Mongolsko 2007

Objevujeme „Zoognyj Gazar“ – místní jídelnu, mají výtečné směsi nudlí, skopového a zeleniny, bramborový salát a dobrou skopovou polévku. Jen ten čaj s mlékem a solí neustáváme. Později ale objevujeme, že když si řekneme o Lipton, tak dostaneme úplně normální čaj. Naše znalost azbuky je úžasná výhoda, Mongolsko totiž azbuku převzalo. Zkusili jsme vyjet směr jezero Hurganuur na kazachstánské hranici, jenže celá oblast je jen na povolení a to se vydává v Ölgy. A zítra je svátek, tak je všude zavřeno. Jdeme se tedy alespoň další den podívat na oslavy státního svátku Naadam.


Cesta z Olgi je už čistokrevná poušť. Sice jsou místy jezera, ale většinou jsou kolem cesty pole s černým kamením. Zastavujeme se u domečku vedle cesty, kde jedna rodina provozuje něco jako občerstvení. Máme jejich fotky od Petra a tak jim je předáváme. Radost je obrovská, hostí nás čajem, a protože ví, že nemáme rádi čaj s mlékem, dostáváme jen čaj. Ovšem osolený. Jsou to Kazachové a takhle to pijí. Kdykoliv jsme potkali Kazachy, tak nám zdůrazňovali, že nejsou Mnogolové. Asi mají svoje sousedy za poněkud jednodušší. V osadě Tolbo beru benzín. Stojan je poháněn klikou a na dotaz zda mají 92, 80 nebo 76octanový benzín mi odpovídají, že mají benzín. Podezřívám, je, jestli vůbec uměli číst, psal jsem jim čísla na papír a nic! Byl to 76octanů, naštěstí motorka má přepojovací elektroniku zapalování, a tak jí to nevadí. Jen se zvýšila spotřeba z běžných 5litrů na 7 litrů.

Za Tolbo zkoušíme odbočit z hlavní trasy směrem k čínské hranici na město Bulgan. Cesta vede za hřeben mongolského Altaje, kde je druhá nejvyšší hora, Mönkh Khairkhan 4362mnm. My se stále pohybujeme ve výškách kolem 2000-2500mnm. Je období dešťů, tak je spíše zataženo, v horách jsou vidět bouře a u nás občas spadne pár kapek. Cestou na Deelun potkáváme na pláni dva kluky na motorce IŽ. Píchli, mají sundané a zuté kolo, ale nemají lepení. Tak jim duši lepím a ještě nafukuji pumpičkou.
V Deelun sháníme naftu, u pump (samozřejmě na ruční pohon)mají pouze benzín. Pak se doptávám na člověka, co má náklaďáky a na jednom z nich má sud s benzínem. Náklaďáky jsou benzínové ZILy. Umí trochu rusky a čínsky a radí nám, abychom na Bulgan nejezdili, že cesta je kaňonem a hodně hodně špatná. Ať jedeme na Chovd, cesta je prý dobrá. Uvěříme mu a stáčíme se na hlavní cestu na Chovd.

Cesta sice není nejlepší a Gazela se sune jako šnek, ale za to vede přes úžasné sedlo 2630mnm s překrásným smaragdovým jezerem. Za sedlem navštěvujeme místní v jurtě, skoro bych věřil, že jsme první cizinci kteří tudy projeli. Za brodem se napojujeme na hlavní trasu mezi Ölgy a Chovd. Nedělejte si iluze, hlavní trasa, znamená, že projede deset aut za den, cesta je vyhrnutá buldozerem v kamení. Až do Chovdu vede cesta typickou saharskou krajinou. Teda tou Saharou, kde není písek, ale hamada – šutry a skály. Na kamenné pláni je strašné vedro a tak upalujeme na motorce, co to dá a zastavujeme až v Chovdu u řeky, kde táboříme. Celou noc kolem v horách bouří, u nás spadlo zase jen pár kapek.
Z Chovdu pokračujeme pouští dál a dál směr město Altaj. Je horko, cesta je kamenitá roleta. Dá se jet buď 10km/h nebo 90km/h. Jedu samozřejmě 90-100km/h, jenže občas přijdou příčné koleje nebo velké díry a chudák Zdeňka za mnou jen úpí.
Ve městě Darwi (já to nazývám město, ale ono to bylo pět domů a deset jurt) si dáváme oběd. Benzínovou pumpu tu mají, jen jsem si musel po osadě najít pumpařku a dovézt si jí na k pumpě. Dojíždí nás Gazela, domlouváme si další sraz za 200km. Gazela je totiž strašně pomalá, a kdybychom jeli pohromadě, tak pořád stojíme a čekáme. To je lepší počkat vždy za delší úsek a válet se. Cesta je stále kamenitá roleta a kolem obrovské pláně plné kamenů. Za námi se blíží obrovská bouře, na dálku vidíme blesky a zvednutý prach ve vzduchu. Na místě srazu čekáme do tmy a Gazela nikde. Bouře se stále za námi blíží. Než riskovat nocleh bez stanu v bouři na poušti, tak když padne tma tak velím k odjezdu na bod hotel, který mám připravený v GPS. Je to ve městě Altaj, vzdušnou čarou asi 50km. Cesta nocí pouští se světly seřízenými na silnici je ošklivý zážitek. Po 70km konečně dojíždíme do města Altaj. Jenže i když jsme kilometr od města, tak mi Zdeňka nevěří, že tam nějaké město je. Město vůbec nesvítí, ani ulice ani domy. Až když jsme uprostřed domů, tak občas zasvítí nějaké okno. Podle GPS jsme těsně vedle hotelu, ale nic nevidíme, tak se zkoušíme ptát kolemjdoucích lidí. Ti se nás bojí a utekli. Pak nás asi zaslechli policajti, vynořili se ze tmy v bílých uniformách a s úsměvem nás zavedli z druhé strany budovy, kde jsme stáli. Byl to hotel. Motorku mi zaparkovali v policejní garáži, která měla dveře obložené ovčími kůžemi. Zima je zde opravdu tuhá. Pokuj byl Lux – dvě postele, plyšové bačkůrky s medvídky a záchod, který asi nikdo neuklízí. Ale dostali jsme čisté povlečení a usnuli únavou.

Kdo se diví, že jsme svěřili věci Gazele, tak ať si zkusí jet ve dvou s kuframa pouští. Ale po této zkušenosti jsme si už všechno vezli sami.
Dopoledne jsme si prohlídli město. Něco tak hnusného tu mohlo zůstat jen po komunistech. Místní nemocnice byla první na světě, která ve mně vzbudila naprostou hrůzu z možného pobytu. Výtečně jsme poobědvali v místní jídelně a po obědě dorazila Gazela. Na šílených roletách jim praskl nosník chladiče a prorazil chladič. Nezbylo než zbytek dne letovat chladič a tak jsem si taky vyměnil olej v motorce.
Večer konečně vyrážíme na další cestu, zpočátku kousek zelené pláně a v nich mnoho vyjetých stop. Pak to postupně přechází zpátky do kamenité pouště a vjíždíme do severní části pouště Gobi. Na cestě potkáváme osobní auto s píchlým kolem. Jedou v něm dvě mladé holky a ještě mladší brácha z Ulanbaataru do Chovdu. Rezervu nemají a tak brácha bere kolo do náruče a já ho vezu 15km do vesnice na obzoru, kde mu snad pomůžou. I když byl Mongol, tak opravu hledal velice obtížně a nakonec jsem ho opustil, že dojede zpátky sám. Ve vesnici Delger se opět potkáváme s Gazelou. Další cesta je v mapách kreslená více severně, ale místní nás posílají jižně do Gobi. Cesta nás zavádí opravdu velice jižně do pouště, skoro až k vesnici Chandmani. Za celý den potkáváme dva náklaďáky, ale jedou daleko od nás. Někde v Gobi mi ulétla mapa z nádrže a dál už jedu jen podle dat v GPS. Zdá se nám, že jedeme příliš na jih. Kontrolujeme trasu v sovětských vojenských mapách a tak se nám potvrzuje, že toto jsou jediné správné mapy pro Mongolsko. Jedeme správně. Toto je lepší cesta, ta severní vede přes kopce 2200mnm. Hezké je, že v mapách jsou značeny prameny i s údajem o vydatnosti litry/hodina. Mapy jsou samozřejmě v azbuce, takže pro Angličany nebo Němce nepoužitelné. Máme štěstí na poušti je zataženo a v dálce nad horami je asi pořádný slejvák. Nad pouští občas lehce zaprší. Díky tomu není pekelné vedro a jedeme v pohodě.
V noci dojíždíme k mostu na hlavní cestě. Je dřevěný, u něj značka 3t a jezdí přes něj běžně přeložené ZILy s obrovskými vleky. Za mostem jedeme kolem místního rýžoviště zlata – ubohé jurty nebo stany, lidi se hrabou ve štěrku a přesévají jej ve vidině zisku. Bayan-Hongor nám připadá jako civilizace – restaurace, banka, tržiště, divadlo, dokonce i benzín 93octanů. Zdeňka se snaží koupit v lékárně léky, co ztratila v poušti. Samozřejmě neúspěšně, ať jim to píše latinkou, azbukou a ještě latinsky, tak nic nechápou. Ale ochotně jí nechávají se kouknout, co vlastně mají – aspirin a náplasti. Dáváme si výborný oběd a jedeme se kouknout na sirné lázně Shargaljut. Včera byla asi v horách opravdu velká bouře. Cesta na Shargaljut je na mnoha místech stržená nebo přelitá bahnem a kamením ze strání. Shargaljut, stejně jako všechna mongolská významná místa z průvodců, za návštěvu nestojí. Stráň se sirnými prameny je plná lidí, do koupelí se nám nepovedlo dostat, nikdo neumí jinak než mongolsky. Nelíbilo se nám tam. Vracíme se do BayanHongor a zjišťujeme, že Gazela naštěstí cestu hned na začátku vzdala. I my na motorce jsme těch 70km jeli 2.5hod.

Informace o redaktorovi

Filip Weber - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE