Jak jsme si cestou do Francie nevykouřili jointa v Amsterdamu

Míříme domů, ale cesta ještě daleká…

Den šestý

Ráno jsme se probudili všichni a ve zdraví. Naším nadcházejícím cílem byla návštěva koncentračního tábora Dachau. Avšak dnes jsme stejně neměli v plánu tam dojet, takže jsme ráno nijak výrazně nespěchali a mohli si přispat a dokonce se i v klidu nasnídat, což nám v předchozích dnech příliš umožněno nebylo, díky časové tísni. Nejdříve jsme si však sbalili věci a pro jistotu se přesunuli z louky zpátky na silnici, abychom snad nepobuřovali případného náhodného kolemjdoucího. Mezi poli sice žádný nešel, ale zato u cesty jich bylo požehnaně. Převážně sportovci vyznávající něco jako přísloví ve zdravém těle zdravý duch, nebo ranní ptáče, dál doskáče. Jinak si nedovedu vysvětlit jejich ranní pobíhání, ježdění na kole a kdo ví co ještě. Tohle u nás v Česku zkrátka jen tak nevidíte, a když už, tak to bývá převážně v turistických destinacích. A každý z těch lidí slušně pozdravil, když nás míjel. A je jedno, jestli byl sám nebo ve skupince, jedno jestli běžec, či kolečkář. Celkově lidé v Německu hodně zdravili, jen jsme si toho dříve tolik nevšímali. To se u nás taky jen tak nestane.

Vyrazili jsme na cestu. Dnes už aspoň neměl být takový hic, jako včera. Především jsme také nemuseli projíždět žádným větším městem. Asi tomu někdo chtěl, že jsme někdy před polednem byli nuceni zastavit se před značkou zákaz vjezdu z důvodu oprav na silnici. Zatímco se plánovala náhradní trasa, přizastavilo vedle Tomáše, který stál nejblíž u silnice, auto projíždějící zrovna kolem a řidič se s ním chvíli o něčem bavil. Poté co se pak Tom vrátil zpátky k nám, řekl, že ho ten chlápek odkazoval na nějaké museum starých traktorů. Problém byl, že cesta k němu vedla skrz zákaz a objíždět jej by trvalo příliš dlouho. Nakonec padlo rozhodnutí projet to oním zákazem, protože za dobu, kterou jsme tam stáli, jím místní jezdili, jakoby se nemetlo. Ukázalo se, že ho tam silničáři nejspíš zapomněli, protože na silnici nebylo nic, co by bránilo v její sjízdnosti ani nic podobného.

V museu jsme byli za chvíli. Zaplatili jsme naprosto symbolickou částku jako vstupné a naplno se ponořili do prohlížení exponátů. V tu chvíli nikdo z nás nelitoval projetého zákazu, byli jsme rádi, že jsme tak učinili, protože museum bylo úžasné. Bylo v něm všechno, na co si jen člověk vzpomene. Od starých parních motorů, lokomotiv, parních traktorů velkých jako stodola, na jejichž obsluhu by člověk snad potřeboval vysokoškolský diplom, dále staré zemědělské náčiní, motorky, letadla, stíhačky, tanky, všemožná kolová i pásová obrněná vozidla, vrtulníky a spousty dalších věcí až oči přecházely. Bylo to nepopsatelně lepší jak nějaké Museum Porsche ve Stuttgartu. Až jsme se divili, že je tu tak málo návštěvníků. Pokud někdo je do historické techniky zapálený tak jako my, bude se tam cítit jako doma. Horší ale je, že si nikdo z nás nepamatuje, jak se museum jmenuje ani kde se přibližně nachází.

 

Znovu do sedel se nám příliš nechtělo, protože v museu bylo stále na co koukat, i kdybychom ho prošli třikrát, ale museli jsme pokračovat, abychom splnili dnešní cíl v počtu najetých kilometrů. S pozdním odpolednem se okolo nás zase začala stahovat mračna. Chvíli to vypadalo, že pršet bude, pak zase že ne. Déšť se spustil v tom nejméně vhodném okamžiku. Než byla příležitost zastavit, stačili jsme slušně promoknout a když už jsme konečně měli tu možnost, tak pršet přestalo a začalo zase svítit sluníčko. Pokračovali jsme tedy dál a postupně usychali. Někdy v tu dobu se o slovo opět přihlásila moje třiapůla se svým dobíjením. O pár minut jízdy později pak zastavil i Tomáš a podruhé za tento výlet mi oznámil, že mu došel benzín. Následovalo opětovné čekání na Míšu, který jel první a díky tomu nám zase ujel, než se vrátí a dá dvaapůle další transfuzi. Na benzínku jsme už dojeli úspěšně. Všichni jsme natankovali a já se opět jal opravovat dobíjení.

