Jak jsme si cestou do Francie nevykouřili jointa v Amsterdamu

Návštěva Reichu aneb Němci vlastně nejsou tak špatní

Den čtvrtý

Byly jsme pár kilometrů od Německých hranic, když mne, při letmém pohlédnutí na spínací skříňku v nádrži, vyděsila ručička ampérmetru vychýlená na doraz v záporném poli. To se mi občas stane, protože se ručička v některé z krajních poloh zkrátka zasekne. Avšak ani opakované poťukávání a následné bouchání do nádrže ji nepřimělo vrátit se zpátky do plusového pole tak, jako tomu bylo vždycky. Nakonec jsem, stále za jízdy, otočil klíček do polohy jízda bez baterie, kdy výrobu elektřiny zprostředkovává pouze dynamo. To mělo za následek zhasnutí motoru a zjištění, že problém s dobíjením mám už i já. Vrátil jsem tedy klíček zpátky do běžné polohy, zapalování po dodání šťávy z baterie znovu naskočilo a pokračoval jsem dál, nyní již hledaje místo, kde by šla provést oprava. Vzhledem k tomu, že stále pršelo, to byly velmi lákavé vyhlídky. Avšak než jsme takové místo našli, déšť se relativně umoudřil. Takže znovu sundání víka zapalování a znovu hledání multimetru až na samotném dně páva, za což jsem se proklínal a přísahal, že odteď už jej nechám někde nahoře, aby byl při ruce. Začalo tak všelijaké zkoušení a měření. Hledal jsem závadu kde se jen dalo, ale ne a ne na ni přijít. Ve finále, když už jsem měl všechno zkontrolované a půlku motorky rozdělanou, se to opravilo tak nějak samo. Na jednu stranu to člověka sice potěší, ale na tu druhou jsem si moc dobře uvědomoval, že tohle není vůbec dobré a může se to kdykoliv opakovat. Tyto typy závad jsou totiž jedny z nejhorších, protože se nejobtížněji hledají a odstraňují. Těžko ale hledat problém tam, kde žádný není. Takže jsem motorku znovu poskládal, společně jsme si dali oběd v podobě fazolí z konzervy a pokračovali dále k hranicím.

Když už jsme se rozhodli jet do Německa, rozhodně jsme nemohli jet naslepo, bez nějakého cíle. A proto se naší novou destinací stalo město Stuttgart, ve kterém se nachází museum Porsche. A protože Alpy byly dávno za námi, svištěli jsme si to jižním Bavorskem, jakoby se nechumelilo a s ubíhajícími kilometry se počasí lepšilo stále víc a víc. I nadále jsme však zůstávali v nepromocích, už kvůli tomu, že v nich je tepleji a protože sem tam stále ještě trochu sprchlo.  Jedna z těch spršek byla trochu větší, ale jak přišla, tak se zase přehnala. Projížděli jsme zrovna jakousi vesničkou, loudajíc se v koloně, protože před námi si to šinul stařičký traktor s vlekem plným hnoje. Při první příležitosti jsme se ho jali předjet. V čele jel Míša a já byl tentokrát druhý. V klidu jsem nabral rychlost a vybočil z řady, začínaje předjíždět. V tu chvíli se mi ale zadek motorky rozkomíhal na všechny strany, takže mi celý jeden pruh byl malý. Zachraňujíc se nohama, abych nabral rovnováhu a nezahodil motorku, v očích smrt, se mi mojí kejvu nakonec podařilo uklidnit. Předjížděcí manévr jsem nedokončil a znovu se zařadil za traktor. Byl jsem vycukanej jak péro, protože jsem právě unikl docela solidnímu pádu a přemýšlel, co se mohlo stát, že se mi motorka takhle roztančila, protože teď už zase jela v pořádku a nepozoroval jsem nic divného. Nakonec jsem to přisoudil, značně sjetému vzorku na pneumatice u páva, který mi pravděpodobně uklouzl při přejíždění přerušované čáry, kteréžto značení bývá za deště pěkně zrádné. Zařekl jsem se tedy, že okamžitě, jak se vrátíme z výletu, koupím novou a s tímto předsevzetím začal znovu předjíždět. Nikoho už teď asi nepřekvapí, že předchozí situace se opakovala. Tentokrát však už chybělo opravdu málo a neustál bych to. Štěstí však stálo při mě. I podruhé jsem to se srdcem v kalhotách ukočíroval a nakonec zastavil u krajnice. Teď už mi totiž bylo jasné, že na vině není špatný vzorek na pneumatice. V hlavě jsem si představoval ty nejhorší možné scénáře, že něco prasklo, něco se někde ulomilo… koukal jsem na prdel motorky, na tažné i na samotného páva ze všech stran, ale všechno se zdálo v pohodě. To už mě dojel i Tomáš, který naši kolonu uzavíral a moje kaskadérské kousky dobře viděl. Zastavil, hodil motorku na stojan, mrknul okem po mé třiapůle a povídá:,,Vojto, však máš prázdný kolo!" V tu chvíli se mi ulevilo, jako už dlouho ne, protože měl pravdu. Vůbec jsem si toho při obcházení motorky nevšiml, ani mě nenapadlo, že jsem mohl píchnout. Na svou obranu musím říct, že to nebyl můj první defekt, v minulosti už jsem párkrát píchnul. Na druhou stranu, s plně naloženým pávem to bylo poprvé, což na výsledku taky dokáže značně zapracovat, jak jsem se před chvílí přesvědčil.

Opřel jsem se tedy do řidítek a jal se odtlačovat svou kejvu na parkoviště nedalekého Penny marketu. Nutno dodat, že jsem se u toho pěkně zapotil. Nastalou rutinní proceduru snad není nutné zdlouhavě popisovat. Odpojit páva, sundat kolo, zout pneu, vyndat a zalepit duši a znovu obráceně. Co nás však velmi překvapilo, byli místní lidé. Mohli jsme na parkovišti strávit něco kolem hodiny a půl, ale tolik kolik jich za námi přišlo, aby se zeptalo, jestli něco nepotřebujeme, jsme opravdu nečekali. Tolik dohromady jich nebylo za všechny naše předchozí výlety a s nimi související opravy, z let předchozích.  Od vcelku mladých lidí, až po ty starší, kteří se s námi pokoušeli zapříst rozhovor o našich strojích, protože značku jawa znali. Horší bylo, že skoro nikdo z nich neuměl ani trochu anglicky a naše Němčina byla stejně špatná jako jejich Angličtina, takže jsme si moc nepopovídali.  Avšak nikdo se neopomněl zeptat, přestože ta domluva byla mnohdy doslova rukama nohama, zda nepotřebujeme pomoc. Ať už se jednalo o zapůjčení pumpičky, odkázání na příbuzné, kteří mají lepení na duše nebo na nedaleký servis, kde nám to můžou udělat celé za pár minut. Nejvíc nás dostal chlapík v super nadupaném auťáku, o kterém bych se nebál říct, že cenovka milion by byla málo. Projížděl po silnici okolo Penny marketu a my si takového auta samozřejmě povšimli, protože i když v Německu jezdí podstatně modernější a dražší auta než u nás, tohle bylo i na místní poměry dost neobvyklé. Chlapík si to namířil na parkoviště, zaparkoval, vystoupil a světe div se, namířil si to přímo k nám a hned se ptal co se děje a jestli chceme pomoci. Slušně a s díky jsme ho odmítli, stejně jako všechny předchozí, protože žádnou pomoc jsme vskutku nepotřebovali. On nasedl zpátky do auta, nastartoval a odjel. A my se divili ještě víc, když nám došlo, že sem zajížděl vlastně jen kvůli nám… Někdy v tu chvíli jsme vymysleli nový vtip, kterým jsme se bavili velkou část cesty. Tím vtipem měla být údajná Potěmkinova vesnice, kterou na nás místní připravili, abychom si mysleli, kdovíjak to není v Německu dobré. Protože jinak jsme si ochotu a vstřícnost místních nedokázali vysvětlit.

Kolo jsem zalepil, nakonec se nepotvrdili mé obavy, že jsem při zpětné montáži pneumatiky štípnul duši, namontoval jej zpět a poté jsme si to namířili do Penny, na náš první nákup v Říši. Po cenách v zahraničí jsem nikdy dřív nekoukal, pokud teda nepočítám složité kalkulace nejlepšího poměru cena – výkon za trochu pečiva a paštiky, aby mě to udrželo alespoň zčásti živého do druhého dne. Ale tentokrát byl s námi Tomáš, který se celou cestu těšil nejvíc asi na nakupování v Německém Kauflandu. Tohle sice Kaufland nebyl, ale ceny tu byly dobrý a já si jich díky němu začal všímat víc než dříve. V poměru k platům a ceně potravin si, alespoň z tohoto pohledu, Němci žijí ve srovnání s námi jak prasata v žitě. Ne že by mě to trápilo, ale byl to takový zajímavý fakt, o kterém jsem dříve nikdy nijak intenzivněji nepřemýšlel. Takže jsme se procházeli po obchoďáku, prohlíželi zboží a mně přitom neušlo, že na mě lidi tak zvláštně koukají. Speciálně dvě mladé slečny, které si také vyrazili na nákup. Sice jsem vypadal trochu jako santusák, ale to je zkrátka takový můj cestovní outfit. Pak ale, když jsem míjel jedno velké zrcadlo, jsem se docela zděsil z toho, jak vypadám. Při opravě defektu, jsem si perfektně zamazal celý obličej od kolomaze a všude naprskaného nespáleného M2Téčka a tuto skutečnost jsem si nějak neuvědomil. Moji kamarádi samozřejmě byli tak hodní, na tento fakt mě neupozornili a potutelně se mi smáli za zády. Ale co, sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo. S nakoupenými zásobami a pívem na večer, jsme vyrazili zase dál. Tentokrát už bez nepromoků.

Bavorsko jako takové se nám velmi zalíbilo, už kvůli tomu, že nám místy značně připomínalo naši domovskou Vysočinu. Například místní vesnice a vesničky. Nebyla snad jediná, v níž bychom při průjezdu nenarazili na místní jezedáky a necítili přitom vůni hnoje. Co na tom, že ti jezedáci byli povětšinou spíš soukromníci, čemuž odpovídali i jejich stroje (často jezdili na starých traktorech, v porovnání s nimiž naše Zetory jsou mladíčci) a vesnice zde byly hezčí než u nás. Zkrátka a jednoduše líbilo se nám tam. Avšak čím více jsme se blížili ke Stuttgartu, tím víc tahle "krása" bledla. Lesy začaly řídnout, začaly se objevovat hodně rovinky a všude rostla jen kukuřice. Někdy v tu dobu se přiblížil večer a my začali hledat místo na spaní. Do kempu jsme se nechystali, takže jsme vyhlíželi vhodné místo, kde by šlo zalehnout nadivoko. Ze zkušenosti víme, že nejlépe se hledá na zapadlých silničkách mezi vesnicemi, tam na člověka většinou vždy vykoukne nějaká polňačka, která už jej zpravidla zavede na vhodné místo. Tentokrát to hledání bylo nic moc, protože se nám nedařilo, ale zažili jsme mnohem horší situace. Nakonec jsme to zapíchli na poli u takového menšího lesíka.

Protože bylo ještě celkem brzo, ležení jsme nestavěli a jen tak posedávali kolem (také ze zkušenosti). A zrovna se nám naše "obezřetnost" vyplatila. Na druhé straně louky, na polňačce, která ji lemovala, zastavilo auto. Z něj kdosi vystoupil, začal cosi dělat, z té dálky jsme nepoznali co, ale nevěnoval nám pozornost, takže ani my jemu příliš ne. Zanedlouho se objevilo i druhé auto, vystoupil druhý člověk a oba se dali do řeči. Přemýšleli jsme, co tam asi můžou provádět, protože to vypadalo krajně zvláštně. Nakonec každý nasedl do svého stroje a rozjeli se pryč. Horší bylo, že jeden z nich naším směrem. První nápad nastartovat a odjet, jsme nakonec zavrhli. V klidu jsme počkali, až onen postarší bavorák dojede k nám. Byl to trošku šok, když nám došlo, že chlápek co z něj vystoupil, je asi místní angry forester (čti myslivec, nebo tak něco), jak jsme si dle jeho oblečení domysleli. Nezbývalo než doufat, že s ním vyjdeme po dobrém. Byl jsem nejblíže, takže jsem slušně pozdravil a vyrukoval na něj s jednou ze dvou kloudných vět, které německy umím. Tou první je: Bringen Sie mir bitte ein Bier. Ale vzhledem k tomu, že tato mi v dané situaci příliš vhodná nepřišla, použil jsem raději tu druhou. ,,Wir suchen einen Schlafplatz!" řekl jsem, doufaje že ho to příliš nedopálí. V první chvíli se moc příjemně netvářil, ale pak mu asi došlo, že nejsme místní a trochu se uvolnil. Následně jsme se všichni snažili domluvit rukama nohama. Přestože se zpočátku dvakrát příjemně netvářil, nakonec jsme vyrozuměli, že mu nevadí, když tu budeme spát. Pak se nás zeptal, odkud jsme, na naši odpověď s úsměvem doplnil, že jeho dcera bydlí v Brně a pokračoval dál něčím, čemu jsme nerozuměli už skoro vůbec. Z posledních sil jsem se pokusil zachránit situaci tím, že jsem se ho dotázal, zda umí anglicky. Předtím mě to ani nenapadlo, protože doposud nikdo s kým jsme mluvili, angličtinu neovládal. Velké bylo tedy naše překvapení, když nám angry forester odpověděl slovy:,,Yes, a little," V tu chvíli jsme byli doma. To co se nám snažil vysvětlit, a čemu jsme doposud nerozuměli, bylo, že nedaleko má jakousi boudu, ve které bychom přes noc mohli spát. Nabízel nám tedy, ať si jeden z nás sedne k němu do auta (víc místa tam kvůli všelijakým věcem neměl), on mu onu boudu ukáže a zase ho přiveze zpět. Když se mu bouda bude líbit, můžeme tam pak jet všichni. To už se nám tolik nezdálo, nikomu se totiž nechtělo odjet s cizím člověkem sám někam v autě. Snažil jsem se mu tedy vysvětlit, že pojedeme všichni na motorkách za ním, což nedokázal pochopit. Ne že by moje angličtina byla tak špatná, spíš ta jeho za moc nestála, ale nakonec jsme se domluvili. Takže do sedel a mohlo se jet. Já však nějak nemohl nastartovat. První myšlenka byla, že se mi třiapůla uchlastala, což se jí někdy stává, ale ani standardní oživovací procedura nepomohla. Nakonec se mi ji povedlo roztlačit, ale běžela jen na jeden válec. Normálně by to nebyl tak velký problém, ale s velkým nákladem se motorka skoro vůbec nemohla rozjet. Předpokládal jsem, že to bude jen vadná svíčka, ale nechtěl jsem zdržovat, takže jsem pomalu, jedouc pod plným plynem jen na první rychlostní stupeň, vyrazil za ostatními, kteří už na mě čekali.

Nebyl to až takový kousek, jak náš kamarád angry forester říkal, a jízda na jeden válec byla pro mě fakt peklo. Ale nakonec jsme všichni úspěšně dojeli do cíle, a světe div se, ten chlápek opravdu nekecal! Bouda, o které mluvil, byl takový větší myslivecký posed na kolech, ale místa na spaní tam bylo dost pro nás všechny. V noci sice výjimečně pršet nemělo, ale i tak nás jeho vstřícnost potěšila. Než angry forester odjel pryč, prohodili jsme s ním ještě pár slov. Ukázal se jako fajn člověk. A když odjel, my si opět nemohli odpustit náš vtip o Potěmkinově vesnici.

Chtěl jsem se pustit do oprav svojí kejvy, ale když jsem ji nadlábl, běžela znovu na dva válce, jakoby se předtím nic nestalo. To nebylo moc příjemné zjištění, protože, jak jsem psal už předtím, závady které chvíli jsou a chvíli nejsou, se nejhůře hledají.

Den pátý

Ráno bylo ve znamení rosy. A protože jsem se probudil dřív než kluci, což bylo s podivem, protože já normálně vylézám ze spacáku jako poslední, šel jsem se projít a natrhat trávu několika kravkám, které se pásly opodál. Alespoň jsem se nenudil. Dneska jsme měli v plánu dojet do Stuttgartu. Celkem to dělalo nějakých sto padesát kilometrů, což není daleko, když člověk nejede na pionýru, ale na podstatně lepším stroji. Tedy za předpokladu, že se mu ten lepší stroj zrovna nesere kdykoliv jen může. To mě přivedlo zpátky k mojí kejvě. Provedl jsem tedy kontrolní start a zjistil, že tentokráte stále běží na dva válce, jen trochu vynechává. Rukou jsem tedy sundal jednu fajfku ze svíčky, abych zjistil, kterýže válec to vlastně zlobí. Samozřejmě to byl ten funkční a já přitom dostal pěkných pár kopanců elektřinou, než motor definitivně zhasl. Každopádně půl závady bylo vyřešeno.

Mocný, i když momentálně trochu přidušený, zvuk mého stroje mezitím probudil kluky, kteří se začali sápat ze svých brlohů. Právě včas, aspoň mi některý z nich mohl jít dělat čukra. Ukázalo se totiž, že ve svíčce problém není a ani v fajfce. A protože kladívko kladívkovalo a vše ostatní se také zdálo v pohodě, přistoupil jsem k výměně indukční cívky, už kvůli tomu, že člověk někde začít musí. Jak se za pár minut ukázalo, byla to správná volba a my mohli konečně vyrazit směr Stuttgart. 

Celkově to dneska vypadalo na velmi pěkný den. Možná až moc pěkný, protože po předchozích zimách dnes hlásili úmorné vedro. Čím více jsme se blížili našemu cíli, tím více houstl provoz. Zpočátku téměř prázdné silnice se začínaly plnit a horko se stále stupňovalo. Někdy mezi tím, na pěkných zapadlých říšských silničkách, jsme spolu s Tomášem, jen pár minut po sobě, přepnuli své kohoutky v nádržích na rezervu. Zpočátku to nikdo z nás moc neřešil, ale jak jsme jeli dál a dál, absence benzínek se stávala celkem akutní. A to dokonce do takové míry, že jsem i při sjezdu z menších kopců začínal vypínat motor a celkově se kejvu snažil příliš netočit, abych jel co možná nejúsporněji. Nakonec ale stejně přišlo nevyhnutelné. Tomáš, jedoucí v pořadí druhý, zastavil u krajnice, a když jsem zajel k němu, nahlásil, že mu došel benzín. Nic jiného jsem ani nečekal. Pro jistotu jsem zkontroloval i svou nádrž a zjistil, že sám už tam mám jen posledních pár kapek. Nezbylo než počkat na Míšu, který si našeho zastavení nevšiml a zmizel někde v dálce, než se vrátí a trochu Tomášovi a mně odpustí ze svého stroje, který má nádrž na krásných sedmnáct litrů na rozdíl od našich dvanácti litrových. Nakonec ale stačilo dát transfuzi jen dvěapůle, benzínka už totiž byla nedaleko a já věřil, že to dojedu. Ve finále to bylo jen tak tak, protože na poslední křižovatce už mi motor začal trochu pokuckávat.

Do Stuttgartu jsme dojeli s velmi dobrým časem, ale to horší mělo teprve přijít. Jízda v podstatě přes celé město byla peklo. Zpočátku to sice šlo, ale se stále přibývajícím provozem se to horšilo. Já jako člověk, který naši malou kolonu uzavíral, jsem měl navíc ten problém, že mi hoši občas ujeli na světelných křižovatkách, když mi tam těsně skočila červená. Následné rozhodování kam asi tak mohli na té a té křižovatce jet či nejet, bylo o nervy. Ale kupodivu jsem to pokaždé odhadl správně a své kumpány nakonec dojel. Kdyby mi takhle šlo typování čísel v euro jackpotu, už dávno bych měl vlastní ostrov někde na Hawaii. Tohle je jeden z důvodů, proč nerad jezdím do měst. Nevadí mi ani tak skutečnost, že člověk musí dávat stále pozor na nějaké předpisy a tak podobně, ale spíš to, že z toho právě kvůli tomu nic nemá. Zde jsme ale neměli na výběr a tak jsme pokračovali stále vpřed. Jen jsem se modlil, a věřím, že kluci činili stejně, aby se nám tu ty naše stroje někde neposraly. Opravdu bych nechtěl svoji kejvu opravovat u krajnice na tříproudé silnici. Teda ne že bych v ní neměl důvěru, ale člověk nikdy neví. A začínal jsem se toho bát stále intenzivněji, protože cesta městem se nekonečně protahovala dlouhým popojížděním v kolonách, horko bylo stále větší a větší a naše vzduchem chlazené motory dostávaly slušně na prdel. Posledních pár křižovatek už jsem měl problémy i s řazením. Za jízdy to sice ještě šlo, ale když jsem zastavoval a neklepl tam neutrál, dokud se mi stále ještě točila kola, tak potom jsem to už nedokázal a celou dobu jsem musel stát s vymáčknutou spojkou, než se kolona zase rozjela. Pro příště to zkrátka chce lepší převodový olej, protože ten můj na tohle není dvakrát dělaný a tady to už silně nedával. Nakonec jsme to ale všichni úspěšně zvládli a zaparkovali své stroje v podzemních garážích Stuttgartského musea Porsche.

Zde jsme se převlékli do trochu slušnějšího oblečení, ale v porovnání s naleštěnými auty všude kolem a podobně vyhlížejícími lidmi, jsme si tu stejně připadali jako bezdomovci. Já urychleně šel hledat nějaké umývárny, abych ze sebe smyl stále ještě patrnou kolomaz z včerejšího opravování defektu mého zadního kola. Doposud k tomu totiž ještě nebyla příležitost, teda pokud se člověk nechce umývat sladkou limonádou. Ani na záchodech se na mě nedívali moc příjemně, takže jsem očistu co nejdříve dokončil a vrátil se za Míšou s Tomem.

Museum jako takové nebylo vůbec špatné, ale na druhou stranu ani nijak výrazně neoslnilo. Například nás mrzelo, že zde nejsou stroje, jak se říká patinové, ale všechno to byly nablejskané leštěnky (netvrdím, že nešlo o originál zachovalý stav), které o vlastní historii vozu příliš neřeknou, leda byste si přečetli informační tabulku. Zkrátka nám tam něco chybělo. Těžko se to popisuje a věřím, že na někoho jiného by museum působilo zcela jiným dojmem.

Někdy v pozdním odpoledni jsme museum opustili. Nutno dodat, že, i po vcelku dlouhé době v něm strávené, naše motory stále zcela nevychladly. Pokračovali jsme dále na severozápad, z města už to naštěstí nebylo vůbec daleko. Venku však stále panovalo strašné vedro. K naší smůle jsme pak několik kilometrů za Stuttgartem navíc uvízli v nekonečné koloně. Naše plány na ujetí ještě aspoň stovky kilometrů, se rázem rozplynuly. Když jsme se konečně rozjeli, byl už čas tak akorát na brzkou večeři. S ní vyvstalo i několik dalších otázek. Původní plány byly, že pojedeme dál po západní straně Německa, a když to půjde, zavítali bychom třeba i do Nizozemska a mohli bychom nakouknout i do Francie. Zkrátka takový okružní výlet po Říši. Avšak dovolená se krátila. Stále jsme sice před sebou měli pět dní, ale už to nebylo zase tolik na nějaké vyskakování si. Zkrátka a jednoduše, rozhodli jsme se, že to pomalu otočíme zpátky k domovu. Přestože čas na cestu dál stále ještě byl, nemělo to příliš valný smysl. Nechtěli jsme se zbytečně hnát někam a pak se zase narychlo hnát zpátky. Chtěli jsme přesný opak, a tím bylo užít si pohodovou cestu. A ikdyž nás to poněkud mrzelo, naznali jsme, že to bude asi nejlepší řešení.

Při hledání místa na spaní mi kejva opět přestala dobíjet. A já už si začínal myslet, že to bude v pořádku. Každopádně jsem to zatím nijak neřešil, protože se rychle stmívalo a jel jsem jen na baterku. Jedna z věcí, která mi na Německu trochu vadila, byly zákazy vjezdu. Jakmile byla nějaká odbočka na polní cestu nebo tak něco, vždycky u ní stála zákazová cedule. Tím se naše hledání značně stěžovalo, protože tato nařízení jsme porušovat nechtěli. Vhodné místo jsme tedy našli těsně před setměním. Posečená louka mezi kukuřičnými poli, co víc si přát. Kluci stavěli stan, protože v noci opět mělo poprchat a já se zaměřil na nefunkční dobíjení. To se mi opět podařilo nějakým záhadným způsobem opravit (čti: vůbec netuším co s tím je), ale hlavně že fungovalo. Pomalu jsme se chystali zalehnout, když se ve značné blízkosti začaly ozývat výstřely. Pravděpodobně nějaký německý angry forester vyrazil na čekanou. Řeknu vám, pocit to je nic moc, když se kolem vás střílí. Nezbylo nám než doufat, že si nás nespletou s místními divočáky, protože každý další den bez pořádné sprchy jsme se jim začínali podobat čím dál víc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE