu.

Kapitoly článku

1. Den

První den, tak jako téměř všechny následující 😊, byl hlavně o nakroucení co největší porce kilometrů. V plánu jsem měl přejet Polsko a zkusit se ubytovat před hranicí do Lotyšska. Vyrazil jsem z Prahy po D11 směrem na Hradec a poté na sever přes Náchod do Polska. Po přejezdu hranice, začali nekonečné a nekonečně nudné polské okresky až do Wroclawi, kde jsem konečně kolem druhé hodiny najel na dálnici. Jak je normálně nemusím, tak tady jsem se na ni vysloveně těšil. Pak už konečně začaly kilometry na tachometru rychleji přibývat, ale jinak, kromě občasného zpestření tankováním na leckdy svérázných benzínkách, není na té placaté krajině nic extra zajímavého. Co mě ale překvapilo, alespoň oproti našim končinám, byla kvalita dálniční sítě a k tomu na spoustě míst nová výstavba, kde skutečně stroje a lidi něco dělali. Za tohle Polákům palec nahoru. Smutně jsem zavzpomínal na D1 a kolem šesté večer (kdy hranice byla ještě nedostižně daleko) jsem začal shánět nějaké ubytování na dnešní noc. Po chvilce listování v Bookingu jsem našel pěkný hotýlek u vesnice Szczebra (http://www.abro.home.pl/). Kde jsem přistál před devátou večer. Po rychlém ubytování, které spočívalo ve vyházení bagáže z motorky a zapojení elektroniky do nabíječek, jsem zaskočil do přilehlé restaurace na zasloužené pivko a nějakou tu místní specialitu. Kolem jedenácté, po zhodnocení šancí na dosažení trajektu v Tallinnu další den, jsem ulehl spánkem spravedlivých.

Najeto: 894 km

 

2. Den

Ubytování naštěstí bylo se snídaní, takže jsem mohl po ránu řádně doplnit energii a po nabalení motorky kolem deváté vyrazit směr Lotyšsko. Počasí bylo parádní, stejně jako předchozího dne, jen dálnice zmizely a cestou na severovýchod už se jelo jen po klasických silnicích. Až na ten šílený provoz to byla příjemná změna a díky jednostopému cestování, a tím úplně jiným možnostem předjíždění, ubíhala také přijatelným tempem (autem bych tam jet ovšem nechtěl ani za trest). Cestou jsem udělal krátkou přestávku u Hory křížů a pokračoval směrem na Rigu a Tallinn. Krajina v Litvě a Estonsku se příliš nelišila od předchozí, a vzhledem k časovému presu, jsem se nikde příliš nezdržoval a do přístavu dorazil kolem osmé večer. Tallinn byl celý rozkopaný, a navíc mě navigace navedla do špatného přístaviště, takže jsem si trochu zakufroval, ale nakonec jsem skončil před správným terminálem. Z telefonu jsem si zabookoval lístky na 21:40 u společnosti EckeroLine, zaplatil je a čekal před vjezdem. Půl hodiny před odjezdem už jsem trochu znervózněl, jelikož nikde nebyla žádná auta ani loď na obzoru a ze stránek přepravní společnosti zmizela možnost nákupu lístku na tento spoj (stejně jako peníze z účtu). Zkusil jsem se tedy dobouchat na kanceláře, ale také zely prázdnotou. Pomalu jsem začal propadat panice, jelikož noc v přístavu jsem opravdu trávit nechtěl. V čase odjezdu bylo stále všude pusto a prázdno, tak jsem zabrousil do jízdního řádu a zjistil, že ve čtvrtek tento spoj nejezdí (rezervace ale udělat šla…). Nezbylo než narychlo pohledat u konkurence. Naštěstí měl za necelou půlhodinu odjíždět sice dražší ale rychlejší trajekt od společnosti Tallink. Rychle jsem tedy udělal novou rezervaci a skočil na motorku. Nový trajekt měl totiž odjezd z toho prvního přístaviště na druhém konci města. Dorazil jsem sedm minut před uzavřením vjezdu. Projel jsem kamerami a vletěl jsem k první bráně a marně zvonil na interkom u budky. Čtečka lístku mi totiž čárový kód k rezervaci nebrala. V záchvatu paniky jsem si všiml, že na stránce s rezervací je ještě varování, že jsem u registrace nevyplnil PSČ. Rychle jsem to napravil a lístek se konečně zaktivoval. Nicméně kvůli načtení SPZ bylo nutné znovu projet vstupní bránou s kamerou. Vyrazil jsem tedy v protisměru do vjezdu a naštěstí v zrcátku zahlédl rozsvícené číslo terminálu, kam se mám zařadit. Nějakým zázrakem jsem tedy stihl projet a za mnou už se závory zaklaply. Byl jsem z toho zpocený více než z celé předchozí cesty, ale nakonec jsem v deset hodin zaparkoval motorku v podpalubí a vydal se nabrat síly na nejbližší sedačku a narvat do sebe alespoň jedno kafe, abych se na druhé straně zálivu probral. V tom stresu jsem ještě zapomněl motorku přikurtovat, ale když jsem se vrátil do podpalubí v Helsinkách, objevil jsem ji přivázanou a v pořádku. Takže se o to někdo z posádky postaral (aby ne, za tu dvojitou cenu lístku 😊). Shánět ubytování na zbytek noci nemělo cenu, jelikož do Finska jsme dorazili těsně po půlnoci, a tak jsem se rozhodl dojet někam za město a rozbalit stan na prvním místě, kde to půjde. Nakonec jsem dojel až téměř k Lahti a před druhou ráno zajel na lesní cestu a zalomil to u prvního paloučku. Až po rozbalení stanu mě upozornil projíždějící rychlík, že jsem hned pod železničním náspem. „Co se dá dělat, dál už nejedu“, a navíc začínalo svítat. Zalezl jsem do spacáku a pokusil se alespoň na chvíli usnout.

Najeto: 915 km

 

3. Den

Ráno mě kromě hromady komárů a zvýšeného provozu na železniční trati, přivítalo opět nádherně slunečné počasí. Snídaně v ceně pobytu nebyla, takže jsem poprvé sáhnul k „adventure menu“ a ohřál si štrůdl, abych utišil kručící žaludek. V plánu jsem měl dojet co nejvýše na sever a ideálně někde kolem Rovaniemi se ubytovat. Pozitivní byl dramatický ubytek dopravy na silnicích, a tak i přes nižší rychlostní limity (které jsou v celé Skandinávii) se dalo pohodlně uhánět. Navíc okolní krajina plná jezer a lesů už byla také záživnější – i když stále placka jako podle vodováhy. Oběd jsem pořídil taktéž z pytlíku někde před Oulu, kde se konečně začala krajina trochu vlnit a i nekonečné rovinky začaly být proložené občasnou zatáčkou, takže jsem mohl pomalu, ale jistě, začít pracovat na odstranění „poserproužku“ ze zadní pneu. V jednom místě mě překvapilo, že si takhle jedu po nějaké zapadlé lesní cestě, a najednou les ustoupí a já se proháním po přistávací dráze nějakého skrytého letiště (něco jako na D1 u Měřína, ale ještě širší). Ruka na plynu hned začala automaticky přidávat a chystat se na odlepení od ranveje 😊. V Rovaniemi jsem byl po sedmé hodině a samozřejmě jsem nemohl vynechat krátkou zastávku v Santově městečku. Po prozkoumání okolí a nákupu nějakého toho suvenýru, jsem omrknul možnosti ubytování a po překročení polárního kruhu při výjezdu z brány, hned vyrazil do retro kempu v městečku Petkula. Tady se evidentně zastavil čas už před delší dobou. Zbouraná recepce a stržená cedule u odbočky na lesní cestu mě nejdříve vystrašila, ale nakonec jsem pokračoval a dojel až mezi chatky dále do lesa. Tady mě přivítal postarší pán, který uměl jen finsky, ale i tak jsme se nakonec nějak domluvili na pronájmu jedné chatky na noc. Cena byla více než příznivá (12EUR). V kempu byla i roztopená sauna hned u mola na přilehlé říčce a musím říct, že i přes vybavení pamatující ještě Žižku, když byl svobodník, mě ta pohodová domácí atmosféra nadchla a klidně bych si tam dovedl představit déle strávený čas.

Najeto: 911 km

 

4. Den

Ráno mě probudil první lehký deštík. Pohled na kovově černou oblohu nevypadal moc hezky a radar mé obavy jen potvrdil. Nikam jsem tedy nespěchal a při snídani si ještě vychutnával na terásce kouzlo genia loci. Kolem deváté se mraky rozestoupily a vykouknulo i sluníčko, takže jsem nepromok zase zabalil do futrálu a uložil pod víko „nádrže“ (znalci NC vědí – ten prostor v přední části motorky mě prostě baví) a vyrazil bez něj. Přesto, že jsem se rychle vzdaloval směrem na sever od polárního kruhu, tak byla teplota stále příjemná, že by člověk hned skočil do jednoho z mnoha jezer, které cestu obklopovaly (což by mě z toho pocitu asi hodně rychle vyléčilo). Úžasně se také (už po několikáté) změnil ráz krajiny a oproti jižnímu Finsku, které bylo spíše jen o polykání kilometrů na nekonečných rovinkách, jsem si konečně začal i samotnou jízdu opravdu užívat.

Na hranici s Norskem to tak překvapivě rychle uteklo, ale co se v podstatě na pár metrech po překročení čáry změnilo, byla teplota a počasí celkově. Teploměr šel o deset stupňů dolů a po sestoupení k moři začalo i docela nepříjemně fičet. Přede mnou se také znovu ukázala černá mračna, takže jsem přibrzdil u první pláže a před nasazením kosmooblečku si dal na zahřátí rychlý oběd. Vyrušil mě u něho jeden z místních obyvatel, co chodil s motorovou pilou po pláži a odřezával z naplaveného dřeva menší kusy. Prý ho vyslala paní, aby přivezl nějakou dekoraci na zahrádku. To jsem samozřejmě pochopil, jelikož paní se musí poslouchat i v Norsku :-).

Po rychlém obědě, opět z nabídky adventure menu, jsem nacpal do oblečení zimní vložky a přes to oblékl nepromok. Tělesná teplota se tak vrátila do normálu, ale na delší cestování v tomhle počasí, už by to přeci jen chtělo na příště trochu zainvestovat do nějakého kvalitnějšího cestovatelského mundůru. V každém případě se obavy naplnili a po pár stovkách metrů jsem vjel do deště. Co mě alespoň trochu potěšilo, byla stáda sobů, která jsem začal kolem cesty potkávat. Na jihu se s nimi člověk tolik nesetká, ale tady si je můžete prohlédnout opravdu z blízka a na každém kroku. Pomalu jsem se přibližoval k odbočce na Nordkap a bohužel jsem udělal jednu zásadní chybu, když jsem minul poslední benzínku, s tím, že určitě před vjezdem do tunelu ještě nějaká bude. Samozřejmě nebyla, ale to jsem zatím neřešil.

Po přejezdu na ostrov, kde se nachází nejsevernější silnice Evropy, se k ledové vichřici přidala pro jistotu i mlha, že by se dala krájet. Zřejmě má být výlet na toto provařené místo, alespoň trochu výzvou. Šoural jsem se tedy pěším tempem s otevřeným hledím, abych alespoň něco viděl a cestou jsem začal skutečně potkávat i ty pěší výletníky. Až v cíli jsem zjistil, že tam zrovna organizovali nějaký pochod a postupně docházející lidi museli v cíli křísit horkým čajem, hned za vstupními dveřmi expozice. Nějak jsem se tedy došoural na bránu, kde jsem potkal partičku z Čech na Harycích, co jeli z Helsinek ze srazu. Stroje měli luxusní, jen co je pravda, ale díky absenci vyhřívaných heftů bych za svoji zabahněnou mulu neměnil. Bohužel jsem u kasy před parkovištěm také zjistil, že jsem si kartu na placení nechal ve vnitřní kapse u bundy. Takže musel dolů nejen nepromok, ale i zimní vložka. Během chvilky jsem byl zmrzlý jako drozd a nebyl jsem ani schopen trefit se klepající se rukou do okýnka, abych slečně kartu podal. Rychle jsem pak odstavil motorku na parkovišti a mazal se ohřát do přilehlé budovy. Venku bylo vidět asi na pět metrů, takže vrchol výpravy a cíl, za kterým jsem se vydal, stál opravdu za to. Prošel jsem si alespoň místní atrakce, koupil nějaký ten řádně předražený suvenýr a v zoufalství si došel ke globusu udělat selfíčko, jelikož v tom počasí tam nebyl nikdo, kdo by mě vyfotil.

Po nějaké době, když jsem uznal, že jsem dostatečně rozmrznul a zhodnotil, že tady noc opravdu trávit nechci, jsem našel v telefonu nejbližší ubytování na pevnině a vydal se zpět k motorce. Po nastartování mě vyděsilo, že mám necelé dvě čárky na ukazateli paliva a pomalu se smiřoval s tím, že budu někde ve vichřici cestou dolévat z kanystrů. Samozřejmě až později jsem zjistil, že na ostrově ve městečku kousek od tunelu benzínka je, ale v té mlze jsem ji samozřejmě nezahlédnul – vlastně pořádně ani to městečko. Takže jsem na hladové oko zamířil zpět na pevninu. Tam jsem po deseti kilometrech hodil ručník do ringu a kanystry do nádrže vyprázdnil. Po cca půl hodině jsem konečně dorazil na benzínku a doplnil vytoužené palivo. Po odečtu jsem zjistil, že by mi nádrž nestačila o 1,5 litru. Počasí se příliš nelepšilo a hodiny ukazovaly něco kolem deváté, takže jsem si musel trochu pospíšit. Nejbližší volný kemp byl až v dalším údolí, a tak mě čekal ještě jeden kratší horský přejezd. Nakonec jsem po desáté dorazil na recepci a naštěstí pro mě volnou chatku měli. Politoval jsem jednoho šílence, co stanoval na trávě vedle motorky (už spal), a vydal se rychle vybalit a zahřát do sprchy. Sice to byl masakr, ale nutné „šampíčko“ na oslavu dobití cíle cesty proběhlo. Pak jsem odpadnul jako špalek.

Najeto: 726 km

 

5. Den

Po ránu se mi ani z vyhřáté chatky nechtělo. Venku seděly mraky pár desítek metrů nad mořem a sníh rozházený kolem také nějaké velké teplo během dne nesliboval.  Nicméně před desátou hodinou jsem musel dnešní útočiště vyklidit. Naházel jsem věci do motorky, zametl chatku (většinou je v Norsku úklid na vás, nikoliv v ceně ubytování) a vyrazil směr Alta. Tam jsem dorazil kolem jedenácté hodiny. Městečko mi stylem připomínalo takové ty klasické severoamerické „towny“ známé z TV seriálů (třeba Muži na stromech). Podobný styl už jižněji dle mého moc není. Cestou jsem stále potkával jedno stádo sobů za druhým, takže bylo potřeba zůstávat ve střehu, byť zvířata okolní provoz celkem ignorovala a žádné nenadálé skoky pod kola se nekonaly. I tak ale podřazení s laděnou trumpetou od LeoVince, občas dokázalo upoutat pozornost místních chlupáčů. Za Altou jsem měl v plánu navštívit muzeum bitevní lodi Tirpitz, ale bohužel bylo zrovna zavřené, takže i nadále budu muset vystačit s knížkou Moře v plamenech od Miloše Hubáčka a autentické předměty a informace z Kåfjordu, kde kotvil, si připomínat jen z fotografií.

Z Alty jsem pokračoval dále na jih nádhernou cestou kolem množství fjordů. Výhledy kazily jen stále nízko se držící mračna, ale i tak člověk chvilkami nevěděl kam koukat dříve, aby si ty panorámata užil a nic mu neuteklo. V městečku Olderdalen jsem z hlavní silnice sjel na trajekt (první norský) a zamířil navštívit ještě jedno město, které jsem nechtěl minout – Tromsø. To se rozkládá na ostrůvku uprostřed jednoho z fjordů, a když si ho chcete užít, tak určitě sjeďte z hlavní silnice. Já jsem to bohužel neudělal a po přejezdu mostu, který jižní straně dominuje, jsem zmizel v komplexu tunelů pod městem, kde jsem v místním systému kruháků (a navigace bez signálu) dokonale zabloudil a vyjel vždy někde jinde, než bylo v plánu. Po troše bloudění se nakonec přeci jen zadařilo, ale raději jsem už jen prosvištěl kolem letiště a přejel na pevninu na druhé straně. Čas se pomalu krátil, tak jsem zhodnotil možnosti ubytování a vyrazil směrem na jih složit někde hlavu. Bohužel cca 100 km před plánovaným noclehem v kempu kousek před Narvikem, se na nebi otevřel kohout a z mraků, které celý den jen zlověstně pluly oblohou, se spustila průtrž. Nepromok jsem měl díky zimě stále na sobě, takže mě to nezaskočilo, ale žádný hit to i tak nebyl. Zvolnil jsem raději tempo a do kempu tak dorazil kolem půl desáté večer. Paní recepční vychvalovala nádherný výhled na nový most přes přilehlý fjord, ale v tomhle počasí jsem si ho mohl akorát tak představovat. Snad se zadaří alespoň ráno. Zmoklý jako slepice jsem se ubytoval v malé chatce na nejvyšším místě kempu, přikryl motorku a vyrazil se trochu ohřát do sprchy (tradičně s teplou vodou za peníze).

Najeto: 646 km

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (49x):
Motokatalog.cz


TOPlist