Bohužel, teď už to nebyl vůbec žádný med. Zkoušel jsem snad všechno možné i nemožné, ale nic nefungovalo. Problém byl diagnostikován jako nefunkční buzení dynama, díky čemuž nevyrábělo vůbec žádnou šťávu. Měřili jsme a proměřovali, čistili a seřizovali, ale bezvýsledně. Byla to vůbec první závada za všechny naše cesty, se kterou jsme si nevěděli rady. A protože už se zase stmívalo, nezbylo nám než zmizet z benzínky a najít nějaké místo na spaní. Dneska se nám zadařilo na první dobrou a místo to bylo opravdu pěkné, kde jinde než vedle kukuřičného pole. Ležení jsme rozložili přímo na vyšlapané zvířecí stezce. Kukuřice byla všude kolem pořádně roztahaná, takže jsme naznali, že místní divočáci sem chodí hodovat. Přemisťovat se, se nám však nechtělo, tak jsme zůstali, kde jsme byli, posilnili se slivkou a šli spát. V noci se kolem nás jen občas ozývaly všemožné zvuky a dupání.

Den sedmý

A bylo to tu zase. Jak člověk nemusel chvátat, tak se mu ze spacáku nechtělo. Tentokrát mě kluci už museli pobízet, protože jsem otálel více než jindy. Nebylo taky divu, protože do opětovné opravy dobíjení jsem se dvakrát nehrnul. Takže když mě Tomáš s Míšou konečně vykopali, mohlo být kolem deváté hodiny. Takhle pozdě jsme snad ještě nikdy nevyjížděli.

Vrátili jsme se zpátky do města, které jsme včerejšího dne nechali kousek za sebou a zastavili na parkovišti u místního obchoďáku, protože kdo by taky chtěl opravovat v poli, když může v klidu na asfaltu. Nejdříve jsme si však koupili snídani. Já pak pro jistotu ještě jednou od začátku zkusil proměření a nějaké to základní seřízení dynama a regulátoru dobíjení. A protože ani nadále nic z toho nepomáhalo, přistoupil jsem k výměně mechanického regulátoru dobíjení za elektronický, který jsem si vezl jako náhradní pro případ nouze. Jednalo se sice o vcelku banální opravu, avšak vhodnou nejlépe do zařízené dílny. My si sice vezli nářadí poměrně dost, ale i tak to dalo nemálo práce.

Poslední kontrola jestli je vše dobře zapojené a mohlo se přistoupit k prvnímu testu. Pustit benzín, nacupovat, třikrát prošlápnout naprázdno, zapnout zapalování a motor naskočil na první dobrou. Ale dobíjení stále v prdeli. V tu chvíli mi došlo, že tohle je asi konec a nic víc už s tím vymyslet nedokážu. Celé náhradní dynamo jsme s sebou totiž nevezli (cenná zkušenost pro příště). Ještě chvíli jsem sice laboroval, ale byly to jen takové poslední předsmrtné záškuby. Nakonec jsem se sebral, sbalil nářadí a všichni jsme pak vyrazili směr Dachau. Já samozřejmě s vypnutými světly, abych co nejvíc šetřil baterku. Nikdy dřív jsem nezkoušel, kolik kilometrů zvládnu dojet bez dobíjení, ale všechno je jednou poprvé. Tipoval jsem tak sto až sto padesát než si budu muset baterku prohodit s jedním z mých kolegů, kterým, díky Bohu, už dobíjení fungovalo jak se sluší a patří. Já se samozřejmě snažil jet co nejúsporněji. Při čekání na semaforech jsem motor vypínal a to samé při sjezdu z kopců. (Po návratu domů a podrobnější analýze jsem zjistil, že odešlo budící vynutí na statoru. Na příčinu jsem nikdy nepřišel, vynutí se zkrátka rozhodlo, že půjde do věčných lovišť.)

Po příjezdu do Dachau a následného zaparkování jsem zkontroloval stav napětí na baterce a byl mile překvapen. Ze standardního napětí kolem 6,3 – 6,4 V byl pokles nějaké dvě desetiny za cca sto kilometrů jízdy. Další věc, která nás překvapila, byla, že se do Dachau neplatil žádný vstup, kromě malé částky za parkování. V dnešní době je to totiž věc, se kterou se tak nějak počítá automaticky pokaždé, když navštěvujete nějaké veřejné místo či objekt. Koneckonců, dneska už si člověk pomalu nedojde na záchod, aniž by musel něco zaplatit. Kromě toho jsme si tu opět, mezi spořádaně oblečenými turisty, připadali celkem jako santusáci, ale tak už to po pár dnech na cestě bývá.

Dachau jako takový byl bezesporu velmi zajímavý, dá-li se takové místo nazvat tímto slovem. Avšak přesto, že jsme si všichni dobře uvědomovali, co se zde kdysi před lety dělo, ona atmosféra na nás zkrátka nijak nedýchla. Téměř jako bych se procházel po obyčejném náměstí nebo nevím k čemu jinému to přirovnat. Neberte mě teď prosím špatně, v žádném případě to nijak nezlehčuji. Možná to ale také bylo způsobeno tím, že z původního "vybavení" tábora se dochovalo jen málo. Místnosti jsou, dá se říci, prázdné, doplněné jen cedulemi s popisy a fotkami, které alespoň částečně dají člověku "pocítit", co se zde dřív dělo. Druhou věcí též možná byl fakt, že jsme si to místo procházeli sami, bez průvodce. V momentě kdy jsme se nenápadně přidali ke skupině japonských turistů, to celé působilo značně jinak. Průvodkyně mluvila anglicky, tudíž jsem jí dobře rozuměl a její výklad mě připoutal na místě. Kluci už toho asi tolik nerozuměli, protože brzy chtěli pokračovat dál. Nejzajímavější v celém táboře asi byly sprchy a pece. Nevím už, jestli se dochovaly původní, protože jisté části tábora byly po letech znovu postaveny po turisty, jak jsme se dočetli, ale když jsme tudy procházeli, pocit to nebyl dvakrát příjemný.

Zpátky na parkovišti jsme si dali oběd a pokračovali dále. Odpoledne provoz rapidně zhoustl, takže než jsme se procpali kolonami pryč, den značně pokročil. A protože bylo opět horko, stavili jsme se na zmrzlinu. Ochotný Míša mi na ni půjčil euro dvacet, protože jsem zrovna neměl drobné. S večerem jsme nakoupili pívo k večeři a po dlouhé době potkali první české turisty. Místo na spaní jsme si našli na strništi po obilném poli a nebylo by to Německo, kdyby hned vedle nerostla kukuřice. Ležení to bylo vskutku pěkné, ale trochu nás znervózňoval místní jezedák, který se svým John Deerem oral pole hned vedle. Doufali jsme, že ho to přestane bavit a to naše si nechá až na zítřek, protože bych si nerad dělal vlastní odlitek ze sádry, jako to učinil přejetý soudruh Drápalík z filmu Vesničko má středisková. Ale měli jsme štěstí, protože večer to byl pouze ve znamení koštu dalších místních piv, dopíjení zbytku slivky, rozsednutých židliček a celkově dobré zábavy. Byl to totiž náš poslední za tuto cestu. Při té příležitosti jsem Míšovi chtěl vrátit peníze, které jsem si od něj půjčil na zmrzlinu. Avšak ten je rezolutně odmítl, se slovy, že je prostě nechce, ať si je strčím do prdele. Bylo mi divné proč a tak jsem navrch ještě přidal dalších dvacet centů jako úrok. To jej rozlítilo ještě více. Připomněl jsem mu tedy slavný to výrok římského císaře Vespasiana, který řekl, Pecunia non olet, což do naší řeči přeloženo znamená, Peníze nesmrdí. Míša nad tím jen znechuceně mávl rukou a tak jsem to i já nechal být. Možná by se ještě slušelo dodat, že ona částka jedno Euro a čtyřicet centů, byla složená z mincí o hodnotě maximálně deseti centů, přičemž naprosto převažovaly centy a dvoucenty, takže to byla pořádná hromada a Míša měl právo být poněkud nakrknutej.

Den osmý

Ráno se neslo ve znamení Tomova velkého přání jít nakupovat do Říšského Kauflandu. Takže jsme na Google mapách hledali co největší Kaufland, který by byl v našem směru. Našli jsme jej skoro až u hranic s Českem, ale to ničemu nevadilo. Mohli jsme vyrazit na poslední část naší cesty

Nějakých padesát kilometrů před naším cílem a celkově necelých tři sta od doby kdy mi definitivně přestalo fungovat dobíjení, se o slovo přihlásila moje baterie. Už toho na ní bylo moc a vybila se. Přistoupili jsme tedy k výměně za baterii se Silvera, protože akumulátor v dvaapůle neměl příliš velkou kapacitu. Moje kejva díky tomu běžela jako nová, ale bylo nutné roztlačit Silvera. Při tom však došlo k menšímu defektu. Přetrhlo se u něj plynové lanko. S tím jsme samozřejmě všichni počítali a vezli jsme pro každý stroj náhradní. Nic však nemůže být tak jednoduché. Ono náhradní lanko totiž mělo příliš dlouhý bowden, takže zůstával konstantně přidaný plyn. Tak už to zkrátka bývá, když si něco koupíte a neodzkoušíte funkčnost, protože věříte prodávajícímu. A my všichni si jako na potvoru zapomněli pilník, abychom bowden mohli zkrátit. Pokusili jsme se to vyřešit použitím lanka z mé kejvačky, mám tam totiž nabastlená neoriginální řidítka s rychlopalem z prvních 634řek. Bohužel neseděla koncovka lanka v rukojeti plynu. Tomášovo lanko nepřipadalo v úvahu, protože on, jako správný originalista, má na dvaapůle krutiruk, alias šnek. Už jsme se pomalu chystali jít hledat do nejbližší vesnice pilník, ale dostali jsme ještě jeden spásný nápad. Vyšroubovat z víčka karburátoru štelovací šroubek délky lanka. Otáčet plynem pak bylo sice peklo, ale aspoň už nezůstávalo přizvednuté šoupě v karburátoru.

Kaufland byl na dohled a s ním velké nakupování. Narvali jsme všechno zbylé úložné místo na našich strojích pivem a všelijakými drobnostmi, které jsme chtěli přivést domů a pokračovali dál k hranicím. Nejdříve jsme přejeli do Rakouska, tam kousek pokračovali a teprve potom se stočili do Česka.  Kvalita silnic šla rapidně dolů. To byla první věc, které jsme si všimli. Druhou věcí byla stará orezlá felda, kterou jsme na naší straně hranic potkali jako první. Třetí věcí byla uzavírka hned na první větší křižovatce. Zde jsme také zjistili, že jediná cesta dál je po přívozu, který nás přeplaví přes Lipno. Ten samozřejmě nebyl zadarmo. A protože jsme byli zpátky v Česku, museli jsme se projevit jako ti správní Čecháčci. Přece nebudeme platit za nějakej blbej přívoz! Rozhodli jsme se zkusit štěstí skrz zákaz. Tohle už nám v minulosti párkrát vyšlo, že nás silničáři nechali na motorkách projet. Tentokrát jsme štěstí neměli, ale platit jsme odmítali všichni a vracet se zpátky stejně tak. Nezbylo nám tedy nic jiného než si zajezdit staré dobré poctivé enduro. Co na tom, že naše endura v tu chvíli odpočívala doma v garážích. Takže jsme vzali první polňačku která se naskytla, projeli po pár pastvinách, přičemž jsme museli asi dvakrát zastavovat, abychom rozpojili a následně zase spojili ohradník pro krávy, následně si to zamířili do lesa a ujížděli, co to šlo, když jsme v dálce spatřili auto, které nepochybně patřilo místnímu angry foresterovi. Nakonec jsme se ale dostali zpátky na silnici, přesně podle plánu a definitivně si to namířili zpátky do naší krásné Vysočiny.

S večerem jsme byli doma. Sice nás po dlouhé jízdě v kuse neskutečně bolela záda a prdel. Já už si do sedla vyseděl doslova důlek. Ale i přes všechny větší i menší nepřízně, které nás provázely už dávno předtím, než jsme vůbec vyjeli, jsme to dokázali. A ten pocit byl opět super. Člověk na chvíli zapomněl na to, že se nám vlastně nepodařilo splnit náš předem vytyčený cíl v podobě jižní Francie a naopak místo onoho vnitřního smutku převažoval pocit jiný, kladný! Vrátili jsme se všichni ve zdraví a po vlastní ose, co víc si přát!? A teď, když skoro po půl roce píšu tenhle cestopis, tak nějaké negativní pocity jsou dávno ty tam. Člověk si na všechno sice pamatuje, ale vzpomíná na to tak nějak už jen v dobrém. Neúspěch sice stále zamrzí, ale i ten k tomu všemu neodmyslitelně patří. A navíc jsme zase o něco chytřejší a zkušenější, což se může na dalších cestách hodit. A že další cesty nepochybně budou. Tak zase někdy, u dalšího cestopisu, nashledanou.

Video z cesty

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE