Expedice sever 2017

Den 4 (260km)

Ráno projíždíme podle Dánů jejich nejkrásnějším územím. Pravda, vypadá trochu jako naše Vysočina, cítím se trochu jako doma. Tedy, až na to, že mi v Dánsku oproti Vysočině Virago neskáče v každém výmolu nebo nevydařené zalepenici, protože tady zkrátka nic takového není. Zastavujeme na procházku k jezeru naučnou stezkou. Slunce už se zase činí, takže je to takové příjemné. Nicméně krajina jako u nás. Zamíříme k městu Aarhus a…pro změnu prší. Chvíli se motáme po městě, než nacházíme místo na zaparkování. Pršet zase přestává, tak se vydáváme na průzkum. Velká katedrála, zajímavá i zevnitř. Navštěvujeme vikinské muzeum, které je zdarma. Nachází se v podzemí místní banky, což mu dodává příjemnou atmosféru. Ač neveliké, tak velice milé. Možná bychom se zdrželi o něco déle, ale čas je neúprosný. Ještě kafíčko na lavičce v parku a valíme dál. Přijíždíme do národního parku Mols Bjerge a aby byl blázinec dokonán, slunce se zase ksichtí na plný plyn. V Ebeltoftu vyrážíme na procházku k místní válečné lodi, která je muzeem, ale vstupné se nám platit nechce. Pokoukáme, pokocháme se mořem, objíždíme celou lokalitu až k přístavu a navigujeme směr Gamel Estrup – hrad vzdálený cca 50 kilometrů. A mám říkat, že začalo pršet? Počasí v Dánsku je jedna velká legrace, pokud se člověk někde naučí oblékat a svlékat nepromoky, je to právě tady. V Gamelu se schováváme v podloubí u okénka, kde se prodávají lístky a čekáme, až přestane pršet, protože prostě v Dánsku vždycky za chvíli přestane. Na chvíli. A taky, že ano. Obcházíme si stavení – protože hradem bych to až tak nenazvala, spíš opravdu velké sídlo. Když se vracíme ke vstupní bráně, zjišťuji, že paní co prodává lístky dovnitř si šla pravděpodobně odskočit a tak vnikáme alespoň na nádvoří a pak se tiše nespatřeni zase vypaříme jako pára nad hrncem. Poslední dnešní zastávkou je pak největší vikinské pohřebiště v Dánsku – Lindholm Hoje. Pohřebiště je opravdu veliké, je oploceno se vstupní brankou, protože mezi neskutečnou spoustou kamenů se pasou ovce a střeží spánek dávných bojovníků. Soumrak spolu s ponurým počasím dodávají místu tajemnou atmosféru, a když se jen sem tam po rozhlehlé pláni ozve „béééé“ nebo „kráááá“ je to teprve správně tajuplné.

Nocleh nacházíme na luxusním odpočívadle s toaletami. Plac na kempování v naprostém soukromí. Idylku narušuje jen trochu komárů, ale jsme vybaveni z loňského výletu po Skotsku přípravkem Smidge a úspěšně jejich snažení likvidujeme. No, byla to idylka až do rána, kdy se stala úplně nejhorší věc z celé expedice…do mé boty vlezl slimák. Ještě teď se mi při té vzpomínce zvedá všechno, od chlupů na uších až po žaludek. Takže dost o tom. Jo a Californie je na mokrém měkkém povrchu trochu podhrábla (zapadla skoro až po řídítka), ale žádné drama. Virago je lepší blátošlapka :)

Den 5 (323km)

Po lehce dramatickém ránu (ne už se k tomu fakt nebudu vracet), nás čekal další busy day. Začínat měl známým místem, a to majákem v Rubjerg Knude. Maják, který zůstal napospas poušti. A to bychom nebyli my, kdybychom si to trošku nezdramatizovali. Zaparkovali jsme na prvním parkovišti, které se zdálo být to ono. Vyrazili jsme pěšinkou a došli k místu, kde kdysi stál kostel a hřbitov, ale oboje bylo pohlceno pouští a zůstalo jen pár náhrobků vykukujících ve vřesovišti s pouští v pozadí. Prodíráme se vřesy směrem k písku, na kterém se vyvalují krávy a líně přežvykují. Chytrá zvířátka. Za písečnou dunou se nám naskýtá neuvěřitelný pohled na širé třpytící se moře. A písek, všude okolo nic než písek. Určíme směr, kterým by měl ležet maják a vydáváme se jako karavana dunami. Občace se maják vynoří, ale stejně jako fata morgana s další dunou zase mizí. Neuvěřitelné okamžiky. Po notné chvíli konečně přicházíme k majáku, jehož okolní budovy si písek už dávno vzal. Kolem se to již hemží turisty a odpověď na otázku, jak se sem ti lidé sakra dostali, přichází posléze. Vystoupáme na maják (vstup zdarma po točitých schodech) a spatřujeme prakticky dálnici od parkoviště až k majáku v délce cca 200m… trochu to kazí ten objevitelský duch, ale nevadí. Pro větší požitek doporučuji absolvovat trasu pouští. Zpátky po „dálnici“ a po silnici k našemu parkovišti.

Následuje další dánská parádička. A to na severovýchodě země – mys Grenen. Pokud vás někdy zajímalo, jak to vypadá, když se potkají dvě moře, můžete to zažít zrovna tady. Mysleli jste si, že se prostě jen tak smísí bez povšimnutí? Kdepak, tady do sebe přímo naráží, jako olej a voda a je to moc hezká podívaná. Z parkoviště se k tomuto místu dostanete příjemnou procházkou po pláži. Nezapomenout sundat boty a nechat si nohy polechtat hravými vlnkami. A pokud by vám bylo horko, hup do moře. Chvíli jsem to zvažovala, protože bylo už dost teplo, ale nakonec zůstalo jen u těch nohou.

Po parádní rozlučce s Dánskem se chýlíme k městu Hirtshals odkud nás trajekt odveze do Norska, konkrétně do města Kristiansand. Vybíráme si společnost Fjordline, která by měla být o něco málo levnější. Jedeme ke kanceláři společnosti, okolo které to vypadá dost podivně, ale nakonec vstupujeme dovnitř a nacházíme slečnu u přepážky. Trajekt je skoro plný, ale další jede až ráno, tak si ochotně připlácíme pár korun navíc za „lepší“ sedadla (která vůbec lepší nejsou). Platba se daří až na poslední, třetí pokus… dvě platební karty vzdorují – jedna má zakázaný tento druh plateb a na druhé prostě už nejsou peníze :D (ta je samozřejmě moje), takže nezapomeňte mít dostatečný obnos a povolen tento druh plateb. My platíme 1050 dánských korun. Plavba trvá cca dvě hodiny. V nitru lodi parkují dva Němci prostě blbě, takže naše babičky se tam vejdou tak akorát, je to trochu stísněné, ale nakonec se daří úspěšně kurtovat – kurty jsou k dispozici, svoje jsme ani nevytahovali. A hurá na palubu. Kapitán nás vítá a informuje o tom, že je to dnes „windy“ a bude to „bumpy“, ale my se tomu smějeme a už při vyplutí se bavíme tím, jak se houpe zboží v regálech, ale přituhuje. Třetina lidí leží na zemi a snaží se přemluvit obsah žaludku, aby zůstal tam, kde je, další třetina statečně sedí a má zavřené oči a dělá, že svět neexistuje a poslední třetina bojuje jak se dá, případně se potácí na toalety podívat se, co bylo k obědu. Já neexistuju, loď neexistuje. A co jsem měla k obědu se naštěstí nikdy nikdo nedozvěděl.

Norsko…Kristiansand. Chaos, mazec. Chceme do centra k pevnůstce Christianholm fortress. Ve městě panuje provoz a pozor hlavně na chodce s pravděpodobně absolutní předností, protože všichni skáčou do vozovky bez mrknutí oka, případně tam hází své děti. Prohlížíme pevnůstku z venku, odpočíváme na lavičce s výhledem na moře. Je to milé, žaludky nacházejí rovnováhu. Už je večer, ale odhodláme se vyrazit z města a shlédnout Kanonemuseum. Zvenku samozřejmě, ale je vidět dost, včetně obrovského kanónu, který je beztak hlavním tahákem. Slunce zbarvuje nebe i moře do ruda a my bloumáme Norskem a snažíme se najít nocleh. Přívětivost Dánských odpočívadel se vytratila a situace už je trochu zoufalá. Kýčovité moře barvy růžovější než nejjedovatější cukrová vata z pouti necháváme bohužel bez fotografie. Není síla zastavit a tak se kocháme ze sedel motorek. Ale z hlavy se tyto záběry nikdy nevymažou. Myslela jsem, že takové záběry jsou jen na upravených pohlednicích, ale je to holý fakt. Nakonec necháváme stroje na parkovišti v jednom z fjordů a stavíme stan za kamenným stolem přímo u vody. Až poté si všimneme, že za velkým kamenem z druhé strany kempuje pár mladých Norek, ale i přes jejich snahu, na družení energie moc není. Hodně dlouhý den.

Den 6 (277km)

Ráno svítí jasné slunce, vypadá to na další krásný den. Vyrážíme k majáku Lindesnes. A máme štěstí. Přijíždíme před otvíračkou, takže vstupné do celého okolí je ještě zdarma. Naplno si užíváme parádní výhledy, maják a super chodby, které zde zůstaly z dob, kdy ještě fungovala místní obrana. A nikde nikdo. Doporučuji najít si otevírací dobu a využít možnosti jak ušetřit. Zase perfektní zážitek a super start. Na parkovišti evidentně přespává hodně lidí v karavanech, ale stan by se tam stavěl těžko. Namíříme si to směr Stavanger a potkáváme první zatáčky (pro někoho kdo do teď jezdil kolem komína a největší zatáčkou byl kruhový objezd je to fakt mazec). A pak už přijíždíme na hlavní a je to paráda. Rychlost všude převážně 80 nebo 90 kilometrů v hodině. Se sluncem nad hlavou přistáváme u plážičky, kde se tyčí meče z kamene – Swerd i fjell. Nejdříve sebou plácneme na pláž a vyhříváme těla jako hadi a tu se vynoří dvě Norky a cpou nám zdarma Redbull colu, proč ne J norské děti se koupou, ale já opět odvahu nemám. Pár snímků u mečů, které stojí za vidění. Čas letí a my hledáme parkoviště k vycházce na Dalsnuten. Kopeček nad Stavangerem. Viragu podezřele zachrchlá baterka, ale neřešíme to. Je přece nová, navíc dolitá, proč by měl být problém. Z parkoviště se vydáváme na – podle průvodců „pohodovou procházku, kterou zvládnou i děti a lidi s holemi“ – asi mysleli turistické hole, je to trošku výšlap. Ale výhled stojí zase za to. Na jedné straně se rozléhá nekonečné pohoří, které se táhne daleko do vnitrozemí a na té druhé, stejně tak nekonečný zářivě modrý oceán. Jsme vybaveni na piknik, a to doporučuji všem návštěvníkům. Posedět, dát si véču a sledovat jak nastává zdánlivý západ slunce, které se ale za obzor jen nakoukne a potom zase vynoří, protože přeci jen jsme už v zemi, kde slunce nikdy nezapadá. Protahujeme si program a padlo rozhodnutí, že sil je ještě dost. Přijíždíme k trajektu z Lauvviku do Oanes, jezdí dost často i večer, platíme X norských korun a čekáme jen čtvrt hoďku. Za X minut jsme v Oanes a zamíříme směr Preikestolen. Nacházíme kemp, kde za 250 norských korun nocujeme. Spolu s námi přijíždí ještě parta švédských motorkářů. Těším se na skvělou horkou sprchu…ale přichází naprosto ledová. Jen s největším sebezapřením si myju i vlasy poctivě šamponem a kondicionérem. Venku se ale zdá o to tepleji :D před naším stanem parkuje ještě jedno auto a nakonec večer i karavan…nebylo by to tak zvláštní, kdyby obě vozidla neměla české poznávačky…inu, jsme holt všude a nějak máme tendenci se podvědomě shlukovat do tlup.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE