Expedice sever 2017

Den 7 (129km)

Tak jo. Nejede. Prostě nenaskočila. Chvilku to trvá, ale nakonec zdárně roztláčíme a jedeme na parkoviště k Preikestolenu. Trochu jsme, možná i vlivem dramatických událostí, zazmatkovali ve značení a skončíme na parkovišti určeném pro hotelové hosty. Je poměrně časně, tak jsme zůstali nepovšimnuti. Parkovné za jeden motocykl stojí na placeném parkovišti 100 norských korun, ne, vážně nemám výčitky, že jsme je neinvestovali, protože připravuji svoji peněženku na řešení problému s my little pony. A hurá nahoru, počasí opět vypadá skvěle. Za cca dvě hoďky se nacházíme na slavné kazatelně, lidí pomálu, takže boží. Prostě boží. Nejde komentovat. I já nakonec pózuji blízko hrany, většina lidí ale bezstarostně houpe nohama přímo na okraji. To je v pohodě, já mám starosti za ně za všechny. Doporučuji přivstat si nebo vyrazit večer. Při cestě zpátky jsme potkávali stoupající davy, bez přehánění. Po sestupu, který po kamenných schodech taky chvilku zabere, se připravuji na roztláčení, ale to se nekoná. Po malinkém přemlouvání i Virago zavrní a rozhodujeme se prozatím servis vynechat. Naskakujeme na trajekt z Oanes zpět do Lauvviku. Do Lysebotnu z důvodu ceny trajektů nepojedeme a volíme objížďku fjordu. Na trajektu se s námi dávají do vřelého rozhovoru dva Norové. Popisují nám detailně objížďku, která je bohužel na naší trase. Virago startuje z paluby a valíme po objížďce směr Lysebotn, respektive původní cíl je parkoviště pod Kjeragem. Silnička mezi skalami by nebyla tak špatná, kdyby nezačalo střídavě zase pršet. V kombinaci s objížďkou, která nám cestování protáhla, to začíná být trošku únavné. Ocitáme se v zemi nikoho. Nikde nic, ani domek, ale ani stromek. Samé skály, kameny, silnice, déšť. Jak vystřižené z dramatu o trolech. Konečně trochu dopadla únava i na Kamila a stavíme stan uprostřed skalisek u řeky. Celou noc prší.

Den 8 (263km)

Ráno roztláčíme Virago a měníme plány. Vzhledem k proměnlivosti počasí a přeháňkám vynecháváme výlet na Kjerag a míříme rovnou do města Rjukan na severu. Cesta neubírá na dramatičnosti, ke skalám, uzkým mokrým silničkám se přidal ještě sníh, místy opar, zatáčky a…ovce. Všude. Chvilku nevíte, jestli jste motorkář nebo pasáček ovcí. Ovce si užívám, baví mě sledovat, jak si bez ohledu na cokoliv jdou svou poutí, až už kamkoliv. A prostě, vy se zařiďte, my jdem. Rychlost jízdy samozřejmě všechny tyto faktory značně snižují. Postupně se zase vyjasňuje a čím severněji, tím krásněji je. Absolvuji své první vracecí zatáčky, kvílím hrůzou, ale všichni živí. Sjíždíme do města Rjukan, kde zaujme monumentální elektrárna. Působí velice industriálně a v porovnání s jinak lázeňským rázem městečka trochu nepatřičně. No a kdo jel dolů, musí zase nahoru. Naše stroje šplhají na Gaustatoppen. Nejvyšší horu jižního Norska. A opět vracejdy, opět vřískám, ale je to trochu lepší. Nacházím místo na nocleh, ale Kamča trochu protestuje a chce do kempu. Poté co vidí bezostyšně zakempované Slovince, uznává, že je to ok. Stavíme stan a odháníme midges. Objevili jsme záhadu nestartujícího Viraga. Byl v tom tak trochu lidský faktor, a protože já jsem žena, a žena není člověk, tak se domyslete, čí faktor že to byl J každopádně babička je, čilá a zdravá a bez chybičky a nemá ráda, když se v ní někdo moc vrtá. Večer se ještě kocháme malým vodopádkem a vzhlížíme vzhůru do mraků, zda nezahlédneme Gaustu u jehož nohou leží náš skromný příbytek, ale šanci nemáme, jdeme spát. V noci slyším bubnovat déšť.

Den 9 (169km)

Po dešti ani památky. Zamračená obloha se v dálce protrhává a nabízí pohled na blankytnou modř. Nespěcháme. Štěrkovkou přijíždíme na parkoviště ke stanici vláčku do nitra hory. Protože nás opět čeká nabitý den, kupujeme za 500 norských korun lístky na vláček, abychom ušetřili čas, který by nám zabral pěší výstup. Navíc nahoru i dolů je to po stejné cestě. Jsme ten den úplně první. Gaustu stále okupuje veliký mrak, ale mašinfíra nás uklidňuje, že the later the better, a tak čekáme ještě na pár dalších zájemců o vláček. Cesta vnitřkem hory je super, užíváme si téměř individuální jízdu. Vláček nás vykopne těšně pod vrcholem, který je stále v mracích. Ale jsme vytrvalí a po pauze na sváču nebe začíná konečně vykukovat a nabízí velkolepé výhledy. Zahajujeme sestup a už po pár minutách absolutně nelitujeme peněz investovaných do jízdy nahoru. Pochod po kamenité, velmi málo udržované cestě, která se vine prudce dolů, je náročný i dolů, natož pak nahoru. Začíná i trochu pařáček, odkládáme svršky a litujeme všech, které potkáváme v opačném směru.

Na motorkách sestupujeme norskou krajinou ke kostelu v Heddalu a už je regulérní léto. Veškerý zbytný oděv jde okamžitě do kufrů. Prohlížíme známý největší dřevěný kostel a přilehlý hřbitov. A tak trochu topless vaříme čínské polévky. Cesta nás vede směr Oslo. Vynecháváme návštěvu v dolech, když je tak hezky do podzemí se nám nechce. Od krajanky žijící v Norsku se dozvídáme, že přenocovat poblíž Osla na divoko je prakticky nemožné a tak volíme kemp. Potřetí na naší cestě. Volba padla na kemp Ramton, cca 15 km od Osla. Po drobných peripetiích s blonďatou recepční, která nejenže neumí anglicky, ale navíc má vzácný dar nepoužitelnosti, získáváme místečko v údajně plně obsazeném kempu. A ještě dva žetony na sprchy zdarma. Místo je bezprostředně u fjordu ve společnosti dalšího jediného stanu. Slunce je ještě vysoko nad obzorem, tak necháme naše těla okusit mořskou vodu z fjordu. Večer hraje živá hudba, místní duo. Pivo v přepočtu za 250 našich korun si necháme ujít, chvíli se bavíme tím, jak místní řádí na parketu i ve vodě, a po super teplé sprše už jen romantické výhledy a za trochu falešného pění největších retro pecek uléháme. Nad ránem stan z důvodu základních potřeb opouští Kamil. Nevěnuji tomu pozornost a bdím si dál. Po chvíli se zip stanu otevírá a Kamča se vrací. Trochu mi to nedá, přijde mi to nějak brzy, tak se přeci jen otočím a otevřu oči. A ty se setkají s očima trochu jiného modelu, než který očekávám. Zjišťuji, že poněkud upravený zbloudilý holandský mladík je trochu dezorientován a neví, proč by měl zrovna tenhle stan opustit, když je tady tak fajn a konečně ho našel. Při diskuzi o odchodu neprotestuje, ale jeho koordinace je slabší. Po chvíli vystrkávání se přeci jen podaří nešťastné osobě opustit nesprávný stan. Trochu se bavím představou, co by se stalo, kdybych se neotočila a Kamča po návratu našel ve stanu poklidně spící nejen mě, ale i bludného Holanďana. Další rozepnutí zipu už si bedlivě střežím a vykoukne na mě důvěrně známá držtička. Ještě na chvilku zavírám oči, i když sluníčko už se mě snažilo polechtat paprsky na nose.

Den 10 (173km)

Později ráno znovu bereme plavky a brouzdáme fjordem. Rozlučka s Oslofjordem a míříme do města, který mu dal jméno. Konkrétně trochu nad něj, k olympijskému skokanskému můstku Holmenkollen. Pohled na něj budí opravdu respekt před všemi, kdo se odváží se s lyžemi spustit dolů. V krámku si od české prodavačky kupujeme pohledy a známky, přece jen domů nějaký ten obrázek poslat musíme. Pak už jen nezbytná fotka s kamenným patronem, který můstek střeží a vzhůru do Osla. Konkrétně do parku, kde se nachází tzv. Monolith. Nevím co očekávat a tak se do parku celkem těším. Za slunného počasí, které nás nyní provází, bude určitě perfektně relaxační. Bohužel v parku se vyřádil jistý norský sochařský umělec. Toto řádění mu prý trvalo 40 let a výsledkem je dle mého něco, co má na svědomí to obrovské množství sebevražd v severských zemích. Naprosto depresivní ztělesnění lidského bytí a žití v podobě zdeptaných nahých soch bez jakéhokoliv náznaku radosti. Být Norem a vidět toto po dlouhé temné zimě, tak na té větvi vážně visím. Alespoň píšeme a posíláme pohledy. Abych nebyla jen negativní, ten park je jinak vážně hezký, čistý a udržovaný. Opouštíme nepochopené umění a vydáváme se do centra Osla, kde ovšem nastává šílené bloudění a motání se po městě všemožnými ulicemi mezi tramvajemi bez šance zaparkovat. Návštěvu centra Osla proto vzdáváme a mizíme směr Švédsko.

Další cílovou stanicí je velká švédská, ne tak turisticky profláknutá, ale o to lepší zajímavost. Hřbitov aut v Bastnasu. Si tak drndím po švédské silnici když tu najednou silnice skončí, prakticky polní cesta se zúží na průjezd jednoho auta a zlověstně se klikatí. Okamžitě stahuji rychlost i půlky a s krůpějí potu na čele se dozvídám, že cíl je už jen 5 kilometrů před námi. Přijíždíme do romantického koutu země nikoho, země, odkud už i čas dávno odešel a zanechal za sebou….spoustu autíček v lese. Bloumáme cestami i necestami a nasáváme tajuplnou atmosféru mezi rozeklanými zbytky těl spousty Beatlů, Fordů a dalších parádních modelů. Každé z nich vypráví svůj příběh a některé jakoby se ještě nechtěly smířit s tím, že byly zanechány napospas přírodním živlům navždy. Bohužel zpět musíme stejnou cestou, a abych byla ještě klidnější, tak Virago zlověstně rozsvítí hladové oko. Naštěstí se vracíme zpět na hranice, kde nacházíme nejen benzinku, ale i švédský diskont. Což je po pár dnech v Norsku jako ráj…ty ceny. A pivo. A všechno. Paráda. Nakupujeme zásoby. Radost z nákupu nám později kazí nemožnost nalézt místo ke spaní. Ve Švédsku nejen, že nejsou blahosklonná odpočívadla jako v Dánsku, ale dokonce zde nejsou žádná odpočívadla. Nakonec kempujeme na souběžné zarostlé zapomenuté cestě u silnice naproti jezeru. Ale nadšená až tak nejsem. Vzhledem k okolnostem je to ale výborné místo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE